ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636, proti žalované E. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 5/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 28 Co 163/2021-413, takto:
I. Dovolání žalované v části směřující proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 28 Co 163/2021-413, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 28 Co 163/2021-413, se ve výrocích I, III, IV a V ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 8 C 5/2019-360, ve výroku I zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“), a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání spoluvlastnictví 1 642 000 Kč (výrok III). Ve výroku IV uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání kupní ceny a investic do předmětných
nemovitostí 6 338,50 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok V).
Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 28 Co 163/2021-413, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o vypořádání investic zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích I, II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu před soudy obou stupňů (výrok III – V rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví vyšel z toho, že žalobce i žalovaná požadují přikázat předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Oba účastníci řízení disponují dostatečnými finanční prostředky k zaplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl druhého z účastníků. Žalobce má v úmyslu užívat nemovitosti k bydlení se svojí matkou, žalovaná k bydlení se svým otcem, přičemž rodiče obou účastníků řízení jsou vážně nemocní. Žalobci svědčí, že zaplatil na kupní ceně nemovitostí více než žalovaná, na druhou stranu žalovaná investovala do rekonstrukce nemovitých věcí finanční prostředky ve výši minimálně 467 519 Kč. Odvolací soud zohlednil, že žalobce má (a po celou dobu řízení měl) opravdový zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví.
Naproti tomu žalovaná požadovala téměř po celou dobu řízení přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, případně jejich prodej ve veřejné dražbě. Poprvé až v podání ze dne 11. 2. 2021 navrhla přikázat nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví. Zatímco tedy žalobce vždy setrvával na svém procesním stanovisku – tedy přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví, žalovaná ještě „v nedávné době“ navrhovala nařízení prodeje nemovitých věcí. Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že žalovaná nemá (a neměla) k nemovitostem takovou vazbu, jak nyní tvrdí.
Proto odvolací soud rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. K požadavku žalované na zohlednění jí vynaložených investic do předmětných nemovitostí odvolací soud uvedl, že žalovaná v řízení neučinila vzájemný návrh, jímž by se po žalobci domáhala zaplacení konkrétní částky z důvodu investic do předmětných nemovitostí. Opakovaně, naposledy v závěrečném návrhu před odvolacím soudem, upřesnila, že se domáhá zápočtu investic na přiměřenou náhradu (přičemž taková kompenzační námitka nemůže být z procesních důvodů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví úspěšná).
Odvolací soud proto podle § 219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (žaloby či vzájemné žaloby) zrušil a v této části řízení podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, přičemž související úvahu odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřenou a nedostatečně odůvodněnou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2688/2020). Má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce má v úmyslu užívat předmětné nemovitosti k bydlení se svojí matkou (na základě takového zjištění odvolací soud rozhodl o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce); podle žalované ze zjištěného skutkového stavu vyplynul „pravý opak“. Oporu v provedeném dokazování rovněž nemá ani závěr odvolacího soudu, že žalobce má opravdový zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Na druhou stranu odvolací soud bez jakékoliv důkazní opory nevěřil opravdovému zájmu žalované na přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví.
Považuje za nutné zohlednit, že nemovitosti byly rekonstruovány výlučně přičiněním žalované. Poznamenává také, že nemá (na rozdíl od žalobce) možnost zajistit si jiné bydlení než v předmětných nemovitostech. Z uvedeného se podává, že žalované, a nikoliv žalobci, svědčí kritéria formulovaná v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu opodstatňující přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví. Neztotožňuje se ani s postupem odvolacího soudu, který zastavil řízení o požadavku žalované na vypořádání investic provedených do společné věci.
Uvádí, že v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví navrhovala zohlednit jí vynaložené investice do nemovitých věcí, přičemž soud prvního stupně o tomto nároku žalobkyně věcně rozhodl. Odvolací soud však řízení v této části zastavil, aniž by vyzval žalovanou v rámci své poučovací povinnosti ve smyslu § 5 a § 43 o. s. ř. k jednoznačnému upřesnění jejího procesního stanoviska, ze kterého z možných důvodů uváděných v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.
3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008) požaduje jí vynaložené investice v probíhajícím řízení zohlednit (měl-li tedy pochybnosti, jakým způsobem požaduje tyto investice zohlednit). Postupoval-li odvolací soud shora nastíněným způsobem, je jeho rozhodnutí v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá také, že odvolací soud neprovedl některé z důkazů navržených žalovanou (týkající se například žalovanou tvrzené invalidity dovolatelky či okolností týkající se návrhů žalované na přikázané nemovitostí do jejího vlastnictví) s ohledem na údajnou koncentraci řízení před soudem prvního stupně ve smyslu § 118b odst. 1 o.
s. ř.
Avšak změna návrhu na způsob vypořádání spoluvlastnictví v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není porušením principu koncentrace řízení, a proto měl odvolací soud shora uvedené důkazy provést. Neučinil-li tak, byl jeho postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013. Žalovaná rovněž napadá závěry odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (eventuálně i soudu prvního stupně) a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, případně změnil rozhodnutí odvolacího soudu, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl a zohlednil žalovanou provedené investice.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce, že úvaha odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce je zjevně nepřiměřená a není řádně odůvodněna: V souvislosti s touto námitkou žalovaná v dovolání zpochybňuje část skutkových závěrů, na základě kterých odvolací soud rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce.
Podle žalované nebylo v řízení prokázáno, že žalobce má zájem užívat nemovitosti k bydlení se svojí matkou, z provedených důkazů má vyplývat opak. Z dokazování se rovněž nepodává, že by opravdový zájem o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví měl pouze žalobce, a nikoliv i žalovaná. Dovolatelka však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v souvislosti s dokazováním za naplněný. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15.
3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I.
ÚS 2135/16). V projednávané věci tedy je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu [které se týkají kupř. zájmu žalobce užívat nemovitosti pro bydlení spolu s jeho matkou nebo zjištění o opravdovém zájmu žalobce na přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví], na jejichž základě soudy nižších stupňů rozhodly o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
založit ani námitky žalované směřující do právního posouzení věci samé (tedy do závěrů odvolacího soudu o vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce), jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Žalovaná dále namítá, že odvolací soud měl provést jí navržené důkazy, jimiž měly být prokázány skutečnosti svědčící pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví dovolatelky (týkající se např. tvrzené invalidity žalované), jelikož změna návrhu na způsob vypořádání spoluvlastnictví není porušením principu koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o.
s. ř. V této souvislosti žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Odvolací soud totiž nerozhodl o tom, že další důkazy navržené žalovanou vztahující se k jí tvrzené invaliditě žalované či k dalším důvodům pro přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví nejsou v odvolacím řízení přípustné z důvodů koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. Uvedl však, že těmito důkazy mají být prokázána nová tvrzení uplatněná v průběhu odvolacího řízení, která nejsou podle § 205a písm. e) o.
s. ř. přípustná. Z toho plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na shora uvedené právní otázce, a proto není ani přiléhavý poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované směřující do závěrů odvolacího soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (tedy do výroku II rozsudku odvolacího soudu) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. K námitce směřující do rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení v části, v níž žalovaná požadovala zohlednit dovolatelkou vynaložené investice na společnou věc v době trvání spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitým věcem: Podle § 1148 odst. 1 o.
z. si při zrušení spoluvlastnictví spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. Podle § 1148 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož i pohledávky, jejíž splatnost nastane do jednoho roku po účinnosti dohody o zrušení spoluvlastnictví nebo po zahájení řízení o zrušení spoluvlastnictví. V rozsudku ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, Nejvyšší soud v zobecňující rovině vysvětlil, že poukazuje-li účastník řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na jím provedené investice do společné věci, činí tak zpravidla z některého ze tří důvodů: 1) že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví, 2) že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje nárok na zaplacení vynaložených investic (tzv.
vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu), nebo 3) žádá, aby o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení (přičemž tato námitka nemůže být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví úspěšná, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016). Jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatňovány, je na soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti (§ 5 a § 43 o.
s. ř.) účastníka vyzval k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska. V případě, že uplatňuje nárok na tzv. vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu, je na místě, aby jej poučil o náležitostech takového rozšiřujícího žalobního návrhu s tím, že o něm soud rozhoduje samostatným výrokem. V rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009, Nejvyšší soud poukázal na závěry soudní praxe, podle kterých „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků.
Jestliže spoluvlastník vůči druhému spoluvlastníku uplatňuje požadavek na zaplacení odpovídající části investovaných finančních prostředků formou návrhu nebo vzájemného návrhu, jedná se o tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví (k tomu srovnej např. Rc 40/70 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008). V případě, že se účastník domáhá, aby mu příslušná část investovaných prostředků byla druhým účastníkem řízení zaplacena (uplatňuje vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu), o takovém nároku musí soud rozhodnout vždy samostatným výrokem (k tomu srovnej např. Rc 46/91 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004)“. Použitelnost shora uvedených závěrů v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud výslovně formuloval v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, a odkázal na ně i v usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6018/2017. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalovaná prostřednictvím požadavku na zohlednění investic vynaložených dovolatelkou na společnou věc uplatnila tzv. kompenzační námitku a požadovala, aby tato částka byla započtena proti přiměřené náhradě.
Proto dovodil, že nebyl oprávněn postupovat podle § 5 a § 43 o. s. ř., neboť z jednotlivých podání žalované bylo zřejmé, ze kterého důvodu je požadavek na zohlednění investic do společné věci v tomto řízení uplatňován. A jelikož žalovaná uplatnila tento požadavek jako tzv. kompenzační námitku (která nemůže být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i z procesních důvodů úspěšná) a návrh na tzv. širší vypořádání nebyl v řízení vznesen, odvolací soud v této části řízení (pro absenci příslušného návrhu) zastavil.
V posuzované věci se však z obsahu spisu nepodává, že bylo zcela patrné, že žalovaná požadovala zohlednit investice vynaložené na společnou věc jako tzv.
kompenzační námitku (tedy že požadovala, aby o částku odpovídající investicím ze strany žalované byla snížena náhrada, kterou by měla zaplatit žalobci za jeho spoluvlastnický podíl). Například při jednání soudu prvního stupně konaném dne 16. 4. 2019 zástupce žalované uvedl, že navrhuje, „aby bylo provedeno vypořádání v širším smyslu se zápočtem investic, které žalovaná ze svých výlučných prostředků do nemovitosti investovala“ (č. l. 31). V podání ze dne 11. 2. 2021 adresovaném soudu prvního stupně žalovaná poznamenala, že „pokud by přitom měly být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, ten není s to uspokojit pohledávku žalované navíc navýšenou o její nárok z titulu tzv. širšího vypořádání“ (č. l.
305 verte). Rovněž v závěrečném návrhu ze dne 12. 5. 2021 žalovaná vyčíslila výši vypořádacího podílu i částku odpovídající investicím, kterou by jí měl žalobce zaplatit, pokud by nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované (č. l. 349 a násl.). Taktéž z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2021 plyne, že zástupce žalované (s ohledem na předběžný právní názor odvolacího soudu, že požadavek na tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví nebyl ze strany žalované uplatněn řádně) uvedl, že neměl důvod dále specifikovat požadavek žalované na vypořádání investic, bylo-li z postupu nalézacího soudu i jeho rozhodnutí zřejmé, že soud považoval příslušný nárok na vypořádání investic za řádně uplatněný, prováděl v této souvislosti dokazování a rovněž o tomto požadavku žalované rozhodl samostatným výrokem.
Z uvedeného se podává, že pokud žalovaná podle názoru odvolacího soudu požadovala zohlednit jí vynaložené investice do společné věci v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako tzv. kompenzační námitku, v celé řadě dalších podání či při jednání soud prvního stupně i v rámci odvolacího řízení uplatňovala požadavek na tzv. vypořádání spoluvlastnictvím v širším smyslu (tedy uplatnila vůči žalobci nárok na zaplacení vynaložených investic). Z průběhu řízení tedy nebylo zcela zřejmé, zda argumentace žalované v souvislosti s požadavkem na zohlednění investic představuje tzv. kompenzační námitku (tedy požadavek žalované, aby o částku odpovídající žalovanou vynaloženým investicím byla snížena náhrada, kterou by měla zaplatit za spoluvlastnický podíl žalobce), nebo představuje nárok vůči druhému ze spoluvlastníků na zaplacení vynaložených investic (tedy požadavek na tzv. vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu).
V takovém případě bylo na příslušném soudu, aby vyzval žalovanou v rámci své poučovací povinnosti (§ 5 a § 43 o. s. ř.) k jednoznačnému upřesnění jejího procesního stanoviska a na základě toho o tomto požadavku rozhodl. Jelikož tímto způsobem odvolací soud nepostupoval a řízení v této části zastavil, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o.
s. ř.
přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu ve výroku I podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Nejvyšší soud rovněž zrušil výroky odvolacího soudu III, IV a V, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jakožto výroky akcesorické k výrokům o věci samé, a to i když dovolání žalované směřující do výroku V o náhradě nákladů řízení státu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).