22 Cdo 3277/2025

22 Cdo 3277/2025-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce: STAVBA PRAHA družstvo, se sídlem v Praze, Sudoměřská 1293/32, IČO 00027707, zastoupený Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem v Praze, Jeseniova 1169/51, proti žalované České republice – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 57/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025, č. j. 70 Co 225/2025 201,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

(dále jen „předmětné pozemky“ – výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 70 Co 225/2025 201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

4. Jako první vymezil otázku, zda systematické jednání státních orgánů po dobu minimálně 10 let zakládá objektivně omluvitelný omyl ve smyslu judikatury o putativním titulu způsobilý založit oprávněnou držbu ve smyslu § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 1089 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). K tomu uvedl, že závěr odvolacího soudu, že si žalobce musel být od počátku vědom, že předmětné pozemky užívá nikoliv jako jejich vlastník, ale jako detentor, a že jejich vlastníkem i nadále zůstala žalovaná, byl podle něj v příkrém rozporu s provedenými důkazy, konkrétně rozhodnutími stavebního úřadu, který vedl řízení k předmětným pozemkům pouze s žalobcem jako jediným účastníkem. Proto dovozoval, že jej stavební úřad považoval za vlastníka předmětných pozemků. K tomu odkázal na odstavec k předpokladům řádného vydržení podle § 1089 a § 1090 odst. 1 o. z. z rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, z něhož podle dovolatele vyplývá připuštění konceptu putativního titulu, o který se může opírat poctivá držba. Odvolacímu soudu vytýkal, že se vůbec nezabýval otázkou, zda jednání státních orgánů mohlo založit takový putativní titul. Putativní titul podle dovolatele jednoznačně vyplýval z provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti.

5. Druhou v pořadí předložil dovolatel otázku, zda je pro posouzení možnosti vzniku putativního titulu a poctivé držby právně relevantní skutečnost, že podle § 69 odst. 3 a § 96 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, bylo možné převést vlastnictví národního majetku na družstevní organizace smlouvou podle § 349 téhož zákona, pokud to vyžadoval důležitý společenský zájem, když dovolatel prokazatelně nabyl hospodářskou smlouvou ze dne 15. 12. 1980 vlastnictví k jiným pozemkům v témže areálu stejným způsobem. Dovolatel byl názoru, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o závěr, že dovolatel jako nestátní organizace nemohl nabýt právo hospodaření s předmětnými pozemky. Z uvedených ustanovení však podle něj jednoznačně vyplývá, že převod vlastnictví národního majetku na družstevní organizace byl právně možný, pokud to bylo provedeno smlouvou podle § 349 hospodářského zákoníku. Dovolatel se domníval, že pokud fakticky nabyl vlastnictví k sousedním pozemkům na základě hospodářské smlouvy, jeho přesvědčení o nabytí vlastnictví i k předmětným pozemkům lze považovat za objektivně omluvitelné.

6. Třetí otázka dovolatele se týkala mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Dovolatel jednak odvolacímu soudu vytýkal, že dovodil nepoctivý úmysl dovolatele bez toho, aby žalovaný předložil jediný důkaz o nepoctivém úmyslu. Tím měl odvolací soud otočit důkazní břemeno v rozporu se zákonem a judikaturou, která výslovně stanoví: „Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.“ V tomto kontextu odkázal znovu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. K tomu formuloval ještě související otázku, zda je možné „dovodit úmysl zkrátit práva a působit újmu u držitele, který investuje obrovské částky do rozvoje pozemků, uhrazuje všechny poplatky spojené s pozemky, a jehož držba není po dobu 73 let nijak zpochybněna vlastníkem?“ Domníval se, že naopak z pasivity žalované mohl dovolatel důvodně usuzovat, že jeho držba není nikomu na újmu. Otázka měla kromě jiného pomoci stanovit, jaká intenzita investic a péče o majetek je neslučitelná se závěrem o nepoctivém úmyslu.

7. Další v pořadí formuloval dovolatel otázku, zda přerušuje držbu pro účely mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. a § 3066 o. z. skutečnost, že držitel jako provozní správce na základě příkazní smlouvy nadále vykonával veškerá faktická práva k pozemkům (údržba, kontrola přístupu, oplocení, sekání, úklid) se souhlasem nástupnické organizace, která byla vlastníkem staveb na pozemcích a která pozemky užívala pouze jako detentor na základě vůle a souhlasu původního držitele. Dovolatel měl za to, že závěr odvolacího soudu o užívání předmětných pozemků „SNVD“ vychází z premisy, že pouhé umístění staveb na pozemcích znamená automaticky ztrátu držby původního držitele, což je v rozporu. To považoval za rozporné s příkazní smlouvou a také se svědeckými výpověďmi J. K. a H. Soudu prvního stupně zároveň vytkl, že odmítl tyto svědecké výpovědi jako nevěrohodné s jediným odůvodněním, že „SNVD“ v jiném řízení tvrdilo, že pozemky „užívá“. Takové vysvětlení podle dovolatele nebylo v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), pročež označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

8. Dovolatel také vytýkal odvolacímu soudu závěr uvedený v bodě 26 napadeného rozsudku, „že žalobce byl po celou dobu užívání předmětných nemovitostí pouze jejich detentorem, nikoliv držitelem, neboť je užíval nikoliv pro sebe, ale na základě svolení jejich vlastníka,“ neboť tento závěr měl být v rozporu s prokázanými skutečnostmi a s definicí držby podle § 987 o. z. Z provedených důkazů podle dovolatele jasně vyplývalo, že se k pozemkům choval jako vlastník, závěr o detenci by byl v rozporu s ekonomickou racionalitou jednání dovolatele.

9. Dále formuloval ještě otázku procesního práva, a sice, zda je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a procesními právy účastníka přebírat skutkové a právní závěry z jiného řízení, jehož dovolatel nebyl účastníkem, v němž nebyla provedena podstatná část důkazů provedených v tomto řízení, a které se týkalo odlišného předmětu řízení (bezdůvodné obohacení vs. určení vlastnictví). Oběma soudům vytýkal, že jelikož nebyl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 64/2021, ani řízení vedoucího k rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 169/2013-364, nemohl tedy předkládat důkazy, navrhovat provedení důkazů,

vyjadřovat se k prováděným důkazům a argumentačně ovlivnit právní posouzení věci. Upozornil, že v předmětném řízení byly provedeny klíčové důkazy, které ani v jednom z řízení nebyly provedeny a vyjmenoval, které konkrétně to měly být.

10. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, jímž zruší jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak také rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

12. Dovolání není přípustné.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

15. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobce je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti.

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.

17. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013), ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

18. Dovolatel v úvodu svého dovolání nejdříve obecně konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Následně na několika místech poukazuje na nesoulad napadeného rozhodnutí se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, z čehož lze usuzovat spíše na případ přípustnosti, kdy se odvolací soud odchýlí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

19. Dovolací soud nicméně připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023).

20. Z celého obsahu dovolání především vyplývá, že se dovolatel neztotožnil s rozhodujícím závěrem soudů, že tvrzené vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohl vydržet již z toho důvodu, že držbu vlastnického práva vůbec nevykonával. Předmětné pozemky měl naopak užívat na základě jiného právního důvodu, kterým bylo svolení jejich vlastníka (viz bod 26 napadeného rozhodnutí).

21. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

22. Podle § 987 o. z. je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

23. Základní podmínkou úvah o tom, zda by mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, nebo nedávné usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 265/2024).

24. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022).

25. Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008).

26. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že vlastníkem předmětných pozemků se stala od 1. 1. 1950 žalovaná. Ta hospodářskou smlouvou ze dne 15. 12. 1980 převedla do vlastnictví žalobce pozemky bezprostředně sousedící s předmětnými pozemky, které měl žalobce do té doby od žalované předány do trvalého užívání (čímž došlo k rozšíření areálu dosud vlastněného žalobcem, což ale není pro věc podstatné). Téhož dne, tj. 15. 12. 1980, uzavřel žalobce za účelem ještě dalšího rozšíření svého střediska rámcovou smlouvu s JZD Mír, užívajícího předmětné pozemky ve vlastnictví žalované, podle níž mu měly být předmětné pozemky předány po rozhodnutí o jejich trvalém odnětí ze zemědělského půdního fondu za účelem zřízení přístupové komunikace. Žalobce se zároveň dohodami z téhož dne uzavřenými s JZD Mír zavázal nejen k vyrovnání ekonomické újmy, která JZD Mír tímto předáním vznikne, ale i k tomu, že na své náklady zajistí sejmutí ornice, její odvoz a rozprostření. Následně rozhodl Národní výbor hl. m. Prahy dne 29. 12. 1980 o trvalém odnětí zemědělské půdy z těchto pozemků za účelem vybudování příjezdové komunikace k provoznímu areálu žalobce a explicitně upozornil, že tímto nejsou řešeny majetkoprávní ani jiné vztahy (srovnej bod 18 napadeného rozhodnutí). Následně odvolací soud správně shrnul, že z uvedeného je zřejmé, že žalobce dne 15. 12. 1980 nabyl do svého vlastnictví pouze pozemky bezprostředně sousedící s předmětnými pozemky. Tím, že téhož dne uzavřel ohledně předmětných pozemků smlouvu s JZD Mír, které je mělo do té doby v trvalém užívání, na jejímž základě mu byly předmětné pozemky předány do užívání, soud správně vyloučil možný vznik přesvědčení, že žalobce předmětné pozemky užívá v důsledku omylu na základě smlouvy o převodu vlastnictví k sousedním pozemkům. Proto byl správný také závěr soudu, že si žalobce musel být od počátku vědom, že předmětné pozemky užívá nikoliv jako jejich vlastník, ale jako detentor, a že vlastníkem předmětných pozemků zůstala žalovaná (srovnej bod 19 napadeného rozhodnutí). Závěr o povědomí žalobce o tom, že není vlastníkem předmětných nemovitostí, byl podpořen i namítaným dopisem ze dne 4. 9. 1996, jímž žalobce žádal o prodej předmětných pozemků (viz bod 20 napadeného rozhodnutí).

27. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pokud žalobce užíval pozemek s vědomím, že na něj vlastnické právo nebylo převedeno, absentovala na jeho straně jeho držební vůle (animus possidendi), a to zejména v případě, že své oprávnění pozemek užívat odvozoval od smlouvy uzavřené s JZD Mír jako předchozím uživatelem předmětných pozemků. V takovém případě totiž pozemek neužíval v přesvědčení, že je jeho vlastníkem (tedy nebyl držitelem vlastnického práva), ale v přesvědčení, že je oprávněn pozemek užívat z jiného důvodu.

28. Tento pro rozhodnutí zcela stěžejní závěr, že za takových okolností žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům vůbec nedržel, zcela odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Námitky dovolatele navazující na závěr o držbě vlastnického práva (otázka putativního titulu, poctivého nebo nepoctivého úmyslu dovolatele, omluvitelnost jeho omylu) proto přípustnost dovolání nezakládají. Pokud o držbu vůbec nešlo, nedává smysl zkoumat její kvalitu.

29. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud otočil důkazní břemeno v rozporu se zákonem a judikaturou, která výslovně stanoví: „Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.“ V tomto kontextu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021.

30. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla, popř. ani nemohla být, prokázána a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. V takovýchto případech soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo tvrzenou skutečnost prokázat, tj. účastníka, kterého ohledně skutečnosti tížilo důkazní břemeno. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1193/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006).

31. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo, jelikož soud měl dostatek skutkových zjištění pro to, aby ve věci rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na neunesení důkazního břemene, tj. na stavu non liquet, ale naopak na zjištěném skutkovém stavu v neprospěch žalobce. Proto nebylo na místě rozhodnout na základě pravidel o důkazním břemeni, a proto námitka dovolatele v tomto směru nemůže přípustnost dovolání založit.

32. Jako další formuloval dovolatel otázku, zda přerušuje držbu pro účely mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. a § 3066 o. z. skutečnost, že jiná osoba užívá pozemky jako detentor na základě vůle a souhlasu původního držitele.

33. Dovolací soud musí nicméně konstatovat, že na otázce přerušení držby z důvodu užívání pozemku třetí osobou není napadené rozhodnutí vůbec založeno. Tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že nejde o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.

34. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.).

35. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalobce vlastnickou držbu k předmětným pozemkům nikdy nevykonával, proto nemohl vlastnické právo ani vydržet. Je proto nerozhodné, jestli umožnil jiné osobě předmětné pozemky užívat rovněž. Vydržecí doba žalobce nemohla být přerušena, jelikož ani nikdy nepočal její běh.

36. Dovolatel ještě vytkl soudu prvního stupně, že odmítl svědecké výpovědi J. K. a H. jako nevěrohodné s jediným odůvodněním, že „SNVD“ v jiném řízení tvrdilo, že pozemky „užívá“. Takové vysvětlení podle dovolatele nebylo v souladu s § 132 o. s. ř., pročež označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

37. S ohledem na to, že z uvedeného není zřejmé, že by dovolatel námitku pojímal jako právní otázku, ke které by vymezil, který z případů přípustnosti dovolání je ve vztahu k této otázce splněn, považuje ji dovolací soud za námitku vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Navíc ani jedna z uvedených svědeckých výpovědí nebyly způsobilé prokázat, že by žalobce držel vlastnické právo k předmětným pozemkům.

38. Konečně dovolatel formuloval ještě otázku procesního práva, a sice, zda je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a procesními právy účastníka přebírat skutkové a právní závěry z jiného řízení, jehož dovolatel nebyl účastníkem, v němž nebyla provedena podstatná část důkazů provedených v tomto řízení, a které se týkalo odlišného předmětu řízení (bezdůvodné obohacení vs. určení vlastnictví).

39. V tomto směru dovolací soud odkazuje na bod 24 napadeného rozhodnutí, kde se již odvolací soud řádně vypořádal s touto námitkou. Soud prvního stupně nepřevzal bez dalšího jako závazné řešení otázky existence vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům, která byla v jiném řízení řešena jako otázka předběžná. Pouze vzal výsledky tohoto řízení v potaz a s ohledem na vlastní rozhodná zjištění konstatoval, že se se závěry soudům v tomto řízení ztotožňuje. Takovému postupu není možné ničeho vytknout, naopak soud postupoval zcela v souladu s § 132 a § 135 o. s. ř.

40. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

41. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2026

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu