22 Cdo 2879/2023-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně PIKAR
BOHEMIA, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Újezd 596/9, IČO: 25606361, zastoupené
Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Kanálky 1359/4, proti
žalované Vrane River & Green, s. r. o., se sídlem v Praze 6, dr. Zikmunda
Wintra 376/5, IČO: 28989627, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, o určení promlčení věcného břemene,
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 145/2022, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 24 Co
72/2023-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Paoly
Spoladore, advokátky se sídlem v Praze 2, U Kanálky 1359/4.
[1] Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 10. 1. 2023, č. j. 5 C 145/2022-139, ve znění opravného usnesení ze dne
4. 8. 2023, č. j. 5 C 145/2022
-184, určil, že věcné břemene provozování železniční vlečky podle geometrického
plánu č. 1104-27/2004, zapsané na pozemku parc. č. 552/3 v k. ú. Vrané nad
Vltavou, ve prospěch pozemku parc. č. 552/5 v k. ú. Vrané nad Vltavou, zapsané
do katastru nemovitostí řízením pod sp. zn. V-7963/2004-210, a to na základě
smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 29. 6. 2004, je promlčené (výrok I).
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
[2] K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 24 Co 72/2023-177, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Měla za
to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek (dále
specifikovaných) hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny a na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[4] Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání vyjádřila k jednotlivým
dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
[5] Dovolání není přípustné.
[6] Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. [8] Dovolatelka považuje následující otázky za dosud neřešené v
rozhodovací praxi dovolacího soudu: a) zda je možné určit promlčení věcného
břemene v případě, kdy nebyla vykonávána pouze část práv vyplývajících z
věcného břemene, b) zda je možné posuzovat intenzitu výkonu práv vyplývajících
z věcného břemene pro účely určení promlčení věcného břemene. V této
souvislosti soudům vytýká, že zúžily rozsah věcného břemene na „pouhý průjezd
kolejových vozidel po vlečce…“, ačkoliv ze smlouvy o zřízení věcného břemene
výslovně vyplývá, že obsahem věcného břemene je povinnost žalobkyně strpět
„provozování vlečky přes pozemek parc. č. 552/3 v katastrálním území Vrané nad
Vltavou a vstup osob a vjezd vozidel na služebný pozemek za účelem vlastního
provozování a zajišťování oprav a údržby vlečky“. Soudům vytýká „úzký pohled“
na obsah smlouvy o zřízení věcného břemene, protože i „pouhý vstup osob na
služebný pozemek za účelem zajišťování oprav a údržby vlečky je výkonem práv
žalované vyplývajících z věcného břemene“. [9] Pro řešení těchto otázek není dovolání přípustné, neboť na jejich
řešení není v takto formulované podobě rozhodnutí odvolacího soudu založeno. [10] Nalézací soudy (a zejména odvolací soud výslovně v bodě 10. odůvodnění rozsudku) nezúžily rozsah věcného břemene na „pouhý průjezd
kolejových vozidel po vlečce…“, ale výslovně konstatovaly, že „obsahem věcného
břemene byla povinnost povinného strpět provozování železniční vlečky na
pozemku parc. č. 552/3, konkrétně umožnit po předchozí dohodě vjezd
železničních vozidel a souprav na pozemek, stejně tak jejich průjezd a vstup
osob a vjezd vozidel na pozemek za účelem vlastního provozování a zajištění
oprav a údržby železniční vlečky“. [11] Odvolací soud pak učinil závěr a hodnotící úsudek, že hlavním
právem, k jehož využití bylo věcné břemeno zřízeno, bylo právo, aby přes
pozemek oprávněný z věcného břemene projížděl železničními vozidly či vlakovými
soupravami (provozoval železniční vlečku), další oprávnění z věcného břemene
měla sloužit jen k zajištění podmínek tohoto provozu. Jde tedy svým charakterem
o oprávnění přidružená k zajištění hlavního účelu věcného břemene. [12] Na základě tohoto východiska pak odvolací soud uzavřel, že od
zřízení věcného břemene na pozemek nevjelo žádné železniční vozidlo či
souprava. V tomto základním účelu zřízeného práva tedy nebyl služebný pozemek
vůbec využit. Ani případný vstup žalovaného či jím pověřené osoby na služebný
pozemek zjevně nesměřoval k takové činnosti, která by pak bezprostředně vedla
nebo mohla vést k reálnému provozování železniční vlečky a vlečka zůstala
zjevně neprovozuschopná a nedošlo k jejímu využití. Oprávněný z věcného břemene
tak své právo po celou dobu existence věcného břemene vůbec nevykonával (bod 24
– 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nehodnotil tak pouze výkon „části
práv z věcného břemene“ ani „intenzitu výkonu práv“.
S těmito pro věc
určujícími závěry pak dovolatelka v právní rovině nijak nepolemizuje. [13] V další části dovolání dovolatelka namítá nesprávné posouzení běhu
promlčecí doby v rovině právní otázky zčásti neřešené a zčásti řešené v rozporu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. [14] Zde především absentuje zobecnitelná právní otázka, neboť dovolání
obsahuje jednotlivé námitky a výhrady, které však přípustnost dovolání založit
nemohou. Na tyto námitky pak dovolací soud v další části odůvodnění reaguje. [15] Dovolatelka v této souvislosti namítá, že žalobkyně v řízení před
soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím neuvedla, kdy mělo dojít k
promlčení věcného břemene, přičemž uvedení takového tvrzení je podle
dovolatelky klíčové k tomu, aby jí byla umožněna procesní obrana, neboť
žalovaná „nemůže prokazovat, že věcné břemeno nebylo promlčeno v libovolném
okamžiku“. [16] Bez ohledu na to, že závěr o tom, kdy mělo dojít či došlo k
promlčení věcného břemene, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu,
přičemž není procesní povinností účastníka řízení činit v žalobě právní závěry,
je zřejmé, že celá žaloba i procesní postoj žalobkyně v průběhu celého řízení
je založen na tvrzení, že od samotného počátku, kdy došlo k uzavření smlouvy o
zřízení věcného břemene v roce 2004, nebylo věcné břemeno vykonáváno. Jestliže
ve skutkové rovině vzaly soudy toto tvrzení za prokázané, učinily právní závěr,
kdy k promlčení věcného břemene došlo. Žalovaná v takovém případě měla možnost
bránit se proti stěžejnímu tvrzení, že věcné břemeno nebylo od roku 2004 po
celou dobu vykonáváno, proti tomuto tvrzení se také bránila a soudy k těmto
okolnostem také v průběhu řízení prováděly dokazování. [17] Dále v této souvislosti soudům vytýká – s argumentací
připouštějící, že k promlčení věcného břemene nemohlo dojít dříve než 2. 11. 2014, protože věcné břemeno bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními
účinky ke dni 2. 11. 2004 – že soud prvního stupně chybně dospěl k závěru, že
věcné břemeno bylo promlčeno dne 29. 6. 2014, což namítla v odvolání, že
„odvolací soud se k této chybě nevyjádřil, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a v odůvodnění zcela odlišně uvedl, že věcné břemeno bylo promlčeno
dne 2. 11. 2004“. [18] Odvolací soud však na tuto odvolací námitku žalované výslovně v
odůvodnění svého rozhodnutí reagoval. V bodě 21 odůvodnění uvedl, že otázka
počátku běhu promlčecí doby se v projednávaném případě odvíjí od zápisu práva
do katastru nemovitostí, tj. od 2. 11. 2004, „nikoliv ode dne podpisu smlouvy o
zřízení věcného práva, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně“. [19] Dále dovolatelka soudům vytýká, že „se nevypořádaly s tvrzením
žalované, že uplynutí stanovené lhůty má za následek pouze promlčení práv,
nikoliv jejich prekluzi“. Směřování této dovolací argumentace není dovolacímu
soudu zřejmé, neboť soudy žádný závěr o prekluzi práva neučinily. Zabývaly se
toliko jeho tvrzeným promlčením, ke kterému také směřovala formulace žalobního
petitu, a dospěly k závěru, že právo odpovídající věcnému břemenu je promlčeno,
nikoliv prekludováno.
Ostatně, kdyby mělo dojít – obecně vzato – k prekluzi
práva, pak by soudy nemohly vyhovět žalobě na určení promlčení práva
odpovídajícího věcnému břemenu. [20] Odvolací soud se podle názoru dovolatelky dále odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzování přerušení a stavení
promlčecí lhůty, citované v dovolání, kde soudům vytýká, že se „vůbec
nezabývaly otázkou, zda nedošlo k přerušení promlčecí lhůty, a kdy naposledy
žalovaná práva vyplývající z věcného břemene, nebo jejich část, vykonala“. [21] Soudy však otázku přerušení a stavení promlčecí doby v dané věci
neopomenuly; jestliže však učinily skutkový závěr, že věcné břemeno nebylo
nikdy vykonáváno, pak úvaha o přerušení promlčecí lhůty nebyla pro jejich
rozhodnutí právně významná. [22] V rovině neřešené právní otázky vytýká dovolatelka soudům, že se
nevypořádaly s jejím tvrzením, že „pokud by měl být běh promlčecí lhůty
posuzován podle současného občanského zákoníku, pak dle § 3036 o. z. musela
promlčecí lhůta začít běžet nejdříve dne 1. 1. 2014, a proto nemohlo být věcné
břemeno ke dni podání žaloby promlčeno“. [23] Závěry soudů obou stupňů jsou však v dané věci zřejmé. I když
nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uváděly i příslušná ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), jímž se řídí
mimo jiné i věcná práva od 1. 1. 2014 (§ 3028 odst. 2 o. z.), svá rozhodnutí
založily na aplikaci § 3036 o. z. (jenž citovaly), podle kterého podle
dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a
doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i
lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i
když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. To vyplývá z výslovné
citace uvedeného zákonného ustanovení v rozhodnutích soudů obou stupňů, jakož i
z toho, že soud prvního stupně výslovně odkázal na § 109 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, který upravoval promlčení práva odpovídajícího věcnému
břemenu. Odkaz na § 632 o. z. nevyjadřuje v dané souvislosti nic jiného než
uvedení, že jak v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tak i v
poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je promlčecí lhůta stejná,
tj. desetiletá. [24] Nejde ostatně ani – v obecnější a širší věcněprávní rovině – o
otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018, dostupném, stejně jako
další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, týkajícím se
věcněprávního institutu zástavního práva, vysvětlil, že otázku, podle kterého
předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních
jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
řeší ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z. Z tohoto
ustanovení potom zřetelně vyplývá (a to ze spojení „ …až do svého zakončení…“),
že podle dosavadních předpisů (tedy podle zákona č.
40/1964 Sb.) je nutno
posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio
nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení – § 112
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a jednak nakonec i okolnosti, podle
nichž se určuje její konec. Počala-li tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, běžet promlčecí doba, která se řídila § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pak se její běh, stavení a přerušení běhu
posuzuje i nadále podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nikoliv
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tyto závěry pak judikatura
Nejvyššího soudu vyjádřila opakovaně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1248/2021 – proti uvedenému
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
13. 12. 2022, sp. zn. III. ÚS 327/22; dále pak srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 827/2018, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3296/2016). [25] Poslední dovolací námitkou vyjadřuje žalovaná nesouhlas se závěrem
odvolacího soudu ohledně naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném
určení a přípustnosti určovací žaloby, kde se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1021/2009 a 22 Cdo 2232/2005. [26] Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací
soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. [27] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Co 1021/2009 se vůbec netýká
určovací žaloby ve vztahu k věcným břemenům, ale žaloby o určení platnosti
odstoupení od smlouvy. To platí i o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2232/2005, kde bylo předmětem řízení určení, že nedošlo ke znárodnění a určení
vlastnictví k nemovitostem s právem várečným. [28] Proto jen velmi stručně dovolací soud uvádí, že není důvodná
námitka dovolatelky, že „soudy obou stupňů v otázce naléhavého právního zájmu
rozhodly zcela navzdory tvrzením, která uvedla žalobkyně, což znemožňuje
jakoukoliv procesní obranu žalované, která neměla možnost se k takovým závěrům
vyjádřit“. [29] Již v samotné žalobě jednoznačně uvedla, že se domáhá určení
promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, které zatěžuje její pozemek
zápisem tohoto práva v katastru nemovitostí, a to z důvodu, že právo
odpovídající věcnému břemenu (služebnosti) je promlčeno. Vytýká-li pak
dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzeními žalované ohledně
neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že žalobkyně
měla k dispozici jiné právní nástroje, kterými měla svá práva hájit (žalobu na
uložení povinnosti žalované podat návrh na výmaz věcného břemene, resp. žalobu
na určení neexistence věcného břemene), pak dovolací soud podotýká, že s touto
otázkou se odvolací soud výslovně vypořádal v bodech 18.–20.
odůvodnění svého
rozsudku, kde mimo jiné odkázal na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
vyjádřenou v rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, kde
jednoznačně formuloval akceptaci žaloby na určení, že služebnost je promlčena. Se závěry tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu pak dovolatelka žádnou právní
polemiku nevede. [30] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. [31] V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.