22 Cdo 465/2018-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K.
P., zastoupené Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě,
Arbesova 409, proti žalovaným 1) P. B., 2) D. B., zastoupeným JUDr. Marií
Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394/4, o povolení práva
nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 48 C
104/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 20. 9. 2017, č. j. 36 Co 92/2017-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
pozemku parc. č. v obci a k. ú. D. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 36 Co 92/2017-97, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně vlastní pozemek parc. č. v obci a k. ú.
D., který není spojen s veřejnou cestou. Žalobkyně měla k pozemku volný přístup
přes sousedící pozemky parc. č. a, jejichž vlastníky byli rodiče žalobkyně. Od
roku 2013 jsou tyto pozemky ve vlastnictví žalovaných a tvoří uzavřený dvůr a
zahradu u rodinného domu. Žalobkyně je přesvědčena, že za stávající situace
nelze její pozemek využívat a hospodařit na něm, a proto by jí měla být
povolena nezbytná cesta právě přes pozemky žalovaných. Soudy však podmínky pro
zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných neshledaly.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že se „odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu“. Namítá, že soudy obou stupňů dospěly k
nesprávnému závěru, že mezi žalobkyní a jejími rodiči jako původními vlastníky
sousedních pozemků došlo k výprose a nikoli k vydržení práva odpovídajícího
služebnosti stezky pro jejich příbuzenský vztah. Má za to, že na vydržecí dobu
a její běh nemá žádný vliv to, jaký je mezi účastníky vztah. Soudy neúplně
zjistily skutkový stav, když nepřipustily svědeckou výpověď otce žalobkyně H.
Žalobkyně také napadá závěr soudů o nedostatečné potřebě zřízení věcného
břemene, je přesvědčena, že se na svůj pozemek kvůli terénním nerovnostem
pozemků v okolí dostane pouze přes pozemky žalovaných. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V dovolání není především řádně uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými
závěry odvolacího soudu s tím, že předkládá vlastní. Skutkový stav však v
dovolacím řízení nelze přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)]. Rovněž
zpochybňování hodnocení důkazů nelze napadnout v dovolacím řízení žádným
způsobilým dovolacím důvodem. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, přezkum skutkového stavu
naopak dovolacímu přezkumu nepodléhá, z čehož logicky vyplývá, že dovolací soud
je vázán skutkovým stavem, který zjistily nalézací soudy (srovnej též § 243f
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti
dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení
pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.), a proto jej Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolatelce dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jelikož je rozhodnutí o povolení nezbytné cesty rozhodnutím konstitutivním,
neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou zavázanou (vlastníkem
pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci), je nezbytné po 1. 1. 2014
posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl.
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4205/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3242/2015). Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a
násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti - zásadně obdobně s úpravou
obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřené použít i
judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Konečně úprava nezbytné cesty
obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o
propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti
obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro
vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu
soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou
mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě
na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn.
22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, dovodil,
že „připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba
vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je
třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku
minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo
vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně
kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž
přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má
sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby,
které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost,
že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již
vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem,
při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta,
která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi.“ Pokud soud dospěje k
závěru, že nejvhodnější by bylo zřídit nezbytnou cestu přes pozemky jiného
vlastníka, resp. jiných vlastníků, než žalobce navrhuje, žalobu zamítne (k tomu
srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 199.)
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou
úvahu odvolacího soudu, na základě které zamítl žalobu na povolení nezbytné
cesty přes pozemky žalovaných. Přestože pozemek žalobkyně postrádá spojení s
veřejnou cestou, je třeba respektovat § 1032 odst. 2 o. z., podle kterého nelze
zřídit nezbytnou cestu přes uzavřený prostor zřízený za účelem zamezení
přístupu cizích osob. Žalobkyně se domáhala zřízení nezbytné cesty v rozsahu
cca ? celkové výměry pozemků žalovaných, které jsou oploceny a tvoří uzavřený
dvůr a zahradu u rodinného domu.
Neobstojí námitka žalobkyně, že soudy neprovedly komplexní dokazování, jelikož
ani svědecká výpověď H. by na výše uvedeném závěru o oplocení pozemků
žalovaných nic nezměnila.
Rovněž není důvodná námitka žalobkyně, že ostatní okolní pozemky jsou pro
zřízení nezbytné cesty nevhodné pro terénní nerovnosti [k tomu srov. § 1032
odst. 1 písm. c) o. z.].
Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobkyně požadovala zřízení nezbytné
cesty, nikoli určení existence práva této služebnosti. Z tohoto důvodu je závěr
odvolacího soudu, že se nelze zabývat otázkou, zda žalobkyně nabyla služebnost
vydržením, v souladu s judikaturou soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004). Neobstojí tedy ani další
námitka žalobkyně, že právní hodnocení soudů obou stupňů je nesprávné, když se
nezabývaly vydržením služebnosti cesty přes pozemky žalovaných.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu