22 Cdo 2823/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce M. Z., zastoupeného Mgr. Kristiánem Novákem, advokátem se sídlem v
Praze 10 – Strašnicích, Nad Vodovodem 3109/25, proti žalovaným 1) J. E. a 2) M.
E., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v
Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o určení práva odpovídajícího
věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C
98/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.
9. 2015, č. j. 23 Co 235/2015-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalovaných Mgr. Ing. Pavla Bezoušky, advokáta se sídlem v Čáslavi,
náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
3. 2015, č. j. 11 C 98/2012-330, zamítl žalobu na určení práva žalobce
odpovídajícího právu věcného břemene průchodu a průjezdu přes pozemky
žalovaných parc. č. 412/2, parc. č. 268/2, parc. č. st. 50 a parc. č. st. 57,
zapsaných na LV č. 475 pro k. ú. a obec T., a přes pozemek parc. č. 276/2,
zapsaný na LV č. 10 021 pro k. ú. a obec T. (dále jen „předmětné pozemky“),
vedené Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná
Hora, a to podle rozsahu znaleckého posudku, alternativně žalobu na zřízení
práva odpovídajícího věcnému břemeni nezbytné cesty přes předmětné pozemky, a
to podle rozsahu geometrického plánu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 27. 9. 2015, č. j. 23 Co 235/2015-381, zamítl návrh na přerušení řízení
(výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu
nebyly dosud vyřešeny. Žalobce nesouhlasí s tím, že na překážku zřízení
nezbytné cesty je existence jakékoliv alternativy přístupu k jeho nemovitostem
bez ohledu na to, jak je alternativa dlouhá, nebezpečná a zda po ní lze pouze
chodit. Namítá, že zřízením nezbytné cesty by nevznikl nepoměr mezi újmou
žalovaných a jeho výhodou, neboť by pouze docházelo k tomu, co bylo
praktikováno několik let od postavení jeho stavby. Odvolací soud se nezabýval
otázkou, zdali by situaci nevyřešilo alespoň právo průchodu, a nesprávně
vyložil institut hospodářské potřeby nemovitosti, který nadmíru spojil s
veřejnoprávním režimem. Není tak rozhodující, ke kterému účelu byla stavba
žalobce kolaudována, nýbrž je významné, k jakému účelu je stavba skutečně
využívána. Stavba je využívána po většinu roku, žalobce zde bydlí, a proto
nejde pouze o rekreaci. Stavba se nenachází v tak specifické poloze, jak uvádí
odvolací soud. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že pěší stezka byla posouzena jako
dostatečná, a to s ohledem na bezpečnost (šikmý svah a výmoly), její délku (250
m), stáří žalobce a existenci přístupu pouze pěším způsobem. Z rozhodnutí se
podává, že jej odvolací soud vyzývá k prodeji svých nemovitostí. Zásadní
otázkou je také, zdali nezbytnou cestu vést přes stavbu (kolnu), která není
součástí, ale příslušenstvím nemovité věci. Ostatně kolna byla postavena až
těsně před tím, než podal žalobu, jedná se proto o stavbu postavenou šikanózně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Žalovaní ve vyjádření a jeho doplnění nepovažují dovolání za přípustné, neboť k
institutu nezbytné cesty existuje ustálená judikatura. Soudy provedly řádné
dokazování a zjištěný skutkový stav správně právně posoudily. Žalobce se snaží
navodit dojem, že zřízením věcného břemene by nevznikl nepoměr k újmě
žalovaných, když zásah by byl údajně minimální. Upozorňují na možnost, že
žalobce může užívat veřejnou cestu, byť za použití technických prostředků, a
pokud by tato cesta byla opravena, mohl by ji užívat i běžnými dopravními
prostředky. Podotýkají, že po vydání soudního rozhodnutí pan K. odprodal obci
část svého pozemku, čímž veřejnou cestu rozšířil. Veřejná cesta přitom
bezprostředně sousedí s pozemky žalobce. Navrhují, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítl, popř. zamítl. Dovolání není přípustné. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož bylo o žalobě na povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.
[k
tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě žalobce rozporuje závěr odvolacího soudu, že na překážku
zřízení nezbytné cesty je existující komunikační alternativa a existence stavby
kolny na předmětných pozemcích. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí je souladné s
judikaturou dovolacího soudu. Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá
potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním
nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí
být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu,
žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit
nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby
neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015
(uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186), uvedl, že
„judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu)
použít i při zřizování nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276
o. z.) jen za podmínek upravených v § 1029 a násl. o. z., tedy jen tehdy,
jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně
spojena s veřejnou cestou.
Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je
třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li
vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka
přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004
(uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pokud by byl přístup pro
žalobce pouze pohodlnější (resp. výhodnější) nebo by se obešel bez stavebních
úprav, tedy bez určitých nákladů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Pro rozhodnutí o povolení nezbytné cesty
je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době
vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy
slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést
(např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty
v zásadě nelze zřídit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li
parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy [rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)]. Ke zřízení práva cesty k obytnému domu z judikatury dovolacího soudu vyplývá,
že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a
proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by
vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit
cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť nepůjde o
užívání komfortní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo
2977/2009). Věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes
zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu
chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci,
kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého
pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu
jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004
(uveřejněný pod č. C 3 414 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. V rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003 (uveřejněném v časopise
Právní rozhledy, 2004, č. 13, str. 518), Nejvyšší soud zdůraznil, že právo
cesty lze zřídit jen přes pozemek, nikoliv přes budovu (tj. tak, že by cesta
využívala budovu, vedla by přes její součást). Tyto závěry jsou nadále platné i
pro poměry o. z., jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 1171/2016 (dostupného na www.nsoud.cz).
V tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud zdůraznil, že soud nemůže zřídit věcné břemeno nezbytné cesty
přes takový prostor, tvořící uzavřený celek s budovou, jelikož by tím došlo k
významnému zásahu do soukromí a vlastnického práva. Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých
hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a
dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8610 v
Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení
mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, že nejsou naplněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť žalobce
má k požadované cestě alternativu spočívající v přístupu pro pěší po veřejné
cestě, takže žádá o zřízení cesty z pohodlí. Zdůraznil, že s ohledem na
specifičnost umístnění budovy žalobce postačuje toliko přístup pro pěší, který
je „daní za romantiku a genius loci.“ Nadto zdůraznil, že po předmětných
pozemcích nelze nezbytnou cestu zřídit i z toho důvodu, že na překážku zřízení
je kolna žalovaných. Dovolací soud přezkoumal závěry odvolacího soudu, přičemž neshledal, že by
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zjevně nepřiměřené. Jak zjistil odvolací soud,
nezbytná cesta by musela být zřízena přes kolnu žalovaných tedy přes uzavřený
prostor, což by bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, takže zřízení
nezbytné cesty přes předmětné pozemky nebylo možné. Jestliže v této souvislosti dovolatel naznačoval, že se jedná o „šikanózně
postavenou stavbu“, je tato námitka zjevně nedůvodná, jestliže šikanózní
jednání žalovaných spatřoval v tom, že „se žalovaní rozhodli postavit na svém
pozemku kolnu, a to těsně předtím, než byla podána žaloba na určení práva
věcného břemen nezbytné cesty“. Podle zjištění nalézacích soudů – kterými je dovolací soud vázán – totiž
především žalovaní na svém pozemku – ve vztahu k námitce dovolatele –
nezbudovali kolnu, ale provedli rozšíření kolny již postavené. V této
souvislosti vyšly soudy ze zjištění, že se jednalo o stavební činnost
uskutečněnou na základě „řádného povolení stavebního úřadu“, přičemž není možné
vést cestu ani z jedné strany podél stavby a nelze uvažovat o případném
nadjezdu nebo podjezdu stavbou žalovaných již jen pro sousedství se zříceninou
hradu. Žalovaní rozšířili stávající kolnu plně v souladu s územním souhlasem
uděleným Městským úřadem Janovice, odborem životního prostředí a výstavby. V
případě rozšířené kolny se jedná o ocelovou konstrukci obloženou dřevem,
střešní krytina je z tzv. románských tašek a navazuje na střechu dosavadní
kolny.
Soudy následně uzavřely, že pokud by soudy nezbytnou cestu povolily přes
pozemky žalovaných, musela by být nezbytná cesta povolena skrze stavbu kolny. O šikanózní výkon práva ze strany žalovaných, z pohledu uvažovaného
dovolatelem, v daném případě nemůže jít proto, že pokud by žalobce právo
odpovídající věcnému břemenu cesty skutečně vydržel, pak by tomuto závěru
nebránilo ani vybudování kolny, neboť rozhodnutí o určení existence práva
odpovídajícího věcnému břemenu má toliko deklaratorní charakter (realizovaná
stavba by pak mohla toliko představovat překážku ve výkonu práva odpovídajícího
věcnému břemenu dovolatele). Soudy však závěr o vydržení práva věcného břemene
vyloučily s poukazem na absenci dobré víry dovolatele, s čímž dovolání ostatně
ani nepolemizuje. Nadto ze spisu nevyplývá žádná skutečnost naznačující
nezbytný alespoň putativní titul, jenž by opravňoval žalobce k přesvědčení, že
mu právo odpovídající věcnému břemenu skutečně náleží. Za této situace žádost o
rekonstrukci (rozšíření) stavby kolny relativně krátce předcházející datum
podání žaloby nemůže představovat zneužití práv žalovaných. Územní souhlas s umístěním stavby byl žalovaným udělen příslušným správním
rozhodnutím ze dne 10. 8. 2012, žalobce však změnu žalobu, kterou se domáhal
vedle určení existence věcného břemene také rozhodnutí o povolení nezbytné
cesty (v případě závěru o absenci vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemenu) učinil až podáním ze dne 12. 2. 2014 zjevně v návaznosti na výsledky
do té doby provedeného dokazování. Dovolací soud tak nespatřuje na straně
žalovaných žádné skutečnosti (podle obsahu spisu), jež by umožňovaly učinit o
úvahu o šikanózním výkonu jejich vlastnických práv. Takový výkon ostatně i
dovolatel spatřuje pouze v tom, žalovaní se rozhodli ke stavbě kolny krátce
před zahájením soudního řízení. Za dané situace je nadbytečné zabývat se otázkou, zdali veřejná cesta pro pěší
je takovou alternativou, která vylučuje zřízení věcného břemene nezbytné cesty
přes předmětné pozemky žalovaných. Jestliže dovolatel v dovolání pouze obecně uvádí, že při absenci práva nezbytné
cesty nemůže svou nemovitost udržovat a plnit k ní povinnosti vyplývající z
veřejnoprávních předpisů, poukazuje dovolací soud na oprávnění vyplývající v
této souvislosti z § 1021 o. z., podle kterého vlastník umožní sousedovi vstup
na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě
sousedního pozemku (stavby - § 3023 o. z.) nebo hospodaření na něm, nelze-li
tohoto účelu dosáhnout jinak; ve veřejnoprávní rovině pak na § 170 odst. 2
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
podle kterého právo k pozemku nebo stavbě lze odejmout nebo omezit též k
vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k
pozemku nebo stavbě. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že sám žalobce před vydáním
rozhodnutí odvolacího soudu upozornil, že na předmětných pozemcích měla být
obecním úřadem deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace a z
tohoto důvodu žádal i o přerušení odvolacího řízení.
Ačkoliv odvolací soud se
touto otázkou podrobněji nezabýval, je možné k výše uvedenému dodat, že i tato
okolnost by vedla k vyloučení zřízení nezbytné cesty, neboť žalobce by měl
možnost přístupu ke svým pozemkům po takovéto komunikaci [k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015
(uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 186)]. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. října 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu