22 Cdo 3831/2023-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně: R.E.F. s.r.o., IČO 04292120, se sídlem v Mariánských Lázních, Tepelská 137/3, zastoupená JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti žalované: ATEA PRAHA,s.r.o., IČO 25086405, se sídlem v Chrášťanech, Plzeňská 43, zastoupená Mgr. Gabrielou Knapovou, advokátkou se sídlem v Praze, Svitákova 2729/10, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 41/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 26 Co 8/2021-420,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Gabriely Knapové.
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 8 C 41/2019-167, zamítl žalobu na zřízení věcného břemene odpovídajícího služebnosti stezky a cesty ve prospěch vlastníka stavby bez č. p. postavené na pozemku parc. č. 219/10 a pozemku parc. č. 219/15 přes pozemky parc. č. 416/3 a parc. č. 411/36 v katastrálním území Chrášťany u Prahy v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem, a to za úplatu a na dobu neurčitou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 26 Co 8/2021-420, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění tak, že se zamítá žaloba na zřízení nezbytné cesty jako služebnosti ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. 219/10 – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. 219/15 – zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. Chrášťany u Prahy, obec Chrášťany, přes pozemek parc. č. 416/3 – silnice, ostatní plocha a pozemek parc. č. 411/36 – manipulační plocha, ostatní plocha, oba v k. ú. Chrášťany u Prahy, obec Chrášťany, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 691-104/2019, vyhotoveným Ing. Alexandrem Zverevem s tím, že každý vlastník pozemku parc. č 416/3 a pozemku parc. č. 411/36 v k. ú. Chrášťany by měl být povinen tuto služebnost strpět (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-IV).
3. Odvolací soud rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, „zda může navržená smlouva v daném případě poskytovat žalobkyni dostatečnou právní jistotu k zajištění přístupu garantujícího normální, běžné podmínky ke konkrétnímu podnikání, když je poskytnutí obligační formy zajištění přístupu podmiňováno tím, že žalobkyně bude hradit neurčité náklady na údržbu pozemku žalované“, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1936/2022, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016 a sp. zn. 22 Cdo 5100/2016).
6. V dovolání uvádí, že odvolací soud se na pokyn dovolacího soudu znovu zabýval otázkou, zda i přes učiněný návrh smlouvy je přístup žalobkyně nedostatečně zajištěn. Má za to, že návrh smlouvy tak, jak byl koncipován, nezbytnou jistotu ve vzájemných vztazích smluvních stran nezakládá, neboť obligační zřízení přístupu je podmíněno akceptací vyúčtování nákladů spojených s užíváním cesty, jež závisí na mnoha dopředu nejistých okolnostech, často závislých na žalované, zejména nákladů na pořízení, provoz a údržbu vjezdového systému a na provoz a údržbu komunikací. Do areálu, kde nemovitosti užívá několik desítek subjektů, vjíždí několik stovek vozidel denně. Systém ovládání brány pomocí čipu, který by musela akceptovat, považuje za nereálný a nekontrolovatelný, způsob kontroly a evidence, se kterým žalovaná spojuje obligační povolení cesty, bude vyvolávat značné spory a nejasnosti. Nejde ani o přístup, který zajistí normální, běžné podmínky k jejímu konkrétnímu podnikání, neboť jeden z jejích podnájemců sdělil, že, pokud by byli její dodavatelé, zaměstnanci či zákazníci omezováni či podrobováni kontrole při vjezdu do areálu, neměla by o užívání haly zájem a hledala by si jiné prostory, kde by k obdobným komplikacím nedocházelo, a rovněž Česká spořitelna, a.s., sdělila, že zajištění úvěru pozemky, ke kterým nebude zajištěn přístup po vlastním pozemku nebo věcným břemenem cesty, je neakceptovatelné. Žalovaná netvrdila, nakolik takový systém slouží i zájmům žadatele z hlediska bezpečnosti a zajištění jeho nemovitostí před přístupem neoprávněných osob, neuvedla ani kvantifikaci míry užívání cesty žadatelem, která může zajistit spravedlivé rozdělení nákladů a poplatků za smluvně zřízené užívání, zejména užívá-li cestu více osob, ev. další významné okolnosti. Žalobkyně je připravena v případě věcného práva uhradit cenu vyměřenou původním rozsudkem (672 000 Kč), zatímco dle návrhu smlouvy by měla hradit jen 2 000 Kč, služebností cesty by tedy ani nezískala majetkový prospěch. Bez spojení s veřejnou komunikací nebo při obtěžujícím přístupu hrozí žalobkyni ukončení nájemních smluv, naopak žalované by zřízením věcného břemene cesty nevznikla žádná újma, neboť jde o cestu, která je již jako přístupová komunikace do areálu užívána několika desítkami uživatelů včetně žalované.
7. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu není podle jejího názoru v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, odvolací soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal se všemi námitkami žalobkyně. Forma nezbytné cesty nemá vliv na vznik a výši nákladů, které v souvislosti s užíváním cesty žalobkyní vzniknou, budoucí náklady jsou vždy nejisté. Otázku, zda lze vjezdovou bránu a závoru akceptovat v rámci přístupu do areálu, považuje žalovaná za faktickou, nikoli právní, v tomto směru žalobkyně právní otázku ani nevymezila. Za překážku pro obligační zajištění přístupu nepovažuje ani přání třetích stran.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. V usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném, stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
13. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
14. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
15. Právní otázka tak, jak ji dovolatelka formuluje, není vyjádřením žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, neboť z jejího obsahu je bez pochybností zřejmé, že se vztahuje k individuálním poměrům souzené věci.
16. Dovolací soud nicméně dodává, že položená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání i proto, že dovolací soud se při posouzení zákonných předpokladů pro povolení nezbytné cesty od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
17. Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně. Nezbytnou cestu nelze povolit rovněž v případě, kdy lze sledovaného cíle dosáhnout jinými právními instituty, které zatěžují vlastníka pozemku méně, např. právem nezbytného vstupu podle § 1021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016). Podmínky pro povolení nezbytné cesty nejsou dány ani tehdy, pokud žadatel o nezbytnou cestu vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016). V obdobných případech je nutno (individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem v každé projednávané věci) posoudit, zda přístup žadatele o nezbytnou cestu k nemovitosti z veřejné cesty odvozený od příslušné obligace zajišťuje žadateli obvyklé užívání nemovitosti v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po něm spravedlivě požadovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022).
18. V rozsudku ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022, vydaném v této věci, Nejvyšší soud uvedl, že náklady na údržbu komunikace jsou v době povolení nezbytné cesty, resp. v době jejího smluvního zřízení v zásadě vždy nejisté, a stejně tak je nejisté, zda ohledně nich mohou vzniknout spory; to platí i o nákladech na energie potřebné k provozu vjezdového systému. Tato nejistota tak nemůže být důvodem k odmítnutí nabízené smlouvy.
19. Rozhodnutí o zřízení práva cesty je rozhodnutím konstitutivním, hmotné právo proto v rámci tohoto řízení upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
20. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že navrhovaná nájemní smlouva poskytuje možnost vstupu prostorově ve stejném rozsahu, jakého se žalobkyně dle geometrického plánu domáhá, je navrhována na dobu neurčitou se závazkem žalované tuto smlouvu nevypovědět a smluvně zajistit, aby v případě převedení vlastnického práva k dotčeným pozemkům právní nástupce vstoupil do práv a povinností z této smlouvy. Smlouva obsahuje jasná pravidla pro vstup a vjezd a pro registraci průjezdu vozidel žalobkyně, jejích nájemců, podnájemců a dalších osob, které by se potřebovaly k nemovitostem žalobkyně dostat, a to pomocí čipů.
Dodal, že na žalobkyni lze spravedlivě požadovat, aby se podílela na úhradě ve smlouvě specifikovaných nákladů na provoz a údržbu dotčených pozemků a na provoz a údržbu vjezdového systému do areálu, který pro žalobkyni jednak představuje určitou míru zabezpečení jejího majetku a majetku jejích nájemců a podnájemců, jednak navržený čipový systém kontroly průjezdů představuje i důležitý prvek pro spravedlivé rozdělení nákladů na provoz a údržbu nezbytnou cestou dotčených pozemků (komunikací), a to dle logického způsobu rozúčtování dle smlouvy.
Částky vybírané za průjezd vozidla přitom představují zálohu na tyto náklady. Za spravedlivý důvod pro odmítnutí navrhované smlouvy nepovažoval odvolací soud ani obavu o budoucí spory či o nerealizovatelnost čipového systému, k namítané nejistotě budoucích nákladů poznamenal, že budoucí náklady jsou vždy nejisté.
21. Úvahu odvolacího soudu, že návrh smlouvy zajišťuje žalobkyni dostatečný přístup z veřejné cesty, a to i pro její podnikání, které spočívá v pronájmu budov, a rovněž dostatečnou stabilitu právních vztahů, nepovažuje dovolací soud ani za nepřiměřenou, ani za nedostatečně odůvodněnou.
22. K námitce žalobkyně, že obligační forma není dostatečná k zajištění jejích podnikatelských aktivit, dovolací soud dodává, že pro posouzení toho, zda navrhovaná nájemní smlouva objektivně postačuje k zjištění přístupu k nemovitostem žadatele o nezbytnou cestu, je třeba se zabývat i účelem, ke kterému nemovitá věc, ke které má být nezbytná cesta povolena, v souladu se stavebními předpisy slouží. Pokud nemovitost slouží k podnikání, měl by být zajištěn přístup, který takové podnikání umožní. Jde však o zajištění spojení s veřejnou cestou v odpovídajícím nezbytném rozsahu, nikoli obecně o podporu podnikání žadatele o nezbytnou cestu. Závěru o tom, že dostatečné spojení s veřejnou cestou je v dané věci zajištěno navrhovanou nájemní smlouvou, proto nebrání, že tím nebudou vytvořeny podmínky pro poskytnutí bankovního úvěru žalobkyni či naplněny představy podnájemce žalobkyně o formě zajištění přístupu.
23. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladových výroků, které byly dovoláním výslovně rovněž napadeny, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
24. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu