22 Cdo 2690/2024-919
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Dopravního rozvojového střediska ČR a.s., IČO 25710761, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích Horách 1103/4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Miškovická 877/3, proti žalované KOVOŠROT GROUP CZ s.r.o., IČO 28674286, se sídlem v Praze 10, U kabelovny 682, zastoupené Mgr. Erikem Kolanem, LL.M. Eur., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení 5 814 805 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 100/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, takto:
I. Dovolání do části výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, ve které Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a do výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, se vyjma části výroku I, ve které Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a vyjma výroku II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, se vyjma části výroku I, ve které Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení příslušenství v podobně úroků z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a doplňující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, se vyjma výroku I, kterým Městský soud v Praze opravil výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, v části týkající se příslušenství a výroku II ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 5 814 805 Kč jakožto bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované za užívání pozemků a na nich se nacházející železniční vlečky, to vše ve vlastnictví žalobkyně, bez řádného právního důvodu v období od 28. 8. 2002 do 28. 8. 2005.
2. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 335 667 Kč (výrok I). Zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala uložit žalované povinnost zaplatit 4 497 138 Kč (výrok II). Dále
rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok III) a státu (výrok IV). Doplňujícím usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. 36 Cm 100/2007-494, rozhodl soud prvního stupně o náhradě dalších nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok I a II doplňujícího usnesení).
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení žalované vzniklého užíváním pozemků a železniční vlečky, která se na nich nachází, bez právního důvodu činí 1 335 667 Kč.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV a doplňující usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že železniční vlečka není součástí pozemků žalobkyně a jejím vlastníkem je žalovaná, resp. její právní předchůdci. Proto by mělo žalobkyni náležet bezdůvodného obohacení vzniklé pouze užíváním pozemků, na kterých se vlečka nachází, a nikoliv bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním samotné železniční vlečky. Současně uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobkyni k opravě jejího návrhu ze dne 19. 3. 2008, ve kterém se domáhala kromě jistiny rovněž blíže nespecifikovaného příslušenství.
6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, zamítl žalobu o zaplacení 4 479 138 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům.
7. Soud prvního stupně (vázán právním názorem odvolacího soudu) dovodil, že výše bezdůvodného obohacení s příslušenstvím za pozemky užívané žalobkyní činí za období od 2. 3. 2003 (uzavřel, že požadavek žalobkyně za bezdůvodné obohacení za předcházející období je promlčený; požadavek žalobkyně na příslušenství jistiny je promlčený v části do 18. 3. 2004, neboť jej žalobkyně poprvé uplatnila v podání ze dne 19. 3. 2008 a žalovaná uplatnila námitku promlčení) do 28. 8. 2005 činí i s příslušenstvím (specifikovaným v tomto rozhodnutí) „maximálně“ 1 043 473 Kč. Jelikož soud prvního stupně uložil žalované již v předcházejícím rozsudku povinnost zaplatit 1 335 667 Kč (a rozhodnutí soudu prvního stupně v této části nabylo právní moci), žalobu do zbývající částky 4 479 138 Kč zamítl.
8. Městský soud v Praze doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve výroku I opravil tak, že za slova „příslušenství“ se doplňují slova „v podobě úroku z příslušenství v zákonné výši z této částky od 31. 8. 2005 do zaplacení“. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1 335 667 Kč od 31. 8. 2005 do 31. 12. 2005 a od 1. 1. 2006 do zaplacení ve výši odpovídající výši reposazby stanovené Českou národní bankou, platnou pro první den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované, zvýšenou o sedm procentních bodů ročně z částky 1 335 667 Kč (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok III) a státu (výroku IV a V).
9. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, k odvolání obou účastnic řízení rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve výroku I ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, kterým soud zamítl žalobu na zaplacení 4 479 138 kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 2005 do zaplacení, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, ve výroku II tohoto doplňujícího rozsudku změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1 335 667 Kč od 31. 8. 2015 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok III a IV) a náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok V).
10. Odvolací soud se předně zabýval výší bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované užíváním pozemků žalobkyně, na kterých se nachází železniční vlečka, bez právního důvodu. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že pokud již byla žalobkyni pravomocně přiznána částka 1 335 667 Kč, bylo jí přiznáno více, než činí vzniklé bezdůvodné obohacení (s ohledem na výši již přiznané částky a výší obvyklého nájemného za pozemky žalobkyně v rozhodném období se nezabýval ve vztahu k jistině námitkou promlčení, neboť bylo patrno, že žalobkyni již soudy pravomocně přiznaly více, než jí podle odvolacího soudu náleží i za celé požadované období).
11. K požadovanému příslušenství v podobě úroků z prodlení ze strany žalobkyně vyložil, že žalobkyně poprvé uplatnila právo na příslušenství v podobně úroků z prodlení až v podání ze dne 30. 5. 2017 (a o změně žaloby soud rozhodl dne 18. 8. 2017), tedy po více než dvanácti letech po skončení období, za které bezdůvodné obohacení požadovala. Žalovaná v této souvislosti vznesla námitku promlčení. V takovém případě je ve smyslu § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, námitka promlčení tohoto požadavku žalobkyně opodstatněná. K tomu poznamenal, že pro běh promlčecí doby jsou nepodstatná řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 149/2003 a sp. zn. 46 C 76/2005. Ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 C 149/2003 se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle k uzavření nájemní smlouvy, a proto zde není totožný předmět řízení jako v projednávané věci. Ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 46 C 76/2005 soud řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o právní otázky doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené.
13. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není vlastnicí železniční vlečky nacházející se na pozemcích žalobkyně (a proto vzniklo podle soudů nižších stupňů žalované bezdůvodné obohacení pouze za užívání těchto pozemků, nikoliv i této železniční vlečky).
14. Předně poznamenává, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, je v této části zcela nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně ani odvolací soud se totiž žádným způsobem nevypořádaly s relevantními argumenty žalobkyně. V takovém případě je jejich postup v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a představuje porušení práva na spravedlivý proces.
15. V další části dovolání žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, že vlastnicí železniční vlečky je žalovaná. Podle žalobkyně se z provedeného dokazování podává, že vlastnické právo k vlečce nabyla žalobkyně. V této souvislosti rovněž nepovažuje za správný závěr soudů obou stupňů, že v poměrech projednávané věci je nutné považovat železniční vlečku za samostatnou věc v právním slova smyslu. Žalobkyně v této části odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k právní otázce, zda určitá entita je samostatnou věcí v právním slova smyslu, či součástí věci jiné. Má za to, že železniční vlečku je nutno posoudit jako součást pozemku, který je ve vlastnictví žalobkyně.
16. Dále považuje žalobkyně za nesprávný závěr odvolacího soudu, že příslušenství jistiny spočívající v úrocích z prodlení poprvé řádně uplatnila až 30. 5. 2017, a tedy je nutné jej považovat s ohledem na námitku promlčení žalované za promlčené. V této souvislosti žalobkyně namítá, že v usnesení ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby vyzval žalobkyni k opravě neurčitosti návrhu žalobkyně na příslušenství uplatněné poprvé v podání ze dne 19. 3. 2008. Žalobkyně tak i učinila a soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Cm 100/2007-526, připustil v tomto smyslu změnu žaloby. Přesto v rozsudku ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, odvolací soud uvedl, že žalobkyně poprvé uplatnila příslušenství spočívající v úrocích z prodlení z jistiny až 30. 5. 2017. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 968/2020, se podává, že odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci dříve vyslovil, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu a jeho závazného právního názoru, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.
17. V projednávané věci v souvislosti s příslušenstvím pohledávky spočívajícím v úrocích z prodlení však odvolací soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, změnil právní názor oproti právnímu názoru vyjádřenému v usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, aniž by pro to byly splněny podmínky definované v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
18. Žalobkyně nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že její požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení za období od 28. 8. 2002 do 1. 3. 2003 je promlčený. Namítá, že se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 149/2003 domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít nájemní smlouvu na předmětné pozemky. Proto ode dne 21. 8. 2003 jakožto dne podání této žaloby došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Má za to, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda řízení o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu k pozemkům za určitou částku nájemného je způsobilé stavět běh promlčecí doby nároku na zaplacení, resp. vydání bezdůvodného obohacení, za užívání takových pozemků.
19. V dovolání napadá také závěry odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům.
20. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
21. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že dovolání žalobkyně není přípustné ani důvodné. K námitkám žalobkyně vztahujícím se k otázce vlastnictví vlečky, resp. její právní povahy (zda se jedná o samostatnou věc v právním slova smyslu, či nikoliv), uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně není na těchto právních otázkách založeno. Tyto právní otázky řešil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016,
22. Má rovněž za to, že žalobkyně poprvé uplatnila příslušenství pohledávky spočívající v úrocích v prodlení až v odvolání ze dne 29. 4. 2015, které směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431. Toto příslušenství následně řádně specifikovala na výzvu soudu prvního stupně v podání ze dne 30. 5. 2017, tedy po uplynutí příslušné promlčecí doby. Právní názor odvolacího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, je nutno interpretovat právě s ohledem na skutečnost, že žalobkyně uvedla poprvé až v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431, že požaduje i (blíže nespecifikované) příslušenství. Proto odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby požadavek žalobkyně na příslušenství ozřejmil. Z jednotlivých podání žalobkyně vyplývá, že až do odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431, žalobkyně příslušenství v podobě úroků z prodlení neuplatňovala. Proto nelze považovat ani závěry odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou v dovolání odkazuje žalobkyně.
23. Podle žalované nezakládá přípustnost dovolání ani námitka žalobkyně, že podání žaloby na uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu k pozemkům pod vlečkou je způsobilé stavět běh promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že za těchto okolností ke stavení promlčecí doby nedochází, jsou jeho závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3820/2018.
24. Dovolání žalobkyně do části rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
25. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně – shledá-li jej přípustným – zamítl. III. Přípustnost dovolání
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. III.A K námitce žalobkyně vztahující se k uplatněnému právu na příslušenství spočívajícímu v úrocích z prodlení
27. Žalobkyně považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že příslušenství jistiny spočívající v úrocích z prodlení poprvé řádně uplatnila až 30. 5. 2017, a tedy je nutné jej považovat s ohledem na námitku promlčení žalované za promlčené. Namítá, že v usnesení ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby vyzval žalobkyni k opravě neurčitosti návrhu žalobkyně na příslušenství uplatněného poprvé v podání ze dne 19. 3. 2008. Žalobkyně tak učinila a soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Cm 100/2007-526, připustil v tomto smyslu změnu žaloby. Avšak odvolací soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, uvedl, že žalobkyně poprvé uplatnila příslušenství spočívající v úrocích z prodlení z jistiny až 30. 5. 2017.
28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 968/2020 (na který odkazuje rovněž žalobkyně a který je, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupný na www.nsoud.cz), vyložil, že změna právního názoru odvolacího soudu obsaženého v jeho dříve vydaném kasačním usnesení bez tomu odpovídající změny skutkového stavu nebo závazného právního názoru obsaženého v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu anebo Ústavního soudu, případně bez reflexe tomuto odpovídající nálezové judikatury, či (v krajním případě) bez odpovídajícího (právně kvalifikačního) zdůvodnění změny (překlenutí) původně nesprávně zaujatého právního názoru, zpravidla nepřichází v úvahu.
29. V posuzované věci je nutné zohlednit, že odvolací soud v usnesení ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016 (předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu v této věci), nerozhodl o tom, že by žalobkyně uplatnila již v podání ze dne 19. 3. 2008 příslušenství ve formě úroků z prodlení z požadované jistiny 5 814 805 Kč. Pouze uložil soudu prvního stupně, aby žalobkyni vyzval postupem podle § 43 o. s. ř. k opravě neurčitého návrhu obsaženého v podání ze dne 19. 3. 2008 a následně rozhodl, zda je požadavek žalobkyně ve vztahu k tomuto, prozatím blíže neurčenému, příslušenství opodstatněný.
30. Dospěl-li následně odvolací soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, k závěru, že žalobkyně poprvé uplatnila požadavek na příslušenství spočívající v úrocích z prodlení z jistiny až „více než osm let po zahájení řízení a požadovaný úrok z prodlení byl specifikován 30. 5. 2017“ (a proto je nutné považovat s ohledem na námitku promlčení žalované toto právo za promlčené), neodchýlil se odvolací soud od svého předchozího právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022. Odvolací soud totiž i v souladu s právní názorem vyjádřeným ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci posoudil, zda je požadavek žalobkyně na již specifikované příslušenství (i s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou) opodstatněný. Proto spočívá v této souvislosti rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
31. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolacím přezkumu obstojí i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně poprvé uplatnila právo na příslušenství spočívající v úrocích z prodlení až v odvolání ze dne 29. 4. 2015, které směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431. Žalobkyně totiž v žalobě ze dne 1. 3. 2007 požadovala zaplatit 5 814 805 Kč jakožto pohledávku z bezdůvodného obohacení. Podáním ze dne 10. 12. 2007 tento svůj požadavek blíže odůvodnila a rovněž uvedla, že požaduje zaplatit náhradu nákladů řízení (o příslušenství ve formě úroků z prodlení se žádným způsobem nezmínila). Od té doby soud prvního stupně označoval předmět řízení „o 5 814 805 Kč s příslušenstvím“. Žalobkyně poprvé zmínila příslušenství ve formě úroků z prodlení až v odvolání ze dne 29. 4. 2015 směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431, tedy více než 8 let po zahájení řízení a rovněž po uplynutí příslušné promlčecí doby. Jelikož žalovaná vznesla v této souvislosti námitku promlčení, je správný závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na příslušenství spočívající v úrocích z prodlení je promlčené. III.B K námitce žalobkyně, že její právo na bezdůvodné obohacení za užívání pozemků za období od 28. 8. 2022 do 1. 3. 2003 nelze považovat za promlčené s ohledem na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 149/2003
32. Žalobkyně nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že její požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení za období od 28. 8. 2002 do 1. 3. 2003 je promlčený s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou (jelikož žalobkyně podala žalobu 2. 3. 2007, přičemž v projednávané věci je 4letá promlčecí doba ve smyslu § 397 ve spojení s § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění). Namítá, že se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 149/2003 domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít nájemní smlouvu na předmětné pozemky. Proto ode dne 21. 8. 2003 jakožto dne podání této žaloby došlo ke stavění běhu promlčecí doby.
33. Předně Nejvyšší soud poznamenává, že na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se otázkou případného promlčení části jistiny z důvodu procesní ekonomie nezabýval. Zohlednil totiž, že žalobkyni byla již pravomocně přiznána vyšší částka jakožto bezdůvodné obohacení, než na kolik by měla právo i za předpokladu, že by jí soud přiznal právo na bezdůvodné obohacení za celou požadovanou dobu. Již jen z tohoto důvodu nemůže tato námitka přípustnost dovolání žalobkyně v této části ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
34. Nad rámec uvedeného Nejvyššího soud poznamenává následující:
35. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, vyslovil k otázce stavení promlčecí doby uplatněním práva u soudu a uvedl, že institut tzv. stavení běhu promlčecí doby zajišťuje nemožnost promlčení práva po dobu, v níž se účastník právního vztahu svého práva domáhá u soudu (příp. u jiného příslušného orgánu), jinými slovy po dobu soudního řízení, je-li v něm účastníkem řádně pokračováno, neběží promlčecí doba ve vztahu k právu v tomto řízení uplatněnému. Předmětem promlčení je vždy právo vyplývající z příslušného právního vztahu, jehož obsah je charakterizován vymezením konkrétních subjektivních oprávnění a povinností a který existuje mezi určitými subjekty, tj. účastníky právního vztahu. Podmínky promlčení se posuzují vždy v celém souhrnu těchto prvků a pro stavení promlčecí doby je rozhodující, pro jaké právo a ve vztahu mezi jakými subjekty byla podána žaloba a zahájeno soudní řízení (pokračováno v něm).
36. S výše uvedeným závěrem rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posuzování stavení promlčení uplatněním práva u soudu úzce souvisí také otázka totožnosti předmětu řízení, neboť k závěru o tom, zda došlo uplatněním určitého práva u soudu ke stavení promlčení, je stěžejní, zda se jedná o totožný předmět promlčení – tj. totožné právo vyplývající z téhož právního vztahu mezi týmiž účastníky. Nejvyšší soud se v minulosti již mnohokrát vyslovil k otázce totožnosti předmětu řízení; vycházeje z toho, že předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právě relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, uzavřel, že totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3820/2018.
37. Uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe k totožnosti předmětu řízení je nutné vztáhnout i na posuzovanou věc. Rovněž v projednávané věci je stěžejní posouzení, zda žalobkyně uplatnila tentýž nárok, který vznesla již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 149/2003. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 149/2003 neuplatnila žalobkyně právo na zaplacení bezdůvodného obohacení, ale požadovala uložit žalované povinnost uzavřít nájemní smlouvu. V nyní projednávané věci se tak jedná o jiný předmět řízení, než o jaký se jednalo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 149/2003. Proto nemohlo vést podání žaloby ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 ke stavení promlčecí doby.
38. Jelikož odvolací soud dospěl k stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto ani z tohoto důvodu tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. III.C K náhradě nákladů řízení
39. Žalobkyně v dovolání napadá rovněž rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení vzniklých účastníkům.
40. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proto ani tyto námitky přípustnost dovolání žalobkyně nezakládají. III. D K vlastnictví železniční vlečky
41. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není vlastnicí vlečky nacházející se na pozemcích žalobkyně (na základě těchto závěrů odvolací soud dovodil, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení pouze za užívání těchto pozemků bez právního důvodu, nikoliv i této železniční vlečky). Namítá také, že v projednávané věci není železniční vlečka samostatnou věcí, ale součástí pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Příslušné závěry soudů nižších stupňů považuje za nepřezkoumatelné, neboť se nalézací soudy nijak nevypořádaly s jejími tvrzeními a důkazy, kterými vyvracela vlastnické právo žalované.
42. Rozhodnutí odvolacího soudu je s ohledem na požadavky kladené na jeho přezkoumatelnost judikaturou Nejvyššího soudu (a to ve vztahu k námitkám žalobkyně, které se týkají vlastnického práva k vlečce) v rozporu s touto ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalobkyně v této části přípustné a zároveň důvodné. IV. Důvodnost dovolání
43. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 44. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. 45. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. 46. Soudy nižších stupňů měly především adekvátně reagovat na námitky žalobkyně týkající se vlastnického práva k vlečce, které žalobkyně formulovala ve vyjádření ze dne 5. 11. 2018. Soudy nižších stupňů však tuto argumentaci ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezohlednily ani nevysvětlily, proč se relevantními tvrzeními nezabývaly. Pouze stručně odkázaly na závěry uvedené v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, tedy v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016. Tyto námitky žalobkyně nelze přitom označit za nepodstatné nebo nerelevantní k předmětu řízení. Jestliže však úvahy odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně k těmto námitkám zcela chybí, nelze je ani v dovolacím řízení nikterak přezkoumat. Stejně tak nelze přezkoumat ani relevantní závěry o právní povaze vlečky a jejím vlastnickém režimu. Proto se Nejvyšší soud nemohl těmito námitkami žalobkyně formulovanými v dovolání blíže zabývat. 47. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno v této části týkající se věci samé na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá v této části na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V. Závěr a náklady řízení 48. Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se příslušenství v podobě úroků z prodlení založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto není dovolání žalobkyně do této části rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud tak dovolání žalobkyně do části výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, ve které Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a do výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 49. Dovolání žalobkyně směřující do výroků o věci samé (požadavku žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení) je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je tak v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání i podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. 50. Nejvyšší soud tak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, vyjma části výroku I, ve které Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a vyjma výroku II, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 51. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Nejvyšší soud proto zrušil i výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení jakožto akcesorické výroky k výrokům o věci samé. 52. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil ve shora uvedené části rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, vyjma části výroku I, ve které Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení příslušenství v podobě úroků z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a doplňující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, vyjma výroku I, kterým Městský soud v Praze opravil výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, v části týkající se příslušenství, a výroku II. 53. Věc v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 o. s. ř. Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 54. V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů nejdříve posoudí, zda je v poměrech projednávané věci nutno považovat železniční vlečku za samostatnou věc v právním slova smyslu, nebo za součást pozemků, na kterých se nachází. Svou úvahu rovněž náležitě odůvodní. Pokud dospějí k závěru, že je železniční vlečka samostatnou věcí v právním slova smyslu, posoudí její vlastnický režim, a to i s přihlédnutím k jednotlivým námitkám formulovaným účastnicemi řízení. Následně s ohledem na řešení těchto otázek rozhodnou o požadavku žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení (a jeho případné výši, a to i s přihlédnutím na již pravomocně přiznanou částku žalobkyni ve výši 1 335 667 Kč). 55. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu