22 Cdo 367/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně M. S., proti žalovanému Ing. S. S., zastoupenému Mgr. Bc.
Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C
340/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
17. července 2012, č. j. 17 Co 242/2010 - 334, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2012, č. j. 17 Co 242/2010-
334, ve znění opravného usnesení ze dne 17. srpna 2012, č. j. 17 Co
242/2010-340, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2009, č. j.
46 C 340/2002-196, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 10. června 2009, č. j. 46 C 340/2002-196, ze zaniklého společného jmění
účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného stavebně dosud
neukončený dům na p. č. 551/7 v k. ú. I., obec B., okres B. (výrok I.), uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 255 710,- Kč
do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 8. 3. 1980, bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu z 20. 9. 1999, sp. zn. 21 C
158/1998, který nabyl právní moci 11. 10. 1999. Po zániku manželství k
vypořádání jejich společného jmění manželů (dále „SJM“) dohodou nedošlo. K
žalobě podané 11. října 2002, tj. ve lhůtě tří let od zániku manželství,
rozhodl o vypořádání podle § 150 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
pozdějších změn (dále „obč. zák.“). Do SJM náležel shora uvedený
rozestavěný dům (zastřešený „s osazenými výplněmi venkovních otvorů“),
nacházející se na pozemku, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Ze
znaleckého posudku Ing. Jiřího Baroše z 25. 5. 2008 zjistil, že obvyklá cena
tohoto domu podle stavu ke dni zániku SJM 11. 10. 1999 činila 5 093 000,- Kč. Dále zjistil, že žalovaný vynaložil na stavbu domu svoje výlučné prostředky, a
to částku 381 290,- Kč, kterou získal na základě kupní smlouvy z 22. 5. 1995
prodejem pozemků parc. č. 551/5 a 551/6, oddělených z pozemku parc. č. 551/3 k. ú. I.. Dospěl k závěru, že další vnosy žalovaný neprokázal. I když mělo jít o
poměrně vysoké částky, které mu měly půjčit třetí osoby (600 000,- Kč Ing. P. K., 400000,-Kč Š. B., 300 000,- Kč Ing. P. S., 700 000 Kč a 50 000 Kč J. B.)
nebyly uzavřeny žádné písemné smlouvy, byly poskytovány hotově (svědci shodně
uvedli, že tyto částky měli doma v hotovosti) a bezúročně, směnky byly údajně
žalovanému po zaplacení dlužné částky vráceny a zlikvidovány. Uvedené částky
nebyly ani uloženy na účtu žalovaného, jak původně tvrdil. Také svědek Ing. D. S., syn účastníků, vypověděl, že mu žalovaný říkal, že je rád, že dům postavil
bez dluhů. Rozestavěný dům soud prvního stupně přikázal do vlastnictví
žalovaného, který ho užívá, a uložil mu, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání
podílu 1.255 710- Kč (od poloviny obvyklé ceny domu 1 637 000,- Kč odečetl vnos
381 290,- Kč). K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 17. července 2012, č. j. 17 Co 242/2010-334, ve znění opravného usnesení ze
dne 17. srpna 2012, č. j. 17 Co 242/2010-3240, rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
vyrovnání podílů částku 2 262 855,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Ve výrocích I., III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nařídil revizní znalecký
posudek, který 20. 4. 2012 vypracoval znalec Ing. Karel Abraham. Ten s
přihlédnutím k tomu, že se dům nachází na cizím pozemku, stanovil obvyklou cenu
domu částkou 4.907.000,- Kč.
K té dospěl tak, že obvyklou cenu domu, pokud by
stál na pozemku stejných vlastníků, snížil o 22,59 %. K výši tohoto procentního
odpočtu dospěl tak, že zjistil ceny pozemků zakoupených v k. ú. I. a posléze
prodaných již zastavěných s rodinným domem (3/2003 prodáno 4/2010, 7/2003 –
cena ke dni posudku, červen 2004 prodáno 1/2010). Za správné považoval odvolací
soud skutkové zjištění soudu prvního stupně, že na stavbu domu vynaložil
žalovaný ze svých výlučných prostředků pouze částku 381 290,- Kč, jinak šlo o
prostředky společné. Odvolací soud při vypořádání SJM přihlédl k rovnosti
podílů účastníků a tomu, že dům v obvyklé ceně 4 907 000 Kč je přikázán do
vlastnictví žalovaného. Žalovaný by tak měl zaplatit žalobkyni na vyrovnání
podílu 2 453 500 Kč, od které je však třeba odečíst polovinu vnosu žalovaného
190 645 Kč, takže je povinen zaplatit žalobkyni 2 262 855,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle §
241a písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a podle § 241a odst. 3, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vznáší tyto námitky:
Odvolací soud zjistil cenu rozestavěného domu z revizního znaleckého posudku
Ing. Karla Abraháma, který „si však stupeň rozestavěnosti vymyslel“. Výpovědi
účastníků se diametrálně odlišovaly, např. ohledně koupelny žalobkyně uvedla,
že v koupelně bylo WC a umyvadlo, žalovaný uvedl, že žádná koupelna ke dni 11. 10. 1999 v domě nebyla. Přesto znalec i s odkazem na předchozí znalce vycházel
z toho, že v koupelně umyvadlo a WC bylo. Původně měl také znalec v úmyslu
vypracovat ocenění ve dvou variantách podle stupně rozestavěnosti uváděného
každým z účastníků. To však neučinil a provedl srovnání jen se zjištěními
předchozích znalců. Kromě koupelny uvedl i další položky, které v předmětné době neexistovaly nebo
byly provedeny v menším rozsahu: klempířské konstrukce, dveře, podlahy, rozvody
vody, kanalizace, ohřev teplé vody, schody, vnitřní omítky, vnitřní obklady. Střecha a krytina nebyly provedeny vůbec. Znalec tedy nedostal od soudu správné
zadání a vytvořil si svoji konstrukci o stavu rozestavěnosti domu. V tom
spočívá nesprávný procesní postup soudu a vada řízení, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Znalec Ing. Karel Abraham provedl výpočet obvyklé ceny domu, nacházejícího se
na cizím pozemku, tak, že zjistil ceny pozemků prodaných v letech 2003 a 2004
v k. ú. I. a ceny těchto pozemků a domů, které pak byly na pozemích postaveny,
prodaných po roce 2010. K námitce žalovaného, že i cena pozemků měla být
zjištěna v roce 2010, soudy obou stupňů nepřihlédly. Tím znalec stanovil
nesprávný procentní odpočet pro zjištění obvyklé ceny rozestavěného domu
účastníků. Nesprávnost tohoto postupu potvrdil i znalec Ing. Miroslav Kovalčík
ve znaleckém posudku z 3. 12. 2011, který žalovaný odvolacímu soudu předložil. Nesprávný je právní názor odvolacího soudu, že jde-li o stavbu v SJM postavenou
na pozemku jednoho manželů, nejde o stavbu na cizím pozemku. Jestliže znalec
Ing. Karel Abraham k této skutečnosti při stanovení obvyklé ceny rozestavěného
domu účastníků nepřihlížel, „vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“
Odvolací soud nesprávně vypořádal jeho vnos 381.290,- Kč tak, že odpočetl jen
polovinu z této částky 190.645,- Kč z poloviny obvyklé ceny rozestavěného domu,
kterou má zaplatit žalobkyni. Ze znaleckého posudku Ing. Karla Abrahama se
nepodává, že druhou polovinu vnosu má žalovaný již započtenou v polovině
obvyklé ceny, která mu při vypořádání náleží jemu samotnému.
Žalovaný nesouhlasí se zjištěním soudů obou stupňů, že na stavbu domu mu nebyly
poskytnuty jím tvrzené půjčky. Hodnocení důkazů není správné, zejména když 4
svědci potvrdili, že mu půjčky poskytli – žalovaný obsáhle rozebírá výpovědi
svědků, a také syna, který vypověděl opak. Žalobkyně připustila, že dům
fakticky stavěl žalovaný, a tak je logické, že on sám má přehled o tom, jak
byla stavba financována. O půjčkách se žalovaný také zmínil již v řízení o
rozvod manželství. Je vadou řízení, že odvolací soud neprovedl žalovaným navrhované důkazy
listinami, které se týkaly existence půjček, ačkoliv jiné důkazy provedl a
výslovně zdůraznil, že nešlo o tzv. nepřípustné novoty. Při jednání odvolacího
soudu dne 10. července 2012 žalovaný také předložil nabídky realitních
kanceláří, ze kterých vyplývalo, že pozemky v k. ú. I. mají mnohem vyšší
hodnotu, než ze které vycházel znalec Ing. Karel Abraham. Těmito nabídkami byl
sice důkaz proveden, ale nesprávně odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na
provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Důvodnost tohoto návrhu vyplývá i
z vyjádření znalce Ing. Miroslava Kovalčíka z 15. 10. 2012, které žalovaný
předkládá s dovoláním. Žalovaný si vyžádal kopie směnek od osob, které mu poskytly půjčky, dopisem z
22. 6. 2009, tj. po rozhodnutí soudu prvního stupně, přesto s nimi odvolací
soud neprovedl důkaz s tím, že v odvolacím řízení jde o důkaz nepřípustný. Žalovaný navrhl, aby dovolací rozsudek zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že pro posouzení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není určující formální znění
výroku rozsudku odvolacího soudu, ale to, zda odvolací soud oproti soudu
prvního stupně rozdílně konstituoval rozsah práv a povinností účastníků. Dovolání je tak měnícím rozsudkem jen ohledně částky 1 197 790,- Kč, jinak jde
o rozsudek potvrzující. Odvolací soud při zjištění obvyklé ceny rozestavěného
domu správně vycházel z revizního znaleckého posudku Ing. Karla Abrahama. Žalobkyně připomíná, že místní šetření v domě prováděli znalci v její
nepřítomnosti, neboť žalovaný ji do domu odmítl pustit. Nedůvodná je i námitka
ohledně údajných půjček od svědků Ing. K., B., Ing. S. a B. a vypořádání vnosu
381.290,-Kč. Správný je závěr odvolacího soudu, že je pojmově vyloučeno
uvažovat o stavbě na cizím pozemku, jestliže manželé jsou vlastníky stavby a
jen jeden z manželů vlastníkem pozemku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože jde o vypořádání SJM, které zaniklo před 1.
lednem 2014, a před tímto
datem také rozhodl odvolací soud, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o
něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a podle článku II. – Přechodná ustanovení,
bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednal a
rozhodl dovolací soud o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. července 2012, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince
2012 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně) a částečně
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jde zejména o posouzení důkazního
břemene a postupu soudu při zjišťování stavu věci v SJM ke dni jeho zániku –
tuto otázku dovolací soud dosud výslovně neřešil, a také pokud jde o zhodnocení
toho, že dům v SJM je na pozemku jen jednoho z manželů – zde rozhodnutí není v
souladu s judikaturou dovolacího soudu) napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena
podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
1. Ke zjišťování stavu společného domu v době zániku SJM.
Konstantní judikatura vychází z toho, že (byť s řadou výjimek) se při
vypořádání společného jmění manželů vychází z obvyklé ceny nemovitosti v daném
místě v době rozhodování soudu, avšak z jejího stavu v době zániku společného
jmění manželů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn.
2 Cdon 2060/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
11/2001). Stav nemovitosti v době zániku SJM je třeba zjistit dokazováním; jde
o skutkové zjištění, které musí učinit soud. Tento stav by měl být rámcově
popsán v usnesení o ustanovení znalce (případně i odkazem na shodná tvrzení
účastníků ve spise či na listinné důkazy tam založené).
Jestliže však, jako v tomto případě, rozestavěný dům již před zánikem SJM a
také po něm užívá a stavebně dokončuje výlučně jen jeden z účastníků, pak se
druhý objektivně ocitá v důkazní nouzi ohledně stavu zejména jeho vnitřního
vybavení; to platí tím spíše, jde-li o rozestavěný dům, jehož stavbu dokončuje
jen jeden z účastníků. V takovém případě je ten z účastníků, který dům výlučně
užíval a prováděl na něm práce, povinen prokázat, (leží na něm povinnost
tvrzení a důkazní břemeno), že a nakolik dům v době, kdy jej soudem ustanovený
znalec má ocenit, je v jiném (lepším) stavu než v době zániku SJM. Nestačí
tedy, aby určité okolnosti ohledně stavu domu popíral; je na něm, aby k tomuto
tvrzení též předložil důkazy (např. doklady o koupi materiálu, faktury za
provedené práce apod.). K pravděpodobné době jednotlivých úprav se může podle
okolností vyjádřit i soudní znalec. Konečný závěr však musí učinit soud.
V dané věci se účastníci neshodli na tom, jaký byl stav rozestavěného domu v
době zániku SJM; přitom žalovaný se od něj podle jeho tvrzení odstěhoval již v
březnu 1998 (viz např. č. l. 58v.), zatímco žalobkyně zůstala v původním
bydlišti; výstavba domu byla plně věcí žalovaného, který ostatně tvrdil, že dům
není součástí SJM. Za této situace bylo na něm prokázat, že dům byl v době
zákonu SJM v jiném stavu než v době, kdy byl oceňován; k tomu však důkazy
nepředložil a tím, že nyní tvrdí, že stav domu nebyl prokázán, tak –
nepřípustně - přenáší důkazní břemeno na žalobkyni. Je sice skutečností, že
odvolací soud v usnesení o ustanovení znalce stav domu, ze kterého měl znalec
vycházet, blíže nespecifikoval, nicméně v rozsudku se zabýval postupem znalce,
který vysvětlil, jak dospěl ke stanovení tohoto stavu, a shledal jej správným
(str. 6 rozsudku); za jeho úvaha není zjevně nepřiměřená a je v souladu s tím,
co je uvedeno výše. Rozhodně pak nebylo možné vyjít jen z toho, na čem se
účastníci shodli, jak tvrdí dovolatel; není totiž možné ostatní věci přejít,
jako kdyby neexistovaly. Tam, kde se účastníci neshodli, a nebyl prokázán,
resp. nevyšel najevo opak, je totiž třeba vyjít z toho, že stav domu se v době
mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním nezměnil. V této části není dovolání
důvodné.
2) K výpočtu ceny domu provedeného znalcem Ing. Karlem Abrahamem porovnáním
údajů z prodeje jiných nemovitostí.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se nevyjádřil k jeho námitce, že znalec v
posudku na str. 15 provedl výpočet relace ceny pozemků k celkové ceně
nemovitostí v nesrovnatelné cenové úrovni (vycházel z porovnání cen dosažených
v různých letech). Tuto námitku žalovaný skutečně vznesl (č. l. 305), odvolací
soud se k ní však nevyjádřil, byť nešlo o námitku okrajovou; zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
3) K námitce, že nebylo přihlédnuto k tomu, že dům se nenachází na pozemku ve
společném jmění, tudíž že vlastnictví domu a pozemku je částečně odlišné. Lze opakovat to, co bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července
2014, sp. zn. 22 Cdo 4309/2013: „Právním problémem, který má být řešen v
dovolacím řízení, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval; např. v rozsudku ze dne
23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, a v rozsudku ze dne 9. dubna 2014,
sp. zn. 22 Cdo 1557/2013 (viz www.nsoud.cz) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6296,
vyložil, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta
přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku
zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít do úvahy všechny významné
okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny věci, která je i cenou
‚tržní‘. V řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu,
stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků,
musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a
zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází,
je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 10 331). Ustanovení občanského zákoníku upravující společné jmění manželů jsou
ustanoveními upravujícími bezpodílové spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 2906). Za trvání společného jmění podíly manželů na společné
věci neexistují (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu
2002, sp. zn. 20 Cdo 211/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1578). Uvedené závěry týkající se podílového spoluvlastnictví jsou použitelné i pro
vypořádání společného jmění manželů potud, že jestliže se na pozemku ve
výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění
manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena
skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a
tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o
prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku. Jestliže je stavba přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, jde o
situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní
spoluvlastnice stavby nacházející se na pozemku ve vlastnictví třetích osob. Je
proto namístě, aby obecná cena stavby v takovém případě reflektovala
skutečnost, že se nachází na cizím pozemku.
Majetková újma, způsobená
žalobkyni, je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o dům na pozemku, ke
kterému by měla (spolu)vlastnické právo. Jinak řečeno, jde o to nahradit to, o
co žalobkyně přichází, nikoliv rozdělit výhodu, kterou fakticky získá žalovaný
tím, že jde o dům na pozemku jeho rodičů. To znamená, že při stanovení ceny společného domu stojícího na pozemku ve
výlučném vlastnictví toho z manželů, kterému má být dům přikázán, nestačí, že
se od obvyklé ceny celého objektu (tedy domu s pozemkem) odečte cena pozemku;
to, že vlastnictví domu a pozemku není zcela totožné je totiž právní závadou (i
když nejde o stavbu neoprávněnou, právní pozice vlastníka domu je tím nesporně
dotčena). I tato skutečnost musí být při ocenění domu zohledněna. V dané věci
není zřejmé, že by se to stalo; znalec sice od ceny „rodinného domu po jeho
dokončení včetně pozemku“ odečetl 22,59 % jako „podíl ceny pozemku“, šlo však
patrně jen o mechanický odpočet ceny pozemku bez přihlédnutí k uvedené právní
závadě, snižující obvyklou (tržní) cenu pozemku. To je ostatně zřejmé i z toho,
že znalec bral do úvahy setiny procenta (takto přesně nelze vliv právní závady
na cenu domu odhadnout), jakož i z jeho odpovědí na dotazy právního zástupce
žalovaného na č. l. 314v. Za této situace spočívá v uvedené části rozhodnutí
odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
4) K problematice vnosů žalovaného do SJM
V první řadě je třeba konstatovat, že znalec Ing. Karel Abraham se opravdu, jak
namítá dovolatel, vnosem výslovně nezabýval; ocenil totiž dům podle jeho stavu
(resp. podle stavu, že kterého vycházel, viz výše) bez ohledu na vnosy; jejich
zohlednění nebylo jeho úkolem. Nicméně vnosy jsou implicitně zahrnuty v ceně
domu natolik, nakolik ji ovlivnily; tak je patrně třeba rozumět konstatování
odvolacího soudu, že znalec vnos do ceny domu zahrnul.
Lze konstatovat část usnesení ze dne 6. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 4509/2011:
„Způsob výpočtu investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů ze
zákonné úpravy nevyplývá. Soudní praxe nastavila mechanismy výpočtu, který se
postupuje při zohlednění investice (vnosu) při vypořádání společného jmění
manželů.
Základní pravidlo vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu
1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněného pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, a vyjadřuje, že to, co každý z manželů vynaložil na
společný majetek ze svého, mu má být uhrazeno ze společného majetku; druhým
manželem však jen ve výši odpovídající poměru velikosti podílu, kterého se
každému z nich dostává ze společného majetku.
Toto rozhodnutí a způsob zohlednění vnosu považuje za použitelné i současná
judikatura, která na R 57/70 navázala a vysvětlila, že pohledávka toho z
manželů, který ze svého výlučného majetku něco vynaložil na majetek ve
společném jmění manželů, nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase
společného jmění, jehož hodnota je nižší o výši vnosu. Proto při stanovení výše
vyrovnávacích podílů nelze hodnotu vnosu odečítat od částky, kterou by měl
účastník druhému zaplatit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
2012, č. 22, str. 804 - 805)“.
V tomto usnesení se dále uvádí: „Dovolacímu soudu je známo, že metodika
zohlednění vnosů při vypořádání společného jmění manželů působí v praxi obtíže,
považuje proto za vhodné prezentovat v souzené věci správný způsob vypořádání
vnosu“. Dovolací soud podle citovaného usnesení považuje za správný tento
postup:
Východiska
Pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a
aktiv) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů. V
souzené věci byla celková suma aktiv 4 907 000,- Kč – cena rodinného domu na
pozemku žalovaného, ze které dovolací soud pro demonstraci způsobu výpočtu
vnosu dále vychází; vnos žalovaného tvoří částka 381 290,- Kč.
Způsob určení výše podílu každého z manželů
Od celkové hodnoty společného jmění manželů je nutné odečíst jednotlivé vnosy.
V daném případě tak částka 4 907 000,- Kč musí být snížena o vnos žalovaného
381 290,- Kč, a činí 4 525 710,- Kč. Tato hodnota je určující pro základní
vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to
polovina uvedené částky, tj. 2 262 855,- Kč (zbytek představuje „dluh“ SJM vůči
žalovanému).
K podílu žalovaného je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu 381 290,- Kč.
Konečná výše podílu žalovaného činí částku 2 644 145,- Kč (2 262 855,- Kč + 381
290,- Kč), podíl žalobkyně činí 2 262 855,- Kč. Součet obou uvedených částek
musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů, tj. v
daném případě 4 907 000, Kč.
Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu
Žalovaný při vypořádání získal věc v hodnotě 4 907 000,- Kč. Činí-li
vypořádací podíl žalovaného 2 644 145,- Kč a získává věc v hodnotě 4 907 000,-
Kč, musí v rámci vypořádání společného jmění žalobkyni zaplatit částku 2 262
855,- Kč.
I když odvolací soud nepoužil uvedený postup, dospěl správně ke stejné
„vypořádací“ částce 2 262 855,- Kč, kterou by měl žalovaný žalobkyni zaplatit.
Vycházel z toho, že ze zjištěné ceny domu 4 907 000,- Kč by každému z
účastníků při rovnosti podílů náležela částka 2 453 500,- Kč. Žalovaný však
vynaložil na dům ze svého celkem 381 290,- Kč, to znamená na svoji polovinu 190
645,- Kč a na polovinu žalobkyně rovněž 190 645,- Kč. Tuto částku je proto
třeba odečíst od ceny poloviny domu 2 453 500 Kč, kterou by měla žalobkyně
dostat, to znamená, že na vypořádání je žalovaný povinen jí zaplatit 2 262
855, Kč. Žalovaný tak získal hodnotu poloviny domu 2 453 500,- Kč, ve které
je obsažena polovina jeho vnosu 190 645,- Kč a o druhou polovinu je snížena
cena poloviny domu, kterou by měl žalobkyni zaplatit.
Pokud tedy jde o způsob vypořádání vnosu manžela na společný majetek, je
dovolání nedůvodné.
5) Ke skutkovému zjištění o existenci dalších vnosů žalovaného, představovaných
prostředky získanými půjčkami. V této části je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím a skutkové
námitky tak nelze v dovolání uplatnit. Nicméně v této souvislosti je řízení
zatíženo vadou, která mohla ít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný v řízení tvrdil, že finanční prostředky na stavbu domu získal půjčkami
od čtyř fyzických osob; ty, slyšení jako svědci, existenci půjček potvrdili. Soud prvního stupně však poté, co uvedl, že ohledně půjček kromě výpovědi
svědků neexistuje důkaz, že písemná smlouva nebyla uzavřena, byly jen vystaveny
směnky, které byly po vrácení peněz zlikvidovány, a že peníze svědkové neměli
uloženy na účtu, ale doma, byť se jednalo o vysoké částky, konstatoval, že se
mu zdá „málo věrohodné“, že by „tak vysoké částky svědci žalovanému půjčili na
dobu pěti let bezúročně“; vzápětí nicméně uvedl, že „žalovaný neprokázal, že by
prostředky získané půjčkou do nemovitosti vložil“. Uvedené závěry jsou však
vágní a umožňují dvojí výklad (že půjčka byla poskytnuta, ale nebylo prokázáno,
jak s ní žalovaný naložil, nebo že poskytnuta nebyla). Skutečnosti uvedené
soudem prvního stupně směřují spíše k závěru, že existence půjčky nebyla
prokázána, soud však – aniž by toto jasně uvedl – uzavřel, že žalovaný
neprokázal, že peníze takto získané investoval do stavby. Jde přitom o zásadní
zjištění; pokud by totiž bylo prokázáno, že žalovaný skutečně zmíněné půjčky
obdržel v době, kdy dům stavěl, a svědci, kteří mu půjčili, vypověděli, že šlo
o půjčku na stavbu, pak by bylo na žalobkyni tvrdit a prokázat, že peníze byly
použity jinak, resp., že na stavbu byly použity jiné prostředky. Jestliže by
soud naopak dospěl k závěru, že tyto půjčky prokázány nebyly, pak by platila
domněnka, že dům byl pořízen ze společných prostředků (viz přiměřeně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007). Jestliže tedy
soud prvního stupně skutečně dospěl k závěru, že existenci půjček žalovaný
neprokázal (tak pochopil dotčené pasáže jeho rozsudku i odvolací soud – viz. str. 4 jeho rozsudku, přičemž toto hodnocení by bylo logické), pak to v dalším
řízení výslovně uvede a zdůvodní; pokud pak měl půjčky za prokázané, bude ležet
na žalobkyni břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že na stavbu je nepoužil
(k tomu byl již proveden důkaz výslechem syna účastníků, nicméně opět není
zřejmé, zda byl hodnocen v kontextu zjištění, že půjčky poskytnuty nebyly, či
zda šlo jen o to, k čemu byly použity). Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak nevyhovuje hlediskům uvedeným v §
157 odst. 2 o. s. ř.; tento nedostatek odvolací soud nezhojil a řízení je tak
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K dalším námitkám, týkajícím se hodnocení důkazů, dovolací soud – nad rámec
toho, co bylo shora řečeno o přípustnosti skutkových námitek - uvádí: Podle §
132 o. s. ř.
hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může
samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat
jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení,
příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit
více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je
nesprávné. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti
je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by
mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost
výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k
věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka
lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu
sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7, dále např. rozsudek ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, Soubor č. C 4244). V dané věci dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů a předkládá svou skutkovou
verzi; dovolací soud však neshledal hodnocení, provedené soudem, který důkazy
provedl, za zjevně nepřiměřené.
6) K dalším důkazním návrhům žalovaného.
Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že neučinil žádná skutková zjištění z
provedených důkazů nabídkami realitních kanceláří na prodeje nemovitosti. K
tomu dovolací soud poznamenává, že je obecně známo – a uvedl to i znalec Ing.
Karel Abraham – že tyto nabídky nic nevypovídají o cenách, za které jsou
nabízené nemovitosti nakonec prodány. Pokud jde o důkaz kopiemi směnek, ten
bude moci žalovaný navrhnout v dalším řízení; dovolací soud, aniž by mohl tento
důkaz (bude-li proveden) nějak hodnotit poznamenává, že v původním řízení se
žalobce ani jím navržení svědkové o existenci těchto kopií nijak nezmínili; jen
tvrdili, že směnky byly zničeny.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu