22 Cdo 3861/2022

22 Cdo 3861/2022-345

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. S., narozené XY, bytem v XY, b) P. S., narozeného XY, bytem v XY, a c) M. V., narozeného XY, bytem ve XY, všech zastoupených JUDr. Jitkou Šejharovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Věštínská 509/32, proti žalované M. M., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 290/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 Co 285/2022-268, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 Co 285/2022-268, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 C 290/2020-222, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 C 290/2020-229, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY, a to tak, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl ve výši id.

1/2 a žalobce c) má ve výlučném vlastnictví spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 (výrok I). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a záloze na znalečném (výrok III). Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 Co 285/2022-268, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a o soudním poplatku (výrok IV). Žalobci byli, a tvrdí, že stále jsou, spoluvlastníky nemovitostí uvedených výše.

V roce 1980 bylo v souvislosti s převodem spoluvlastnického podílu zřízeno k nemovitostem J. V., příbuznému žalobců, užívací právo. J. V. v roce 2020 zemřel a při projednávání dědictví se zjistilo, že jako jediný vlastník sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí evidován on, jeho závětní dědičkou je žalovaná. J. V. měl spolu s L. J. od žalobců nabýt vlastnické právo kupní smlouvou ze dne 28. 4. 1990, sepsanou v advokátní poradně advokátem Mgr. Pavlem Jakimem, který byl podle zjištění soudu prvního stupně zmocněn k úkonům potřebným k registraci smlouvy, k projednání souhlasu Místního národního výboru Oslov a k ohlášení smlouvy k registraci na Státním notářství v Písku.

Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Písku pod RI 657/1990. Žalobci nyní tvrdí, že takovou smlouvu neuzavřeli a že o ní nevěděli; originál kupní smlouvy s podpisy účastníků se nepodařilo najít, soud měl však k dispozici „Dotazník a čestné prohlášení k registraci a zpoplatnění smlouvy“ ze dne 25. 4. 1990; ze znaleckého posudku zjistil, že podpisy žalobců na této listině nejsou pravé. Později se J. V. na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 3. 9. 1998, uzavřené s L.

V. (dříve J.), stal výlučným vlastníkem. Bylo též zjištěno, že žalobkyně a) se asi před 20 lety dozvěděla, že nemovitosti jsou zatíženy exekucí a „vlastníkem části je J. V.“. Tuto situaci žalobkyně a) tehdy neřešila, neboť, jak uvedla, zjistila po vyžádání listin, že podpis její a manželův na kupní smlouvě není jejich, že u Mgr. Pavla Jakima nikdy nebyli, a měla věc za promlčenou; navíc žalobce c) tehdy za J. V. zaplatil dluh v exekuci, a to 3/4 milionu korun. Žalobkyně a) začala věc řešit až poté, co jí notářka sdělila, že neplatnost se nepromlčuje (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně).

Žalobce b) uvedl, že to, že žalobce c) zaplatil za J. V. dluh, považoval za velkorysé gesto, vedené snahou žalobce c) zachránit rodinný majetek (bod 17). Žalobce c) uvedl, že se J. V.

„naskytla možnost získat nějaká pole, avšak pouze pokud uhradí dluhy, tak mu žalobce c) pomohl a získal jakousi částku za tyto pole“ (bod 18 rozsudku soudu prvního stupně). Žalobu podali až po smrti J.

V. Soud prvního stupně měl za to, že kupní smlouva i smlouva o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 3. 9. 1998 jsou absolutně neplatné podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), neboť podpisy převodců na „Dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění smlouvy“ nejsou podpisy převodců (žalobců). J. V. nemohl nabýt vlastnictví ani vydržením. Podle soudu „nelze dovodit dobu 10 let poctivé, řádné a pravé držby dle § 1091 o. z., § 3028 a § 1089 o. z. a § 992, 993, 994 o.

z., neboť to byl J. V., který byl aktivní při přípravě a sepisování kupní smlouvy ze dne 28. 4. 1990, a měl z jejího obsahu jednoznačný majetkový prospěch, což vylučuje jeho dobrou víru v průběhu doby, kdy se choval jako vlastník nemovitostí. Nečinnost žalobců v dřívější době ve vztahu k domáhání se určení vlastnického práva nemůže mít žádný vliv na řádnost držby J. V., nemůže ji tedy ‚legalizovat‘ a není způsobilá ani potvrdit jeho vlastnické právo k nemovitostem. V případě mimořádného vydržení dle § 1095 o.

z. nelze dovodit poctivý úmysl J. V., nar. XY, který musel vědět, že žalobci a), b), c) nepodepsali listiny spojené s převodem vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť si musel být vědom nepravosti podpisů žalobců na Dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění smlouvy ze dne 25. 4. 1990 a na kupní smlouvě ze dne 28. 4. 1990.“ Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal sice závěr soudu prvního stupně o neplatnosti převodní smlouvy kvůli falešným podpisům na zmíněném dotazníku, avšak k vydržení vlastnického práva, které posoudil podle § 130 odst. 1 ve spojení s § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), uvedl, že závěr o podvodném zmocnění se věci nelze učinit.

„J. V. pověřil vyřízením formálních náležitostí převodu advokáta jako osobu povolanou právními předpisy k poskytování právní pomoci, právem se tedy domníval, že advokát, kterému věc k vyřízení předal, potřebné náležitosti vyřídil. J. V. disponoval kupní smlouvou, obsahující článek o tom, že kupní smlouva byla sepsána v Advokátní poradně v Písku advokátem Pavlem Jakimem, před kterým účastníci smlouvu vlastnoručně podepsali a na důkaz toho, že jsou připojeny vlastnoruční podpisy účastníků. Tato smlouva byla následně registrována státním notářstvím a registrace smlouvy je skutečností, ke které je třeba také při zkoumání dobré víry přihlížet.

J. V. nemovitosti užíval, nakládal s nimi, v jejich užívání a dispozici s nimi nebyl nijak rušen. (…) Dobrá víra nebyla narušena ani v době, kdy nemovitosti byly postiženy exekucí a jak sami žalobci uvedli, tato skutečnost jim byla známa, část dluhu J. V. byla dokonce zaplacena žalobcem M. V.

Odvolací soud je tedy toho názoru, že podmínky pro vydržení byly splněny, dobrá víra trvala po celou vydržecí dobu, to je po dobu 10 let od uzavření předmětné smlouvy a její registrace a nebyla nikým narušena. Okolnosti dobrou víru vylučující nebyly v řízení prokázány, žalobci tvrzené důvody nejsou způsobilé závěr o existenci neoprávněné držby učinit. J. V. nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), „neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“; z obsahu dovolání je zřejmé, že uplatňují jen předpoklad přípustnosti vycházející z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozhodnutí uvedená níže).

Žalobci dovolací argumentaci opírají zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, s jehož závěry se odvolací soud nevyrovnal. Podle nich se odvolací soud nedostatečně vypořádal s námitkami žalobců ohledně dobré víry držitele, resp. držitelů, přičemž to měla být, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, právě žalovaná, kdo měl prokázat dobrou víru J. V. a L. J., tedy nabyvatelů dotčených nemovitostí. Dále žalobci namítají, že pokud odvolací soud neučinil žádné právní závěry ohledně dobré víry L. J., rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015, protože při nabývání věcí do spoluvlastnictví vydržením musí být v dobré víře oba nabyvatelé. Zároveň se domnívají, že odvolací soud nehodnotil všechny důkazy prokazující nedostatek dobré víry J. V. v jejich vzájemné souvislosti, a dospěl tak k chybným právním závěrům.

Žalobci dále dodávají, že odvolací soud z kupní smlouvy „učinil skutková zjištění nad rámec zjištění soudu I. stupně z důkazu, který sám neprovedl, a to za účelem podpory svého právního závěru, že dobrá víra pana J. V. nebyla během vydržecí doby zpochybněna,“ čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nebo rozsudku ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 762/2021). Dovolání žalobci uzavírají odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29.

4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, a tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Žalobci navrhují, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a argumentuje tím, že byly splněny veškeré zákonné podmínky při sepisu a registraci kupní smlouvy. Žalobci navíc uplatnili svůj nárok u soudu až po 30 letech od uzavření kupní smlouvy a následného zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, byť do katastru posléze sami nahlíželi a údaje o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem měli k dispozici.

Žalobci v řízení navíc nepředložili žádný důkaz, který by mohl zpochybnit dobrou víru J.

V. Navrhuje zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Protože k vydržení nemovitostí mělo dojít v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, posoudil Nejvyšší soud věc podle tohoto zákona (§ 3028 odst. 1, 2 o. z.).

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Posouzení, je-li držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/1999).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 736/2014, se podává, že není-li předpoklad dobré víry splněn, byť i jen u jednoho ze spoludržitelů, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do spoluvlastnictví podílového (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2152/2003).

Dovolací soud může zpochybnit otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdy by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu dne 9. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1845/2011).

Úvaha odvolacího soudu o objektivní dobré víře nabyvatelů je předčasná, a tudíž nesprávná; rozhodnutí je tak v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/1999).

Především se soudy vůbec nezabývaly otázkou dobré víry L. J., která měla spolu s J. V. nabýt pozemek v roce 1990. Nicméně povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně nedostatku její dobré víry tíží žalobce (§ 7 ve spojení s § 3030 o. z.). Posouzení objektivní dobré víry předchůdců žalované nelze oddělit od posouzení podpisu kupní smlouvy, kterou nabyli pozemek do vlastnictví. Je totiž třeba učinit skutkové zjištění, zda prodávající kupní smlouvu podepsali; pokud ji nepodepsali, pak i v případě, že by nebylo zjištěno přímým důkazem, kdo tak učinil, šlo by o významnou skutečnost nasvědčující tomu, že to byl J. V. nebo osoba jednající po dohodě s ním a v jeho prospěch (jiné vysvětlení by odporovalo logickému myšlení, a závěr o dobré víře nabyvatelů by byl zjevně nepřiměřený. S praktickou jistotou lze vyloučit, že by někdo jiný bez vědomí J. V. listinu za žalobce podepsal).

V této věci odvolací soud opřel závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o zjištění, že žalobci jako převodci nemovitostí nepodepsali „Dotazník a čestné prohlášení k registraci a ke zpoplatnění smlouvy“, aniž by uvedl, proč tento nedostatek považuje za důvod neplatnosti samotné kupní smlouvy, která byla sepsána (a měla být podepsána) o dva dny později v advokátní kanceláři (k tomu, že nešlo o součást smlouvy, viz Pěcha, F.: K zásahům veřejné moci do smluvních převodů nemovitostí. Právní rozhledy, 2009, č. 17, s.

624-627). Tento dotazník byl podle literatury zaveden „Směrnicí o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory“, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství dne 15. 5. 1964; nešlo o obecně závazný právní předpis. „Zde je třeba poznamenat, že za účinnosti této směrnice se nikdy nikdo neodvážil interpretovat zmíněný dotazník jako smlouvu samotnou, i když ve své první části obsahoval úplné údaje o převodcích a nabyvatelích, údaje o nemovitosti samotné, způsobu převodu nemovitosti, jakož i o její ceně, případně splátkách atp., a podpisy převodců a nabyvatelů“ (Holub, O., Olivová, K., Kuba, B., Vávrová, M.: Byty a katastr nemovitosti.

Ad Notam, 1995, č. 3, s. 62). Je nepochybné, že bez uvedeného dotazníku by státní notářství smlouvu neregistrovalo, pokud by tak však přesto učinilo, nezaložilo by to neplatnost smlouvy, pokud by jinak byly její náležitosti splněny. Soud prvního stupně sice uvedl, že J. V. „si musel být vědom nepravosti podpisů žalobců na Dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění smlouvy ze dne 25. 4. 1990 a na kupní smlouvě ze dne 28. 4. 1990“, avšak jinak skutkové zjištění o nepravosti podpisů na kupní smlouvě neučinil a není zřejmé, z čeho vycházel.

Protože podepsaný originál smlouvy se nezachoval (podpisy na smlouvě nemusely být ověřené, viz rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 1965, sp. zn. 5 Co 304/65, publikované pod č. 25/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), a nelze přímo prokázat, zda na smlouvě byly podpisy žalobců, lze dovodit nedostatek podpisu žalobců na smlouvě, a tím i nedostatek dobré víry J. V., jen z chování účastníků po uzavření smlouvy. Nejvyšší soud opakovaně uvedl (srov. např. jeho rozsudky ze dne 6.

2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004), že existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. To platí přiměřeně i pro důkaz podpisu smlouvy, která se nedochovala; jestliže bude prokázáno, že nabyvatel se nadále choval jako vlastník nemovitostí a převodci jeho právo respektovali, bude to důkaz o jejich vůli nemovitost převést a o přesvědčení, že se tak stalo, což ovšem implikuje závěr o tom, že smlouva byla podepsána.

Tato věc je komplikována tím, že J. V. byl již na základě smlouvy z roku 1980 oprávněn sporné pozemky užívat; byl tedy jejich detentorem. Tím je ztížen důkaz o tom, zda žalovaní jeho držbu věci (vlastnického práva) akceptovali (mohli mít za to, že věc užívá jako detentor).

V usnesení ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 617/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že tradičně se uplatňuje sice výslovně v zákoně neupravená, nicméně z povahy věci vyplývající zásada, že nikdo si nemůže sám měnit důvod držby (nemo causam sibi possessionis mutare potest).

Jestliže detentor začne nakládat s věcí jako s vlastní, resp. vykonávat držené právo „pro sebe“ (§ 129 odst. 1 obč. zák.), pak se stane držitelem věci, a to nezávisle na vlastníkovi. Jestliže se detentor uchopí držby věci v detenci tajně („clam“), a nedá navenek alespoň konkludentně, nicméně jasně najevo, že držitelem věci (vlastnického práva k ní) je nadále on, nelze jeho jednání zásadně považovat za dobrověrné a držbu považovat za oprávněnou. Jde tedy o posouzení, zda se (údajní) nabyvatelé chovali vůči převodcům nadále jako vlastníci věci (držitelé vlastnického práva). Přitom je třeba zvážit, zda žalobci věděli o tom, že si držitelé nárokují vlastnické právo k nemovitostem (viz platby dluhu J. V., jejich motivace a vědomost o nich), a v kladném případě, zda přijali opatření na ochranu jejich práva (jejich vysvětlení nečinnosti, která se zatím podávají z obsahu spisu a z jejich výpovědí, bude třeba hodnotit i z hlediska § 4 odst. 1 o. z.).

Je tedy třeba učinit skutková zjištění ohledně chování účastníků po (údajném) uzavření smlouvy z roku 1990; od tohoto zjištění se může odvíjet nejen závěr o dobré víře držitelů či o jejím nedostatku, ale, a především, i závěr o tom, zda smlouva byla uzavřena (podepsána) žalobci. Pokud soud učiní závěr, že žalobci přesto, že o držbě (nikoliv jen o detenci) předchůdců žalované, nebo dokonce o stavu evidence vlastnictví v katastru nemovitostí věděli, a přesto se nijak nebránili (údajné právo uplatnili až po smrti J.

V.), pak bude třeba s přihlédnutím k dalším okolnostem zvážit závěr, že si změny vlastnického práva byli vědomi, respektovali jej a smlouvu tudíž podepsali. Odvolací soud uvedl, že „dobrá víra nebyla narušena ani v době, kdy nemovitosti byly postiženy exekucí a jak sami žalobci uvedli, tato skutečnost jim byla známa, část dluhu J. V. byla dokonce zaplacena žalobcem M. V.“. Nicméně skutkové zjištění o tom, že žalobci držbu (nikoliv užívání) J. V., ev. L. J., tolerovali, neučinil. Účastníkům musí být poskytnuta možnost ohledně této otázky vznášet tvrzení a navrhovat k nim důkazy.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu