22 Cdo 265/2024-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. S. zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jinonická 804/80, o 32 580 Kč a odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 172/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 14 Co 180/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 14 Co 180/2023-189, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 12 C 172/2018-146, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 6. 2023, č. j. 12 C 172/2018-144, a opravného usnesení ze dne 29. 6. 2023, č. j. 12 C 172/2018-149, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 22 580 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z 32 580 Kč od 4. 4. 2017 do 21. 4. 2023, z 27 580 Kč od 22. 4. 2023 do 14. 5. 2023 a z 22 580 Kč od 15. 5. 2023 do zaplacení (výrok I), povinnost zajistit do 30 dnů od právní moci rozsudku na svůj náklad zbourání plotu s podezdívkou na hranici pozemků parc. č. st. XY a st. XY v katastrálním území XY (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 14 Co 180/2023-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 5 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 7. 6. 2023 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbylém rozsahu výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
3. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemků parc. č. st. XY a st. XY vzniklých rozdělením pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY; pozemek parc. č. st. XY sousedí s pozemkem parc. č. st. XY ve společném jmění žalovaného a jeho manželky. V roce 1997 probíhala mezi účastníky jednání směřující k uzavření kupní smlouvy o převodu pozemku parc. č. st. XY oddělovaného geometrickým plánem z pozemku parc. č. st. XY, návrh smlouvy je podepsán jen žalobcem, podpis druhé prodávající a obou kupujících chybí, k těmto podpisům nedošlo, nedošlo ani ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Skutečnost, že kontraktační proces nebyl dokončen, zjistil žalobce až v roce 2008, žalovaný měl návrh kupní smlouvy a návrh na vklad ve svém držení, věděl tedy, že kupní smlouva nebyla ani z jeho strany podepsána a že návrh na vklad nebyl podán. Žalovaný postavil v době, kdy probíhala jednání o kupní smlouvě, na hranici pozemků parc. č. st. XY a st. XY plot s podezdívkou. Žalobce navrhoval žalovanému v roce 2012 uzavření nájemní smlouvy, tu žalovaný nepřijal.
4. Odvolací soud zjištěné skutečnosti posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že pro absenci zákonem požadované písemné formy a projevu vůle smluvních stran na téže listině k uzavření platné smlouvy o převodu sporného pozemku nedošlo, k nabytí vlastnického práva by navíc bylo třeba zápisu do katastru nemovitostí, jak bylo uvedeno v samotném návrhu smlouvy. Případné zaplacení kupní ceny není za tohoto stavu právně významné, vlastnictví nemohl žalovaný nabýt ani na základě „jiného typu dohody“, kterého se dovolává.
Nedošlo ani k vydržení vlastnictví nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť to by vyžadovalo oprávněnou držbu takového práva. Žalovaný od počátku věděl, že k užívání pozemku parc. č. st. XY nemá žádný právní důvod, jeho dobrá víra se také nemohla vztahovat ke způsobilému nabývacímu titulu. Souhlas žalobce s užíváním pozemku (strpění takového užívání) označil odvolací soud za výprosu, kterou lze kdykoli odvolat a která není způsobilá založit dobrou víru o tom, že uživateli náleží právo odpovídající věcnému břemeni.
Stavbu plotu s podezdívkou posoudil odvolací soud jako neoprávněnou stavbu dle § 135c odst. 1 obč. zák., kterou je žalovaný povinen odstranit.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, kterým napadá rozsudek odvolacího soudu prvního stupně v plném rozsahu.
6. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud v části nebyly dovolacím soudem uspokojivě nebo komplexně řešeny a při jejichž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, stejně jako od principiální judikatury Ústavního soudu.
7. Jde o nesprávné (formalistické a mechanické) vyhodnocení otázky vydržení vlastnického práva, případně analogicky práva odpovídajícího věcnému břemeni ke spornému pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY (dále jen „sporný pozemek“) s důrazem na právní úpravu před rekodifikací. Konkrétně o „otázky uchopení se držby sporného pozemku, její oprávněnosti a mnoha individuálních specifik případu, jejichž relevanci judikatura dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil, akcentuje“.
8. Za nesprávně právně posouzenou považuje také otázku oprávněnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení za údajně neoprávněné užívání pozemku.
9. V odůvodnění dovolání uvádí, že užívání a držba pozemku netrvá pouze od prosince 1997, ale (včetně předchůdců žalovaného) patrně déle než 50 let. Tuto okolnost odvolací soud neřešil, přitom žalovaný v každém případě uchopil spornou část na základě řádného nabývacího titulu od předchozího vlastníka, který mu založil putativní titul oprávněné držby, po celé toto období trvala faktická hranice mezi pozemkem parc. č. st. XY a st. XY, nikoli parc. č. st. XY a st. XY a žalobce ani jeho předchůdci neprojevili nesouhlas, tento stav naopak plně uznávali.
Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. 22 Cdo 1172/2020 k putativnímu titulu k části pozemku, který byl v určitých hranicích předán. K vydržení by tak došlo nejpozději v prosinci 2007. Ke zjištěnému „narušení vzájemných vztahů“ mělo dojít nejdříve během roku 2012, výzva odpovídající petitu žaloby je datována koncem roku 2016. Kupní smlouvu ke spornému pozemku z roku 1997 hodnotí soudy přepjatě formalisticky, výrazně upozaďují její obsah a nejdou po jejím účelu a smyslu, kontextu a okolnostech vzniku.
Odvolací soud považoval návrh této kupní smlouvy za okolnost, na základě které musel žalovaný „od počátku“ vědět, že pozemek není jeho. Není však zřejmé, od jakého počátku, a pokud je počátkem datum 12. 12. 1997, tak z jakého důvodu. Kupní smlouvu a proces její tvorby a rovněž veškerou související dokumentaci je třeba dle dovolatele chápat jako deklaraci faktického stavu. Existence nekompletně podepsané kupní smlouvy nedokládá, že neexistovala smlouva kompletně podepsaná (a tedy uzavřená), za její precizaci odpovídal dle dohody žalobce, což spolu se zaplacením kupní ceny jen posilovalo přesvědčení žalovaného o oprávněnosti jeho držby či vlastnictví.
Obdobné posuzování ze strany soudů by ad absurdum vydržení vylučovalo, neboť „co není (ideálně v katastru nemovitostí) psáno, to není dáno“. Faktický stav je však jiný než psaný a přednost dostává principiálně stav faktický, a to i v aktuální právní úpravě.
10. Nalézací soudy se dle názoru žalovaného nezabývaly všemi individuálními a specifickými okolnostmi případu, a to v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98, konkrétně závazkovým vztahem mezi účastníky deklarovaným kupní smlouvou z roku 1997, zaplacením kupní ceny, vyhotovením geometrických plánů, mnohaletou nerušenou držbou a konstantním souhlasem žalobce s užíváním a držbou ze strany žalovaného, bez vyjádření nesouhlasu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. 22 Cdo 1646/2018), vybudováním a udržováním plotu, proti kterému žalobce nic nenamítal, a skutečnou vůlí smluvních stran převést vlastnictví (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2018). Podle názoru žalovaného nemůže být o vzniku a existenci závazku mezi stranami, byť více či méně sui generis, pochyb, jiný závěr je ukázkou nespravedlivého, přepjatě formalistického soudního rozhodování, které v soukromoprávních vztazích ignoruje autonomní projevy vůle účastníků (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18). Vyjadřuje se dále k rozhodnutí o bezdůvodném obohacení.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to minimálně v části týkající se povinnosti odstranit plot.
12. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
13. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku uchopení se držby pozemku a oprávněnosti takové držby, tuto právní otázku považuje za dovolacím soudem dosud uspokojivě a komplexně neřešenou (s ohledem na specifika projednávané věci).
16. Uvedené právní otázky jsou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny dostatečně a odvolací soud se při svém rozhodnutí od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
17. K nabytí vlastnického práva (případně práva odpovídajícího věcnému břemeni) vydržením (řádným) mělo dojít před 1. 1. 2014, dovolací soud proto při posouzení této otázky postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
18. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
19. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz).
20. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008).
21. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že žalovaný věděl, že k dokončení kontraktačního procesu zahájeného v roce 1997 nedošlo. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
22. Pokud žalovaný užíval pozemek s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka (tedy že na něj vlastnické právo nebylo účinně převedeno), absentovala na jeho straně jeho držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že své oprávnění pozemek užívat odvozoval od obsahu dohody účastníků, tedy závazku mezi stranami s povahou sui generis, kterého se žalovaný dovolává. V takovém případě totiž pozemek neužíval v přesvědčení, že je jeho vlastníkem (tedy nebyl držitelem vlastnického práva), ale v přesvědčení, že je oprávněn pozemek užívat z jiného důvodu.
23. Ani v případě, že by žalovaný byl přesvědčen o svém vlastnictví pozemku parc. č. st. XY, nešlo by o držbu oprávněnou. V rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že držitel, který se chopil držby nemovitosti na základě smlouvy, podle které měl nabýt vlastnické právo, jež však nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, nemohl být v omluvitelném omylu (a to ani skutkovém ani právním), že mu nemovité věci patří. Dodal, že pokud dovolatel usilující o nabytí nemovitosti nepodal návrh na vklad ani se nepřesvědčil, že tento návrh podala druhá smluvní strana, tak nezachoval běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat, a uzavřel, že takový držitel není držitelem oprávněným podle § 130 odst. 1 obč. zák., a nemohl tak nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 672/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 672/2019).
24. Odvolací soud také nepochybil, když při závěru o absenci oprávněné držby vlastnického práva neuvažoval o držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni. Držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání pozemku žalovaný ani netvrdil.
25. S námitkou, že „užívání a držba“ pozemku netrvá pouze od prosince 1997, ale (včetně předchůdců žalovaného) patrně déle než 50 let, žalovaný se sporné části pozemku chopil na základě řádného nabývacího titulu od předchozího vlastníka, který mu založil putativní titul oprávněné držby, a po celý tento stav trvala faktická hranice mezi pozemkem parc. č. st. XY a st. XY, nikoli parc. č. st. XY a st. XY, přichází žalovaný nepřípustně až v dovolacím řízení. V řízení před nalézacími soudy tvrdil na svou obranu jen držbu od roku 1997.
Nejvyšší soud vychází trvale z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
26. Pokud se tedy odvolací soud otázkou, zda žalovaný část zemského povrchu nyní označenou jako parc. č. st. XY vydržením nenabyl už před rokem 1997 (s případným započtením doby, po kterou pozemek držel jeho právní předchůdce) nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
27. Dovolání není přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně částečně zrušen a částečně potvrzen, neboť v uvedené části jde o peněžité plnění ve výši nepřesahující 50 000 Kč a současně nejde ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], takový výrok rozhodnutí odvolacího soudu není dovolací soud oprávněn přezkoumávat. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
28. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a rozsudku soudu prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu