U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Šuchmanem, LL. M., advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným: 1) M. Š., 2) Ing. Z.
Š., 3) R. Š., 4) M. Š., a 5) H. Š., všem zastoupeným JUDr. Zdeňkou Flídrovou,
advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 101/2014, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 11. března 2015, č. j. 27 Co 79/2015-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
11. 2014, č. j. 5 C 101/2014-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení, že je vlastníkem zdi postavené na pozemku parc. č. st. 418, sousedící s
nemovitostí žalovaných, vše zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro P. kraj,
Katastrální pracoviště S., pro katastrální území a obec L. (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále
jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 27 Co 79/2015-77,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení
právních otázek, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, a
pokud je některých dílčích aspektech řešil, potom se odvolací soud buď od
tohoto posouzení odchýlil, anebo mají být vyřešené otázky posouzeny jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení právní otázky, „zda je
možno považovat zeď nacházející se mezi stavbami dvou vlastníků, jejíž
podstatná část (větší objem) se nachází výlučně nad pozemkem jednoho vlastníka,
jehož právní předchůdce ji zbudoval a on i okolní vlastníci se k ní chovali
jako k jeho výlučnému vlastnictví, za věc ve spoluvlastnictví s další osobou
pouze na základě toho, že jiná část této zdi se nachází na dvou pozemcích, z
nichž jeden náleží každé z těchto osob, případně proto, že žádná stavba nemůže
mít obvodovou zeď náležející jinému vlastníku“. S tím souvisejí dílčí právní
otázky: 1. Musí právní režim zdi vždy být po celou její výšku (resp. délku,
jedná-li se o zeď coby součást totožného objektu, resp. stavby) totožný? 2. Může být zeď mezi domy samostatnou věcí? 3. Může zeď mezi domy být ve výlučném
vlastnictví (součástí) jen jednoho z domů tak, že druhý dům bude z pohledu
práva vlastnického „bez obvodové zdi“? Dále žalobce k posouzení předkládá
otázku, „zda se může odvolací soud v rozsudku nevypořádat se zásadními
důkazními návrhy žalobce“, jejichž posouzení by mělo vliv na posouzení ve věci
a pouze uvést, že nebyl předložen žádný důkaz prokazující tvrzení žalobce, a
vypořádat se tak s žalobcem navrhovanými důkazy a námitkami citací ustanovení
zákona tak, že „podle názoru odvolacího soudu pak okresní soud provedl ve věci
dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich
vzájemné souvislosti, a na základě nich dospěl k logickým a přesvědčivým
závěrům o skutkovém stavu věci. Ten také správně posoudil po právní stránce.“
Dovolatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně
zaručených práv, konkrétně práva vlastnického. Důkazy, které byly v průběhu
řízení označeny, prokazují jeho výlučné vlastnictví ke zdi. Odvolací soud
„nesprávně posoudil právní normu obsaženou v § 506 občanského zákoníku“ a jemu
odpovídající ustanovení obecného zákoníku občanského. Protože je součástí
pozemku i prostor nad i pod povrchem, není přípustné, aby byla zřízena část
stavby tak, že zasahuje do prostoru nad sousedním pozemkem bez právního důvodu. Pokud byla část zdi postavena v jiné šíři, v jiné době a jiným stavebníkem a za
jiným účelem než její historická část, lze shledat spravedlivé důvody pro to,
aby taková zeď, resp. její část, měla odlišný právní režim než dříve postavená
část této zdi. Vlastník, který zeď „nastavěl“, tak totiž činil za své výlučné
prostředky, k účelům sloužícím pouze jeho stavbě tak, aby se nacházela jen nad
jeho pozemkem. Přijetím jednotného právního režimu zdi by docházelo k
nespravedlivým důsledkům. Závěry nalézacích soudů jsou v rozporu s rozhodnutím
dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2097/2006.
Je třeba připustit závěr, že jediná
zeď může mít odlišný právní režim. Část zdi nacházející se výlučně nad pozemkem
parc. č. st. 418 musí být ve výlučném vlastnictví dovolatele. Ačkoliv vyšly
nalézací soudy z toho, že zeď je v předmětné věci rozhradou, existují důvody
vyvracející domněnku společného vlastnictví rozhrady. Zejména jde o sklon zdi
anebo o to, který z vlastníků kotvil do zdi stavební konstrukce, opravoval ji
atd., aniž by byl vlastník sousední stavby rušen. Nalézací soudy se však
nezabývaly otázkou, kdo předmětnou zeď spravoval. Nelze přijmout – jak učinil
odvolací soud – paušální závěr, že zeď mezi domy nemůže být samostatnou věcí. Rovněž nelze akceptovat, že zeď nemůže být součástí jen jednoho z domů. Věc
měla být posouzena tak, že zeď v prvním nadzemním podlaží je ve výlučném
vlastnictví dovolatele. Soudy se nevypořádaly a nezohlednily důkazy předložené
dovolatelem a jejich rozhodnutí se opírá o zpochybněné důkazy, zejména zmatečný
znalecký posudek. Odvolací soud rovněž pochybil, když dovolatele nepoučil ve
smyslu § 118a o. s. ř. o tom, že má podle hodnocení soudu povinnost prokazovat
výlučné vlastnictví předmětné zdi a jeho tvrzení rozhodných skutečností je
neúplné. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a trpí nedostatečným
odůvodněním, které má za následek jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud
nepřípustně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a nereagoval
na argumenty přednesené v odvolání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel předložil dovolacímu soudu několik otázek, které podle jeho názoru
dovolací soud dosud neřešil, a pokud je řešil, odvolací soud se od této
rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Oproti přesvědčení dovolatele je
však rozhodnutí odvolacího soudu založeno pouze na jedné dovolatelem
předestřené právní otázce, ke které dovolatel argumentuje, a to, zda může být
předmětná zeď v části nacházející se nad jeho pozemkem v jeho výlučném
vlastnictví.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, protože ji odvolací soud řešil
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006
[uveřejněném pod č. C 4623 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], uvedl, že „podle § 854
obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen ‚o. z. o.‘) brázdy, ploty
dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné
rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné
vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.
Podle tohoto ustanovení platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví
rozhrady, kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami (k tomu srovnej Komentář
k československému obecnému zákoníku občanskému autorů JUDr. F. Roučka a JUDr.
J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 – dále jen „Komentář“,
díl III, str. 658). O. z. o. tedy výslovně počítal s tím, že předmětem
spoluvlastnictví vlastníků dvou sousedních staveb může být i zeď tyto stavby
oddělující. Pokud § 361 o. z. o. rozlišoval spoluvlastnictví nedělené s podíly
ideálními a spoluvlastnictví dělené s podíly reálnými, pak spoluvlastnictví
rozhrad bylo spoluvlastnictvím neděleným s podíly ideálními. Podle Komentáře,
díl II, str. 221‚ je v obč. zák. zevrubně upraveno, a to v § 825 až § 858 – O
tomto spoluvlastnictví mluvíme, náleží-li věc ještě nerozdělená několika osobám
současně (§ 361 věta 1), a to podle podílů ideálních‘. Vznik spoluvlastnictví –
společenství věci, která náleží nerozděleně několika osobám – upravoval § 825
o. z. o. tak, že ‚se zakládá na nahodilé události; na zákoně; na posledním
pořízení nebo na smlouvě‘. Nic tedy nebránilo tomu, aby spoluvlastnictví zdi
sousedních staveb bylo založeno dohodou vlastníků sousedních staveb. Na trvání
tohoto zvláštního spoluvlastnického vztahu by neměla vliv skutečnost, že obč.
zák. z roku 1950 a 1964 takový vztah neupravují.“
Vyvratitelná domněnka společného vlastnictví rozhrad obsažená v § 854 o. z. o.
nachází své uplatnění zejména v případech, kdy zdi, případně jiné rozhrady, na
pozemcích stály od nepaměti a nemohou být již vyjasněny jejich vlastnické
poměry [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 1963, sp.
zn. 5 Ob 190/63 (právní věta uveřejněna na www.ris.bka.gv.at)].
Ve věci vedené mezi týmiž účastníky, kde byla otázka vlastnictví předmětné zdi
řešena jako předběžná, a ve které rozhodoval dovolací soud usnesením ze dne 29.
9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3700/2009 (uveřejněným pod č. C 10353 v Souboru),
dovolací soud doplnil, že pokud vyšel soud prvního stupně z toho, že mezi domy
účastníků je jediná zeď, která se nachází „na obou pozemcích“, takže „pokud
byla zeď postavena, tak jakékoliv dostavování (zvyšování) je pouze dostavování
původní zdi a nelze příčně hovořit o různých vlastnících zdi“, nezakládá tento
skutkový stav důvod pro odchýlení se od právního názoru vysloveného v
rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2097/2006. Shodný závěr pak zjevně
platí i pro ty případy, kdy v určité své části se v důsledku výstavby zeď
nachází pouze nad jedním z pozemků.
Závěr o tom, že zvyšování původní zdi nezakládá oddělené vlastnictví jejích
částí, je v souladu i obecným principem, že součást není věcí v právním smyslu
a sdílí právní osud věci hlavní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012 (uveřejněný pod č. C 13 291 v Souboru)].
Pokud dovolatel v dovolání považoval za „dílčí právní otázku“ posouzení, zda
může být zeď mezi domy samostatnou věcí, dovolací soud uvádí, že mu není
zřejmé, jaký význam by mělo řešení této otázky v poměrech souzené věci již
proto, že odvolací soud své zamítavé rozhodnutí v žádném směru nezaložil na
tom, že by zeď nemohla být samostatnou věcí. Nalézací soudy věcně posuzovaly
vlastnický režim zdi, na kterou zjevně nahlížely jako na věc v právním slova
smyslu a pouze dospěly k závěru, že není ve výlučném vlastnictví žalobce, ale
že se jedná o společnou zeď účastníků. Argumentace dovolatele je ostatně
rozporná potud, že se žalobou domáhá určení výlučného vlastnického práva ke
zdi, nalézací soudy se z tohoto pohledu věcí zabývaly, byť se závěrem pro
žalobce nepříznivým a přesto klade v dovolání otázku, zda může být zeď
samostatnou věcí, i když rozhodnutí nalézacích soudů nejsou na opačném závěru
založena.
Jestliže pak dovolatel vymezuje v dovolání otázku, „zda může být zeď mezi domy
ve výlučném vlastnictví (součástí) jen jednoho z domů tak, že druhý dům bude z
pohledu práva vlastnického bez obvodové zdi“, není zřejmé, s jakými právními
závěry odvolacího soudu prostřednictvím této argumentace dovolatel polemizuje a
jakým způsobem by se řešení této otázky na základě skutkových zjištění
učiněných nalézacími soudu, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, mělo
promítnout v poměrech souzené věci.
Dovolatel dále v dovolání provádí podrobný výklad ustanovení § 506 a § 1024
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ačkoliv na aplikaci uvedených
zákonných ustanovení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Pro
úplnost pak dovolací soud dodává, že v usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22
Cdo 892/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil, že režim § 506 o. z. se
nevztahuje na stavby, které jsou věcí ve smyslu občanskoprávním a vznikly před
1. 1. 2014 (proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1879/2016, dostupném
na http://nalus.usoud.cz). Na ustanovení § 1024 o. z. odkázal dovolatel v
souvislosti s tím, že „odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, podle
kterého je zeď v předmětu řízení tzv. rozhradou dle §§ 1024 a násl. občanského
zákoníku“. Takový závěr však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec
neučinil. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně věc posoudil podle §
854 o. z. o. a toto jeho právní posouzení shledal odvolací soud správným a
výslovně na ně odkázal. Ostatně ani soud prvního stupně ve věci § 1024 o. z.
neaplikoval; toliko uvedl, že se v dané věci jedná o tzv. rozhradu s
vysvětlujícím doplněním, že „v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. jsou
rozhrady upraveny v ustanovení § 1024 a násl.“.
V řešené věci dovolací soud vychází z odvolacím soudem zjištěného skutkového
stavu (kterým je vázán – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)].), že z provedeného
dokazování nevyplynulo, kdo byl stavebníkem předmětné středové zdi. Zeď mezi
oběma domy se v přízemí nachází jak na pozemku žalobce, tak i na pozemku
žalovaného. V prvním patře se zeď vychyluje od původní základové linie na
pozemek žalobce. Předmětná zeď existovala již v roce 1930 a zřejmě byla
postavena ještě v 19. století. Pokud za této situace dospěl odvolací soud k
závěru, že právní režim je určen § 854 o. z. o. tak, že tato zeď náleží do
spoluvlastnictví účastníků, nelze jeho závěru v rovině přiměřenosti s ohledem
na shora uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ničeho
vytknout, a v přezkumu dovolacím soudem tak obstojí.
Jestliže dovolatel považuje domněnku společného vlastnictví rozhrad za
vyvrácenou tím, že část zdi přesahuje výlučně na jeho pozemek s odkazem na §
857 o. z. o., dovolací soud dodává, že toto ustanovení míří na případy, kdy je
rozhrada postavena takovým způsobem, že jsou její stavební prvky umístěny pouze
na jednu stranu. Takový závěr však v řešené věci učinit nelze, když zeď je
umístěna stavebně na obou pozemcích, jen v určité části se vychyluje na jeden z
pozemků. Ostatně poslední věta tohoto ustanovení, speciálně se vztahující na
zdi, výslovně normuje, že za výlučného držitele zdi se považuje ten, kdo
nesporně drží zeď ve stejném směru pokračující, stejně vysokou a silnou. Jak
vyplývá ze skutkových zjištění, nelze k takovému závěru dospět již proto, že
zeď v prvním nadzemním podlaží je užší a nepokračuje stejným směrem.
K výtkám dovolatele o tom, že odvolací soud neprovedl jím nabízené důkazy,
resp. je nesprávně vyhodnotil, dovolací soud uvádí, že jimi dovolatel vystihuje
vady řízení (zejména námitka, že určité důkazy soud neprovedl). Opomíjí přitom,
že vady řízení (kam ostatně patří i dovolatelem uplatněná námitka, že soud
neprovedl určité důkazy, jakož i tvrzený nedostatek poučení podle §118a o. s.
ř., překvapivost rozhodnutí a nedostatky v odůvodnění rozhodnutí) obecně nejsou
způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací
soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem
je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014,
nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)]. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) tak nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu