28 Cdo 2583/2024-548
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně MELVINSTON, SE, IČ 284 47 671, se sídlem v Praze 1, Školská 689/20, zastoupené Mgr. Pavlem Novanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované Arelion Czech Republic a.s., IČ 262 07 842, se sídlem v Praze 3, K Červenému dvoru 3269/25a, zastoupené Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276/298, o 5.738.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 33/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 20 Co 56/2024-496, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 20 Co 56/2024-496, se v části výroku I, jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. října 2023, č. j. 17 C 33/2020-436, potvrzen co do části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení 2.606.500 Kč, a ve výrocích II a III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně na základě tvrzení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 260/1 v katastrálním území Žalany, na němž se nachází svazek 15 optických kabelů, požadovala náhradu škody ve výši 3.131.500 Kč, spočívající v nákladech vynaložených na stavební projekt, který na pozemku „obklíčeném kabely“ nelze realizovat, a bezdůvodné obohacení ve výši 2.606.500 Kč za protiprávní užívání předmětného pozemku. Soud však vzal za zjištěné, že žalovaná je osobou oprávněnou z věcného břemene zřizování, provozu, údržby a úprav podzemního vedení telekomunikační sítě ve smyslu § 91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb.“), váznoucího na pozemku parc.
č. 260/1. Toto věcné břemeno vzniklo na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanou a Správou a údržbou silnic Teplice ze dne 31. 5. 2001. V rámci pozemkových úprav nabyla pozemek, zatížený věcným břemenem (zapsaným do katastru nemovitostí), do vlastnictví Leona Schubertová, předsedkyně představenstva a zároveň jediná akcionářka žalobkyně, jež pozemek vložila do základního kapitálu žalobkyně dne 29. 8. 2014 (dne 17. 10. 2018 nabyla pozemek opětovně Leona Schubertová). Jelikož bylo podle soudu prokázáno, že umístění kabelů na pozemku bylo povoleno územním rozhodnutím ze dne 15.
9. 2000 a že se opírá o věcné břemeno řádně zapsané do katastru nemovitostí, shledal nedůvodným jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tak nárok na náhradu škody dle § 2910 o. z.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 20 Co 56/2024-496, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud odkázal na § 91 zákona č. 151/2000 Sb. účinného v době umístění sporných kabelů, jakož i § 104 odst. 3 nynějšího zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 127/2005 Sb.“), a uvedl, že se žalobkyně ve skutečnosti nedomáhá vydání bezdůvodného obohacení, ale jednorázové náhrady za zábor příslušné části pozemku žalovanou.
Takový požadavek však nemá oporu v zákoně, jelikož žalobkyně aktuálně dotyčný pozemek nevlastní; v srpnu 2018 totiž vlastnické právo k němu znovu nabyla Leona Schubertová. Smlouva o spolupráci mezi žalobkyní a Leonou Schubertovou ze dne 24. 9. 2018, jíž měly být na žalobkyni převedeny veškeré nároky na náhradu škody či z bezdůvodného obohacení v souvislosti se stavbou optických kabelů, je pak v souladu s § 13 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z. o. k.“), absolutně neplatná pro nedostatek úředně ověřených podpisů a ani se náhrady za zřízení služebnosti netýká.
Jednorázové kompenzace za zatížení pozemku by se proto mohla domáhat jen stávající vlastnice nemovitostí, zatímco přiznání náhrady za užívání pozemku v určitém období z titulu bezdůvodného obohacení je vyloučeno tím, že žalovaná pozemek neužívá bez právního důvodu, ale na základě zákonného oprávnění. Nárok na náhradu škody je pak zjevně neopodstatněný, neboť žalobkyně na tvrzený projekt vynaložila náklady v letech 2015–2019, přestože již v době nabytí pozemku v roce 2014 věděla, že je na něm umístěno telekomunikační vedení. Pakliže dovolatelka v tomto období investovala prostředky do přípravy projektu, o němž jí muselo být zřejmé, že jej musí uzpůsobit umístění telekomunikačních kabelů, není tato škoda v příčinné souvislosti s jakýmkoli domnělým pochybením žalované. Nelze navíc dovodit, že by přítomnost zcela běžného vedení na pozemku žalobkyně bránila realizaci zamýšleného stavebního projektu. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázky, jež v rozhodovací praxi podle jejího názoru dosud nebyly řešeny. V první řadě se táže, zda bylo povinností odvolacího soudu poučit účastníky o tom, že bude žalovaný nárok na úhradu 2.606.500 Kč kvalifikovat nikoli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž coby nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva. Žalobkyně sama svůj požadavek opírala o institut bezdůvodného obohacení a stejně se na něj dívaly též soudy v jiných, paralelně vedených sporech. Odklon od tohoto náhledu odvolacím soudem (bez udělení odpovídajícího poučení) byl z hlediska dovolatelky překvapivý.
4. Žalobkyně dále uvádí, že žalovaná nedisponuje žádným soukromoprávním titulem k užívání předmětného pozemku ve smyslu § 91 zákona č. 151/2000 Sb. Smlouva ze dne 31. 5. 2001, kterou za tento titul považoval soud prvého stupně, jím být nemůže, poněvadž nezachycuje telekomunikační stavbu po celé délce pozemku parc. č. 260/1, ale pouze na jeho fragmentech. Věcné břemeno k dotčené nemovitosti bylo zapsáno až na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, což ovšem soukromoprávní titul nenahrazuje. Na pozemku žalobkyně je tak umístěna telekomunikační stavba bez právního důvodu a vlastník stavby neoprávněně konzumuje užitnou hodnotu jejího pozemku.
5. Dovolatelka rovněž vyslovuje názor, že oprávnění k užívání pozemku nemůže být nahrazeno veřejnoprávním povolením k umístění stavby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018). Jako veřejnoprávní titul dotčeného zařízení pak nemůže obstát samotné územní rozhodnutí vydané městským úřadem Teplice, přičemž relevantní dokumentace byla „ztracena“ a není k dispozici ani samotnému stavebníkovi. Smlouva o spolupráci ze dne 24. 9. 2018 pak podle mínění žalobkyně není absolutně neplatná pro absenci úředně ověřených podpisů, neboť podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sen. zn. 31 ICdo 36/2020 je před přijetím závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání nutné rovněž zaobírat se dalšími okolnostmi, což odvolací soud neučinil.
6. Žalobkyně konečně vyslovuje nesouhlas s úvahou odvolacího soudu, že jí nelze přiznat náhradu škody. Vědomost žalobkyně o přítomnosti telekomunikační stavby na pozemku by mohla mít relevanci v rámci posouzení spoluzapříčinění škody poškozeným podle § 2918 o. z., automaticky však nevylučuje příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovanou (zřízením stavby na cizím pozemku bez právního důvodu) a vznikem újmy na straně žalobkyně. Jelikož žalobkyně neměla dostatek informací ohledně konkrétní podoby telekomunikačního vedení, vynaložila část tvrzených nákladů právě na zjištění této okolnosti. Zamýšlený projekt se pak nemohl realizovat v důsledku umístění stavby, respektive nedostatku znalostí o její povaze. V situaci, kdy majitel stavby neseznámil vlastníka pozemku se všemi parametry stavby, byl vznik škody dané zmařením stavebního projektu předvídatelný. Není pravda, že by žalobkyně investovala do projektu, o kterém věděla, že se v důsledku umístění telekomunikační stavby na předmětném pozemku nebude moci uskutečnit, jelikož jí byla známa pouze obecná skutečnost, že určitá stavba na jejím pozemku existuje, neznala však její konkrétní parametry. Ze stejné příčiny nebyla ani s to projekt této stavbě vedení přizpůsobit.
7. Z naznačených důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
8. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež reagovala na předestřenou dovolací argumentaci a navrhla odmítnutí či zamítnutí předmětného opravného prostředku. Přípustnost dovolání
9. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
10. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. K části dovolání, jež se zaměřuje na nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 3.131.500 Kč, připomíná Nejvyšší soud, že přípustnost dovolání může být založena, toliko pokud na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad není naplněn, je-li závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden není dovoláním napaden nebo z hlediska dovolacího přezkumu obstojí. Sama okolnost, že je jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, chybný, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod nebyl dovoláním dotčen, popřípadě nebyl v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn. V takovém případě není ani zapotřebí hodnotit přesvědčivost prvého z důvodů, o něž se napadené rozhodnutí opírá, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 213/2022, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3260/2021, a ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2817/2023).
13. Rozporuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že žalovaná není povinna k náhradě škody, jež žalobkyni domněle vznikla v důsledku umístění telekomunikačního vedení na jejím pozemku, jelikož v době přípravy předmětného projektu věděla, že se na pozemku nachází zmiňovaná liniová stavba, je ve světle právě připomenutých judikatorních východisek nutno podotknout, že tato úvaha nebyla jediným důvodem, proč odvolací soud žalobkyni nárok na náhradu škody nepřiznal. Městský soud rovněž uvedl, že sporné vedení je uloženo podél silničních pozemků, jak je u takových staveb běžné, a nebrání tak realizaci stavebního projektu žalobkyně. Tento závěr přitom dovolatelka efektivně nenapadá, přestože představuje samostatný důvod neúspěchu jejího procesního nároku, případně jej okrajově zpochybňuje toliko námitkami skutkové povahy, jež s ohledem na výlučné zaměření dovolacího přezkumu na otázky právní – viz § 241a odst. 1 o. s. ř. – nemohou přípustnost dovolání založit. Nezbývá proto než uzavřít, že je dovolání v části, v níž se týká zamítnutí žaloby co do požadavku na náhradu škody ve výši 3.131.500 Kč, nepřípustné, a jako takové muselo být podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
14. Ve vztahu k části výroku I. naříkaného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 2.606.500 Kč, je ovšem dovolání přípustné, neboť se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního
soudu při řešení otázky, nakolik je možné změnit právní posouzení věci v odvolacím řízení bez avizování odlišnosti v náhledu na právní kvalifikaci věci účastníkům.
Důvodnost dovolání
15. Podle judikatury Ústavního soudu je za překvapivé považováno rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek prvoinstančního soudu, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí prvostupňové, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného v dosavadním řízení vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srovnej namátkou nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15, bod 20, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2630/19, bod 27, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1278/22, bod 16).
16. Ve shodě s tím judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu, například pokud odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnosti rozhodnutí soudu druhé instance lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2549/2017, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3254/2023, nebo jeho usnesení ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 28/2024).
17. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru odvolacího soudu účastníkům vyplývá z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že postup, při němž odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, či ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 27 Cdo 146/2024).
18. V projednávané kauze odvolací soud mezi nosnými důvody svého rozhodnutí o nároku na zaplacení částky 2.606.500 Kč uvedl, že žalobkyně ve skutečnosti uplatňuje nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva, nikoli právo na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že soud prvého stupně kauzu posoudil podle § 2991 a násl. o. z. a v odvolacím řízení nebyl argument, že se žalobkyně obsahově nedovolává pravidel o bezdůvodném obohacení, stranami nastolen a ani sám Městský soud v Praze tuto změnu právní kvalifikace při jednání konaném dne 25. 4. 2024 náležitě neavizoval, bylo jeho rozhodnutí, opírající se o myšlenku, že mezi účastníky není veden spor o vydání bezdůvodného obohacení, ve smyslu shora citované judikatury překvapivé.
19. Za daných okolností by bylo předčasné, aby se k problému kvalifikace žalobou uplatněného nároku, jenž bude opětovně nastolen v řízení před odvolacím soudem, vyjadřoval soud dovolací. V obecné rovině lze nicméně podotknout, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je podle ustálené judikatury odlišným nárokem od požadavku na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva podle § 91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb. nebo § 104 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb. (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3428/2022). Zároveň však platí, že není vyloučeno, aby žalobcem vylíčený „životní příběh“ v sobě zahrnoval skutkové základy více procesních nároků (viz např. rozsudek Nejvyšší soudu 10. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3733/2023).
20. Odvolací soud se – navzdory předchozímu konstatování, že žalobkyně neuplatnila požadavek na vydání bezdůvodného obohacení – zabýval rovněž otázkou, zda na straně žalované takový majetkový prospěch mohl vzniknout. S ohledem na předestřenou dovolací argumentaci je zapotřebí, aby k danému problému zaujal stanovisko též Nejvyšší soud.
21. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu vzniká v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své oprávnění realizuje (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020, nebo jeho usnesení ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3498/2020, a ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 87/2023).
22. Realizace staveb a jiných úprav na cizím pozemku v sobě přitom vždy nese dva aspekty, které je nezbytné navzájem odlišovat. V první řadě se jedná o aspekt soukromoprávní – zde se posuzuje, zdali stavebník má k cizímu pozemku soukromoprávní titul. Ve druhé řadě se jedná o aspekt veřejnoprávní – tu je třeba zkoumat, zdali stavebník provádí stavební činnost v souladu s veřejnoprávními předpisy. Skutečnost, že má stavebník veřejnoprávní oprávnění, jej ovšem ještě z pohledu soukromého práva zpravidla neopravňuje zasahovat do práva vlastníka pozemku (viz za jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2764/2017, a ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, nebo jeho usnesení ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019).
23. Odvolací soud v kruciálním bodě 8 odůvodnění svého rozhodnutí akcentoval, že umístění telekomunikačního vedení na pozemku žalobkyně bylo řádně povoleno rozhodnutími Městského úřadu v Teplicích, což je však z hlediska existence soukromoprávního titulu pro umístění stavby na pozemku žalobkyně – a vzniku případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení – nepodstatné (Nejvyšší soud se proto ani blíže nezabýval dovolatelkou naznačeným problémem souladu umístění sporné telekomunikační stavby na jejím pozemku s veřejným právem, neboť řešení této otázky postrádá vliv na rozhodnutí o požadavku na zaplacení náhrady za užívání pozemku žalobkyně).
24. Městský soud v Praze dále uvedl, že žalovaná má zákonné právo na pozemku provozovat vedení „oproti uzavření smlouvy s vlastníkem pozemku o zřízení služebnosti“, která by zřejmě mohla být soukromoprávním důvodem pro umístění sporné stavby na pozemku žalobkyně. Zároveň však podotkl, že by se jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva vlastnice pozemku mohla domáhat jen oproti uzavření smlouvy o služebnosti, což naznačuje, že takovou smlouvu dosud nepokládal za existentní. Dovoláním napadené rozhodnutí tak dostatečně neobjasňuje, v čem přesně Městský soud v Praze spatřoval právní důvod, jenž žalovanou opravňuje k užívání pozemku žalobkyně, a tím vylučuje vznik dovolatelčina práva na vydání bezdůvodného obohacení. Jeho rozhodnutí je tudíž v tomto rozsahu nepřezkoumatelné, jelikož neosvětluje právně aplikační úvahu takovým způsobem, aby ji účastníci řízení mohli náležitě zpochybnit konkrétní dovolací argumentací a Nejvyšší soud ji byl s to efektivně revidovat (k tezi, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc, viz např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2903/2023, ze dne 29. 7. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1441/2024, a ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3074/2024). Nejvyšší soud předesílá, že závěry odvolacího soudu nemusí být nutně nesprávné, avšak z odůvodnění jeho rozhodnutí, jak bylo zmíněno výše, se jasná a přehledná cesta k jejich uzavření bezesporu nepodává.
25. Konečně k dovolatelkou nastolené otázce výkladu § 13 z. o. k. je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněném pod č. 104/2020 Sb. rozh. obč., mimo jiné uvedl, že § 13 z. o. k. chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním společníka a zástupce společnosti v jedné osobě. Tím současně chrání i podnikatelské prostředí jako takové. I v případě nedodržení požadavku na formu právního jednání stanoveného § 13 z. o. k. je však vždy nutné posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného paragrafu. Řečené platí také v situaci, v níž sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil, nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb o obsahu posuzovaného právního jednání ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k „úpravě“ obsahu či data jediným společníkem); rovněž v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob, a tudíž ani k narušení veřejného pořádku (takto viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2661/2022).
26. Odvolací soud v projednávané věci nastíněná judikatorní východiska nerespektoval (i když v tomto směru učinil rovněž závěr, dle něhož se zmíněná dohoda vůbec netýká náhrady za zřízení služebnosti), pakliže dovodil neplatnost předmětného kontraktu pro absenci úředního ověření podpisů, aniž zkoumal, nakolik tento závěr vyžadují hodnoty, jež jsou chráněny ustanovením § 13 z. o. k., tj. ochrana právní jistoty třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka. Závěr
27. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo zčásti žalobkyní podáno důvodně (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V části výroku I., v níž bylo napadeným rozsudkem potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 2.606.500 Kč, a v akcesorických výrocích nákladových proto dovolací soud naříkané rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
28. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu