USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce R. P., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 10 996 939 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 3/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 53 Co 6/2023-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 10 996 939 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění ze smlouvy o životním pojištění, jež uzavřel s žalovanou dne 27. 3. 2015. Žalobce dne 30. 10. 2015 při dopravní nehodě utrpěl úraz s trvalými zdravotními následky, přičemž žalovaná mu uhradila pojistné plnění v celkové výši 7 003 061 Kč; konkrétně dne 29. 3. 2017 částku 330 000 Kč, dne 4. 1. 2019 částku 4 665 000 Kč a dne 6. 11. 2019 částku 2 008 061 Kč. Žalobci však podle jeho názoru vznikl nárok na pojistné plnění v celkové výši 18 000 000 Kč, a jím uplatněný nárok tak představuje neuhrazenou část pojistného plnění. Podle žalobce žalovaná částečným plněním ze dne 4. 1. 2019 uznala dluh vůči žalobci ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 25 C 3/2022-124, žalobu o zaplacení částky 10 996 939 Kč s
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v řešení otázky hmotného práva, jež v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda nezbytným předpokladem pro uznání dluhu, resp. jeho zbytku ve smyslu § 2054 odst. 2 je vědomost dlužníka o výši dluhu v okamžiku částečného plnění“. Žalobce namítl, že právo na pojistné plnění vzniká objektivně, a případná nevědomost žalované o skutečné výši dluhu tak nebrání tomu, aby částečným plněním dne 4. 1. 2019 žalovaná uznala celý (objektivně vzniklý) dluh, resp. jeho neuhrazenou část, v důsledku čehož (mj.) začala běžet nová desetiletá promlčecí lhůta, a závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku je tudíž nesprávný.
5. Žalobce dále namítl, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že plní-li osoba bez dalšího částečně na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, neuvede-li, že částečným plněním dluh plně neuznává. Z dopisu žalované ze dne 3. 1. 2019 přitom podle žalobce nijak nevyplývá, že by žalovaná částečným plněním dluh v celé výši
neuznala, a také proto má žalobce právní posouzení odvolacího soudu za nesprávné.
6. Odvolací soud podle žalobce rovněž chybně posoudil projev vůle žalované spočívající v jejím plnění ze dne 4. 1. 2019, jemuž předcházel dopis ze dne 3. 1. 2019, neboť při jeho výkladu nezohlednil, že žalovaná žalobci dne 6. 11. 2019 uhradila další část pojistného plnění ve výši 2 008 061 Kč. Odvolací soud se tak měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to při řešení otázek „zda splnění dluhu je právním jednáním“, „zda při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka“ a „zda při výkladu právního jednání je třeba přihlédnout i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají“.
7. Dovolání má žalobce za přípustné též proto, že skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž žalovaná v okamžiku částečného plnění dne 4. 1. 2019 neznala celkovou výši dluhu, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž poukázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Žalobce rovněž namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a jím odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jelikož se dotčená námitka vztahuje k ochraně základních práv a svobod, je tím podle žalobce s ohledem na závěry judikatury Ústavního soudu založena přípustnost dovolání.
8. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobce a uvedla, že v dovolání odkazovaná rozhodnutí jsou z hlediska projednávané věci nepřiléhavá. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalobcem předložená právní otázka, „zda nezbytným předpokladem pro uznání dluhu, resp. jeho zbytku ve smyslu § 2054 odst. 2 je vědomost dlužníka o výši dluhu v okamžiku částečného plnění“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (nejde tedy o otázku dosud neřešenou, jak se domníval dovolatel). Z té přitom vyplývá, že dojde-li k částečnému plnění na dluh, je třeba se zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu.
Plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a má být proto aplikován § 2054 odst. 2 o. z. Z jednání dlužníka, jež má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je existence dluhu vědom a (současně), že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z horizontu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o.
z. se tázat, zda by za daných okolností osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění. Tak tomu je nepochybně v případě, když dlužník učiní písemné uznání dluhu dle § 2053 o. z. bez dalšího, neboť projevuje vůli, že dluh uznává co do důvodu i výše. S ohledem na princip poctivosti je ve věřiteli vyvolána důvěra, že může v budoucnu od dlužníka očekávat plnění. Písemnému uznání dluhu nelze totiž rozumět tak, že dlužník staví najisto svoji povinnost a současně se k plnění v budoucnu necítí být povinen; šlo by o mentální rezervaci, k níž nelze přihlížet.
Totéž platí mutatis mutandis pro případy upravené v § 2054 odst. 1 a 2 o. z., neboť od toho, kdo plní na část dluhu či jen na úroky bez dalšího, lze důvodně očekávat, že bude plnit i v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod číslem 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, uveřejněný pod číslem 57/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinky upravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit (zejména) na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde. Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), vyplývá, že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, tak jeho zbylou část uznává.
Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, které vyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakter uznání dluhu (např. dlužník poskytne část plnění s tím, že pokládá dluh za uhrazený) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný pod číslem 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 820/2022).
16. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že plněním částky 4 665 000 Kč dne 4. 1. 2019 k uznání zbytku dluhu nedošlo, jelikož za daných okolností nebylo lze usoudit, že tímto plněním žalovaná uznala i zbytek dluhu, neboť v dopisu ze dne 3. 1. 2019 jednoznačně uvedla, že ukončila šetření pojistné události a poskytuje uvedenou částku, z čehož muselo být žalobci jasné, že mu žalovaná nehodlá poskytnout pojistné plnění tuto částku převyšující. Odvolací soud se tak v souladu se shora citovanou judikaturou zabýval okolnostmi, z nichž by bylo možno usuzovat na uznání dluhu, jakož i okolnostmi, jež takový závěr vyvracejí, a shledal přitom, že z dopisu ze dne 3. 1. 2019 muselo být žalobci jasné, že mu žalovaná nehodlá poskytnout pojistné plnění v částce vyšší (viz bod 14 odůvodnění odvolacího soudu). Tato námitka dovolatele tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
17. Ze stejných důvodů pak přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že žalovaná v dopisu ze dne 3. 1. 2019 neuvedla, že dluh v plné výši neuznává (viz bod 5 odůvodnění shora), neboť z výše uvedených závěrů judikatury je zřejmé, že jde (toliko) o jednu z okolností, jež má soud při zkoumání, zda (částečné) plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., posuzovat.
18. Otázky dovolatele „zda splnění dluhu je právním jednáním“, „zda při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka“ a „zda při výkladu právního jednání je třeba přihlédnout i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají“, se shodně týkají toho, zda odvolací soud pochybil při výkladu plnění žalované ze dne 4. 1. 2019, jemuž předcházel dopis žalované ze dne 3. 1. 2019 (viz bod 6 odůvodnění shora). Uvedené otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají,
neboť těmito námitkami dovolatel ve skutečnosti napadá posouzení, k němuž odvolací soud dospěl na základě výkladu obsahu právního jednání (o skutečné vůli projevené žalovanou). Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014 (jakož i v dalších navazujících rozhodnutích), vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci ovšem nejedná, a tato námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
19. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že se odvolací soud při výkladu plnění žalované ze dne 4. 1. 2019 a s ním souvisejícího dopisu žalované ze dne 3. 1. 2019 nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (viz bod 21 odůvodnění níže), jež je ustálena na tom, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících okolností.
Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Při výkladu právního jednání je přitom třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, uveřejněný pod číslem 18/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2591/2022, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
20. Odvolací soud ve svém závěru, že plnění žalované ze dne 4. 1. 2019 nelze vykládat jako uznání zbytku dluhu, v souladu se shora uvedeným zohlednil, že žalovaná v dopise ze dne 3. 1. 2019 uvedla, že „ukončila šetření pojistné události a poskytuje uvedenou částku“, z čehož dovodil, že plněním částky 4 665 000 Kč dne 4. 1. 2019 žalovaná pokládala dluh za uhrazený, a žalobci tak nemohlo (důvodně) vzniknout očekávání dalšího plnění v budoucnu. Odvolací soud dále přihlédl i k obsahu následného dopisu ze dne 1. 11. 2019, přičemž konstatoval, že ačkoliv by v jeho důsledku bylo možné na plnění žalované dne 4. 1. 2019 pohlížet jako na plnění částečné, je třeba mít na zřeteli, že nárok převyšující částku vyplacenou žalovanou uplatnil žalobce až dne 23. 1. 2021. V době plnění (4. 1. 2019) tak žalovaná neměla vědomost o celkové výši dluhu, a nemohla jej tudíž svým (konkludentním) jednáním ani uznat (viz body 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je tedy patrné, že přihlížel-li odvolací soud při zjišťování úmyslu žalované k okolnostem, které mohl vnímat i žalobce (tj. adresát právního jednání), a při výkladu předmětného právního jednání zohlednil jak okolnosti, jež právnímu jednání předcházely, tak i ty, které mu následovaly, postupoval v souladu se shora označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tato námitka žalobce tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
21. Námitka žalobce, že skutkové zjištění, že žalovaná v okamžiku částečného plnění dne 4. 1. 2019 neznala celkovou výši dluhu, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy (viz bod 7 odůvodnění shora), také nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, v němž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jak se domnívá žalobce, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by dotčený závěr odvolacího soudu spočíval v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy pak nelze dovodit pouze z toho, že soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobce nesouhlasí. Odlišná verze skutkového stavu věci prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022, a ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 912/2023).
22. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že skutkové námitky zásadně nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací přezkum je podle § 241a o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů tudíž dovolatel nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
23. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a jím odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (viz rovněž bod 7 odůvodnění shora), neboť žalobce touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka dovolatele proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
24. Lze rovněž dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani ze samotného práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu