22 Cdo 752/2021-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně A. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou
Krňoulovou, advokátkou se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti žalovaným 1)
I. R., narozené XY, a 2) O. R., narozenému XY, oběma bytem XY a oběma
zastoupeným JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 585,
o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C
88/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 16. září 2020, č. j. 21 Co 10/2020-450, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení
ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martiny
Krňoulové, advokátky se sídlem v Turnově, Palackého 211.
III. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení
ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martiny
Krňoulové, advokátky se sídlem v Turnově, Palackého 211.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
5. 2019, č. j. 5 C 88/2016-262, zřídil služebnost stezky a cesty motorovými
vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí nejvýše 2 tuny, v rozsahu
neomezené chůze, tří denních průjezdů a jednoho nočního průjezdu k pozemku
parc. č. XY v katastrálním území XY a zpět (dále jen „zatížený pozemek“), a v
rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. 411-7/2017 ze dne 13. 6. 2017,
vyhotoveným K. B., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, ve prospěch
žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st.
XY, oba v katastrálním území XY u XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).
Rozhodl, že žalobkyně a každý další vlastník pozemků předmětných nemovitostí je
před započetím výkonu práv ze služebnosti cesty motorovými vozidly, jejichž
nejvyšší povolená hmotnost činí nejvýše 2 tuny, povinna a současně oprávněna na
svůj náklad upravit zatížený pozemek tak, že opatří kanalizační potrubí
čističky odpadních vod žalovaných v úseku zřizované služebnosti cesty
chráničkou za účelem užívání této části pozemku k průjezdu motorovými vozidly,
a že žalovaní jsou povinni tuto úpravu pozemku strpět (výrok I). Dále rozhodl o
povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu za zřízení nezbytné cesty ve
výši 10 800 Kč, a to každému ze žalovaných ? této částky, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku (výrok II) a o nákladech řízení (výroky III–V). Soud
prvního stupně dále usnesením ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 C 88/2016-269,
rozhodl, že se rozsudek č. j. 5 C 88/2016-262 doplňuje o výroky VI a VII, jimiž
rozhodl o dalších nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 21 Co 10/2020-450, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II). Odvolací soud následně usnesením ze dne 16. 9. 2020, č. j. 21 Co
10/2020-457, rozhodl, že se rozsudek č. j. 21 Co 10/2020-450 doplňuje o výrok
III, jímž rozhodl o dalších nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání shledávají v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Touto otázkou je zaprvé, zda lze omezovat základní právo
vlastníka sousední nemovitosti pro lepší spojení (přístup) na pozemek z veřejné
komunikace. Při řešení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3782/2016. Podle žalovaných
odvolací soud zjevně nevyloučil, že pěšina na pozemku ve vlastnictví žalobkyně
zajišťuje dostupnost předmětných nemovitostí z veřejné komunikace. Žalovaní
jsou přesvědčeni, že pokud jsou předmětné nemovitosti žalobkyně z veřejné
komunikace dostupné chůzí, tak byť se tento přístup může jevit nepohodlným,
nelze omezit vlastnické právo žalovaných k zatíženému pozemku, a tímto způsobem
vytvořit žalobkyni přístup pohodlnější. Zadruhé jde o otázku, zda je při
rozhodování o tom, zda zřídit služebnost stezky a cesty motorovými vozidly k
sousednímu pozemku, nutno uvážit vhodnost zřízení nezbytné cesty přes pozemky
jiného vlastníka, resp. jiných vlastníků, nebo zda je skutečnost, že by
nezbytná cesta byla vedena přes pozemky více vlastníků, sama o sobě zásadním
důvodem pro zřízení služebnosti stezky a cesty motorovými vozidly k jedinému
sousednímu pozemku. Při řešení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, protože
jinou variantu zajištění přístupu z veřejné komunikace, kterou žalovaní
navrhovali, odvolací soud odmítl pouze na základě skutečnosti, že tímto
způsobem by se zřízení služebnosti dotýkalo minimálně dvou vlastníků. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelů také spočívá na vyřešení otázek
hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Třetí otázkou je, zda mohou být osobní poměry žalobce (vlastníka nemovité věci)
důvodem pro zřízení služebnosti stezky nebo služebnosti cesty motorovými
vozidly k nemovité věci (pozemku souseda), a to ve prospěch žalobce a každého
dalšího vlastníka nemovité věci. Žalovaní uvádí, že osobní poměry vlastníka
nemovité věci, k nimž při rozhodování přihlédly oba nalézací soudy, nemohou být
důvodem pro zřízení služebnosti stezky a služebnosti cesty motorovými vozidly k
pozemku souseda. Rozhodně potom nemohou odůvodňovat zřízení uvedených
služebností ve prospěch každého dalšího vlastníka nemovité věci. Podle názoru
žalovaných odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval § 1029 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Začtvrté dovolatelé pokládají otázku,
zda je nezbytné, aby měl vlastník nemovité věci jedinou (totožnou) cestou
zajištěn k nemovité věci ve svém vlastnictví pěší přístup i přístup motorovými
vozidly, a zda je tak při zřízení nezbytné cesty podle § 1029 o. z.
nutno
pozemek souseda vždy zatížit současně služebností stezky a služebností cesty
motorovými vozidly. Odvolací soud podle žalovaných i přes své skutkové
zjištění, že předmětné nemovitosti jsou chůzí dostupné z veřejné komunikace za
využití stezky na pozemku ve vlastnictví žalobkyně, zřídil rovněž služebnost
stezky ve prospěch žalobkyně. Tento postup není podle dovolatelů v souladu s §
1029 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba dbát na to, aby byl soused zřízením
nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně zatěžován a jeho pozemek co nejméně
zasažen. Poslední, pátou otázkou je, zda lze za veřejnou cestu ve smyslu § 1029
o. z. považovat cestu, o které je známo nebo u které je patrno, že je jako
veřejná užívána občany, nebo cestu, o které je známo nebo u které je patrno, že
slouží k potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru. Žalovaní
jsou přesvědčeni, že ačkoli cesta nevykazuje znaky veřejně přístupné
komunikace, může být považována za veřejnou komunikaci ve smyslu § 1029 o. z. Žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I napadeného rozhodnutí a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že žalovaní především polemizují se skutkovými
závěry a dále předkládají právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe neshledává, neboť nalézací soudy dospěly k závěru, že žalobkyně nemá
žádný odpovídající přístup k předmětným nemovitostem z veřejně přístupné
komunikace. Existence či neexistence jiného vhodného spojení předmětných
nemovitostí s veřejnou komunikací je otázkou skutkovou, kterou nelze v
dovolacím řízení přezkoumávat. Podle žalobkyně odvolací soud postupoval zcela v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jelikož po úvahách o
vhodnosti a přiměřenosti řešeného přístupu zvolil variantu, u které je zásah do
vlastnických práv nejmenší. Z odůvodnění je zřejmé, že se zabýval i jinými
kritérii než kolika vlastníků se zřízení služebnosti dotkne. Žalobkyně dále
konstatuje, že nalézací soudy neměly její osobní poměry za důvod pro zřízení
služebnosti, že neexistuje žádný alternativní pěší přístup umožňující žalobkyni
běžné spojení předmětných nemovitostí užívaných k trvalému bydlení s veřejnou
cestou v každé roční době a že tzv. horní lesní cesta není bez výraznějších
úprav vůbec použitelná pro motorové vozidlo. Navrhuje, aby bylo dovolání
zamítnuto, nebude-li pro svou nepřípustnost odmítnuto, a žalobkyni byla
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaní předkládají otázku, zda lze omezovat základní právo vlastníka sousední
nemovitosti pro lepší spojení (přístup) na pozemek z veřejné komunikace. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí. Z toho důvodu se odvolací soud ani nemohl odchýlit
od rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou žalovanými citována a která se
položenou právní otázkou zaobírala. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes
svůj pozemek. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se
nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. V souladu s citovanými ustanoveními zákona dovolací soud dovodil, že soud může
rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty jen tehdy,
jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně
spojena s veřejnou cestou [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Ze znění zákona jasně vyplývá, že
překážkou povolení nezbytné cesty není existence jakéhokoliv spojení, ale jen
takového, které je dostatečné k tomu, aby na nemovité věci bylo možno řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1873/2020). Pro rozhodnutí o povolení nezbytné
cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době
vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy
slouží (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2909/2016). Nelze povolit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl
pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Odpověď na otázku, zda dosavadní spojení je „dostatečné“, a žaloba na povolení
nezbytné cesty tak míří jen k dosažení pohodlnějšího spojení, je na úvaze
soudu; není tomu tak, že by existence jakéhokoliv přístupu na pozemek
vylučovala zřízení práva cesty. Je třeba vyjít z okolnosti dané věci; úvahu
soudů v nalézacím řízení pak může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, je-li
zjevně nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech dané věci vychází ze zjištění, že
předmětné nemovitosti nelze řádně užívat, protože nejsou dostatečně spojeny s
veřejnou cestou. Jediné existující spojení předmětných nemovitostí a veřejné
cesty představuje pěšina vedoucí svahem přes pozemek žalobkyně. Oba nalézací
soudy dospěly k tomuto zjištění mimo jiné po ohledání místa samého.
Soud
prvního stupně uvedl, že po pěšině není možné zajistit ani základní
obhospodařování předmětných nemovitostí. Není po ní možné jezdit osobními
vozidly, a tak ani zajistit osobní přepravu a dovážení nákupů, dřeva, uhlí či
jiného nákladu. Navíc poměrně příkrý svah umožňuje užití pěšiny pouze při dobré
zdravotní kondici uživatele, přičemž žalobkyně je osobou v důchodovém věku a
její mobilita je již částečně omezena. Odvolací soud se s tímto posouzením
ztotožnil. Pěšina podle něj nezajišťuje plnohodnotný přístup k předmětným
nemovitostem, a to jak ve smyslu dostupnosti chůzí, tak dostupnosti jízdou. Z
důvodu příliš strmého sklonu pěšiny vyloučil možnost její úpravy na cestou
vhodnou pro jízdu motorovým vozidlem. Je tedy zřejmé, že nezbytná cesta nebyla soudy nižších stupňů povolena za
účelem lepšího spojení předmětných nemovitostí s veřejnou komunikací, nýbrž z
důvodu neexistence dostatečného spojení s veřejnou cestou, v důsledku čehož
nebylo možné na předmětných nemovitostí řádně hospodařit. Dovolací soud
nepovažuje úvahy nalézacích soudů vedoucí k tomuto závěru za zjevně
nepřiměřené, proto v dovolacím řízení obstojí. S první otázkou souvisí i další dovolateli položená otázka, a to zda mohou být
osobní poměry žalobce (vlastníka nemovité věci) důvodem pro zřízení služebnosti
stezky nebo služebnosti cesty motorovými vozidly k nemovité věci (pozemku
souseda), a to ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka nemovité věci. Tato otázka rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud se již v minulosti osobními poměry vlastníka nemovitosti bez
spojení s veřejnou cestou, a dokonce i jeho manžela, zabýval. Dospěl k tomu, že
otázku, zda jde o pohodlnější spojení, je třeba hodnotit se zřetelem k
objektivně existujícím okolnostem v jednotlivém případě. Při hledání
objektivního kritéria je totiž třeba zvážit, že společnost netvoří jen
„průměrní lidé“, za které by snad mohli být považováni lidé ve středním věku a
fyzicky zachovalí, ale i senioři se zdravotními problémy, které stáří přináší,
lidé zdravotně postižení a na druhé straně také rodiny s malými dětmi, včetně
kojenců v kočárku. Hledání toho, co je to „pohodlnější spojení“, tak musí i k
uvedeným skutečnostem přihlížet tak, aby rozhodnutí soudu nebylo v rozporu s
dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo
651/2018). Významným hlediskem pro povolení nezbytné cesty může za určitých
podmínek být zdravotní stav, a to i v rozsahu převyšujícím obvyklé potřeby
spojení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo
1976/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo
3969/2019). Úvahy, které nalézací soudy vedly k závěru o neexistenci dostatečného spojení
předmětných nemovitostí a veřejné cesty, dovolací soud nastínil výše. Kromě
toho, že soudy přihlédly k „osobním poměrům“ žalobkyně, také zhodnotil, že
pěšina vedoucí přes pozemek žalobkyně v žádném případě nemůže představovat
dostatečné spojení – ať již chůzí či jízdou – vzhledem k terénu, v němž se
nachází.
Nevhodný terén ani neumožňuje přeměnu pěšiny na cestu sjízdnou
motorovými vozidly, přičemž v dané věci lze na předmětných nemovitostech řádně
hospodařit právě v případě, že je na ní přístup motorovými vozidly zajištěn. Dovolateli položená otázka v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena byla a
odvolací soud se při jejím řešení od něj neodchýlil. Nelze také pominout
skutečnost, že osobní poměry nebyly jediným důvodem pro povolení nezbytné
cesty. Přesto lze uzavřít, že úvaha nalézacích soudů, podle které poměrně
příkrý svah umožňuje užití pěšiny vedoucí přes pozemek žalobkyně pouze při
dobré zdravotní kondici uživatele, přičemž žalobkyně je osobou v důchodovém
věku a její mobilita je již částečně omezena, není zjevně nepřiměřená a v
dovolacím přezkumu obstojí. Další otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud měl podle dovolatelů odchýlit
od ustálené praxe dovolacího soudu, je otázka, zda je při rozhodování o tom,
zda zřídit služebnost stezky a cesty motorovými vozidly k sousednímu pozemku,
nutno uvážit vhodnost zřízení nezbytné cesty přes pozemky jiného vlastníka,
resp. jiných vlastníků, nebo zda je skutečnost, že by nezbytná cesta byla
vedena přes pozemky více vlastníků, sama o sobě zásadním důvodem pro zřízení
služebnosti stezky a cesty motorovými vozidly k jedinému sousednímu pozemku. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím
řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle § 1033 odst. 1 o. z. obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik
sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se
uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k
okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2. Podle § 1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který
odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co
nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl
zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co
nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení
nové cesty. Ustanovení § 1033 odst. 1 o. z. je podle ustálené judikatury dovolacího soudu
nutné vykládat s ohledem na účel institutu nezbytné cesty tak, že soud zvolí
pouze jedno nejvhodnější řešení, tj. povolí jednu nezbytnou cestu. Nezbytná
cesta však může vést přes více než jeden pozemek (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020). Připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat
tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba
též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku
minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo
vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně
kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž
přiměřenější.
Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má
sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby,
které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost,
že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již
vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem,
při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta,
která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2090/2020). Dovolací soud opakovaně připomíná, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je
konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky
pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v
hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit
jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020). V poměrech projednávané věci soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že tzv. horní lesní cesta k obsluze předmětných nemovitostí nevyhovuje, neboť ve stavu,
v jakém se nachází, by nemohla být bezpečně používána pro pravidelnou cestu
vozidly do 2 tun. Muselo by dojít k úpravě jejího povrchu, a to zřejmě po celé
její délce, neboť v některých místech nedosahuje její šíře více než 1,6 metrů,
má sklon a je zarostlá náletem. Při úpravě této cesty by přitom zcela určitě
muselo být zasahováno do pozemků více vlastníků odlišných od účastníků tohoto
řízení. Odvolací soud se následně zcela ztotožnil s těmito závěry soudu prvního
stupně, odkázal na jeho výstižné odůvodnění a ve shodě s ním uzavřel, že
nepovažuje za vhodné a přiměřené řešit přístup žalobkyně k předmětným
nemovitostem prostřednictvím tzv. horní lesní cesty ani v jedné nabízené
variantě. Pro získání přehledu mimo jiné o podobě a stavu této cesty provedl
vlastní ohledání místa samého. Zvážil, kolika vlastníků se povolení nezbytné
cesty bude v té které variantě dotýkat. Přihlédl ke stavu, v jakém se horní
lesní cesta aktuálně nachází, a ke skutečnosti, že až doposud byla žalobkyní
užívána přístupová cesta přes zatížený pozemek na základě vzájemné dohody. Co
se týče potenciální míry rušení žalovaných jakožto vlastníků zatíženého
pozemku, odvolací soud poukázal na skutečnost, že i žalovaní na zatíženém
pozemku jezdí automobilem. Dovolací soud vzhledem k rozsahu okolností, které vzal odvolací soud při
posuzování nejpřirozenějšího přístupu k předmětným nemovitostem v potaz,
neshledal jeho rozhodnutí za rozporné s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 465/2018.
Pokud jde o výměry části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, je v
dané věci zjevné, že tato je na zatíženém pozemku několikanásobně menší než u
alternativní cesty. Lze uzavřít, že odvolací soud zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí
dovolacího soudu zvážil, zda není vhodnější zřídit nezbytnou cestu přes pozemky
jiných vlastníků. Úvahy, které jej vedly k povolení nezbytné cesty přes
zatížený pozemek, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Jeho
rozhodnutí přitom není založeno pouze na skutečnosti, že alternativní cesta k
povolené nezbytné cestě je ve vlastnictví více osob. Dovolatelé rovněž kladou otázku, zda je nezbytné, aby měl vlastník nemovité
věci jedinou (totožnou) cestou zajištěn k nemovité věci ve svém vlastnictví
pěší přístup i přístup motorovými vozidly, a zda je tak při zřízení nezbytné
cesty podle § 1029 o. z. nutno pozemek souseda vždy zatížit současně
služebností stezky a služebností cesty motorovými vozidly. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že existující spojení předmětných
nemovitostí a veřejné cesty – pěšina vedoucí přes pozemek žalobkyně –
nezajišťuje dostatečné spojení pro pěší ani pro motorové vozidlo. Z toho důvodu
soudy přistoupily ke zřízení jednak služebnosti stezky a jednak služebnosti
cesty v omezeném rozsahu, aby zatížený pozemek byl vzhledem ke konkrétním
okolnostem tohoto případu co nejméně zasažen a přitom byla uspokojena nutná
komunikační potřeba žalobkyně. Nad rámec uvedeného z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že věcné
břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený pozemek
procházet i projíždět (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 2304/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 4015/2016). Proto i kdyby nalézací soudy v projednávané věci
zřídily pouze služebnost cesty, byla by žalobkyně stále oprávněna přes zatížený
pozemek nejen projíždět, ale i procházet. Konečně poslední předloženou otázkou je, zda lze za veřejnou cestu ve smyslu §
1029 o. z. považovat cestu, o které je známo nebo u které je patrno, že je jako
veřejná užívána občany, nebo cestu, o které je známo nebo u které je patrno, že
slouží k potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru. Z obsahu
dovolání lze dovodit, že vymezená otázka směřuje proti napadenému rozhodnutí v
rozsahu, v němž se odvolací soud zabýval otázkou, zda tzv. horní lesní cesta
splňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Dovolatelé se zjevně
domnívají, že odvolací soud se měl zabývat znaky účelové komunikace, která může
být veřejnou cestou ve smyslu § 1029 o. z., a nikoli znaky veřejně přístupné
účelové komunikace. Dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím
řízení. Nejvyšší soud setrvale vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se
uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za
výsledek řízení, a to i řízení odvolacího.
I když v odvolacím řízení lze
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání
uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení
neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném
právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Podobně pokud se odvolací soud sice otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou
zabýval a dovolací námitka směřuje proti řešení této otázky odvolacím soudem,
ale je založena na tvrzení, které dovolatelé uplatňují v řízení poprvé, nemůže
taková dovolací námitka – procesním zaviněním dovolatelů – založit přípustnost
dovolání. V projednávané věci v souladu se zásadou projednací bylo na žalovaných, aby v
nalézacím řízení tvrdili vše, co brání povolení nezbytné cesty podle § 1029 o. z. Žalovaní ani ve vyjádření k žalobě, ani jindy v řízení před soudem prvního
stupně a ani později v odvolacím řízení netvrdili, že tzv. horní lesní cesta je
v některé ze dvou možností průjezdu účelovou komunikací. Dovolání je navíc
vnitřně rozporné, neboť žalovaní na jednom místě tvrdí, že sama tzv. horní
lesní cesta je veřejnou cestou ve smyslu § 1029 o. z., a hned vzápětí za tuto
cestu považují až pozemní komunikaci, v níž tzv. horní lesní cesta ústí. Dovolací soud kvůli této vadě nemohl v rozsahu předmětné otázky v dovolacím
řízení pokračovat. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud k dovolání uvádí, že odvolací
soud se zjevně správně zabýval existencí znaků veřejně přístupné účelové
komunikace. Účelová komunikace, jež není veřejně přístupná, totiž podle § 7
odst. 2 zákona č. 13/1997, o pozemních komunikacích, je pozemní komunikací v
uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo
provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Vede-li posuzovaná cesta mimo
jiné skrze lesní pozemky, pak se lze v zásadě domnívat, že se o uzavřený
prostor či objekt jednat nebude. Ostatně žalovaní ani netvrdí, že se o uzavřený
prostor či objekt jednat má. Námitkami dovolatelů týkajících se schůdnosti pěšiny na pozemku ve vlastnictví
žalobkyně či sjízdnosti tzv. horní lesní cesty se dovolací soud nezabýval,
neboť je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v
dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.