22 Cdo 2579/2021-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně MC RENT, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Španielova 1274/40, IČO:
02136899, zastoupené Mgr. Lenkou Vachovou, advokátkou se sídlem v Českých
Budějovicích, Plav 126, proti žalovaným 1) F. J., narozenému XY, a 2) J. J.,
narozené XY, oběma bytem XY, a zastoupeným JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se
sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, o povolení nezbytné cesty, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 140/2017, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.
května 2021, č. j. 22 Co 216/2021-406, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího
řízení ve výši 2 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Pavla Marťána, advokáta se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení
ve výši 2 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla
Marťána, advokáta se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 25. 11. 2020, č. j. 9 C 140/2017-170, zamítl návrh na zřízení věcného
břemene – služebnosti cesty a stezky, spočívající v právu chůze a jízdy přes
pozemek parc. č. XY zapsaný na LV č. XY pro obec XY u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, ve vlastnictví žalovaných jako
povinných z věcného břemene (dále jen „pozemek žalovaných“), a to pro každého
vlastníka nemovitostí oprávněných z věcného břemene, a to pozemku parc. č. st.
XY, budovy bez č. p./č. ev. zemědělské stavby, která není součástí pozemku, ale
je postavena na pozemku parc. č. st. XY, a pozemku č. XY, ostatní plocha –
manipulační plocha, všech zapsaných na LV č. XY pro obec XY a k. ú. XY u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen
„nemovitosti žalobkyně“), s tím, že služebnost se zřizuje za úplatu stanovenou
soudem na dobu určitou a to do doby uvedení komunikace na pozemcích č. XY, XY,
XY a XY se sjezdem na silnici III. třídy č. XY do stavu předpokládaného ve
znaleckém posudku č. XY Ing. Vladimíra Boršeka z 13. 11. 2019 (výrok I). Dále
rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 22 Co 216/2021-406, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil co do nákladových
výroků II a III (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že
odvolací soud řešil otázku splnění podmínek pro zřízení nezbytné cesty v
rozporu s hmotným právem. Uzavřel totiž, že zřízení nezbytné cesty je
požadováno pouze z důvodu pohodlnějšího spojení, a to i přesto, že tzv. spodní
komunikace vyžaduje značnou investici ve výši 350 000 až 400 000 Kč, bez níž se
může podle vyjádření znalce stát kdykoli neprůjezdnou. Žalobkyně také namítá,
že dosud nebyla dovolacím soudem řešena otázka zřízení nezbytné cesty za
situace, kdy se jedná o zřízení nezbytné cesty přes pozemek, který je
dlouhodobě užíván jako páteřní komunikace v neveřejném areálu. Dále dovolatelka
spatřuje v jednání žalovaných zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a nepoctivé jednání ve smyslu § 6 o.
z., přičemž nalézací soudy se s těmito okolnostmi ve svých rozhodnutích řádně
nevypořádaly. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nalézacích soudů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od
judikatury dovolacího soudu a na věc správně aplikoval zákonná ustanovení.
Skutečnost, že zřízení nezbytné cesty je navrhováno přes pozemek, který je již
užíván třetími osobami k přístupu k jejich nemovitostem, nelze podle nich
považovat za dovolací důvod. Dovolaní považují za nepřípustné. Navrhují, aby
dovolací soud dovolání odmítl a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelka předkládá otázku povolení nezbytné cesty za situace, kdy se jedná o
zřízení nezbytné cesty „přes pozemek, který je dlouhodobě užíván jako páteřní
komunikace v neveřejném areálu“, jež doposud neměla být v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se
nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. V souladu s citovanými ustanoveními zákona dovolací soud již vysvětlil, že soud
může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty jen tehdy,
jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně
spojena s veřejnou cestou [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Překážkou povolení nezbytné cesty tak
není existence jakéhokoliv spojení, ale jen takového, které je dostatečné k
tomu, aby na nemovité věci bylo možno řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo
1873/2020). Nezbytnou cestu lze povolit pouze v případě, že možnost řádného
hospodaření na nemovitosti bez přístupu je zcela vyloučena (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2507/2018). Nelze povolit služebnost
nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22
Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
civilní část). Odpověď na otázku, zda dosavadní spojení je „dostatečné“ a zda žaloba na
povolení nezbytné cesty míří jen k dosažení pohodlnějšího spojení, je na úvaze
soudu. Je třeba vyjít z okolností dané věci; úvahu soudů v nalézacím řízení pak
může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 752/2021). Rozhodnutí nalézacích soudů v poměrech souzené věci vychází z následujících
skutkových zjištění: nemovitosti žalobkyně a pozemek žalovaných se nachází v
areálu bývalého zemědělského družstva XY, který je oplocený a uzavřený dvěma
brankami. Páteřní přístupová komunikace do areálu je umístěna na pozemku
žalovaných. Druhý vjezd do areálu je možný po tzv. dolní cestě, klasifikované
jako neveřejná účelová komunikace, nacházející se na pozemcích ve vlastnictví
města XY (pozemky s parc. č. XY, XY, XY, XY a XY). Neveřejnost této cesty se na
žalobkyni jakožto vlastnici nemovitostí uvnitř areálu nevztahuje a žalobkyně
ani není v jejím užívání omezována.
Cesta je v dobrém technickém stavu a
průjezd po ní žalobkyní užívanými kamiony (návěsy) je možný při rychlosti 5 km
v hodině, přičemž optimální rychlost pro průjezd činí 5 až 10 km za hodinu. Výhledové podmínky pro vjezd z tzv. dolní cesty na přilehlou silnici III. třídy
jsou s ohledem na rychlost, kterou se nákladní vozy pohybují, dostačující. Aby
byl po cestě možný průjezd při rychlosti 10 km v hodině, bylo by nutné část
cesty (úsek dlouhý cca 100 m) rekonstruovat, přičemž hodnotu navrhované
rekonstrukce znalec odhadl na 350 000 až 400 000 Kč. Odvolací soud se dále na základě takto zjištěného skutkového stavu ztotožnil s
právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že nejsou splněny
podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 o. z., neboť žalobkyně má
dostatečný přístup ke svým nemovitostem po tzv. dolní cestě. Skutečnost, že
žalobkyně bude muset jezdit nákladními vozidly nízkou rychlostí, nezpůsobuje
nedostatek možnosti spojení s veřejnou cestou. Oba nalézací soudy proto dospěly
k závěru, že žalobkyně žádá povolení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího
spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění i právního posouzení věci, nalézací
soudy v souladu s judikaturou Nejvyšší soudu vzaly v úvahu individuální
okolnosti dané věci – především skutečnost, že dovolatelka může řádně užívat
své nemovitosti za předpokladu, že k nim bude zajištěn přístup i pro kamiony,
jež využívá při své podnikatelské činnosti. Řádně se zabývaly tím, zda je k
takovému užívání způsobilá tzv. dolní cesta spojující nemovitosti žalobkyně s
veřejnou cestou ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. Úvahy, jež soudy vedly k závěru
o tom, že tzv. dolní cesta představuje dostatečné spojení nemovitostí žalobkyně
s veřejnou cestou, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené, a proto v
dovolacím přezkumu obstojí. Skutečnost, že cesta nacházející se na pozemku žalovaných tvoří páteřní
(historickou) komunikaci neveřejného areálu, na správnosti závěrů o dostatečném
přístupu po tzv. dolní cestě ničeho změnit nemůže. Pro povolení nezbytné cesty
je totiž třeba, aby jinak byla možnost řádného hospodaření na nemovitostech
žalobkyně vyloučena. Pouze v takovém případě by bylo možné omezit vlastnické
právo žalovaných k jejich pozemku. V opačném případě absentuje veřejný zájem na
povolení nezbytné cesty (spočívající právě v zajištění řádného užívání staveb
jejich vlastníky; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22
Cdo 1897/2004) a pouhý soukromý zájem na zajištění pohodlnějšího přístupu
žalobkyně ke svým nemovitostem skrze páteřní komunikaci neveřejného areálu k
takovému omezení vlastnického práva žalovaných nepostačuje. To je ostatně v §
1032 odst. 2 písm. c) o. z. stanoveno výslovně. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr o existenci dostatečného přístupu ke svým
nemovitostem prostřednictvím tzv.
dolní cesty tvrzením, podle kterého je třeba
pro zachování průjezdnosti této cesty investovat do oprav finanční prostředky
ve výši 350 000 až 400 000 Kč, dovolací soud odkazuje na skutkové závěry
nalézacích soudů, jimiž je dovolací soud vázán a jež není oprávněn v dovolacím
řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z nich
vyplývá, že uvedené finanční prostředky by bylo třeba vynaložit pouze pro
zajištění pohodlnějšího (rychlejšího) průjezdu kamiony, nikoli však pro
zachování průjezdnosti jako takové. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud řešil otázku splnění podmínek pro
povolení nezbytné cesty v rozporu s hmotným právem. Dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím
řízení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi
byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti
dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil
zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Dovolatelka předkládá „otázku splnění podmínek pro zřízení nezbytné cesty“,
avšak ani náznakem nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud uvádí, že odvolací soud předmětnou otázku
posoudil v rozporu s hmotným právem, naznačuje tím toliko to, že je jeho
rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci. Dále pak žalobkyně
pouze zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost však
dovolací soud není oprávněn přezkoumat. Absence řádného vymezení přípustnosti
dovolání je vadou, pro niž nelze v rozsahu předmětné námitky v dovolacím řízení
pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v této části po věcné stránce
vůbec nezabýval. A konečně dovolatelka bez jakéhokoli vymezení přípustnosti dovolání a bez
uvedení dovolacího důvodu namítá zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. a nepoctivé
jednání žalovaných ve smyslu § 6 o. z. I v této části tak dovolání trpí vadami,
pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, a proto je podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst.
3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.