U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 421/21, proti žalované I. J., zastoupené
JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376/5, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C
355/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.
května 2016, č. j. 27 Co 117/2016-275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4
114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Petra Zikmunda, advokáta se sídlem v Mělníku, Macharova 376/5.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8.
2015, č. j. 12 C 355/2013-191, zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal určení,
že S. K., zemřelý 11. 12. 2007 (dále jen „zůstavitel“), byl ke dni svého úmrtí,
tj. 11. 12. 2007, vlastníkem rodinného domu, postaveného na pozemku – zastavěná
plocha a nádvoří, a pozemku (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše v k. ú. Z.
(výrok I.). Dále uložil žalobci povinnost uhradit žalované náklady řízení ve
výši 25 591 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 19. 5. 2016, č. j. 27 Co 117/2016-275, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 32 912 Kč (výrok
I.). Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve zbylém rozsahu
výroku II. potvrdil; ve výroku I. s tím, že se takto zamítá i žaloba o určení,
že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku v k. ú. Z., obci Z.
Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího
řízení 8 228 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Zpochybňuje závěry odvolacího soudu o otázce
„věcné legitimace žalobce“, neboť má za to, že se podle konstantní judikatury
může domáhat určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem
předmětných nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, že je ve věci dán naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., když případný vyhovující výrok
rozhodnutí by byl způsobilým podkladem pro změnu stavu zápisu v katastru
nemovitostí ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí formou vkladu, spatřuje
jako rozporný se závěrem odvolacího soudu ohledně absence věcné legitimace
žalobce. Domnívá se, že je-li dán naléhavý právní zájem, musí být dána i věcná
legitimace žalobce. Dále argumentuje, že pokud by byla věcná legitimace dána
souhlasem všech dědiců, nemohl by žalobce uplatnit svá práva vůči žalované,
protože ta je rovněž dědičkou. Žalobce spatřuje další důvod dovolání v tom, že
soudy nižších stupňů posoudily řešenou otázku nesprávně. Pro napravení právní
situace je podle žalobce nutné přezkoumat právní vztahy mezi ním a žalovanou od
základu. Namítá také nesprávnost a neúplnost posouzení nabývacího titulu
žalované k předmětným nemovitostem a vytýká soudům nižších stupňů neprovedení
některých navrhovaných důkazních prostředků a způsob vypořádání se s námitkou
podjatosti soudkyně Mgr. Daniely Kuklíkové. Z těchto důvodů navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, in eventum napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil
tak, že návrhu žalobce vyhoví.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání domnívá, že odvolací soud vyřešil otázku
namítané nesprávnosti a neúplnosti nabývacího titulu žalované k předmětným
nemovitostem a nedostatku aktivní věcné legitimace v souladu s rozhodovací
praxí dovolacího soudu a že podané dovolání by nemělo být přípustné. Shrnuje,
že skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nebyly prokázány skutečnosti o
vlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí k předmětným nemovitostem. Odvolací
soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v řízení není dán
dostatek věcné legitimace. Odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007, podle něhož určí-li žalobce okruh
účastníků sporného řízení v návrhu na zahájení odchylně od okruhu účastníků
řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého z nich, nemůže být
žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva,
neboť se řízení nezúčastní všichni nerozluční společníci řízení o dědictví.
Žalovaná dovozuje, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce
odmítl a přiznal žalované nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce namítá nesprávné vyřešení otázky věcné legitimace ve věci žaloby na
určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který neshledal důvodu, aby
se od ní odchýlil.
V obecné rovině lze souhlasit s argumentací žalobce, že judikatura dovolacího
soudu připouští domáhat se určení, že právní předchůdce účastníka řízení byl ke
dni úmrtí vlastníkem nemovité věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby však je, aby byla dána věcná legitimace.
Její nedostatek je důvodem k zamítnutí návrhu [(srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82 (uveřejněný ve
Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, svazek IV, roč. 1982, str. 719)].
Až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno,
že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni
zůstavitelovi dědici. Proto i za situace, že dojde mezi nimi ke sporu, který se
týká této věci, platí, že musí být účastníky řízení všichni tito dědicové. V
opačném případě nemůže být žalobě vyhověno, neboť se řízení neúčastní všichni
nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z § 159a
odst. 1 o. s. ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by se některý z dědiců
nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k
němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z
toho také plyne, že ten z dědiců, který s žalobcem uplatněným nárokem
nesouhlasí, může být žalobcem označen jako účastník řízení na straně žalované,
čímž podmínka věcné legitimace bude naplněna [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004 (uveřejněný pod č. 2 714 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“)]. Ke stejným závěrům se přihlásila i aktuální rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2384/2015 (dostupném na www.nsoud.cz). Shodný závěr o nezbytné potřebě účasti
všech dědiců v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem právního
předchůdce žalobce ke dni jeho úmrtí jako prvotnímu předpokladu pro možnost
vyhovění žalobě formuloval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 7. 5. 2013, sp.
zn. 22 Cdo 585/2012 (uveřejněném pod č. C 12 477 v Souboru), byť v této věci ve
vztahu k naléhavému právního zájmu, což však na podstatě věci nic nemění [proti
uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2170/13 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz)]. Pro posouzení věci stěžejní závěr o potřebě účasti
všech dědiců v řízení, přijatý odvolacím soudem, pak ostatně ani dovolatel v
dovolání žádnými právními argumenty nenapadá.
Věcná legitimace není z výše uvedených důvodů ve vedeném řízení dána, neboť
žalobce neoznačil jako účastníky řízení všechny právní nástupce zůstavitele
(konkrétně opomenul označit „nevlastního bratra“ – dědice po zemřelé manželce
zůstavitele).
Z uvedených závěrů nevyplývá, jak se mylně domnívá žalobce, že je-li dán
naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř., musí být dána i věcná legitimace
žalobce. Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba věcnou
legitimaci účastníků řízení odlišovat, neboť se jedná o dva rozdílné právní
pojmy. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde,
nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001
(uveřejněný pod č. C 1 116 v Souboru)]. Oproti tomu naléhavý právní zájem je
dán tam, kde by bez uvedeného určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se jeho
právní postavení stalo nejistým [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
Dále žalobce zdůrazňuje, že pro napravení právní situace je nutné přezkoumat
právní vztahy mezi ním a žalovanou od základu, zejména co se týče otázky
posouzení nabývacího titulu žalované k předmětným nemovitostem.
Tento obecný požadavek také není způsobilý založit přípustnost dovolání. Účelem
dovolacího řízení není bezbřehý přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž řešení
zcela konkrétních právních otázek, které mají vliv na správnost rozhodnutí. Na
zmíněné obecně položené otázce ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nestojí,
neboť to je založeno na výše zmíněném nedostatku věcné legitimace a odvolací
soud pouze zjevně nad rámec svých závěrů o nedostatku věcné legitimace uzavřel,
že soud prvního stupně věc posoudil správně i po věcné stránce. Ostatně, i
kdyby toto posouzení nebylo správné (aniž by dovolací soud tuto otázku jakkoliv
hodnotil), prioritní závěr o nedostatku věcné legitimace vede k zamítnutí
žaloby bez dalšího.
Naznačuje-li dovolatel, že odvolací soud učinil závěr o nedostatku „věcné
legitimace dovolatele“, s čímž dovolatel polemizuje, nezbývá dovolacímu soudu
než poukázat na to, že žádný takový závěr odvolací soud neučinil. Jeho
rozhodnutí není založeno na závěru o nedostatku věcné legitimace žalobce
(ostatně odvolací soud zjevně považoval žalobce za věcně legitimovaného k
podání žaloby), ale na závěru o nedostatku věcné legitimace účastníků v řízení,
tj. legitimace jiných účastníků než samotného žalobce.
Obdobně dovolací námitka, že „pokud by musela být dána věcná legitimace
souhlasem všech dědiců, nemohl by dovolatel uplatnit svá práva vůči žalované,
protože ta je rovněž dědičkou po rodičích účastníků řízení“, je bezpředmětná
potud, že takový závěr odvolací soud vůbec ve vztahu k věcné legitimaci
nevyslovil.
K výtkám žalobce o tom, že odvolací soud neprovedl jím nabízené důkazy, resp.
je nesprávně vyhodnotil, dovolací soud uvádí, že na této otázce rozhodnutí
odvolacího soudu s ohledem na zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace
není založeno (ostatně ani sám dovolatel netvrdí, že by provedení důkazů mohlo
vést ke správné věcné legitimaci), nadto žalobce jimi vystihuje vady řízení
(zejména námitka, že určité důkazy soud neprovedl). Vady řízení (kam ostatně
patří i žalobcem uplatněná námitka, že soud neprovedl určité důkazy, jakož i
námitka podjatosti, která je svou povahou zmatečnostní vadou, k jejíž nápravě
slouží žaloba pro zmatečnost – § 229 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 242 odst.
2 o. s. ř.) obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou
existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné
právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Lze jen podotknout, že podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad práva
na spravedlivý proces automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny
účastníky navržené důkazy. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých
důvodů navržené důkazy neprovedl [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu