USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců a) M. Š., narozené XY, a b) J. Š., narozeného XY, obou bytem XY,
zastoupených Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské
náměstí 487/11, proti žalované M. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Miroslavem Muchnou, advokátem sídlem v Klatovech I, Vídeňská 181, o zřízení
služebnosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 388/2009, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, č.
j. 61 Co 138/2019-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 3. 1. 2019, č. j. 7 C 388/2009-221,
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali za náhradu zřízení věcného břemene
práva chůze a jízdy po pozemkové parcele č. XY v obci a katastrálním území XY
ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu geometrického plánu M. S. – Geodetické
práce, číslo plánu 994-027/2009, ověřeného dne 30. 6. 2009 pod č. 95/2009, pro
vlastníka rekreační chaty č. e. XY v obci a katastrálním území XY. Rozhodl také
o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 61 Co 138/2019-278, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Důvod přípustnosti dovolání výslovně
nevymezují, jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu je
účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237
o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014,
sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. K této problematice viz blíže stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další
judikaturu tam citovanou. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání
vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod
přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. V nyní projednávané věci dovolatelé především zpochybňují úvahu odvolacího
soudu, podle které si počínali hrubě nedbale ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b)
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – dále „o. z.“, jestliže nabyli rekreační
objekt na pozemku žalované bez zajištění přístupu. K tomu však žádným způsobem
nevymezují otázku přípustnosti dovolání, proto se touto otázkou nebylo možno
zabývat. Z obsahu se však podává, že tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pokud vyšel z toho, že
„hrubá nedbalost“ při nabytí nemovitosti, ke které není zřízen přístup, brání
zřízení nezbytné cesty. Má jít o rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2977/2009, podle něhož „okolnost, že žalobce sám zavinil to, že k jeho
stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné
cesty“.
Dovolací soud však žádný rozpor neshledává; je třeba upozornit na slova
„zcela vyloučit“, která je třeba interpretovat tak, že zpravidla bylo v takovém
případě zřízení práva cesty vyloučeno, nicméně vzhledem k okolnostem
individuální věci mohlo být toto právo zřízeno. Lze dodat, že pokud si žalobce
způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti před 1. 1. 2014, bylo také v té
době možno žalobu na zřízení nezbytné cesty zamítnout i z uvedeného důvodu
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007). Dále dovolatelé uvedli, že ustanovení § 1032 o. z. nabylo účinnosti až 12 let
po uzavření kupní smlouvy a 5 let po podání žaloby na zřízení věcného břemene. Dovolatelé tak považují aplikaci § 1032 o. z. v nyní projednávané věci za
nepřípustnou z důvodu zákazu zpětné účinnosti zákona. V této souvislosti však
nevymezují žádný důvod přípustnosti dovolání; proto tato námitka nemůže být
relevantní. Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: K aplikaci § 1032 odst. 1 o. z. z
hlediska jeho použití v řízeních zahájených před 1. 1, 2014 se dovolací soud
obsáhle vyjádřil již v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015,
kde mimo jiné uvedl: „Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím
konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze
služebnosti zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité
věci). Tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není
žádný důvod pro jeho revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Platí proto, že i
v řízeních zahájených před 1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného
břemene odpovídajícího právu cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), se
prosadí úprava obsažená v § 1029 a následujících o. z. Jestliže pozitivní
zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách – až
na některé odlišnosti – vymezeny zásadně totožně, což umožňuje přiměřené
použití judikatury, jež se vytvořila za účinnosti dosavadní právní úpravy
(tento názor je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015), pak negativně vymezené zákonné podmínky vtělené do §
1032 odst. 1 o. z. předchozí právní úprava neobsahovala. Přesto však, zcela
zřejmě po vzoru úpravy obsažené v § 2 zákona č. 140/1896 ř. z., judikatura
dovolacího soudu tyto negativní zákonné podmínky reflektovala… Z uvedeného
vyplývá, že kusost právní úpravy institutu práva nezbytné cesty obsažená v
občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013 vyvolala v praxi potřebu inspirovat
se právní úpravou zákona č. 140/1896 ř. z., a to zásadně v těch otázkách, které
nebyly v civilním kodexu účinném do 31. 12. 2013 výslovně upraveny. Pokud
judikatura dovolacího soudu přinášela do praxe pravidla, jež nahrazovala
absentující zákonnou úpravu, pak tato pravidla mohla být zdrojem pro aplikační
praxi nejen před 1. 1.
2014, ale i po tomto datu, kdy nabyla účinnosti právní
úprava, jež z úpravy aprobované dosavadní rozhodovací praxí vychází. Judikaturou ukotvená pravidla se tak vztahovala i na případy, kdy k naplnění
podmínek, pro něž služebnost nezbytné cesty nelze povolit, došlo před 1. 1. 2014, avšak o nezbytnou cestu bylo požádáno až po tomto datu. Nelze dále
přehlédnout tu skutečnost, že nová právní úprava obsažená v § 1032 odst. 1 o. z. je sice inspirována § 2 zákona č. 140/1896 ř. z. a normuje podmínky, za
nichž nelze nezbytnou cestu povolit zásadně totožně jako její předloha, nicméně
neobsahuje ve vztahu k podmínce obsažené pod písm. b) pravidlo o časovém
působení nové právní úpravy. Musí tak platit obecné intertemporální pravidlo
již výše vyjádřené, tj. že právní úprava obsažená v § 1029 a následujících o. z. se uplatní i v případě řízení zahájených před 1. 1. 2014 a vztahuje se i na
posouzení právně významných skutečností vzniklých před uvedeným datem. Nemůže
proto obstát námitka dovolatele, že k naplnění podmínky hrubě nedbalého či
úmyslného jednání, jímž by si žadatel o nezbytnou cestu způsobil nedostatek
přístupu k nemovité věci, by muselo dojít až po 1. 1. 2014.“
Tento závěr pak Nejvyšší soud zopakoval např. v usnesení ze dne 15. 11. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněným pod číslem 37/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; správnost uvedeného závěru potvrdil rovněž Ústavní
soud (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS
2408/18). Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby též o skutečnost, že žalobci mají přístup
zajištěn, neboť žalovaní jim v cestě nebrání; poukázal v této souvislosti na
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3607/2016. S tímto závěrem však dovolatelé nijak nepolemizují a tak nemohl být podroben
přezkumu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na
sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže
mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i
tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl
dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu,
jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího
soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se
pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29
Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, a v řadě dalších rozhodnutí. Z uvedeného je patrné, že dovolání není přípustné; od judikatury dovolacího
soudu, uvedené v dovolání, se odvolací soud v nyní projednávané věci
neodchýlil, a jiný důvod přípustnosti dovolání tvrzen ani implicitně nebyl. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.