22 Cdo 361/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně K.
K., P., zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42/6, IČO:
69797111, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 37/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 15 Co 85/2013-87,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
prosince 2011, č. j. 12 C 37/2011-39, ve výroku I. zamítl žalobu na určení
vlastnického práva k bytové jednotce, nacházející se v budově, na pozemku parc.
č. 1848/5, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/53 na společných
částech domu a spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/53 na pozemku
parc. č. 1848/5, to vše v katastrálním území M., obci P. (dále jen ,,předmětné
nemovitosti“). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 21. května 2013, č. j. 15 Co 85/2013-87, rozsudek soudu prvního stupně
výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolatelka má za to, že skutečnost, že neexistovala písemná smlouva o převodu
nemovitosti, nemůže mít sama o sobě vliv na její oprávněnou držbu vedoucí k
vydržení předmětných nemovitostí. Poukázala na to, že je třeba v pochybnostech
vyjít z toho, že držba je oprávněná. Svou dobrou víru založila na tom, že jí
rodiče předmětné nemovitosti předali s tím, že si jejich právní předchůdkyně
(babička dovolatelky) přála, aby zde dovolatelka bydlela. Ačkoliv dovolatelka
uznala, že nemá k dispozici žádný právní titul nabytí, podle jejího názoru
dobrou víru prokazuje i to, že se o byt řádně starala, pojistila si domácnost a
v užívání ji do roku 2010 nikdo nerušil. Poukázala na ustálenou rozhodovací
praxi dovolacího soudu, podle které postačí k vydržení i dobrá víra založená na
domnělém právním titulu. Upozornila také, že podle nového občanského zákoníku
je možné vlastnické právo vydržet cestou mimořádného vydržení i v případě, že
vydržitel neprokáže právní titul nabytí. Podle nové právní úpravy také
dovodila, že žalovaný předmětné nemovitosti opustil, neboť nehradil náklady s
nimi spojené. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolatelka nesplnila zákonné podmínky
vydržení vlastnického práva. Musela mít důvodné pochybnosti o tom, že je
vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť jí je předali její rodiče, ačkoliv v
katastru nemovitostí byla až do roku 2010 zapsána její babička, která zemřela
již v roce 1990. Dovolatelce navíc nesvědčil žádný právní titul jako např. pravomocné rozhodnutí o dědictví zemřelé babičky. Muselo jí být tedy známo, že
není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť si v bytě nenahlásila trvalý
pobyt a ani nikdy nepožádala o zápis do katastru nemovitostí. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k vydržení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. května
2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Žalobkyně v dovolání namítá, že se nalézací soudy při posuzování splnění
podmínek pro vydržení vlastnického práva žalobkyní částečné odchýlily od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; tak tomu ovšem v souzené věci
není. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako
s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C
1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem
věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout
vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.
Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 1067). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil všechny
individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo a
jeho závěry dovolací soud v žádném směru nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Nalézací soudy odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C. H. Beck, pod pořadovým č. C 158, podle kterého „dobrá víra držitele se musí
vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo
práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu
nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o
jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k
nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o
takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení“. Tím spíše se závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí prosadí tam, kde zcela
absentuje i domnělý titul, který by mohl založit nabytí vlastnického práva. Dovolatelka v dovolání správně poukazuje na skutečnost, že k nabytí dobré víry
může vést i tzv. putativní právní titul, současně však sama výslovně připouští,
že jí konkrétní nabývací titul (ani putativní) nesvědčí. Poukazuje na to, že jí byt „předali její rodiče s tím, že si její babička za
svého života přála, aby zde žalobkyně bydlela“. Tato samotná okolnost však z
objektivního hlediska nemůže založit dobrou víru vztahující se k existenci
věcného práva k předmětné bytové jednotce (vlastnického práva). Mohla založit
subjektivní přesvědčení o tom, že žalobkyně je oprávněna tento byt užívat, bez
existence jakéhokoliv právního titulu, který by se týkal věcného práva k této
bytové jednotce, však žalobkyně objektivně nemohla nabýt přesvědčení o tom, že
je vlastnicí uvedeného bytu. Žalobkyně v dovolání sama připouští, že „neměla
potřebu rozlišovat“, na základě jaké právní skutečnosti se měla stát vlastnicí
uvedeného bytu, v bytě však žila a užívala ho. Dovolací soud výše vyložil, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v
úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít,
po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“;
v poměrech souzené věci to znamená, že při běžné opatrnosti musela mít
objektivně žalobkyně pochybnosti o tom, jestli jí vlastnické právo k bytové
jednotce svědčí, jestliže se omezila toliko na bydlení v bytě, který nebyl
předmětem dědického řízení po babičce žalobkyně a ani nebyl v katastru
nemovitostí zapsán jako majetek náležející žalobkyni a žalobkyně ani
nezjišťovala, na základě jaké právní skutečnosti se mohla vlastnicí bytu stát. Navíc dědické řízení po babičce žalobkyně bylo zastaveno pro zanechání majetku
jen nepatrné hodnoty, který byl vydán otci žalobkyně. Nalézací soudy vyšly ze zjištění (která v dovolacím řízení nepodléhají
přezkumu), že po smrti babičky byt užívala rodina žalobkyně, ačkoliv se byt
nestal předmětem dědického řízení a rodiče žalobkyně věděli o tom, že tento byt
se stal vlastnictvím státu na základě uloženého trestu propadnutí majetku,
přičemž následně rodiče žalobkyni v roce 1999 umožnili užívání bytu. Žalobkyně
neřešila, z jakého skutečného právního titulu byt užívá, nenavštěvovala jednání
společenství vlastníků jednotek a s hrazením měsíčních plateb a poplatků jí
ještě v roce 2001 vypomáhali rodiče se zástupci společenství vlastníků, přičemž
žalobkyně věděla pouze to, že se jedná o byt po zemřelé babičce. Uzavřely-li nalézací soudy, že za těchto okolností žalobkyně nemohla být s
přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastnicí předmětného bytu,
nelze jejich úvahám nic vytknout, nadto v rovině zjevné nepřiměřenosti. Dovolatelka dále namítala, že „neexistenci dobré víry je třeba prokázat bez
pochybností, zatímco v pochybnostech je držba považována za oprávněnou“. Tato námitka není důvodná. Občanský zákoník v ustanovení § 130 odst. 1 větě druhé stanoví, že v
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Žalobce, který se dovolává
ochrany oprávněné držby, musí – mimo jiné – tvrdit okolnosti, z nichž bude
vyplývat dobrá víra. Teprve pokud na základě provedeného dokazování vznikne
stav, ve kterém není jisté, zda o oprávněnou držbu šlo (budou tu ve stejné míře
skutečnosti nasvědčující kladné i záporné odpovědi), učiní soud kladný závěr. Podle závěrů soudní praxe, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit,
ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá se aplikuje až v případě, kdy i přes
tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v
tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti. Ustanovení §
130 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, že v pochybnostech se má za to, že
držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale jen na držbu, která
se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem
věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 295 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo
77/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz
).
Aplikace ustanovení § 130 odst. 1 věty druhé obč. zák. v daném případě
nepřicházela do úvahy, protože držba žalobkyně se neopírala o objektivně
přijatelnou dobrou víru o tom, že je žalobkyně vlastnicí věci alespoň na
základě domnělého právně relevantního právního titulu. Nalézací soudy totiž
učiněná skutková zjištění zhodnotily tak, že žalobkyně nemohla být objektivně v
dobré víře s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem a učinily závěr vycházející
nikoliv z pochybností daných zjištěnými skutečnostmi, ale z jednoznačných
učiněných skutkových zjištění o tom, že žalobkyně v dobré víře nemohla být. Dovolatelka dále namítá, že je potřeba přihlédnout také k úpravě tzv. mimořádného vydržení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, jenž v
ustanovení § 1095 zakotvuje dvacetiletou vydržecí dobu pro případy vydržení
vlastnického práva, kde není prokázán právní důvod, na kterém se jeho držba
zakládá, což neplatí, pokud se držiteli prokáže nepoctivý úmysl. Dovolacímu
soudu především není zřejmé, jakým způsobem by se tento poukaz měl promítnout
do poměrů souzené věci, jestliže dovolatelka v této souvislosti poukazuje
toliko na „zachování principu právní jistoty“. Toliko zcela nad rámec dovolací
soud v této souvislosti podotýká, že dvacetiletá lhůta by ani v daném případě
nebyla splněna. Ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb. nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává
právo, které mu nenáleží. Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že rodiče žalobkyně věděli, že bytová
jednotka babičky žalobkyně se stala vlastnictvím státu a po smrti babičky
nebyla předmětem dědického řízení. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací vázán
a již z něho vyplývá závěr, že rodiče žalobkyně nemohli být poctivými držiteli. Dále žalobkyně namítá, že žalovaná nevykonávala k bytové jednotce práva
vlastníka a postup vůči žalobkyni lze považovat za rozporný s dobrými mravy,
aniž by v této souvislosti jakkoliv vymezovala přípustnost dovolání. Jestliže vlastník k předmětu svého vlastnictví nevykonává obsah vlastnických
práv, vystavuje se možnému riziku vydržení vlastnického práva jinou osobou. Samotná okolnost nevykonávání vlastnického práva však na jeho existenci nemá
žádný vliv. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že uplatnění žaloby na
určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo
471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 2956 nebo usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn.
22 Cdo 1917/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2006,
pod pořadovým č. C 3318). Dovolatelka ovšem přehlíží, že v předmětné věci žalovaná žádné právo žalobou
neuplatňuje, ale určení vlastnického práva se domáhá žalobkyně. Rozhodnutí
odvolacího soudu pouze deklaruje, že žalobkyně vlastníkem předmětného bytu není
a tento závěr ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. poměřovat způsobem naznačeným
žalobkyní nelze (k tomu srovnej shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2169/2012, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Michal
Králík, Ph.D. předseda
senátu