22 Cdo 2739/2025-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Š. B., zastoupené Mgr. Alešem Miklem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 107/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2025, č. j. 25 Co 253/2023-191, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 10 C 107/2022 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), které zaniklo ke dni 3. 7. 2019 právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 10 C 107/2022-122, přikázal ve výroku I specifikované věci do výlučného majetku žalovaného (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na vypořádání zaniklého SJM žalobkyni částku 155 863 Kč (výrok II). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vypořádání vnosu finančních prostředků ze SJM do výlučného majetku žalovaného, představovaného souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení úvěru poskytnutého žalobkyni ze strany Modré Pyramidy stavební spořitelny, a. s. na základě úvěrové smlouvy č. XY (dále též jen „úvěr 1“) a na uhrazení úvěru poskytnutého účastníkům ze strany Komerční banky, a. s. na základě úvěrové smlouvy č. XY (dále též jen „úvěr 2“) – (výrok III). Zamítl rovněž návrh žalovaného na vypořádání vnosu finančních prostředků ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalobkyně, představovaného souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení úvěru 1, a dále na vypořádání zůstatku úvěru 2, a to ve výši ke dni 3. 7. 2019, jakož i na vypořádání splátek tohoto úvěru uhrazených žalovaným po datu 3. 7. 2019. Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 3. 7. 2019, do 3. 7. 2022 tak kdokoliv z bývalých manželů mohl podat jak žalobu na vypořádání, tak vznést své nároky – de facto vzájemnou žalobu (viz bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zdůraznil, že je možné vypořádat v rámci tohoto řízení ty položky, které se SJM týkají a účastníci – každý z nich (tj. i žalovaný) – je uplatnili do řízení před uplynutím lhůty 3 let od zániku SJM (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
4. Žalobkyně v žalobě mj. požadovala, aby soud vypořádal vnos finančních prostředků do výlučného majetku žalovaného, což bylo ztotožněno tím, že jde o vnos představovaný souhrnem splátek, které byly poukázány za dobu trvání manželství ze společných prostředků jednak ve výši 294 180,92 Kč (souhrn splátek i jednorázové úhrady) na úvěr 1, a jednak na úvěr 2, který byl poskytnutý – podle tvrzení žalobkyně – pouze žalovanému (viz bod 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Při prvním jednání dne 14. 3. 2023 žalobkyně uvedla, že prostředky z úvěrů jako takových byly vynaloženy na nemovitý majetek žalovaného (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
5. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že „bylo jednoznačně ověřeno, že závazek z úvěru 1 byl výlučným závazkem žalobkyně převzatým za doby před uzavřením manželství... Ve vztahu k druhému úvěru 2 bylo mezi účastníky shodné, navíc důkazem v podobě příslušné úvěrové smlouvy prokázané, že šlo o závazek společný ...“ (viz bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
6. Přestože žalovaný požadoval vypořádat vnos ze SJM na úhradu úvěru 1 jako výlučného závazku žalobkyně, soud prvního stupně k tomuto požadavku uvedl, že tento „byl rovněž vznesen až poté, kdy uplynula lhůta 3. 7. 2022 k vypořádání SJM.“ (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). „To proto, že jde o požadavek na zohlednění vnosu, který je postaven v jiném skutkovém tvrzení, než bylo žalobkyní v jediném – z hlediska běhu tříleté lhůty od zániku SJM – ze strany účastníků v řízení včas učiněném podání.“ (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
7. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 25 Co 253/2023-157, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV v části, jíž byl zamítnut návrh žalovaného na vypořádání vnosu finančních prostředků ze SJM do výlučného majetku žalobkyně představovaných souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení úvěru 1, změnil tak, že po přikázání věcí specifikovaných ve výroku I do výlučného majetku žalovaného uložil žalobkyni povinnost na vypořádání SJM zaplatit žalovanému 308 741 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
8. Žalovaný se v podaném odvolání neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok na vypořádání vnosu ze SJM na hrazení úvěru 1 (poskytnutého žalobkyni) uplatnil až po uplynutí tří let od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Zdůraznil, že žalobkyně v žalobě vymezila okruh majetku, který určila předmětem vypořádání. Správně jej vymezila jako vnos společných prostředků, který je nutno vypořádat, pouze chybně tvrdila, že má být vypořádán vnos do majetku žalovaného (viz bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021, podle kterého v řízení o vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vnos ze SJM do výlučného majetku žalobkyně představovaný souhrnem splátek poukázaných na uhrazení úvěru 1 byl uplatněn až po uplynutí tříleté lhůty. Uvedl, že žalobkyně chtěla uvedený vnos ze SJM vypořádat, přičemž žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 8. 2022 (po uplynutí lhůty tří let od zániku SJM) požadoval vypořádat tyto prostředky jako vnos ze SJM na výlučný majetek žalobkyně. K tomu odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně předmětné splátky učinila ve tříleté lhůtě předmětem vypořádání.
Pod bodem 17 odůvodnění rozsudku uzavřel: „Žalobkyně v žalobě stanovila, co má být vypořádáno. Pouze v žalobě tvrdila, že se jedná o vnos do výlučného majetku žalovaného, přičemž žalovaný tvrdil a v řízení bylo prokázáno, že šlo o vnos ze SJM do výlučného majetku (na úhradu výlučného dluhu) žalobkyně. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že se jedná o uvedení zcela nových skutečností, které by ve lhůtě tří let od zániku SJM nebyly v řízení nijak
zmiňovány. Jde pouze o právní posouzení tvrzených skutečností, které byly (žalobkyní) uplatněny ve lhůtě stanovené v § 741 o. z.“ Vyšel přitom ze zjištění učiněných soudem prvního stupně v tom směru, že na úvěr 1 byly za trvání manželství uhrazeny splátky ve výši 929 208,69 Kč, přičemž po započtení na hodnotu věcí přikázaných do majetku žalovaného činí částka, kterou má žalobkyně zaplatit jako náhradu vnosu ze SJM do jejího výlučného majetku, celkem 308 741 Kč.
11. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2810/2024, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5852/2016], že řádné uplatnění vnosu k vypořádání podle závěrů konstantní judikatury vyžaduje tvrzení, že k majetkovému přesunu mezi společným jměním a majetkem jednoho z manželů (nebo opačně) došlo a současně, že se některý z manželů domáhá nahrazení vynaložených částek (buď jako vnosu ze společného majetku do výlučného nebo vnosu z výlučného majetku do majetku společného) ve svůj prospěch (případně ve svůj neprospěch).
K tomu uvedl, že neobstojí závěr odvolacího soudu o tom, že řádným uplatněním vnosu v rámci tříleté lhůty je „pouhé“ učinění majetkových hodnot v podobě splátek předmětem vypořádání, aniž by došlo k uplatnění – byť obecného – tvrzení v tom smyslu, na čí majetek byl vnos vynaložen.
12. Odvolací soud v dalším řízení – vázán právním názorem Nejvyššího soudu – rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV v části, jíž byl zamítnut návrh žalovaného na vypořádání vnosu finančních prostředků ze SJM do výlučného majetku žalobkyně představovaných souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení úvěru 1 poskytnutého žalobkyni, potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i před soudem dovolacím (výrok II).
13. Odvolací soud zdůraznil, že samotná okolnost, že šlo o dluh žalobkyně, ještě bez dalšího neumožňuje tento majetkový přesun vypořádat jako vnos ze společného majetku do majetku druhého z manželů (žalobkyně). Takový postup by byl podmíněn návrhem žalovaného, aby žalobkyně nahradila do společného jmění manželů částku, kterou společné jmění vynaložilo na její výlučný majetek (resp. dluh). Takový požadavek žalovaný ve lhůtě tří let od zániku SJM v soudním řízení neuplatnil (bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že „napadené rozhodnutí bývá v obdobných případech rozhodováno rozdílně, resp. by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak, neboť napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Uvedl, že odvolací soud při zohlednění vnosu neuplatnil ústavně konformní výklad. K tomu namítl, že dřívější judikatura reprezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, na kterou Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2024, č. j. 22 Cdo 2810/2024-179, odkazuje, je nepřiléhavá. Pravidla obsažená v § 742 odst. 1 písm. b) a c) o. z. znějí rozdílně. Soud má tedy povinnost zabývat se vypořádáním vnosu společných prostředků do výlučného majetku jednoho z účastníků vždy a bez dalšího. Napadené rozhodnutí je poté v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (např. s rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 264/2001), neboť v projednávané věci byl rozsah majetku, který měl být soudem vypořádán, stanoven žalobním návrhem žalobkyně. Napadené rozhodnutí je rozporné s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl.
15. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
16. Dovolání není přípustné.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
19. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
20. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
21. Dovolání žalovaného je na samé hraně projednatelnosti, neboť dovolatel vymezuje vícero předpokladů přípustnosti dovolání, jež si vzájemně odporují, k čemuž ani neformuluje zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení mělo dojít k naplnění (některých z) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
22. Dovolací soud přesto nemá podle obsahu dovolání pochybnosti o tom, že žalovaný brojí proti posouzení uplatnění vnosu ze SJM na výlučný majetek (resp. uhrazení výlučného dluhu) žalobkyně. Tento nesouhlas nicméně pojí s námitkami, jež svým obsahem naznačují vícero možných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaný totiž vyjadřuje svůj nesouhlas jak s postupem odvolacího soudu, tak zřejmě i s (předchozím) postupem dovolacího soudu, potažmo jeho rozhodovací praxí. Žalovaný v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí je rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu a že by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Současně však žalovaný vznáší námitky též proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2810/2024. Zde podle jeho přesvědčení chybí odkaz na judikaturu, která by „tuto skutečnost v této konkrétní podobě“ již řešila. Ačkoliv žalovaný jednoznačně neformuluje zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení mělo dojít k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., lze tedy rovněž konstatovat, že žalovaný v dovolání vymezuje pro řešení (blíže neformulované) otázky vícero předpokladů přípustnosti dovolání, jež si však vzájemně odporují. Pokud dovolatel poukazuje na rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemůže se jednat o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Stejně tak je tomu za situace, v níž by se jednalo o otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. I tam se předpokládá, že dovolací soud se předmětnou otázkou již zabýval, nicméně dovolatel má zato, že by měla být posouzena – od dosavadní rozhodovací praxe – odlišně.
23. Pro úplnost dovolací soud dodává, že námitky žalovaného by nemohly ani za předpokladu jejich řádného uplatnění (ve spojení s předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) vést k založení přípustnosti dovolání.
24. Pokud se týká námitky žalovaného, že problematika uplatnění vnosu ze SJM do výlučného majetku jednoho z manželů dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (resp. že v rušícím rozsudku dovolacího soudu není na takovou judikaturu odkaz), nelze mu v tomto ohledu přisvědčit. Dovolací soud totiž ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2810/2024, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5852/2016, jež se podmínkami pro řádné uplatnění vnosu (a to i vnosu ze SJM na výlučný majetek jednoho z manželů) v řízení o vypořádání SJM zabývaly.
25. Stran námitky žalovaného, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, lze uvést především to, že odvolací soud své rozhodnutí založil právě na závěrech rozhodovací praxe uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2810/2024. Již proto se nemohl od těchto závěrů současně odchýlit. Co se týká tvrzeného odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 264/2001, nutno zdůraznit, že toto rozhodnutí se nezabývalo podmínkami řádného uplatnění vnosu ze SJM na výlučný majetek jednoho z manželů, nadto se jednalo o rozhodnutí řešící vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. v poměrech ustanovení § 150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.
26. Nakonec nelze přisvědčit ani námitce žalovaného ohledně toho, že by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak, k čemuž žalovaný poukázal na povinnost soudu zabývat se vypořádáním vnosu společných prostředků do výlučného majetku jednoho z účastníků vždy a bez dalšího. Vypořádání vnosů (resp. nároků) je totiž založeno na principu návrhovosti (k tomu viz Králík, M. § 742 [Pravidla vypořádání SJM při rozhodování soudu]. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 15.). Již z toho důvodu nemůže platit žalovaným vznesená teze, že by měl soud povinnost „zabývat se vypořádáním vnosu společných prostředků do výlučného majetku jednoho z účastníků vždy a bez dalšího“. Co se týká formulace návrhu na uplatnění vnosu v řízení o vypořádání SJM, vychází rozhodovací praxe z již zmiňovaného rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, či usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5852/2016. Vyjma odlišné jazykové formulace § 742 odst. 1 písm. b) a c) o. z. žalovaný nikterak nezdůvodňuje, proč by se v případě požadavku na uplatnění vnosu ze SJM do výlučného majetku (resp. na uhrazení výlučného dluhu) jednoho z manželů měl dovolací soud odklonit od své ustálené rozhodovací praxe.
27. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu