22 Cdo 3001/2024-1114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně P. P., zastoupené Mgr. Marií Blechovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovanému P. Z., zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 15/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 5. 2024, č. j. 75 Co 313/2023-1064, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 5. 2024, č. j. 75 Co 313/2023-1064, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 13 794 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2023, č. j. 22 C 15/2018-968, ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně tam uvedené věci (výrok I) a do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitost – stavbu rodinného domu XY č. p. XY (dále též „předmětná stavba“), postavenou na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný pozemek“), a další tam uvedené věci (výrok II). Oběma účastníkům dále přikázal společný dluh (výrok III), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů 1 925 722,03 Kč (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě–pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 75 Co 313/2023-1064, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I) a ve výroku IV změnil tak, že výše vypořádacího podílu činí 1 616 661,30 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VI).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku II podal žalovaný dovolání. Jako otázku, kterou odvolací soud řešil v rozporu s právem i rozhodovací praxí, vymezil, jakou právní úvahou se má soud řídit při zjištění ceny majetku rodinného domu ve společném jmění manželů, pokud se takový rodinný dům nachází na pozemku, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4901/2017 a 22 Cdo 367/2013 a argumentoval, že mělo dojít z důvodu právní vady ke snížení ceny předmětné stavby o 50 % a nikoliv jen o 25 %, z čehož vyšel s odkazem na revizní znalecký posudek odvolací soud. Dále v dovolání odkázal na důkazy (sdělení realitních kanceláří a České spořitelny) a zpochybnil způsob vypracování a závěry znaleckého posudku. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost výroku II napadeného rozsudku a následně aby výrok II změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV mění tak, že výše vypořádacího podílu činí 916 661,50 Kč.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v dovolání chybí vymezení toho, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolání není ani důvodné, protože soud vyšel z revizního znaleckého posudku, v němž bylo snížení ceny z důvodu právní závady (rozdílného vlastníka stavby a pozemku, na kterém je postavena) zohledněno. Návrh na odklad vykonatelnosti spatřuje jako nedůvodný. Namítla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Žalovaný vymezil otázku, jakou „právní úvahou se má soud řídit při zjištění ceny majetku rodinného domu ve společném jmění manželů, pokud se takový rodinný dům nachází na pozemku, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů“.
10. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe odkazované žalovaným.
11. Dovolací soud především uvádí, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Již z toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou vypořádávaných věcí, zjištěnou na základě znaleckého dokazování (včetně volby metodiky ocenění), nenapadá právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná.
Takové námitky nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou povahu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017-II., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1866/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3166/2023, (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].
12. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nachází-li se stavba ve společném jmění manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví) na pozemku ve vlastnictví jednoho z manželů či třetí osoby, je obecná cena této stavby pro účely vypořádání společného jmění manželů dotčena právě touto skutečností. Soud musí přihlédnout k tomu, že se stavba nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tuto skutečnost zohlednit při stanovení výše náhrady za vyloučení jednoho z manželů z majetkového společenství k této stavbě.
V takovém případě je totiž majetková újma tohoto z manželů, který je vylučován ze spoluvlastnictví k této stavbě, nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke kterému by měl i tento manžel (spolu)vlastnické právo. Jinak řečeno jde o to nahradit to, o co jeden z manželů přichází, nikoliv rozdělit výhodu, kterou fakticky získává druhý z manželů tím, že jde o dům na jeho pozemku či např. na pozemku jeho rodičů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2885/2019).
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, dále vyložil, že výše uvedené znamená, že „při stanovení ceny společného domu stojícího na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, kterému má být dům přikázán, nestačí, že se od obvyklé ceny celého objektu (tedy domu s pozemkem), odečte cena pozemku; to, že vlastnictví domu a pozemku není zcela totožné, je totiž právní závadou (i když nejde o stavbu neoprávněnou, právní pozice vlastníka domu je tím nesporně dotčena). I tato skutečnost musí být při ocenění domu zohledněna.“
14. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4901/2017, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, jsou založeny na závěru, že „jestliže se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění manželů, je obecná cena takové stavby dotčena skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku“.
15. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že soudy při stanovení ceny stavby ve společném jmění manželů, jež se nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaného, nevybočily ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu. Revizní znalecký posudek ocenil zvlášť dům i pozemek a pouze od ceny domu ještě „odečetl právní vadu“ v podobě stavby na pozemku odlišného vlastníka, což se promítlo snížením ceny o 25 %. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku (bod 26 odůvodnění) vysvětlil, že „dle revizního znaleckého posudku věcná hodnota rodinného domu činí 6 900 000 Kč a srovnávací hodnota pozemků činí 2 450 000 Kč. Srovnávací hodnota rodinného domu bez pozemku byla stanovena jako 5 900 000 Kč po zaokrouhlení. V doplnění posudku pak byla cena rodinného domu bez pozemku po zaokrouhlení stanovena na 5 600 000,- Kč, po odečtení právní vady – 25 % na 4 200 000 Kč. Ke korekci – snížení ceny domu z důvodu právní závady tedy řádně došlo“.
16. Odvolací soud tak výše uvedený judikatorní závěr v návaznosti na skutková zjištění soudu prvního stupně do napadeného rozhodnutí promítl (viz body 6 a 7 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a bod 26 napadeného rozhodnutí). Soudy vyšly z revizního znaleckého posudku z roku 2023 a výslovně uvedly, že v něm byla zohledněna právní vada spočívající v tom, že vypořádávaná předmětná stavba stojí na předmětném pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného, a to zejména srážkou za obtížnější obchodovatelnost z ceny předmětné stavby ve výši 25 %. To ostatně potvrzuje i sám žalovaný v dovolání. Nebylo přitom přihlíženo, že bude předmětná stavba přikázána žalovanému (výlučnému vlastníku pozemku, na kterém stavba stojí).
17. Polemika žalovaného tedy není založená na tom, zda soudy právní vadu do ceny předmětné stavby promítly, ale na tom, jak vysoká by srážka měla být, tj. na požadavku na snížení ceny předmětné stavby v důsledku uvedené právní vady. Podle jeho náhledu by zjištěná cena předmětné stavby neměla být snížená o 25 %, nýbrž o 50 %. V tomto sporovaném aspektu se však odvolací soud nemohl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedených v dovolání, protože v nich není řešeno, jak vysoká by měla srážka být. Citovaná judikatura je totiž založena pouze na závěru, že takovou právní vadu je třeba do ceny stavby promítnout. Nečiní však žádné úvahy o tom, o jaký konkrétní podíl by měla být nižší. Takové posouzení je vždy individuální, čemuž soudy v této věci dostály, a je součástí skutkových zjištění ohledně obvyklé ceny.
18. Naráží-li žalovaný na okolnost, že se v narační části rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4901/2017, uvádí, že právní vada snižuje obvyklou cenu podle odborných zkušeností znalce o 50 %, nejde o závěr Nejvyššího soudu, nýbrž o rekapitulaci rozsudku soudu prvního stupně v dané věci, a nejde o závěr zobecnitelný, nýbrž toliko o zkušenostní poznatek znalce ustanoveného v dané věci a učiněný při oceňování v kontextu odlišné stavby. V poměrech rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, zase odečítaných 22,59 % představovalo patrně jen mechanický odpočet ceny pozemku od ceny stavby bez přihlédnutí k právní závadě. V řešené věci však o tuto situaci nejde – od ceny celého objektu (tedy stavby s pozemkem) byla nejen odečtena cena pozemku, ale zároveň výslovně i srážka za obtížnější obchodovatelnost. Nezbývá tedy než zopakovat, že se od namítané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odvolací soud neodchýlil.
19. Ve vztahu k námitkám o důkazech (sdělení realitních kanceláří a České spořitelny), které soudy neměly zohlednit, a vadám znaleckého posudku žalovaný nevymezil žádnou právní otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání, proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
21. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/201), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu