22 Cdo 2827/2025

22 Cdo 2827/2025-128

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. H., zastoupené Mgr. Nikolou Antlovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 709/13, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, IČO: 66003008, 2) Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO: 65993390, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., FCIArb., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 48 C 70/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 28 Co 170/2024-60, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 28 Co 170/2024-60, se mění takto: Usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 6. 2024, č. j. 48 C 70/2024-28, se mění tak, že se věcná nepříslušnost Okresního soudu Praha-východ nevyslovuje.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – východ dne 10. 6. 2024 domáhá ochrany vlastnického práva ve smyslu § 1042 a § 2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) se žádáním, aby soud přikázal žalovaným nezahajovat a případně nepokračovat v odstraňování či jiné likvidaci reklamního zařízení, umístěného na GPS souřadnicích XY (dále „reklamní zařízení“), na pozemku parc. č. XY, zahrada, zapsaného na listu vlastnictví č. 336 pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrální úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „pozemek“). Současně s žalobou podala žalobkyně návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhá, aby soud přikázal žalovaným nezahajovat a případně nepokračovat v odstraňování či jiné likvidaci reklamního zařízení na předmětném pozemku, a dále aby žalovaní ani jiný pověřený subjekt nevstupovali na pozemek žalobkyně.

2. Žalobkyně současně k Městskému soudu v Praze podala proti žalovaným žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále „s. ř. s.“) a návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 a násl. s. ř. s. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2024, č. j. 15 A 48/2024-37, návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření zamítl. Usnesením ze dne 11. 10. 2024, č. j. 6 A 90/2024-76, Městský soud v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu odmítl. Kasační řízení bylo usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 7 As 341/2024-15, v důsledku zpětvzetí kasační stížnosti zastaveno.

3. V projednávané věci Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 48 C 70/2024-28, vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Konstatoval, že žaloba vykazuje znaky žaloby proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s., a k jejímu projednání proto soudy v občanském soudním řízení nejsou věcně příslušné.

4. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 8. 2024, č. j. 28 Co 170/2024-60, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se nejprve vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového usnesení. Uvedl, že soud prvního stupně zcela jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých skutečností založil své rozhodnutí a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. V souladu s názorem vysloveným soudem prvního stupně konstatoval, že rozsáhlé části odůvodnění civilní i správní žaloby jsou totožné, v žalobě podané v projednávané věci absentují elementární tvrzení typická pro civilní žalobu, a naopak je argumentováno převážně právem veřejným. Odvolací soud tak shledal závěr soudu prvního stupně o veřejnoprávní povaze uplatněného nároku jako věcně správný. II. Dovolání a vyjádření k dovolání

5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též ,,dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

6. Dovolatelka rekapituluje svá předchozího podání, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, proti kterému podaným dovoláním brojí. Má za to, že vlastník má povinnost umožnit vstup na pozemek jen v případě umístění reklamního zařízení bez povolení. Ve výzvě zaslané žalobkyni však žalovaná 1) pouze sdělila, že jí není známa existence povolení ke instalaci reklamního zařízení, nikoli že reklamní zařízení je na pozemku umístěno bez povolení. Žalovaní v rozporu se zákonem uložili dovolatelce povinnost umožnit vstup na pozemek, čímž ji nezákonným způsobem omezují ve výkonu jejího vlastnického práva. Dovolatelka má za to, že soudy nižších stupňů dostatečným způsobem nezohlednily rozdílnost tzv. zásahové žaloby podle § 82 s. ř. s. a žaloby k ochraně vlastnického práva ve smyslu § 1042 a násl. o. z.

7. Současně dovolatelka vytýká nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Odkazuje přitom na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále „zvláštní senát“) ze dne 28. 5. 2013, č. j. Konf 67/2028-8, a zejména pak na usnesení zvláštního senátu ze dne 5. 8. 2024, č. j. Konf 1/2024-17 (obě rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz), ve kterém zvláštní senát ve zcela totožné věci konstatoval, že k vydání rozhodnutí je příslušný soud v občanském soudním řízení. Má současně za to, že soudy nižších stupňů byly povinny řídit se právní názorem, jenž vyslovil zvláštní senát v usnesení ze dne 5. 8. 2024, č. j. Konf 1/2024-17.

8. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na nějž jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatelka uvedla, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle ní podroben přezkumu, resp. aby uvedla svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – povinna konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.

13. Dovolatelka uplatnila důvod přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení § 237 o. s. ř. založený na argumentu o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

14. Posouzení formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, a to včetně řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání, není ze strany Nejvyššího soudu přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (tato rozhodnutí jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://www.nalus.usoud.cz)]. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má ale své meze; není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu srovnej zejména bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu ve stanovisku citovanou). Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti dovolání je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval jeho důvodností.

15. Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; žádné rozhodnutí, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, však výslovně neoznačuje. Dovolání v různých formulačních obměnách s odkazem na závěry vyslovené v usnesení zvláštního senátu ze dne 5. 8. 2024, č. j. Konf 1/2024-17, zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o věcné příslušnosti správního soudu vydat rozhodnutí v projednávané věci. Povinností dovolatelky přitom s ohledem na závěry vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (zejména bod 36 až 41 odůvodnění) je řádně vymezit, resp. vysvětlit, naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Řádné vymezení, resp. vysvětlení, přitom ovšem může splňovat i obsahová podoba otázky, jíž by měl dovolací soud vyřešit. Takovýto způsob vymezení přípustnosti dovolání přitom v poměrech projednávané věci Nejvyšší soud shledává v poukazu dovolatelky na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 5. 8. 2024, č. j. Konf 1/2024-17, a jeho závaznosti, k níž se odkazuje v § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále „zákon č. 131/2002 Sb.“).

16. Pravomocná rozhodnutí zvláštního senátu jsou podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazná pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v nichž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012, ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné nejen pro ty soudy, které jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, v němž Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž i precedentně dopadá na všechny obdobné případy). Rozhodnutí zvláštního senátu je tedy závazné i pro dovolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 23Cdo 3334/2020, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011).

17. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky procesního práva, a sice závaznosti rozhodnutí zvláštního (kompetenčního) senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. pro civilní soudy ve věci, jež je v podstatných prvcích skutkového či procesního stavu totožná či obdobná s věcí, jež byla dříve zvláštním senátem rozhodnuta.

18. Protože pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je ve smyslu § 243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující skutkový a právní stav spojený s okamžikem vydání (vyhlášení) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tj. v projednávané věci s datem 27. 8. 2024, nemohl dovolací soud přihlížet k tomu, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2024, č. j. 6 A 90/2024-76, žalobu k ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu podanou žalobkyní odmítl a řízení o kasační stížnosti bylo následně usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 7 As 341/2024-15, zastaveno z důvodu zpětvzetí dovolání. IV. Důvodnost dovolání

19. V intencích řešení otázky procesního práva, pro nějž shledal Nejvyšší soud dovolání žalobkyně přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. Důvod dovolání založený na argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem je tak naplněn.

20. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

22. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

23. Podle § 2903 odst. 2 o. z. při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

24. Podle § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.

25. Podle § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soudy ve správní soudnictví rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu.

26. Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

27. Jednou z podmínek, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé a k jejichž splnění přihlíží kdykoliv za řízení, je věcná příslušnost soudu, o kterou se jedná též v případě otázky kompetence mezi soudy, které projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci v občanském soudním řízení (viz § 7 odst. 1 o. s. ř.), a soudy, které rozhodují podle zvláštního zákona věci správního soudnictví (viz § 7 odst. 4 o. s. ř., § 4 s. ř. s.). Náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, postupuje soud podle ustanovení § 104b o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3979/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4775/2009).

28. V rámci zkoumání své věcné příslušnosti se musí civilní soud, u něhož byla podána žaloba, vypořádat především s otázkou, zda věc náleží do věcné příslušnosti soudů civilních či soudů správních. Tuto otázku je povinen soud posoudit zcela samostatně; případným rozhodnutím správního soudu v paralelně probíhajícím řízení podle soudního řádu správního přitom není v žádném ohledu vázán (nemá důvod ho respektovat, tj. bez dalšího z něho vycházet), a to ani tehdy, jde-li o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zákonodárce s možností odlišných závěrů civilních a správních soudů při posouzení věcné příslušnosti k projednání a rozhodnutí konkrétní věci počítá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4775/2009), a postup při řešení kompetenčních konfliktů upravuje v zákoně č. 131/2002 Sb.

29. Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob naopak poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví (§ 2 s. ř. s.); mimo jiné rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu [§ 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Tomu ostatně odpovídá i znění § 82 s. ř. s., podle něhož každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. soud v takovém případě rozsudkem zakáže správnímu orgánu, aby v porušování práva pokračoval, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.

30. Z uvedeného rovněž plyne, že na veřejnoprávní povaze činnosti státního orgánu nic nemění ani skutečnost, že jejím důsledkem může být zásah do soukromého práva jiné osoby. Žalobou v projednávané věci se žalobkyně domáhá ochrany vlastnického práva k předmětnému pozemku a současně uložení povinnosti žalované 1) zdržet se jednání spočívajícího v zásahu do jejího vlastnického práva. Žalobkyně již v žalobě, stejně jako v odvolání, dostatečně jasně a srozumitelně vymezila, že se v těchto případech domáhá ochrany vlastnického práva před nezákonným zásahem žalované 1) a potenciálně i třetích osob s odkazem na § 1042 o.

z. a § 2903 odst. 2 o. z. Opakovaně zdůraznila, že žalobou v civilní věci se nedomáhá ochrany před nezákonným zásahem pokynem či donucením ve smyslu § 82 s. ř. s., ale v rámci soukromoprávních vztahů se domáhá ochrany svého vlastnického práva. Z obsahu spisu je zjevné, že žalobkyně u správního soudu – Městského soudu v Praze – podala samostatnou žalobu, kterou žádá, aby soud přikázal žalovaným zdržet se veškerého jednání souvisejícího s výzvou k odstranění reklamního zařízení ze dne 20. 3. 2024, č. j.

MD-6585/2024-940/3, kterou byla žalobkyni uložena povinnost poskytnout součinnost způsobem stanoveným v § 31 odst. 12 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, při odstranění reklamního zařízení umístěného na pozemku v jejím vlastnictví, a dále aby si žalovaní nenárokovali vstup na předmětný pozemek žalobkyně. V souvislosti s podáním správní žaloby zdůraznila, že žalovaní zkrátili žalobkyni na jejich veřejných subjektivních právech tím, že překročili zákonné pravomoci svěřené jim veřejnou mocí, a domáhá se proto ochrany postupem podle v § 82 a násl. s.

ř. s.

31. Pro účely tohoto posouzení není významné, zda se jedná o výkon veřejné moci žalované 1) v souladu se zákonem či v rozporu s ním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012). Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony, tedy i podání žalobního návrhu, podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, či ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, a ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2401/2017).

32. V usnesení ze dne 5. 8. 2024, č. j. Konf 1/2024-17, zvláštní senát řešil spor o pravomoc ve věci týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu při odstranění reklamního zařízení. Zvláštní senát zde s odkazem na své usnesení ze dne 28. 5. 2013, č. j. Konf 67/2012-7, zdůraznil, že je nutné respektovat vůli žalobce stran právního prostředku, který zvolí k ochraně svého práva, a naopak není na místě zvažovat, do jaké míry (a zda vůbec) může být žalobce úspěšný; tuto skutečnost totiž soud zhodnotí až při posuzování důvodnosti žaloby. Zvláštní senát ale především konstatoval, že „vyjádřil-li se žalobce výslovně k výzvě okresního soudu ze dne 3. 11. 2023 tak, že se nedomáhá ochrany před nezákonným zásahem, pokynem či donucením ve smyslu § 82 s. ř. s., ale ochrany svého vlastnického práva, potažmo ochrany před nezákonným zásahem do soukromoprávního (tj. nájemního) vztahu mezi ním a vlastníkem reklamního zařízení, pak městský soud, vázán žalobním návrhem žalobce, správně dovodil, že předmětnou žalobou (resp. návrhem na vydání předběžného opatření) se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva, o které mají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., a naopak se nejedná o některý z žalobních typů projednávaných soudy rozhodujícími ve správním soudnictví“. Uzavřel, že příslušným vydat rozhodnutí o návrhu (v odkazované věci) žalobce je soud v občanském soudním řízení.

33. Optikou shora uvedených judikatorních závěrů zvláštního senátu, jehož rozhodnutí jsou závazná pro všechny soudy a precedenčně dopadají na všechny obdobné případy, proto Nejvyšší soud uzavírá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že „sama žaloba v zásadě neobsahuje žádnou argumentaci, která by o její civilní povaze svědčila“ a dále že „v žalobě fakticky absentují elementární tvrzení typická pro civilní žalobu, a že je v ní naopak obsáhle hovořeno o aktech veřejné moci různé moci a argumentováno právem veřejným“, byť se žalobkyně výslovně domáhá ochrany vlastnického práva podle § 1042 o. z. a § 2903 odst. 2 o. z. a nikoli ochrany veřejných subjektivních práv před nezákonným zásahem pokynem či donucením ve smyslu § 82 s. ř. s., je usnesení odvolacího soudu postaveno na nesprávném právním posouzení a nerespektuje závazné řešení kompetenčního konfliktu mezi civilním a správním soudem formulované v usnesení zvláštního senátu ze dne 5. 8. 2024, č. j. Konf 1/2024-17.

34. Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud již samostatně nezabýval dalšími námitkami dovolatelky, které se týkaly nedostatku odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

35. Dovolací soud závěrem zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá možnou důvodnost či nedůvodnost soukromoprávního nároku uplatňovaného žalobkyní.

36. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil způsobem vyplývajícím z výrokové části tohoto usnesení.

37. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu