22 Cdo 3367/2024-729
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Petrou Šebkovou Krejčí, advokátkou se sídlem v Úvalech, Smetanova 240, proti žalované V. G., zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o zaplacení částky 200 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 201/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 28 Co 45/2024-690, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 28 Co 45/2024-690, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 6 C 201/2020-537, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parcelní číslo st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, a sice rodinný dům č. p. XY, v obci XY, k pozemku parcelní číslo XY – ovocný sad, k pozemku parcelní číslo XY – zahrada a k pozemku parcelní číslo XY – zahrada, takto nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (výrok I). Takto specifikované nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a současně mu uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl částku 4 846 000 Kč (výrok II). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci v rámci širšího vypořádání spoluvlastnictví částku 200 000 Kč (výrok IV), rozhodl o nákladech řízení (výroky III a V) a o vrácení části zaplacených záloh na znalečné žalobci i žalované (výroky VI a VII).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. 7. 2024, č. j. 28 Co 45/2024-690, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III a V tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a v ostatních napadených výrocích I, II a IV jej potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu vzniklých v průběhu odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a sice proti té části výroku I, v níž odvolací soud potvrdil výroky I, II a IV rozsudku soudu prvního stupně,
podala žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V části IV dovolání žalovaná napadá závěr soudu o přikázání specifikovaných nemovitostí do vlastnictví žalobce, neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) bez dostatečného důvodu zvýhodnil žalobce na úkor žalované, a to i přesto, že oba splňovali podmínky pro přikázání společné věci do výlučného vlastnictví za náhradu, oba projevili o nemovitosti zájem a jsou solventní.
Odvolací soud měl nesprávně právně posoudit všechny okolnosti daného případu. V této části žalovaná také zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že záměr žalobce využívat nemovitost k rekreačním účelům je silnější než její záměr nemovitost poskytnout k užívání svým rodinným příslušníkům. Žalovaná taktéž nesouhlasí s hodnocením soudu, že lze mít žalobcovu údržbu nemovitosti za výraznější, když žalobce dlouhodobě nemovitost neužíval. Z hlediska účelnosti je tak dle žalované právo na její straně a hodnocení odvolacího soudu se dle ní odklání od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy dle jeho závěrů je třeba přihlížet u nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále postarat.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a dále aby jej v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil (až) soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce považuje dovolání žalované za nepřípustné, neboť dovolatelka řádně nevymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.).
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek dovolatelem vymezených poměřováno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
8. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
9. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Dovolatelka v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Namítala sice, že se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně nevymezila nejen tuto otázku, ale ani jediné rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu (pouze konstatovala bez bližší konkretizace rozpor jako takový). I Ústavní soud (shodně jako Nejvyšší soud - viz judikatura označená v bodě 7 odůvodnění tohoto usnesení) v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, přitom zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. V přítomné věci nelze naplnění tohoto kritéria přípustnosti shledat a je nutno konstatovat, že dovolatelka nedostála v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitostí dovolání nejen v rozsahu dovoláním napadených výroků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale ani ve vztahu k výroku o tzv. širším vypořádání spoluvlastnictví.
11. Dovolání žalované je tudíž vadné (není věcně projednatelné).
12. Bez ohledu na závěr o vadách dovolání dovolací soud pro úplnost uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015). V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou totiž často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené nebo by nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). O takový případ se však v nyní posuzované věci, jde-li o dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu, v žádném případě nejedná. Odvolací soud v bodech 62 až 66 odůvodnění rozsudku přihlédl ke všem kritériím rozhodným pro posouzení, kterému z účastníků by společné nemovitosti měly být přikázány do výlučného vlastnictví, vyhodnotil, v čí prospěch tato kritéria vyznívají a své úvahy účastníkům řízení dostatečně zpřístupnil; se zřetelem na individuální okolnosti případu nelze tyto úvahy přitom shledat zjevně nepřiměřenými. Skutečnost, že s konkluzemi odvolacího soudu dovolatelka nesouhlasí, a podává odlišný náhled na způsob vypořádání spoluvlastnictví (přikázáním nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví) na základě oponentury, jež vychází z vlastních skutkových závěrů dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na základě zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu, podávajících se z bodů 62 až 66 odůvodnění jeho rozsudku, by neodůvodňovala věcný přezkum rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem ani tehdy, pokud by žalovaná důvod přípustnosti dovolání řádně vymezila.
13. Jelikož dovolání žalované je vadné (není věcně projednatelné), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
15. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu