22 Cdo 1873/2020-580
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) M. G., narozené XY, a b) J. G., narozeného XY, obou bytem XY,
proti žalované E. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Dítětem,
LL. M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, o zřízení
služebnosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 59/2012, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 17. 12. 2019, č. j. 69 Co 299/2019-548, ve znění doplňujícího usnesení
ze dne 21. 1. 2020, č. j. 69 Co 299/2019-554, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2019, č.
j. 69 Co 299/2019-548, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 2020, č. j.
69 Co 299/2019-554, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 4. 2019, č.
j. 8 C 59/2012-499, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6.2019, č. j. 8 C
59/2012-510, s výjimkou výroku pod bodem II., se ruší a věc se vrací v tomto
rozsahu Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Předmětem žaloby je mimo jiné nárok žalobců jako vlastníků domu č. p. XY na st. par. č. XY (společné jmění žalobců) a žalobkyně jako vlastnice pozemků st. par. č. XY a pozemku par. č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY,
zapsaných u katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY,
na zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek žalované par. č. XY,
zapsaný tamtéž. Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 8 C 59/2012-499, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2019, č. j. 8 C
59/2012-510, zřídil služebnost nezbytné cesty zatěžující část pozemku par. č. XY ve prospěch vlastníků pozemků par. č. XY a st. par. č. XY podle
specifikovaného geometrického plánu (výrok I). Zamítl žalobu v části, ve
které se žalobci domáhali zřízení služebnosti spočívající v uložení kabelu
osvětlení, kabelu zvonku, uložení kanalizace a čtyřšachtové odpadní jímky,
zatěžující část pozemku par. č. XY ve prospěch vlastníků pozemků par. č. XY a
st. par. č. XY (výrok II, který není předmětem dovolacího řízení). Rozhodl o
povinnosti žalobců zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu za
služebnost ve výši 6 886 Kč (výrok III) a nákladech řízení (výroky IV – VI). V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rodiče žalobkyně a) a
žalované slíbili v souvislosti s výstavbou domu žalobkyni a) darování části
pozemku par. č. XY, tak, aby k domu žalobců vedla přístupová cesta, což byla i
podmínka kolaudace domu (dům byl stavěn s tím, že přístup k němu bude zajištěn
z místní komunikace na pozemku par. č. XY). Po smrti otce účastnic však k
darování pro jejich rozpory nedošlo. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že nelze
celoročně využívat přístup k domu žalobců z pozemku par. č. XY, přičemž
stávající přístup vedoucí přes pozemek par. č. XY je úzký a omezuje jej i
umístění pilíře pro hlavní uzávěr plynu; podle soudu tak žalobci nemohou řádně
užívat své nemovitosti, neboť nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou;
zejména není možný celoroční příjezd k domu osobními ani nákladními automobily. Z dokazování nevyplynulo, že by si žalobci způsobili nedostatek přístupu k
nemovitostem z hrubé nedbalosti či úmyslně; bylo naopak prokázáno, že žalovaná
původně chtěla předmětnou část pozemku na žalobce převést, nicméně pro vzájemně
vyhrocené vztahy nebyl převod proveden. Zřízení přístupu před pozemek obce par. č. XY soud pokládá za nákladné a nepřiměřené; naproti tomu rozšíření
stávajícího přístupu o 2 m přes pozemek par. č. XY nejvíce odpovídá požadavku §
1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.”). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud”) rozsudkem ze dne
17. 12. 2019, č. j. 69 Co 299/2019-548, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
21. 1. 2020, č. j. 69 Co 299/2019-554, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I tak, že se zřizuje služebnost cesty zatěžující část pozemku par. č. XY
ve prospěch vlastníků pozemků par. č. XY a st. par. č. XY a budovy č. p. XY na
st. p. č. XY, podle specifikovaného geometrického plánu a potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku III.
Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výroky IV – VII). Soud prvního stupně nesprávně vymezil nemovitosti, v
jejichž prospěch zřídil služebnost nezbytné cesty - tuto vadu odvolací sodu
napravil. Odvolací soud se jinak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně – ten správně
uzavřel, že žalobci pro nedostatečné napojení na veřejnou cestu nemohou své
nemovitosti řádně užívat a hospodařit na nich (tj. zajistit zejména dovoz
paliva, vyvážení septiku, potřebné opravy a příjezd vozidel integrovaného
záchranného systému), přičemž příjezd lze zajistit jen prostřednictvím zásahu
do pozemku žalované. Pokud žalovaná během řízení postavila na části svého
pozemku betonové oplocení, musela si být vědoma toho, že přes tuto část pozemku
může být zřízena nezbytná cesta, příp. mohla pozemek oplotit s menšími náklady;
takové jednání není překážkou zřízení služebnosti nezbytné cesty. Soud prvního
stupně se správně vypořádal s námitkou žalované, že si žalobci zavinili
nedostatek přístupu. V dané věci je rozhodné, zda jsou nemovitosti spojeny s
veřejnou cestou a zda je lze řádně užívat, nikoliv to, zda žalobci řešili svoji
situaci nějak jinak (např. příjezdem po pozemku par. č. 143/1, což navíc
neznamená, že je takto zajištěn plnohodnotný přístup po celý rok). Odvolací
soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalobci další přístup nepotřebují a jde
jim jen o pohodlnější přístup; naopak zaujal názor, že žalobci žádají přístup
umožňující řádné užívání jejich nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka”) dovolání, které
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů („o. s. ř.”), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je rozhodována rozdílně s
tím, že tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak". Dovolacím
důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle dovolatelky žalobci k příjezdu na své nemovitosti, které užívají řádně po
celý rok, používají obecní pozemek par. č. XY; k tomu dodává, že ze znaleckého
posudku provedeného v řízení nevyplynulo, že by nebylo možné zřídit cestu právě
přes tento pozemek. Závěr nalézacích soudů, že přístup k nemovitostem žalobců
je možný pouze z komunikace na pozemku par. č. XY, je v rozporu s provedenými
důkazy a lokální situací (v této souvislosti poukazuje na to, že soudy
neprovedly místní šetření). Žalobci měli příležitosti pozemek par. č. XY, resp.
jeho část, odkoupit; nedostatek přístupu k nemovitostem si tak žalobci
způsobili z hrubé nedbalosti. Dovolatelce vznikne rozsudkem značná škoda, neboť
na svém pozemku vybudovala betonové oplocení, které tak musí odstranit. V této
souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III.
ÚS 2408/18. V napadeném rozsudku není blíže odůvodněno, proč soud zřídil
služebnost nezbytné cesty přes část pozemku žalované (odvolací soud pouze
odkázal na závěry soudu prvního stupně). Dovolatelka konstatuje, že soudy
nepostupovaly v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, a to usnesením ze dne
27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4852/2017, a usnesením ze dne 25. 1. 2017, sp. zn.
22 Cdo 3782/2016; soudy se též nezabývaly otázkou výhody nezbytné cesty pro
žalobce a újmy pro žalovanou, což je v rozporu s usnesením ze dne 15. 3. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 5100/2016. Stejně tak se oba soudy odchýlily od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, neboť při stanovení ceny za zřízení služebnosti
nezbytné cesty nezohlednily újmu, která vznikne žalované (rozsudek ze dne 30.
5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015) a zároveň zcela nedostatečně zhodnotily
možnost zřídit cestu přes pozemek par. č. 143/1 (usnesení ze dne 27. 3. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 465/2018). Dovolatelka navrhla rozhodnutí obou nalézacích soudů
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dále dovolatelka navrhla „odklad napadeného rozsudku“, neboť výkonem rozhodnutí
by jí vznikla závažná újma a byla by vážně ohrožena na svých právech. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237
o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek
hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury
dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Žalovaná opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně s tím, že
tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak; tím zjevně myslí
„jinak, než ji posoudil odvolací soud“. Uvedený důvod přípustnosti však na
takový případ nesměřuje, jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již
dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury
dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016). Také slova „dovolacím soudem je rozhodována rozdílně“ v
§ 237 o. s. ř. míří na rozpornou judikaturu dovolacího soudu; tu dovolatelka
neuvádí a zjevně jí o ni ani nejde. Většina obsahu dovolání spočívá v citacích judikatury, a to bez potřebného
konkrétního vymezení toho, v čem se od ní odvolací soud odchýlil; přesto bylo
možno z obsahu dovolání vymezit relevantní dovolací tvrzení, potencionálně
zakládající důvod přípustnosti dovolání, na které bylo třeba reagovat.
Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat
proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused
za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.). Jde o tvrzení, že se odvolací soud při posouzení důsledků odstranění základů
betonového oplocení na pozemku žalované a při řešení otázky, zda může být
nezbytná cesta zřízena jen k pozemku, „jenž nadobro postrádá nutného spojení?“
odchýlil od judikatury dovolacího, příp. Ústavního soudu, stejně jako při
posuzování náhrady za újmu vzniklou žalované povolením nezbytné cesty. Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat
proto, že není dostatečně spojená s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused
za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.). Podle § 1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který
odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co
nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl
zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co
nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení
nové cesty. Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady
na její údržbu (§ 1030 odst. 1 o. z.). Ke tvrzené vadě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu:
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pouze odkázal na závěry soudu prvního
stupně, se kterými se sice ztotožnil, ale podrobně nezdůvodnil, z jakého důvodu
se zřizuje služebnost nezbytné cesty. Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat
proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused
za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.). V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud
vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22
Cdo 1774/2017). Je otázkou individuálního posouzení věci, zda jde skutečně o nepřezkoumatelné
rozhodnutí. Odvolací soud může v odůvodnění odkázat na rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v
rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016). Soud prvního stupně v této věci respektoval zásady v § 157 odst. 2 o.
s. ř.,
přičemž odvolací soud v bodu 9 konstatuje, že skutková zjištění okresního soudu
na základě provedených důkazů jsou správná a přebírá je; oba soudy tak na
základě totožného skutkového stavu dospěly k totožným závěrům (odvolací soud se
se závěry soudu prvního stupně odchýlil pouze ve vymezení nemovitostí, v
jejichž prospěch se služebnost nezbytné cesty zřizuje). V dané věci odvolací
soud stručně, nicméně v zásadě dostatečně (s výjimkami uvedenými níže)
odůvodnil, proč má podmínky pro povolení nezbytné cesty za splněné; odkázal i
na věcně správné závěry soudu prvního stupně. Dovolatelce je navíc, jak
částečně vyplývá z obsahu dovolání, zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na
základě jakých důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, což vylučuje
to, aby se na rozsudek odvolacího soudu pohlíželo jako na nepřezkoumatelný. Ke skutkovým námitkám:
Dovolatelka v některých částech dovolání vychází z jiného skutkového stavu než
nalézací soudy. To se týká především jejího názoru ohledně důvodů pro
nezajištění cesty k nemovitostem žalobců a následně hrubé nedbalosti žalobců;
dovolatelka tvrdí, že si žalobci nedostatek přístupu k nemovitosti zavinili
sami, neboť odmítali odkup pozemku par. č. XY z toho důvodu, že k příjezdu k
nemovitosti užívali pozemek par. č. XY. Oba soudy však po hodnocení důkazů
dospěly k závěru, že žalobci si daný stav nezpůsobili z hrubé nedbalosti nebo
úmyslně – žalovaná totiž původně žalobcům chtěla část pozemku prodat, resp. původně darovat, nicméně pod vlivem zhoršujících se vztahů, u kterého nelze
jednoznačně určit původce, od nabídky později odstoupila. Podle dovolatelky soudy také pochybily v tom, když uzavřely, že přístup k
nemovitosti žalobců je možný pouze z komunikace na pozemku par. č. XY, což je
podle ní v rozporu se znaleckým posudkem a vyjádřením Městského úřadu Mohelnice. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím
důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají výše uvedené námitky, které dovolatelka v
dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Ke tvrzení, že žalobci netvrdili ani nebylo prokázáno, že by v důsledku
nedostatku potřebného spojení s veřejnou komunikací nemohli řádně užívat
nemovitosti a hospodařit na nich.
Dovolatelka přímo v souvislosti s tímto tvrzením nevymezuje důvod přípustnosti
dovolání ani neuvádí konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by mělo
být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Tato výtka tak nemůže založit
přípustnost dovolání. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná tvrdila, že žalobci
mají přístup k jejich nemovitosti po celý rok, a to jak z pozemku parc. č. XY,
tak i z pozemku XY, a že přiložila do spisu fotografie, ze kterých vyplývá, že
tento přístup také využívají. Dále uvedla, že za „celých takřka 10 let nebyla
ze strany žalobců zmíněna skutečnost, že by za dané situace nemohli užívat svou
nemovitost“; to tvrdila již v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 2
rozsudku soudu prvního stupně). Tuto odvolací výtku soud pominul. Přitom nutně
vyvstala otázka, jakým způsobem dopravovali žalobci uhlí a dřevo do domu, příp. vyváželi septik v předchozích letech, a proč tak nemohou nadále činit. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části neodpovídá požadavkům §
157 odst. 2 o. s. ř.; řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které soud přihlíží, je-li dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K uvedenému se ve formě „obiter dictum“ poznamenává, že samotný nedostatek
cesty umožňující příjezd nákladních a osobních vozidel k nemovitosti nemusí být
„bez dalšího“, tj. bez vlivu této okolnosti na řádné užívání nemovitosti a
hospodaření na ní, důvodem ke zřízení nezbytné cesty (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004). K příjezdu
vozidel integrovaného záchranného systému viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2365/2017, a další judikaturu tam uvedenou. Ostatně
soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť
i nepůjde o užívání „komfortní“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Bude tedy třeba posoudit, co obsahuje objektivně
řádné užívání a hospodaření na nemovitostech žalobců. Je také třeba zvážit, zda
polní cesta, na kterou žalovaná poukazuje, není přístupná alespoň v některých
ročních obdobích, ve kterých lze zásobit žalobce uhlím, dřevem apod. na celý
rok. Pokud jde o vyvážení septiku, chybí zjištění, jaká vzdálenost fekálního
vozidla od septiku je k jeho vyvezení třeba; je obecně známou skutečností, že
tato vozidla disponují nikoliv krátkou hadicí pro čerpání, je tedy třeba
zjistit, zda je nutný příjezd fekálního vozidla až k septiku. Pro závěr, že v
této věci je třeba kvůli vyvážení septiku zřídit nezbytnou cestu, tak chybí
potřebné skutkové zjištění. K problematice nezbytné cesty k septiku se dovolací
soud opětovně vyjádřil, např. v rozsudku ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1814/2015, na který se odkazuje; k této problematice a ke vztahu údržby
nemovitosti a povolení nezbytné cesty viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016.
K odstranění základů betonového oplocení na pozemku žalované:
V průběhu řízení žalovaná vybudovala na části pozemku, přes který měla nezbytná
cesta podle žaloby vést, a podle rozsudků též vede, základy betonového
oplocení; nyní tvrdí, že odstranění této stavby ji značně majetkově poškodí. V
této souvislosti ovšem výslovně netvrdí rozpor s judikaturou, jen uvádí, že je
„možné odkázat“ na ustálenou judikaturu Ústavního soudu; cituje rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2408/18. Toto rozhodnutí se však uvedeného problému netýká a
napadené rozhodnutí s ním není v rozporu. Právní otázku lze v této souvislosti
formulovat takto: Lze povolit nezbytnou cestu tak, že vede přes základy
oplocení, které žalovaná v průběhu řízení zbudovala a jejíž odstranění jí
přinese značné náklady? Dovolacímu soudu není známo rozhodnutí, se kterým by
byl názor odvolacího soudu v rozporu. Odvolací soud vysvětlil, proč tyto
základy nebrání zřízení nezbytné cesty (bod 14) – žalovaná zřídila základy v
průběhu řízení s vědomím, že k této části pozemku může být zřízena nezbytná
cesta; jistě mohla svůj pozemek oplotit, ale s mnohem nižšími náklady. Nedoložila, že by ke zřízení základů měla pravomocné stavební povolení. Za této
situace úvaha odvolacího soudu vychází z principu výkonu práva v souladu s
dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) a není zjevně nepřiměřená. Dovolatelkou
formulovaná námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Může být nezbytná cesta zřízena jen k pozemku, „jenž nadobro postrádá nutného
spojení?“
Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu, která s odkazem na starší judikaturu vychází z toho, že „nezbytnou cestu
lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“ (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005,
publikovaný po č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To však
nelze vykládat tak, že tam, kde „nějaké“ spojení je, nelze nezbytnou cestu
povolit. V první řadě je třeba poukázat na platnou právní úpravu, podle které
může vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně
užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, žádat, aby mu
soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (§ 1029 odst. 1 o. z.); z toho jasně vyplývá, že zákon nepovažuje za překážku povolení existenci
jakékoliv spojení, ale jen takového, které je dostatečné k tomu, aby na
nemovité věci bylo možno řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat. Ostatně
obrat „nadobro postrádá nutného spojení“ bylo třeba i za předchozí úpravy
vykládat tak, že jde o spojení nutné k řádnému užívání nemovitosti. Tvrzený
rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu tak není dán. K újmě vzniklé žalované povolením nezbytné cesty a k náhradě (úplatě) za
omezení vlastnického práva:
Dovolatelce však lze přisvědčit v části podání, ve kterém uvádí, že se ani
jeden z obecných soudů nevěnoval otázce újmy, která vznikne žalované při
povolení služebnosti nezbytné cesty; podle dovolatelky se tak odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V této části je
napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou, týkající se stanovení výše náhrady
za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty, která je použitelná i v
poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. „Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle § 151o odst. 3
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) nelze vycházet z ceny určené
podle cenových předpisů. Je třeba zvážit všechny okolnosti případu, zejména
proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny
negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek
přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu,
kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady –
práva cesty svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena zatíženého
pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva
omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout
skutečnost, že právo cesty se zřizuje bez časového omezení (i když není v
konkrétní věci vyloučeno ani jeho zřízení na určitou dobu). Stanovení výše
náhrady je tak na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna.“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010). Jak Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5235/2014: „Znalecké posudky ve věci vypracované, které se snažily finančně
vyjádřit újmu účastníků v případě zřízení (či nezřízení) cesty zde mohly
sloužit jen jako jeden z mnoha důkazů. Jestliže je třeba při rozhodování o
povolení nezbytné cesty vážit, zda by újma vzniklá zřízením práva nezbytné
cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby
odepřením takového práva, nelze tím rozumět, že je třeba jen poměřit náklady,
které by musel žalobce vynaložit na dosažení sledovaného cíle jiným způsobem s
újmou způsobenou omezením hospodaření na zatěžovaném pozemku. Újma žalovaného v
neposlední řadě spočívá v tom, že obecná cena jeho nemovitostí v důsledku
zatížení klesne; tato újma je vyjádřitelná v penězích.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, uvedl,
že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo
nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení
práva nezbytné cesty a tato újma se promítne ve výši této úplaty“. Újma
vlastníka pozemku, ke kterému zřizuje soud právo nezbytné cesty, může spočívat
i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty
[srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 202]. Dovolací soud
poznamenává, že i na základě judikatury vztahující se ke stanovení náhrady za
zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn.
22 Cdo 2283/2013) bylo třeba
zohlednit újmu (spočívající například v tom, že v důsledku právní závady –
práva cesty svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena zatíženého
pozemku), kterou je postižen vlastník pozemku, k němuž soud zřizuje právo
nezbytné cesty. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pouze zhodnotil výhody
žalobců, avšak nijak se nevěnoval újmě žalované; pouze vyčíslil finanční
náhradu, kterou má žalovaná za povolení služebnosti nezbytné cesty od žalobců
obdržet, přičemž výše této částky je totožná s obvyklou cenou, jak ji stanovil
znalec, a není nijak odůvodněná. Soud prvního stupně vzal soud v úvahu slib
rodičů žalobkyně a) a žalované na darování části pozemku par. č. XY, nemožnost
řádně užívat dům č. p. XY žalobci, nedostatečné spojení s veřejnou cestou a v
neposlední řadě i výrazně nižší náklady na zřízení cesty než by představovala
úprava přístupu z pozemku par. č. XY; naproti tomu se soud újmě žalované
nevěnoval vůbec a neporovnal tak výhodu žalobců s újmou žalované. Odvolací
soud, jak již bylo řečeno výše, převzal závěry soudu prvního stupně, přičemž se
také nijak nezabýval újmou žalované, a už vůbec výší částky představující
odčinění újmy za povolení služebnosti nezbytné cesty. Znalec Ing. Jiří Hlaváček vypočetl poměrnou obvyklou cenu za zřízení
služebnosti práva cesty ve výši 6 886 Kč a v závěru konstatoval, že „využití
pozemku pod služebností bude ovšem pro povinného vlastníka pozemku par. č. XY
výrazně omezeno, ne-li zcela znemožněno, včetně jeho případného prodeje v
budoucnu. Pokud by se nejednalo o spor a soudní řízení, nabízel by se jako
vhodnější prodej zatížené části pozemku.” S tímto závěrem však soudy dále
hlouběji nepracovaly a nepromítly jej do svých úvah. Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části
týkající se stanovení náhrady za zřízení nezbytné cesty založeno na právních
otázkách, při jejichž řešeních se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Proto Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rámci
dalšího řízení by tak by soudy měly zohlednit újmu žalované a poměřit ji s
výhodami žalobců; zejména by pak měly vzít v potaz zejména omezení možnosti
pozemek užívat, narušení soukromí, snížení ceny nemovitosti. Návrh dovolatelky na „odklad napadeného rozhodnutí“ (nekonkretizuje blíže, zda
usiluje o odklad právní moci nebo vykonatelnosti) je s ohledem na rušící
rozhodnutí dovolacího soudu bezpředmětný a není třeba o něm rozhodovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v dalším řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu