22 Cdo 2938/2024-241
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) I. R. a b) M. R., zastoupených Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, proti žalovanému P. Š., zastoupenému Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo náměstí 25/4, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 150/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 57/2023-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 57/2023-216, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 4 C 150/2021-112, určil, že věcné břemeno doživotního užívání pro žalovaného, spočívající v oprávnění doživotně a bezplatně užívat byt 2+1 s příslušenstvím v přízemí rodinného domu č. p. XY v obci XY, založené darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 1. 12. 2012, neexistuje (výrok I). Dále zamítl žalobu na určení neexistence věcného břemene doživotního užívání pro žalovaného, spočívajícího ve spoluužívání pozemků parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všech v k. ú. XY (výrok II). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 23 Co 57/2023-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2293/2023-162, rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. V rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že v případě rozhodování o vzniku věcného břemene užívání bytu je potřeba řešit otázku určitosti vymezení části nemovitosti, kterou je žalovaný oprávněn užívat. Ohledně nedostatků v označení odkázal na nutnost rozlišovat, zda nedostatek zakládá vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda nedostatek spočívá pouze v jinak nepřesném či neúplném označení předmětu – viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I ÚS 222/2000.
5. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 57/2023-216, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy (výroky II a III).
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání zdůvodnili tím, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Mimo to byl „vadou“ napadeného rozhodnutí podle žalobců také nesprávný procesní postup, který měl spočívat v tom, že soud neprovedl a ani nijak nerozhodl o (ne)provedení důkazu výslechem dvou svědků, které žalobci navrhovali. Ani v odůvodnění rozsudku odvolací soud neuvedl, proč tyto svědky nevyslechl; takový postup je však v rozporu např. s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2610/11. Zejména výslech svědkyně P. byl zásadním ve věci a rozhodně mohl vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle dovolatelů nesplňuje zákonné náležitosti vyžadované § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a dovolání žalobců považuje za nedůvodné, jelikož v něm není obsažen žádný dovolací důvod ve smyslu § 237 o. s. ř. K námitkám žalobců o nesprávném procesním postupu upozornil, že ani ten není dovolacím důvodem. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, případně, shledal-li by dovolání podaným ze zákonných důvodů, aby je zamítl.
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání podle žalobců založila skutečnost, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení „právní otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétní právní otázku nebo konkrétní rozhodnutí, od kterých se podle nich odvolací soud odchýlil, neuvedli. Žalobci především namítli, že nebylo dostatečně prokázáno, jestli se v době uzavření smlouvy v přízemí nemovitosti nacházely dvě nebo tři obyvatelné místnosti. Tato nejasnost se ale týká dokazování skutkového stavu, není však otázkou právní.
11. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A contrario je vyloučen přezkum věci po stránce skutkové (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Žalobci uváděné skutkové námitky proto nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., a dovolací soud se jimi tak nemohl zabývat.
12. Přípustnost dovolání naopak zakládá námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu o tzv. opomenutých důkazech (k tomu srovnej třetí výrokovou větu a body 43 a 44 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Od této praxe Ústavního i dovolacího soudu se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil, pročež je dovolání žalobců přípustné a zároveň i důvodné.
13. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). V souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. je na rozhodnutí soudu, které důkazy považuje za nezbytné k provedení, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k opomenutí důkazu, čímž je porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces garantované ústavním pořádkem [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017 nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1380/2024, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08 (tato rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
15. V posuzovaném případě žalobci odvolacímu soudu navrhovali výslech dvou svědkyň na podporu svých žalobních tvrzení (M. Š. a H. P.). Především od výslechu svědkyně H. P., sestry žalovaného, si slibovali, že by mohla přinést do řízení další informace rozhodné pro dokazování ohledně počtu obyvatelných místností v přízemí domu, o něž se dokazování vedlo. Odvolací soud tuto svědkyni dokonce předvolal, z čehož lze usuzovat, že nebyl přesvědčen o tom, že by její výslech byl nadbytečný. Po tom, co se předvolaná svědkyně k odvolacímu soudu nedostavila, odvolací soud vyzval účastníky k závěrečným návrhům a odročil jednání pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí. Proč se rozhodl navržené svědkyně nakonec nevyslýchat, nevysvětlil. Důvody tohoto rozhodnutí se účastníci nedozvěděli ani z rozsudku odvolacího soudu, v jehož odůvodnění se odvolací soud o těchto svědkyních nezmínil a neprovedení uvedených navržených důkazů nevysvětlil.
16. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu, jestliže o žalobci vznesených důkazních návrzích nijak nerozhodl, a ani se s nimi nevypořádal v odůvodnění rozsudku.
17. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
18. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu