22 Cdo 350/2025-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Olšanská pozemková, a. s., se sídlem v Praze 5, Archeologická 2256/1, IČO 28188781, zastoupená Mgr. Josefem Březinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, proti žalované: městská část Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, IČO 00063517, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o uložení povinnosti žalované udělit souhlas s vedením inženýrských sítí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 384/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 217/2024-348, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5 021,50 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Vojtěcha Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 C 384/2022-315, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost vydat souhlas s vedením inženýrských sítí přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu a za podmínek uvedených v souhlasu vydaným hlavním městem Praha dne 22. června 2020, pod č. j. 699317/2020, a sice pro účely vybudování přípojek inženýrských sítí, zpevněných ploch a sadových úprav (výrok I), a dále aby byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 80 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne podání žaloby (výrok II); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok III).
2. Žalobkyně se domáhala souhlasu žalované s vedením, respektive prodloužením, inženýrských sítí přes pozemek v její správě, eventuálně aby jí žalovaná nahradila nesouhlasným stanoviskem vzniklou škodu ve výši 80 000 000 Kč. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda lze jednání, kterým žalovaná vyslovila nesouhlasné stanovisko k?vedení inženýrských sítí přes jí spravovaný pozemek, shledat protiprávním. Konstatoval, že poté, kdy byl pozemek svěřen do správy žalované, přešlo oprávnění vlastníka nakládat s pozemkem, tj. rozhodovat i o souhlasu s vedením inženýrských sítí, z hlavního města Prahy právě na žalovanou. Proto i přesto, že žalobkyně již měla dřívější souhlasné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy, nebylo možné z něj vycházet a musela žádat o nový souhlas přímo od žalované. Soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že obci nebo městské části, která vystupuje jako vlastník (či osoba s vlastnickými oprávněními ke svěřenému pozemku), nelze soudně ukládat povinnost k vydání souhlasu týkajícího se užívání svěřeného majetku či nakládání s ním. Žalovaná přitom - dle mínění soudu prvního stupně - postupovala konzistentně a opakovaně vyslovovala nesouhlas s plánovanou stavbou žalobkyně, což se promítlo do vydání nesouhlasného stanoviska k realizaci inženýrské sítě (kanalizační přípojky) na předmětném pozemku. V této souvislosti se soud prvního stupně zabýval i eventuálním požadavkem žalobkyně, aby jí byla přiznána náhrada škody, kterou měla utrpět vzhledem k nemožnosti svůj projekt realizovat. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal, že by žalovaná jednala protiprávně, respektive, že by způsobila žalobkyni škodu porušením zákona, nepřiznal žalobkyni ani tuto náhradu.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 217/2024-348, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení při nezměněné povinnost žalobkyně k této náhradě stanovil částkou 3 000 Kč (výrok II). Rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná, jíž byl předmětný pozemek svěřen do správy, vykonává k pozemku veškerá práva a povinnosti vlastníka, přičemž souhlas vlastníka se zatížením jeho nemovitosti, pokud nejde o případy upravené závazně zákonem, není obecně právně vymahatelný. Z toho důvodů nelze shledat, že by žalovaná byla povinna udělit žalobkyni souhlas k zamýšlené stavbě. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně mohla na základě původně vydaného souhlasného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy nabýt určité legitimní očekávání, avšak konstatoval, že toto stanovisko nemohlo zavazovat pro případ, že jí v mezidobí byl pozemek svěřen do správy. Tvrzení, že tímto postupem došlo k protiprávnímu zásahu do práv žalobkyně, proto odvolací soud neshledal důvodným. Zároveň konstatoval, že se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání, z něhož by mohla být vyvozována škodní odpovědnost přičitatelná žalované.
5. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, potažmo která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, či má být vyřešena jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z žádného právního předpisu nevyplývá právní podklad pro zásah soudu do „autonomního“ rozhodování obce jako správce pozemku.
Namítá, že v důsledku tohoto závěru byla žalobkyni „fakticky odejmuta“ možnost právní ochrany. Upozorňuje na to, že se odvolací soud blíže nevypořádal s otázkou možného zneužití práva ve smyslu §?8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) a poukazuje na skutečnost, že žalovaná si nejprve nechala převést předmětný pozemek do své správy a poté znovu vyžadovala souhlas ve smyslu §?184a zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (stavební zákon), přestože jej již dříve vydalo hlavní město Praha.
Tím podle dovolatelky došlo k účelovému a diskriminačnímu blokování jejího investičního záměru. Nesouhlasí proto se závěrem, že by takové jednání obce (městské části) spadalo plně do její „soukromoprávní“ volnosti, a zdůrazňuje v této souvislosti požadavek předvídatelnosti a nediskriminace při nakládání s veřejným majetkem. Dovolacímu soudu proto klade otázku, zda lze odepření souhlasu vlastníka v podobných případech hodnotit jako zcela nepřezkoumatelnou dispozici, anebo zda je možné takové jednání hodnotit v intencích §?8 o.
z., a sice zejména za situace, kdy žalobkyně dříve obdržela souhlas Magistrátu hlavního města Prahy a spoléhala na jeho dostatečnost. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání rozporuje, že by se v daném případě jednalo o jakékoliv protiprávní, svévolné či úmyslně zneužívající jednání vůči žalobkyni. Trvá na tom, že její jednání bylo v souladu s právními předpisy, legitimní, předvídatelné a řádně odůvodněné. Zdůrazňuje, že obec (resp. městská část) jako vlastník či správce pozemku jedná v soukromoprávním režimu a není podle žádného zákonného ustanovení povinna poskytnout třetí osobě souhlas s umístěním stavby. Odepření souhlasu proto nepovažuje za nezákonné, ani za projev zjevného zneužití práva, nýbrž za legitimní výkon svého vlastnického (resp. svěřeného) práva. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné. K posouzení autonomie žalované
9. Dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku autonomie a suverenity žalované jednající v soukromoprávním postavení. Stran uvedené námitky dovolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 607/2014 [(tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz); ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14 (toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https:nalus.usoud.cz]. V něm Nejvyšší soud rozvíjí předchozí judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 150/94), z níž jednoznačně plyne, že udělení či neudělení souhlasu obce jakožto vlastníka pozemku s umístěním stavby spadá do její samostatné působnosti, a není možné jí proto ani z pozice soudu nebo jiného státního orgánu nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit. Zákon obcím povinnost udělení takového souhlasu neukládá, a to ani tehdy, kdyby například vhodnost umístění inženýrských sítí v daném místě mohla být jinými dovozována ze zvláštní sociální funkce této veřejnoprávní korporace. Dotčené subjekty jsou v takových situacích v rovnoprávném postavení a, obecně vzato, je jen na vůli obce, která zde vystupuje v roli soukromého subjektu a vykonává práva a povinnosti vlastníka daných pozemků, zda požadovaný souhlas udělí či nikoli. Jeho neudělení tudíž ani nemůže být zásahem do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva (obdobně srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 As 72/2015, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https:www.nssoud.cz).
10. Jestliže tedy v poměrech projednávané věci odvolací soud shledal, že jednání žalované náleží do samostatné působnosti obce ve smyslu § 35 zákona č. 128/2000?Sb., o obcích, a že žalovaná jako správce dotčeného pozemku vykonává vlastnická práva s právním postavením srovnatelným s jinými vlastníky, pak závěr, podle něhož nelze obci soudně uložit povinnost souhlasit s realizací projektu žalobkyně (vzhledem k tomu, že takový postup nemá oporu v hmotném právu), plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Stejně tak je v souladu s citovanou judikaturou i názor odvolacího soudu, že žalovaná neodpovídá za případnou škodu, která by mohla vzniknout tím, že vyslovila nesouhlasné stanovisko s uložením inženýrské sítě na pozemek, jejž spravuje, neboť takový postup nelze považovat za protiprávní.
11. Námitky dovolatelky, že udělení souhlasu nemůže záviset jen na vůli obce, tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Ke zneužití práva žalovanou
12. Za stěžejní dovolatelka považuje otázku, zda jednání žalované nepředstavuje zneužití jejího postavení, které jí plyne ze svěření dotčeného pozemku do správy, neboť se dle jejího mínění žalovaná nesouhlasným stanoviskem pouze snaží znemožnit její podnikatelský záměr. Žalovaná se proto domnívá, že jde v daném případě o zjevné zneužití práva, jemuž by soudy neměly přiznat právní ochranu ve smyslu §?8 o. z. Namítá tudíž, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení.
13. Soudní praxe je ustálena na závěru, že ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Možnost přezkoumání závěrů, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená nebo nebyla-li by řádně odůvodněna (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Dovolací soud přitom zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
14. V odborné literatuře je jednotně přijímán názor, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F.
– Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání.
Praha: Leges, 2013, str. 163).
15. V přítomné věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že ze zjištěných skutečností nelze dovozovat, že by postup žalované a uplatnění jejího práva rozhodnout se, zda udělí souhlas se stavbou na jím svěřeném pozemku či nikoliv, zakládal důvodnost úvahy o zjevném zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. V individuálních poměrech projednávané věci ani dovolací soud neshledává žádnou okolnost, jež by odůvodňovala přijetí konkluze, že by se ze strany žalované jednalo o výkon jejího práva v rozporu s jeho účelem. Soudy nižších stupňů zdůraznily, že vyslovený nesouhlas byl plně v souladu s právními předpisy a citovanou judikaturou, dle níž je na žalované, aby se sama na základě svých úvah rozhodla o tom, zda souhlas udělí či nikoliv, a to bez ohledu na důvody, které jí k tomuto rozhodnutí vedly. Nadto soud prvního stupně, jehož zjištěný skutkový stav odvolací soud aproboval, konstatoval, že z provedeného dokazování bylo prokazatelně zjištěno, že žalovaná (respektive její orgány) se chovala po celou dobu projednávání věci s žalobkyní zcela transparentně a předvídatelně, když ve veškerých svých stanoviscích a sděleních avizovala, že s celým projektem žalobkyně nesouhlasí. Za této situace bylo proto očekávatelné, že žalovaná k žádosti o udělení souhlasu s vedením inženýrských sítí přes jí spravovaný pozemek vydá nesouhlasné stanovisko. Účelovost neshledaly soudy ani v jednání žalované, spočívající v její snaze získat dotčený pozemek do své správy, neboť kroky k tomu vedoucí žalovaná činila již od září 2019, tj. krátce poté, co jej hlavní město Praha nabylo do svého vlastnictví, a ještě před tím, než hlavní město Praha rozhodlo o udělení souhlasu žalobkyni. Není rovněž naplněn předpoklad pro aplikaci korektivního ustanovení § 8 o. z. spočívající v tom, že by žalovaná vysloveným nesouhlasem sledovala jen takový účel, jenž by poškodil žalobkyni, a žalovaná by na výkonu svého práva neměla žádný skutečný zájem. Tím, že obec z pozice vlastníka rozhoduje o využití vlastního (či svěřeného) majetku právě například k investiční výstavbě na svém území, usměrňuje v souladu s požadavky udržitelného rozvoje podmínky pro život obyvatel obce, čímž plní nezastupitelnou funkci sociální.
16. Dovolací soud se tak shoduje se závěry soudů nižších stupňů, že ze strany žalované nejde o zjevné zneužití práva, kterému by v režimu § 8 o. z. měla být odepřena ochrana; odvolací soud se tudíž do kolize s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reflektující problematiku interpretace a aplikačních podmínek citovaného ustanovení nedostal.
17. V poměrech nyní posuzované věci se tudíž neprosadí dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, neboť v něm se dovolací soud nezabýval specifickými limity výkonu práva obce (městské části), jakožto zvláštní veřejnoprávní korporace spravující pozemek ve veřejném zájmu. V odkazovaném případě totiž nebyla otázka možného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. spočívajícího v odepření souhlasu k využití pozemku navzdory dřívějšímu kladnému stanovisku jiného orgánu vůbec posuzována. Argumentaci dovolatelky nesvědčí ani jí zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14 (dovolatelkou nesprávně označované jako nález), neboť jak již dovolací soud uvedl výše, právě v tomto rozhodnutí Ústavní soud připustil, že jednání obcí je třeba posuzovat se zvláštním důrazem na zákonnost, předvídatelnost a nediskriminaci, avšak současně vyložil, že pokud obec doloží své stanovisko v návaznosti na stabilní a transparentně formulovanou politiku, není důvod její postup z ústavního hlediska zpochybňovat; i proto byla v posuzované věci ústavní stížnost odmítnuta. K polemice se skutkovými závěry
18. Zbylé námitky dovolatelky představují pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) ohledně zjištěného skutkového stavu (přičemž dovolatelka sama v dovolání pod bodem 50 dovolací soud vyzývá k přezkumu skutkového stavu). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Námitky založené toliko na skutkové argumentaci tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
19. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 5 021,50 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3 700 Kč (tarifní hodnota předmětu řízení činí 65 000 Kč) - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450,- Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 871,50 Kč.
21. Náklady související se zastupováním žalované advokátem (v rozsahu mimosmluvní odměny a paušální náhrady, včetně daně z přidané hodnoty) považuje Nejvyšší soud v poměrech dovolacího řízení za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Pokud zákon stanoví, že dovolatel musí být v řízení o dovolání zastoupen osobou znalou práva (advokátem, nemá-li sám či jeho zaměstnanec právnické vzdělání), jde o tzv. advokátní proces, pak možnost stejného zastoupení nelze zásadně upřít ani protistraně dovolatele. Zásadu „rovnosti zbraní“ nelze potom devalvovat tím, že se na protistranu dovolatele, byť by se jednalo o městskou část statutárního města, bude hledět jako na účastníka nezastoupeného s právem na přiznání toliko paušální náhrady režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč dle § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. 22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu