22 Cdo 3778/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. B., zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem
Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10 proti žalovaným 1) M. D., 2)
M.B., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 1 –
Novém Městě, Opatovická 1659/4, o zdržení se ohrožování šířením požárně
nebezpečného prostoru a uložení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami
pod sp. zn. 6 C 222/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 16. dubna 2015, č. j. 28 Co 61/2015-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit každé z žalovaných náklady dovolacího řízení
ve výši 1 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaných JUDr. Josefa Kulhavého.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
9. 2014, č. j. 6 C 222/2013-139, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
uložení povinnosti žalovaným zdržet se šíření požárně nebezpečného prostoru
umístěním a užíváním oken o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm,
umístěných v boční stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, nacházející se na
pozemku parc. č. st. 51 v katastrálním území a obci M., zapsaném na LV č. 253,
vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Příbram, která směřují na západ směrem k pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc.
č. st. 50/1 v katastrálním území a obci M., zapsaném na LV č. 58, vedeném
Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram (výrok
I.). Dále zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost na svůj náklad
opatřit okna o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěná v boční
stěně stavby ve vlastnictví žalovaných, která směřují na západ směrem k pozemku
ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1, luxfery s 15minutovou požární
odolností, eventuálně aby byla žalovaným uložena povinnost na svůj náklad
zazdít cihelným zdivem oboustranně omítnutým s 15minutovou požární odolností
okna o rozměrech 1850 mm x 1450 mm a 750 mm x 1000 mm, umístěná v boční stěně
stavby ve vlastnictví žalovaných, která směřují na západ směrem k pozemku ve
vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 50/1, eventuálně, aby žalovaným byla uložena
povinnost na svůj náklad postavit požární stěnu mezi příslušnými objekty s tím,
že by se jednalo o stěnu z nehořlavých materiálů splňující příslušnou
požadovanou požární bezpečnost staveb, dále že žalované musí zajistit, aby
předmětná stěna neumožnila při případném požáru, aby teplo z okna vyzařovalo
mimo pozemek žalovaných, že výška stěny musí být minimálně 15 minut shodná s
výškou okenního nadpraží, že šířka stěny musí být určena s přesahem hrany oken
podle zásady úhlu ve 20 stupních vyzařování tepelného toku a že stěna musí
splňovat požadavek na požární odolnost minimálně 15 minut (výrok II.). Ve
výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti výrokům I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2015,
č. j. 28 Co 61/2015-192, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu
potvrdil (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu
nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud vyřešena, resp. zčásti se měl odvolací soud při jejím řešení od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Touto otázkou má být posouzení,
zda může být imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 občanského zákoníku zasahování
požárně nebezpečným prostorem z pozemku jednoho vlastníka na pozemek druhého
vlastníka, resp. zda požárně nebezpečný prostor může být za určitých podmínek
imisí ve smyslu tohoto ustanovení. Dovolatelka má za to, že rozsah § 1013 odst.
1 občanského zákoníku není omezen jen na exaktně měřitelné imise. Není možné
připustit, aby se soudy nezabývaly tím, že požárně nebezpečný prostor vytvářený
existencí oken v nemovitosti žalovaných přesahuje na pozemek ve vlastnictví
žalobkyně jen proto, že jej nelze formálně kvantifikovat jako imisi. Soudy
rovněž nezohlednily důkazy stavebními povoleními z roku 1969 a 1983. Odvolací
soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce
„míry vážnosti a reálnosti hrozby vzniku škody ve smyslu § 2903 odst. 2
občanského zákoníku pro vyhovění žalobnímu nároku na uložení povinnosti provést
konkrétní opatření k odvrácení hrozící škody.“ Přestože soudy dospěly k závěru,
že by se v případě vzniku požáru tento šířil od oken žalovaných na nemovitost
žalobkyně, uzavřely, že nebylo prokázáno vážné ohrožení práv žalobkyně. V tomto
směru jsou jejich rozhodnutí nelogická. Jestliže odvolací soud uzavřel, že
žalobkyni nehrozí v důsledku existence požárně nebezpečného prostoru vážná ani
reálná újma, protože od roku 1983 k požáru nedošlo, jde o závěr
nekorespondující se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Dovolatelka s
poukazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedla, že postačí
pouhé vážné ohrožení, není nutné nebezpečí bezprostředního vzniku škody.
Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu
prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalované navrhly zamítnutí dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předložila dovolacímu soudu k řešení podle jejího přesvědčení dosud
neřešenou otázku, zda zasahování požárně nebezpečným prostorem z pozemku
jednoho vlastníka na pozemek druhého vlastníka muže být imisí ve smyslu § 1013
odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou předestřená
právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací
soud se od ní neodchýlil.
Podle § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“) vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn,
pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na
pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a
podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.
Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru
takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní
právní důvod.
Přes rozdíly ve formulacích § 1012 a 1013 odst. 1 o. z. a § 127 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vychází nová úprava
z obdobných principů ochrany proti imisím, a lze tak i nadále přiměřeně
vycházet z dosavadní judikatury. I když soud prvního stupně žalobu posoudil
před 1. 1. 2014 podle § 127 odst. 1 obč. zák., odvolací soud, který rozhodoval
o odvolání po tomto dni, aplikoval správně § 1013 odst. 1 o. z. (viz § 3028
odst. 2 o. z.); na hmotněprávním a ani procesním postavení účastníků se po 1.
1. 2014 v této věci nic zásadně nezměnilo. Ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák.
ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny,
parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož
i vnikáním chovaných zvířata vnikat na sousedící pozemek) se totiž – přes
odlišné slovní vyjádření – obsahově neliší od § 1013 odst. 1 o. z. [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014
(uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.) jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.)].
Ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací
soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti [k tomu srovnej přiměřeně
použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3.
2009, sp. zn. 22 Cdo 1866/2006 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod pořadovým č.
C 7 137) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo
1514/2007 (uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 7 480)].
Ve stanovisku ze dne 23. 5. 1985, Cpj 67/84 (uveřejněném pod č. 37/1985 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud SSR konstatoval, že
„medzi typické susedské spory patria prípady, v ktorých došlo k zásahom
(imisiám), teda k prenikaniu nejakých účinkov z jedného pozemku na susedný
pozemok.“ K tomuto názoru se přihlásila i odborná literatura (srovnej Spáčil,
J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013,
str. 148).
V rozsudku ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vyložil, že obtěžování ve smyslu § 127 odst. 1
obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky
fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve
vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat
objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je
povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.
K názoru, že imisí jsou účinky fyzicky přesahující věc samu a působící na jiné
osoby nebo na věci ve vlastnictví jiného negativním způsobem, se v obecnosti
hlásí i zahraniční judikatura. Tak např. rakouský Nejvyšší soudní dvůr
zdůrazňuje mimo jiné smyslovou vnímatelnost látek (účinků), které jsou
přiváděny zejména mechanickou nebo fyzikální cestou na pozemek nebo
prostřednictvím vzduchu [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního
dvora ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 2 Ob 216/08s (uveřejněné na www.ris.bka.gv.at
)].
Z toho vyplývá, že existence stavby, resp. oken v ní umístěných, sama o sobě
imisí být nemůže, neboť se nejedná o žádný účinek, který by se – přímo nebo
nepřímo – přenášel na sousední pozemek. Imisí by však mohly být účinky
vycházející z takové stavby – např. stínění. Žádné takové účinky však
dovolatelkou nebyly ani tvrzeny.
Pokud dovolatelka dále požadovala uložení konkrétních opatření žalovaným z
důvodu, že jí hrozí vážná újma podle § 2903 odst. 2 o. z., není dovolání taktéž
přípustné.
S ohledem na to, že žalobkyně požadovala provedení konkrétních (pozitivních)
opatření k zabránění tvrzené vážné újmy, dovolací soud se tímto nárokem
zabýval, neboť zde není dán vztah speciality (§ 127 odst. 1 obč. zák., resp. §
1013 odst. 1 o. z.) a obecnosti (§ 417 odst. 2 obč. zák., resp. § 2903 odst. 2
o. z.). Ten by byl dán v případě, že by oba požadavky směřovaly ke zdržení se
vážně ohrožující činnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005,
sp. zn. Cdo 1733/2004 (uveřejněný v Souboru pod č. C 3 393)].
Dovolatelka namítla, že se odvolací soud při posuzování otázky, zda lze v
řešené věci vyhovět požadavku na odvrácení vážné újmy, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Dovolací soud se zabýval předpoklady pro vyhovění žaloby na odvrácení vážné
újmy v usnesení ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009 (dostupném na
www.nsoud.cz), kde uvedl, že „žalobě opřené o § 417 obč. zák. nelze vyhovět,
pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda; nestačí tedy prokázat
ohrožení škodou nikoliv vážnou [z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti
súdov Slovenskej socialistickej republiky vo veciach ochrany vlastníctva k
nehnuteľnostiam a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze
dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněného pod č. 65/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Musí jít též o ohrožení vážné, aktuální
a skutečně hrozící. Otázku, zda jde o vážné ohrožení, posoudí soud v nalézacím
řízení na základě volné úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v
případě její zjevné nepřiměřenosti“ [k tomu dále shodně srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4108/2010 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)]. V usnesení ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3258/2012
(dostupném na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud vysvětlil, že ustanovení §
417 odst. 2 obč. zák. „ohroženému poskytuje preventivní ochranu před
potencionálním rušením. Poskytnutí ochrany zde není podmíněno bezprostředním
rizikem vzniku škody, nýbrž postačuje, aby se jednalo o vážné ohrožení, v jehož
důsledku škoda vznikne v budoucnu. Z řečeného je patrno, že ochrana se
neposkytuje každému ohrožení, nýbrž jen ohrožení vážnému, přičemž posouzení
závažnosti spadá výhradně do oblasti jednoduchého práva.“
V rozsudku ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 163/2005 (uveřejněném v Souboru
pod č. C 4 283), dovolací soud ozřejmil, že „má-li jít podle ustanovení § 417
odst. 2 obč. zák. o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud
uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Toto
ustanovení slouží k poskytnutí preventivní ochrany, přičemž pro jeho aplikaci
není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně. Musí být prokázáno, že v
době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku, není
však předpokladem, že ke škodě již došlo, a není ani nutné, aby hrozilo
nebezpečí bezprostředního vzniku škody; postačí, jde-li zatím jen o ohrožení,
avšak vážné, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Tento závěr vyplývá i z
rozsudku dovolacího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99
(uveřejněného v Souboru pod. č. C 383).“
V rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2824/2000 (uveřejněném v Souboru
pod č. C 1 408), dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba podle § 417 odst. 2
obč. zák. může být úspěšná pouze tehdy, existuje-li vážné ohrožení v době
rozhodování soudu; pokud toto ohrožení spočívá v jednání žalovaného, je třeba,
aby k tomuto jednání již došlo anebo aby alespoň bylo prokázáno, že žalovaný
takto hodlá jednat. Nestačí jen možnost, že by žalovaný takto snad mohl jednat
v budoucnu.
V řešené věci odvolací soud dospěl (rovněž také s odkazem na skutková zjištění
soudu prvního stupně) k závěru, že nemovitosti žalobkyně a žalovaných jsou
postaveny v těsné blízkosti, takže je zde požárně nebezpečný prostor, přičemž
tento stav trvá již od doby vzniku staveb. Ačkoliv stavební povolení bylo
vydáno v letech 1969 a 1983 a okna byla vybudována nejpozději v letech 1983–
1985, nedošlo nikdy ke vzniku požáru. V době rozhodování soudu nehrozilo žádné
vážné ohrožení majetku a zdraví žalobkyně a soud neshledal ani pravděpodobným,
že by taková škoda mohla v budoucnu vzniknout.
Dovolací soud zde vychází z (dovolatelkou nepřípustně zpochybněných) skutkových
zjištění, z nichž soudy učinily závěr, že vážná škoda žalobkyni nehrozí. Těmito
skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je zpochybňovat [k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)].
Pokud nalézací soudy dospěly k závěru, že na základě provedených důkazů samotné
umístění oken v nemovitostech žalovaných sice představuje požárně nebezpečný
prostor, ovšem s ohledem na okolnosti konkrétního případu podložené zejména
neměnnou existencí takového dlouhodobého stavu aktuální nebezpečí šíření požáru
z oken v nemovitosti žalovaných na nemovitost žalobkyně nehrozí, resp. jedná se
sice o jisté ohrožení, nikoliv však vážné, jejich úvahy z hlediska zjevné
nepřiměřenosti obstojí.
Ostatně již v usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1650/2014, dospěl v
řízení mezi týmiž účastníky k závěru, že umístění oken v nemovitostech
žalovaných nepředstavuje aktuální nebezpečí šíření požáru oken v nemovitosti
žalovaných na nemovitost žalobkyně.
Pokud dovolatelka namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům
nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady
řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou
existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné
právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se
žalované domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. prosince 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu