USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně KORADO, a.s., se sídlem v České Třebové, Bří Hubálků 869, identifikační číslo osoby 25255843, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalované KORAD Radiators s.r.o., se sídlem v Košicích, Vstupný areál U. S. Steel, Košice – mestská časť Šaca, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 52182606, zastoupené Mgr. Janem Vytiskou, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o ochranu práv vlastníka ochranných známek a o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 22/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 71/2022-353, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 2 Cm 22/2020-237, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I až X) a rozhodl o nákladech řízení (výroky XI a XII).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 71/2022-353, opravil rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví ohledně obchodní firmy žalované (první výrok); dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IX potvrdil a ve výroku XI
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto právní otázky: a) Otázka předchozího užívání nezapsaného označení KORAD a uplatnění omezení účinků ochranné známky ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), (dále také jen „ZOZ“). b) Otázka přechodu práv uživatelů dřívějšího nezapsaného označení na žalovanou v důsledku převodu závodu či jiné obdobné právní skutečnosti. c) Otázka převodu či přechodu práv uživatele nezapsaného označení na žalovanou na základě rámcové smlouvy a kupní smlouvy. d) Otázka zániku práv k nezapsanému označení KORAD v důsledku následné registrace ochranné známky téhož znění týmž oprávněným subjektem.
4. U otázky pod bodem a) dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda se ve vztahu k užívání nezapsaného označení KORAD žalovanou uplatní omezení účinků ochranné známky žalobkyně ve smyslu § 10 odst. 2 ZOZ. Dovolatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedla, že označení musí být užíváno k označování výrobků a služeb, které byly řádně uvedeny na trh. Podle dovolatelky tak užívání nezapsaného označení KORAD, které žalovaná užívala vesměs interně a nikoli namířené směrem k trhu a zákazníkům, nebylo způsobilé omezit účinky ochranné známky žalobkyně, neboť zde chybí naplnění podmínky řádného uvedení na trh. Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její argumentací, že před 31. 7. 1991 žalovaná nemohla užívat nezapsané označení v souladu s právem České republiky, neboť v dané době český právní řád nezapsaná označení nechránil a jejich uživatelům nepřiznával žádná práva.
5. U otázky pod bodem b) dovolatelka považovala za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná vstoupila do tržního postavení původního uživatele nezapsaného označení a náleží jí tak práva podle § 10 odst. 2 ZOZ. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, a namítala, že soudy svůj závěr o tom, že žalovaná vstoupila do tržního postavení svých předchůdců, řádně neodůvodnily a nezabývaly se konkrétními právními tituly v rámci článků nástupnického řetězce, ani tím, zda došlo ke vstupu do tržního postavení původního subjektu na základě právních skutečností obdobných převodu nebo přechodu závodu. Dovozovala, že dle judikatury má v důsledku vstupu do tržního postavení subjektu dojít k nahrazení původního subjektu na relevantním trhu, k čemuž v projednávané věci nedošlo, neboť mateřská společnost VSŽ a. s. nezanikla, dále působila na trhu. Rovněž namítala, že soudy nevysvětlily, co konkrétně bylo v jednotlivých článcích nástupnického řetězce „jinou obdobnou právní skutečností“, v jejímž důsledku žalovaná vstoupila do tržního postavení původního subjektu.
6. K otázce pod bodem c) dovolatelka uvedla, že rozhodnutí ve věci záviselo na posouzení, zda rámcová smlouva a kupní smlouva ze dne 1. 6. 2019 uzavřené mezi U. S. Steel Košice s.r.o. a KORAD Radiators s.r.o. byly takovými právními skutečnostmi, na jejichž základě mohlo dojít k převodu či přechodu nezapsaného označení KORAD na žalovanou. Odkázala na judikaturu, podle které omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 ZOZ nepředstavuje subjektivní právo, ale určitou licenci omezující absolutní právo vlastníka ochranné známky, a že samostatný přechod či převod licence tohoto omezení účinků ochranné známky není možný. Podle dovolatelky je z obsahu smluv zřejmé, že na jejich základě nemohlo dojít k převodu práv k nezapsanému označení KORAD, neboť smlouvy upravovaly přechod konkrétních vyjmenovaných aktiv, nikoli závodu či části závodu, přičemž dle judikatury platí, že práva k nezapsanému označení nelze převést singulární sukcesí. Dovolatelka dále namítala, že i kdyby se jednalo o vstup žalované do tržního postavení U. S. Steel, tak ujednání ve smlouvách vylučující převod práv k duševnímu vlastnictví – tedy dle dovolatelky i práv k nezapsanému označení – měly mít přednost před obecným pravidlem dovozeným v judikatuře.
7. Otázku pod bodem d) dovolatelka konkretizovala tak, že jde o to, zda mohl tvrzený právní předchůdce žalované užívat označení KORAD současně na území Slovenské republiky z titulu ochranné známky a na území České republiky z titulu nezapsaného označení, když označení mělo společný původ v dřívějším nezapsaném označení údajně užívaném na celém území České a Slovenské federativní republiky. Poukázala na to, že soudy vzaly za prokázané, že právnímu předchůdci žalované vzniklo právo k nezapsanému označení KORAD před registrací ochranné známky žalobkyně ve smyslu § 10 odst. 2 ZOZ s účinky pro celé území tehdejší federace. Právní předchůdce žalované pak ukončil užívání KORAD z titulu nezapsaného označení, jelikož si registroval (po rozpadu federace) pro území Slovenské republiky stejnojmennou ochrannou známku. Dovolatelka pak namítala, že totéž je třeba aplikovat také ve vztahu k území České republiky, neboť pokud nezapsané označení mělo účinky pro celou federaci, pak zánik téhož nezapsaného označení na území Slovenské republiky muselo nutně znamenat i jeho zánik pro území České republiky. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, podle něhož ukončením užívání předmětného označení předchozím uživatelem zaniká omezení účinků ochranné známky a nemůže být znovu obnoveno.
8. Dovolatelka dále namítala vady řízení, které dle jejího názoru zakládají porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně namítala nedostatečné odůvodnění závěrů soudů, neúplné zjištění skutkového stavu a neprovedení důkazů předložených žalobkyní a to, že soudy na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání podrobně polemizovala s argumentací dovolatelky a navrhla, aby bylo dovolání v celém rozsahu zamítnuto.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Dovolání není přípustné.
15. První otázka dovolatelky [výše shrnutá pod bodem a)] týkající se podmínek uplatnění § 10 odst. 2 ZOZ nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž tuto otázku formulovala na základě vlastních skutkových (a v řízení neprokázaných) tvrzení, že žalovaná označení užívala toliko interně a nemířila jej směrem k zákazníkům a trhu. V řízení před soudy obou stupňů bylo ovšem prokázáno, že označení bylo právními předchůdci žalované i samotnou žalovanou nepřetržitě užíváno při uvádění výrobků na trh (srov. body 115 až 119 rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil).
16. Dovolací soud k uvedenému připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od
odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
17. Pokud pak dovolatelka v této souvislosti namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s její odvolací argumentací, že před 31. 7. 1991 žalovaná nemohla užívat nezapsané označení v souladu s právem České republiky, neboť v dané době český právní řád nezapsaná označení nechránil a jejich uživatelům nepřiznával žádná práva, jde o námitku vady řízení, která sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání. Dovolací soud totiž v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
18. K tomu pak lze pro úplnost uvést, že dle rozhodovací praxe dovolacího soudu možnost předchozího uživatele užívat shodné nebo podobné nezapsané (formálně nechráněné) označení podle § 10 odst. 2 ZOZ je odvozena z povinnosti uložené vlastníku ochranné známky takové užívání strpět. Nejde tedy o subjektivní právo ve smyslu možnosti chování zaručeného právními normami, ale o určitou licenci omezující absolutní právo vlastníka ochranné známky, tedy o prostou možnost předchozího uživatele (ve smyslu „nezakázanosti“) nezapsané označení užívat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3790/2011).
19. Proto neshledal-li odvolací soud za významnou argumentaci dovolatelky, že v roce 1990, kdy na český trh byly uvedeny výrobky pod předmětným nezapsaným označením, právní řád nezapsaná označení nechránil a jejich uživatelům nepřiznával žádná práva, pak se od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Obrana žalované totiž nebyla založena na tvrzení o vzniku jejího subjektivního práva k tomuto nezapsanému označení (ať už podle jakékoli právní úpravy). Odvolací soud proto v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil právní vztah mezi účastnicemi z ochrany předmětných ochranných známek podle právní úpravy stanovené v § 10 odst. 2 ZOZ [resp. čl. 138 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie], jež zakládá pro žalovanou jako předchozího uživatele předmětného nezapsaného označení možnost toto označení užívat (ve smyslu „nezakázanosti“ takového užívání) a jež představuje důvod pro omezení účinků ochranných známek žalobkyně z rozsahu ochrany poskytované jí podle účinné právní úpravy.
20. Otázka výše shrnutá pod bodem b) týkající se přechodu užívání nezapsaného označení taktéž nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Nejvyšší soud ve svém rozhodování, konkrétně v rozsudku ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, uveřejněném pod číslem 53/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl mimo jiné k závěru, že po vzniku omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 ZOZ může dojít ke změně subjektu, jemuž svědčí toto omezení, pouze na základě takové právní skutečnosti, v jejímž důsledku dochází ke vstupu jiné osoby do tržního postavení původního subjektu na trhu příslušného druhu výrobků či služeb, resp. dochází-li tím k nahrazení tohoto subjektu na relevantním trhu (např. při převodu či přechodu obchodního závodu či jeho příslušné části). Samostatný převod či přechod nebo licence tohoto omezení účinků ochranné známky nejsou možné.
22. Pokud dovolatelka pomocí argumentace výše citovaným judikatorním závěrem namítala, že v projednávané věci nebyla splněna podmínka nahrazení původního subjektu na relevantním trhu, neboť původní subjekt (mateřská společnost VSŽ a. s.) nezanikl, nelze jí přisvědčit v tom, že by z citovaného závěru plynula podmínka zániku původního subjektu. Judikatura dovozuje nahrazení původního subjektu na relevantním trhu (tj. že na jeho místě na relevantním trhu působí jiný subjekt), nikoli zánik subjektu jako takového (ve smyslu zániku právní subjektivity), jak namítala dovolatelka. Pokud pak odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ve svém právním posouzení vycházel z toho, že původním výrobcem deskových radiátorů s označením KORAD byl štátný podnik Východoslovenské železiarne, jehož prvním nástupcem byla společnost VSŽ a. s. Košice, přičemž následně byla výroba deskových radiátorů převáděna na další subjekty, dále vypořádal odvolací námitky ohledně mezer v posloupnosti mezi nástupnickými subjekty a uvedl, že zakladatelkou VSŽ KORAD s. r. o. byla společnost VSŽ a. s. Košice, a přihlédl k tomu, že s převodem výroby deskového radiátoru (vyráběného pod označením KORAD) bylo logicky spjato i jeho uvádění na trh, a uzavřel, že bylo prokázáno nepřetržité a kontinuální užívání označení KORAD při výrobě deskových radiátorů, pak se od výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu neodchýlil.
23. Pokud pak dovolatelka u otázky výše shrnuté pod bodem c) postavila svoji argumentaci na tom, že rámcová smlouva a kupní smlouva ze dne 1. 6. 2019 uzavřené mezi U. S. Steel Košice s.r.o. a KORAD Radiators s.r.o. představovaly samostatný převod omezení účinků ochranné známky, který je dle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nemožný, vychází z vlastních tvrzení o obsahu předmětných smluv (o tom, co bylo uvedeno jako jejich předmět). Ze skutkových zjištění soudů plyne, že předmětem rámcové smlouvy byl nájem haly a administrativní budovy prodávajícího kupujícímu s tím, že kupující má v úmyslu vyrábět radiátory, a předmětem kupní smlouvy byl prodej výrobních zařízení na výrobu radiátorů a zásoby hotových radiátorů. Z takto vymezeného předmětu smluv je zřejmé, že jejich důsledkem byl přechod výroby radiátorů na KORAD Radiators s.r.o., a nejednalo se o samostatný převod účinků omezení ochranné známky, jak argumentovala dovolatelka.
24. Jak již dovolací soud uvedl výše, předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
25. Oporu v rozhodovací praxi dovolacího soudu nemá ani dovolatelčina námitka, že se soudy měly zabývat její argumentací ohledně toho, že byl v uvedených smlouvách vyloučen převod práv k duševnímu vlastnictví (a dle dovolatelky tedy i k nezapsanému označení), neboť – jak ostatně odkazovala sama dovolatelka – podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, nelze omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 ZOZ považovat za subjektivní právo, s nímž by bylo možno disponovat. Z citovaného judikátu tak vyplývá, že na otázku přechodu omezení účinků ochranné známky ve prospěch jiného subjektu nemohla mít smluvní ujednání o vyloučení převodu práv k duševnímu vlastnictví vliv.
26. Ani otázka dovolatelky výše shrnutá pod bodem d), prostřednictvím které namítala, že registrací ochranné známky pro území Slovenské republiky mělo témuž subjektu zaniknout i právo užívat shodné označení jakožto nezapsané označení pro území České republiky, nezaloží přípustnost dovolání, neboť řešení této otázky vyplývá z výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odvolací soud se od tohoto řešení v napadeném rozhodnutí neodchýlil. Pokud dovolatelka namítala, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od (již výše citovaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3944/2019, konkrétně od jeho závěru, že ukončením užívání předmětného označení předchozím uživatelem zaniká omezení účinků ochranné známky a nemůže být znovu obnoveno, nelze jí přisvědčit. Jak vyplývá z výše uvedeného rozhodování dovolacího soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3782/2015), pro vznik a trvání omezení účinků ochranné známky vůči uživateli staršího (dříve zavedeného) označení je rozhodující fakticita užívání takového označení v obchodním styku a nikoli případný vznik (či zánik) jeho ochrany jako předmětu průmyslového vlastnictví v důsledku zápisu tohoto označení do příslušného rejstříku (či jeho výmazu). Proto ani pozdější zápis staršího (dříve zavedeného) označení jako ochranné známky nemůže mít sám o sobě vliv na oprávnění používat nadále toto označení vůči (jinému) vlastníku ochranné známky (ve smyslu „nezakázanosti takového užívání“) podle § 10 odst. 2 ZOZ.
27. Proto v projednávané věci ani zápis předmětného označení jako ochranné známky (pro území Slovenské republiky) nemohl mít sám o sobě za následek zánik omezení účinků ochranné známky dovolatelky na území České republiky podle § 10 odst. 2 zákon ZOZ vůči tomuto označení (za situace, kdy podle skutkových zjištění soudů bylo prokázáno jeho nepřetržité faktické užívání v obchodním styku), jak namítala dovolatelka, a tudíž se odvolací soud při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
28. Námitka dovolatelky týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku představuje námitku vad řízení. Ta sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
29. K dovolatelčině námitce, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
30. Stěžejní část námitek dovolatelky ohledně dokazování se ovšem netýkala neprovedení důkazů, ale toho, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly. K tomu dovolací soud připomíná, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vychází, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).
31. Pro úplnost lze dodat, že zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., resp. též ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3161/2020).
32. K námitce porušení práva na spravedlivý proces je třeba uzavřít, že dovolatelka svými námitkami neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
33. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 2. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu