22 Cdo 2527/2023-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně FP
majetková, a. s., se sídlem v Praze 9, Podvinný mlýn 2283/18, IČO: 24743364,
zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 704/36, proti žalovaným: 1) J. Č., zemřelý XY, 2) R. Č., zemřelá XY,
3) neznámí dědicové po zůstaviteli: J. Č., zemřelý XY, 4) neznámí dědicové po
zůstaviteli: R. Č., zemřelá XY, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C
303/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 24. 3. 2023, č. j. 22 Co 60/2023-38, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 31. 1. 2023, č. j. 15 C 303/2022-33, zastavil řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným 1) – (výrok I) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2)
– (výrok II). Dále přerušil řízení do doby pravomocného skončení řízení
vedených u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 164/2023 a sp. zn. 32
D 165/2023 (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 3. 2023, č. j. 22
Co 60/2023-38, potvrdil odvoláním napadený výrok III usnesení soudu prvního
stupně.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla,
že řízení nemělo být přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nýbrž měl
být žalovaným neznámým dědicům postupem podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ve věci
ustanoven opatrovník a v řízení mělo být pokračováno s tímto opatrovníkem.
Tímto postupem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Své stanovisko k přerušení řízení navíc řádně neodůvodnil, pročež je napadené
rozhodnutí třeba považovat za nepřezkoumatelné. Otázka možnosti přerušení
řízení v případě žaloby proti neznámým dědicům by současně měla být dovolacím
soudem vyložena podrobněji stanovením alespoň rámcových parametrů, které má
soud při svých úvahách zohlednit. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu spolu s napadeným výrokem III rozsudku soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Dovolání žalobkyně nebylo žalovaným doručováno.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
9. Dovolací soud především uvádí, že dovolání je z hlediska vymezení
jeho přípustnosti na samé hranici projednatelnosti, jestliže dovolatelka
vymezuje přípustnost dovolání tak, že „napadený rozsudek (usnesení – pozn.
dovolacího soudu), kterým bylo odvolací řízení skončeno, závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Bez ohledu na to, že dovolatelka bez
bližší konkretizace zmiňuje otázku jak procesního, tak i hmotného práva, nemůže
jít o otázku, která je v judikatuře dovolacího soudu ustáleně vyřešena a
odvolací soud se od tohoto řešení odchýlil, a současně o otázku, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla.
10. Při vymezení důvodů dovolání odkazuje dovolatelka na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 277/2021; v tomto
rozhodnutí se však neřeší otázka přerušení řízení do skončení dědického řízení,
ale procesní postup při zastavení řízení. Proto rozhodnutí odvolacího soudu
nemůže být s tímto rozhodnutím v rozporu. Dále dovolatelka odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011. Sama však uvádí,
že toto rozhodnutí řeší odlišnou právní otázku v situaci, kdy účastník ztratí
procesní způsobilost po zahájení řízení. Ani o tuto otázku v dané věci nejde, a
rozpor s tímto rozhodnutím tak postupem odvolacího soudu nemůže být založen.
Konečně pak dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10.
2018, sp. zn. 21 Cdo 2964/2017. Ani toto rozhodnutí však neřeší otázku
přerušení probíhajícího řízení do skončení řízení dědického, ale otázku
ustanovení opatrovníka. Proto ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí nemůže být
založena přípustnost dovolání rozporem postupu odvolacího soudu s tímto
rozhodnutím.
11. V obecnější rovině žalobkyně namítá, že řízení nemělo být přerušeno
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nýbrž měl být žalovaným neznámým dědicům
postupem podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ve věci ustanoven opatrovník.
12. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
13. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět.
14. V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, toto a další níže
uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Postup
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tedy vždy záleží na individuální situaci
a na úvaze soudu, kterou lze v dovolání úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li
zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě
skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5475/2015).
15. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo
2817/2004, dovolací soud uvedl, že „nejsou-li známi dědicové zemřelého
účastníka řízení, může soud v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z
prodlení, a to s opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude
dědice zastupovat do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení
přeruší.“
16. Současně podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že „je-
li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla
v dědickém řízení napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech
pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo
2817/2004 nebo ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003)“ – (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008).
17. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 930/2015) se dále ve shodě s výše uvedeným
podává, že „pouze ve výjimečných případech (např. má-li zůstavitel jediného
dědice nebo je-li s ohledem na znění závěti, jejíž platnost nebyla zpochybněna,
jasné, který z dědiců převezme právo, jež je předmětem řízení) lze v řízení
pokračovat již před skončením řízení o dědictví (viz kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 68/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011).“
18. V projednávané věci byla v souvislosti s podáním žaloby na zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku, jehož zapsanými
spoluvlastníky jsou vedle žalobkyně již nežijící osoby žalovaných 1) a 2),
přičemž okruh jejich dědiců není znám, z podnětu soudu prvního stupně zahájena
dědická řízení ve věci zůstavitelů – žalovaných 1) a 2) ohledně předmětného
pozemku. Z tohoto důvodu soud prvního stupně probíhající řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví přerušil právě do skončení dědického řízení a tento
postup byl potvrzen rovněž odvolacím soudem. Takový postup shledává dovolací
soud zcela v souladu s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jakož i ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu citovanou výše. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu obstojí i z toho hlediska, že úvahu odvolacího soudu nelze v
žádném případě považovat za zjevně nepřiměřenou, a už vůbec se v dané věci
nemůže jednat o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Odvolací soud své úvahy řádně a i
přesto, že se jednalo o procesní rozhodnutí, velmi podrobně odůvodnil, přičemž
zohlednil zejména nezbytnost přerušení řízení s ohledem na povahu řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž uvedl, že ani v této
věci nebylo možné rezignovat na poskytnutí práva na spravedlivou a řádnou
soudní ochranu ve vztahu ke konkrétním, nicméně dosud neznámým dědicům
zemřelých žalovaných 1) a 2).
19. Dovolací soud má za to, že i z hlediska hospodárnosti řízení bylo
přerušení řízení v dané věci na místě, jelikož dědická řízení aktuálně
probíhají, přičemž jejich zahájení bylo iniciováno až ze strany soudu prvního
stupně. V době přerušení řízení tudíž ani nemohly být známy případné
podrobnosti z např. již probíhajícího dědického řízení ve smyslu výše uvedené
judikatury (obsah závěti, okruh dědiců, jejich případná stanoviska apod.),
pročež se přerušení řízení z hlediska hospodárnosti jeví jako nejvhodnější
řešení.
20. Dovolací soud současně nemá za to, že by v dané věci existovalo
jakékoliv nebezpečí z prodlení, pročež by na základě výše citované rozhodovací
praxe muselo být v řízení ihned pokračováno s ustanoveným opatrovníkem, a to s
ohledem na data úmrtí žalovaných 1) a 2), kteří jsou v katastru nemovitostí
takto nesprávně zapsáni již více než 30 let a dosud to nebylo ze strany
žalobkyně jako spoluvlastnice předmětného pozemku, ani jiných osob, jež by na
tom mohly mít relevantní právní zájem, nikterak řešeno, jak ostatně uvádí i
sama žalobkyně v dovolání. Dovolací soud nesouhlasí ani s připomínkou
žalobkyně, že by se v případě žalovaných 1) a 2) mělo jednat o tzv.
nedostatečně identifikované vlastníky, tudíž k 1. 1. 2024 mělo dojít k
„přechodu“ jejich vlastnického práva na stát, neboť žalovaní 1) a 2) jsou v
katastru nemovitostí identifikováni řádně, pouze se jedná o osoby již zemřelé,
u nichž dosud není znám jejich právní nástupce, přičemž právě za tímto účelem
byl ze strany soudu prvního stupně dán podnět k zahájení dědických řízení a
řízení ve věci samé přerušeno.
21. Pokud tedy dědická řízení probíhají a současně nehrozí nebezpečí z
prodlení, shledává dovolací soud postup nalézacích soudů spočívající v
přerušení řízení za zcela souladný s judikaturou. Přitom připomíná, že ačkoliv
a není zatím známo, který dědic či dědicové konkrétně budou vykonávat práva
spoluvlastníka k předmětnému pozemku jakožto právní nástupci žalovaných 1) a
2), neznamená to, že není potřeba zaručit ochranu jejich práv, a to jak přímo
práva vlastnického, tak i procesních práv v souvislosti s právě probíhajícím
(nyní přerušeným) řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Požadavky žalobkyně coby známého spoluvlastníka nelze nikterak nadřazovat
právům (dosud neznámých, avšak konkrétních) dědiců žalovaných 1) a 2), pokud v
řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by takový postup odůvodňovaly –
např. již zmíněné nebezpečí z prodlení, případně pokud by bylo již v rámci
dědického řízení např. nepochybně zjištěno, který z dědiců práva žalovaných 1)
a 2) převezme. Nezbytnost zachování práv neznámých dědiců žalovaných 1) a 2)
shledává dovolací soud v projednávané věci tím spíše, že jde o řízení, jehož
výsledkem bude konstitutivní rozhodnutí soudu, jímž budou práva a povinnosti
spoluvlastníků uspořádána zcela nově; i s ohledem na to považuje dovolací soud
za vhodné řízení přerušit a vyčkat výsledku dědických řízení a následně pak
jednat již s právními nástupci žalovaných 1) a 2) a v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví řádně zjistit jejich procesní stanoviska.
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu