USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. Miroslava Sádovského, se sídlem v Nitře, Hviezdoslavova trieda 594/19, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 11780754, zastoupené JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, proti žalované Skládky VHS Jihlava s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Pávovská 3095/5, identifikační číslo osoby 27726983, zastoupené Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, o zaplacení částky 970 101,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 79/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2024, č. j. 74 Co 169/2022-1145, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal (po připuštění změny žaloby) zaplacení celkové částky 1 724 451,11 Kč s příslušenstvím jako ceny díla za provedené stavební práce. Práce byly provedeny na základě ústní smlouvy o dílo ze dne 23. 4. 2015, jejímž předmětem byly stavební úpravy na stavbě Kanalizace a ČOV Jasenice. Mezi smluvními stranami bylo dohodnuto, že žalobce jako subdodavatel provede podle pokynů žalované určité části díla, které bylo sjednáno mezi žalovanou a vyšším zhotovitelem (sdružením VHST s.r.o., identifikační číslo osoby 02464471, a společností EUROVIA CS, a.s., identifikační číslo osoby 45274924).
Cena za provedené práce měla vycházet z cen jednotlivých položek tendrového rozpočtu předloženého žalovanou a odsouhlaseného jak žalovanou, tak vyšším zhotovitelem, přičemž z těchto cen měla být odečtena sleva ve výši 15 %. Žalobce dílo provedl v požadovaném rozsahu, řádně a včas, což doložil stavebním deníkem a předávacím protokolem. Žalovaná stavbu převzala, ačkoli v předávacím protokolu vytkla určité nedostatky, které však podle žalobce nebyly součástí jeho plnění a nemohly ovlivnit funkční ani estetické užívání stavby.
Na základě provedených prací žalobce vystavil tři faktury, které žalovaná přes opakované výzvy k úhradě neuhradila.
2. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 C 79/2017-748, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 8. 2023, č. j. 3 C 79/2017-904, uložil žalované zaplatit žalobci částku 816 885 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 907 566,11 Kč s
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 497 684,41 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v části výroku I, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 51 613,74 Kč s příslušenstvím, rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku), ve zbývající části rozsudek ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 267 586,96 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok III napadeného rozsudku), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž byla žaloba o zaplacení částek 118 717,67 Kč a 583 797,07 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), v části výroku II, ve které byla žaloba o zaplacení částky 55 051,26 Kč s příslušenstvím zamítnuta, rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok V napadeného rozsudku), a ve zbývající části rozsudek ve výroku II změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 41 412 Kč od 2. 12. 2015 do zaplacení (výrok VI napadeného rozsudku).
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků III a IV dovoláním. V něm zejména namítl, že odvolací soud při výkladu smlouvy nerespektoval požadavky vyplývající z § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, neboť skutečnou vůli smluvních stran týkající se ujednání o ceně neposuzoval k okamžiku učinění projevu vůle, tj. ke dni 23. 4. 2015, ale až k pozdějšímu datu, konkrétně ke dni 3. 8. 2015, resp. 17. 8. 2015. Tímto podle žalobce nesprávně zpětně dovodil, že účastníci řízení uzavřeli dohodu o pevně stanovené ceně díla již před zahájením jeho provádění, ačkoli v té době neexistovala žádná závazná cenová nabídka ani dohoda o rozsahu díla. Žalobce rovněž zpochybnil, že by mezi účastníky byla následně uzavřena další smlouva, přičemž závěr odvolacího soudu o její existenci považuje za extrémně rozporný s provedenými důkazy.
5. Žalobce dále namítl porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku svévolného postupu odvolacího soudu a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Podle něj odvolací soud neodůvodnil své závěry ohledně uzavření smlouvy s pevným rozsahem a cenou ke dni 23. 4. 2015 na základě provedených důkazů, nýbrž vycházel z neexistujících skutkových okolností. V této souvislosti rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů upřednostnily výpovědi svědků před listinnými důkazy, přičemž nepřihlédly ke stavebnímu deníku ani ke znaleckému posudku Ing. Stanislava Smelíka, které žalobce považuje za klíčové důkazy, neboť prokazují skutečný rozsah provedených prací i třídění zemin. Odvolací soud se navíc s těmito důkazy ve svém odůvodnění řádně nevypořádal. Tím podle něj došlo k porušení zásady rovnosti účastníků. Řízení bylo navíc zatíženo vadami v jeho neprospěch, zejména porušením zásady projednací a zásady koncentrace řízení, připuštěním podjatého svědka a přihlédnutím k jeho nevěrohodné výpovědi.
6. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu, a současně mu přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadený rozsudek ve výrocích III a IV zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek ve výrocích III a IV spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání žalobce není přípustné. Zdůraznila, že odvolací soud při svém rozhodování plně respektoval relevantní judikaturu dovolacího soudu a že žalobce přípustnost dovolání zakládá na tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalobce předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jestliže posuzoval smluvní vůli stran nikoli k okamžiku uzavření smlouvy o dílo dne 23. 4. 2015, nýbrž až k pozdějšímu datu, tj. 3. 8. 2015, resp. 17. 8. 2015. Takto následně zjištěnou vůli (tj. dohodu s pevně určeným rozsahem díla a pevně stanovenou cenou) pak zpětně vztáhl k okamžiku uzavření smlouvy, ačkoli na jejím základě již bylo několik měsíců plněno.
13. Tato námitka se však míjí s právním posouzením věci, jak je učinil odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97), a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud totiž svůj závěr nezaložil na tom, že by mezi účastníky došlo k dohodě o pevně stanoveném rozsahu a pevně stanovené ceně díla již před zahájením jeho provádění, jak se domnívá dovolatel, nýbrž vyšel z toho, že smluvní strany sice dne 23. 4. 2015 platně sjednaly smlouvu o dílo, neboť dostatečně určitě vymezily předmět díla a jeho cenu (určenou jako cena dle tendrového rozpočtu mínus 15 %), avšak ve dnech 3. 8. 2015 a 17. 8. 2015 došlo k dalšímu projevu vůle, v jehož rámci se smluvní strany dohodly na rozšíření předmětu díla o stoky A a A-1 a na stanovení pevné ceny díla v návaznosti na toto rozšíření ve výši 5 568 250,41 Kč (srov. body 35, 36, 37, 50 a 51 odůvodnění napadeného rozsudku). Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017 je proto v tomto ohledu nepřiléhavý.
14. Námitka žalobce, že skutkové zjištění, podle kterého mezi účastníky došlo k uzavření další dohody o rozšíření předmětu díla, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, také nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, v němž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud neshledal, že by dotčený závěr odvolacího soudu spočíval v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy pak nelze dovodit pouze z toho, že soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobce nesouhlasí. Odlišná verze skutkového stavu věci prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022, ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 912/2023, a ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 203/2024).
15. Přípustnost dovolání žalobce nezakládá ani jeho námitka, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že vycházel z neexistujících skutečností. Touto námitkou totiž žalobce ve skutečnosti zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry své ustálené judikatury, podle níž námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu, jak je uvedeno výše, nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16.
4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 724/2024), což ale pro projednávanou věc neplatí.
16. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani ve vztahu k námitce žalobce, že soudy nižších stupňů upřednostnily výpovědi svědků před listinnými důkazy, přičemž nepřihlédly ke stavebnímu deníku ani ke znaleckému posudku, které žalobce považuje za důkazy klíčové. Tato námitka se totiž rovněž týká způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly. Pro úplnost lze dodat, že zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., resp. též ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3161/2020, či ze dne 28. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 938/2024).
17. Namítá-li žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud neodůvodnil své závěry ohledně uzavření smlouvy s pevným rozsahem a cenou ke dni 23. 4. 2015, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobce touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku (otázku procesního práva), na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, i kdyby se odvolací soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
18. Nejvyšší soud dále podotýká, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
19. Nejvyšší soud má za to, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci představuje dostatečnou oporu k tomu, aby měl žalobce možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinil. Napadený rozsudek uvedenou vadou netrpí, a to ani pokud jde o závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky byla dne 23. 4. 2015 uzavřena smlouva o dílo s dostatečně určitě vymezeným předmětem díla a jeho cenou určenou jako cena dle tendrového rozpočtu mínus 15 %. Odvolací soud se totiž – na rozdíl od tvrzení žalobce – ve svém rozhodnutí zabýval skutkovými okolnostmi uzavření této smlouvy a posuzoval i následné jednání smluvních stran. Své závěry přitom řádně odůvodnil (viz body 31 až 34 a 50 odůvodnění napadeného rozsudku).
20. Stejně tak, vytýká-li žalobce odvolacímu soudu porušení zásady projednací a zásady koncentrace řízení a zpochybňuje-li jeho postup při dokazování či nedostatečné vypořádání se s některými provedenými důkazy v odůvodnění napadeného rozsudku, namítá tím vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
21. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu