22 Cdo 4033/2019-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Š. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalovanému M. S.,
narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 61/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2018,
č. j. 72 Co 258/2018-630, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 11 713,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta žalovaného JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění účastníků řízení („SJM“). Do
vypořádání zahrnula pohledávku za rodiči žalovaného v celkové výši 5 000 000
Kč, které měly být ze SJM účastníků poskytnuty rodičům žalovaného postupně po
částkách 4 200 000 Kč, 350 000 Kč a 450 000 Kč, a to na koupi pozemku st. par.
č. XY, na kterém se nachází budova č. p. XY, v katastrálním území XY.
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 15. 12. 2017,
č. j. 15 C 61/2010-554, vypořádal společné jmění účastníků řízení (výrok I.),
rozhodl o vypořádacích podílech (výrok II.) a nákladech řízení (výrok III.).
Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný tyto
finanční prostředky poskytl svým rodičům a že by tato částka jakožto pohledávka
za rodiči žalovaného spadala do vypořádání.
Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. 72
Co 258/2018-630, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do výše vypořádacího
podílu, který žalovaný musí uhradit žalobkyni (výrok I.), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v průběhu řízení „alternativně“ uvedla,
že „stejný objem finančních prostředků“, tj. částka celkem 5 000 000 Kč „mohla
být“ poskytnuta rodičům žalovaného na rekonstrukci nemovitosti (nikoliv tedy na
její zakoupení). Toto nové (alternativní) tvrzení uvedla po uplynutí tříleté
lhůty týkající se pohledávky ve výši 5 milionů Kč, nebylo proto možné (s
odkazem na judikaturu dovolacího soudu) takovou pohledávku vypořádat.
Podle odvolacího soudu je pro zjištění skutkového stavu ohledně pohledávky
rozhodující zjištění, zda účastníci řízení vůbec byli schopni takovou částku
poskytnout; soud prvního stupně se s touto otázkou náležitě nevypořádal, byť
jinak dospěl ke správnému skutkovému závěru. Žalobkyně měla prokázat, že
účastníci řízení v roce 2005 disponovali částkou ve výši 4 200 000,- Kč; to
však prokázáno nebylo, ačkoliv bylo zjištěno, že příjmy (ale i výdaje)
účastníků byly v dané době nadstandardní. Odvolací soud přihlédl k částkám,
které mohli účastníci v rozhodné době získat prodejem automobilů, a dospěl k
závěru, že by pokud by uvedené částky poskytli, museli by za předchozí období
vyjít v průměru z částky 18 170,- Kč měsíčně; tak tomu však vzhledem k jejich
nadprůměrným výdajům nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a vymezuje ji následovně:
1) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
- od rozsudku ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3554/2008, a to při řešení
otázky: „Zda lze do vypořádání společného jmění zahrnout toliko část navržené
pohledávky k vypořádání.“
2) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to: „Zda lze v případě
majetkového práva (pohledávky) označené jako položky k vypořádání ze společného
jmění zahrnout k vypořádání toliko dílčí část takových majetkových práv
(pohledávek), které byly vynaloženy ze společných prostředků účastníků.”
3) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(od rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), a to při řešení
otázky: „Zda může skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí
znemožnit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru.“
4) Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, „zda při
prokázaném skutkovém stavu peněžních prostředků ve společném jmění, může být
dostatečným podkladem k přijetí právně kvalifikačního závěru o existenci
položky k vypořádání ze společného jmění, toliko úvaha soudu o výši měsíční
částky spojené s běžným hospodařením v manželství.“
5) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
- od rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 - při řešení otázky:
„Zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění k úvaze, v jaké finanční výši
se nacházely v roce 2005 finanční prostředky náležející do společného jmění
účastníků, resp. pochybnosti odvolacího soudu k hospodaření účastníků s
rozpočtem 18.200,- Kč měsíčně, nejsou v extrémním rozporu s ostatními
provedenými důkazy, či zda nejsou v rozporu přímo s pravidly logického myšlení,
jakož neodporují obecné zkušenosti (jsou zjevně nepřiměřené).“
6) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to od usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4376/2016, při řešení
otázky: „Zda musí být majetková hodnota označená k vypořádání jako pohledávka v
konkrétní výši za konkrétní třetí osobou specifikována i právním titulem na
základě kterého se zakládá.“
Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný ve vyjádření k dovolání argumentuje zejména tím, že žalobkyní vymezené
důvody přípustnost dovolání nejsou relevantní, neboť napadený rozsudek na
vymezených otázkách nezávisí a předložené dovolací důvody nejsou způsobilé,
neboť výhrady dovolatelky směřují do skutkového stavu. Dovolatelka opírá
přípustnost dovolání o již zrušená ustanovení o. s. ř. a její argumentace
spočívá jen v tvrzení nesprávného nebo neúplného zjištění skutkového stavu
odvolacím soudem. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Především se uvádí, že poměrně rozsáhlé dovolání obsahuje řadu námitek,
vycházejících ze staršího znění občanského soudního řádu, který dovolací řízení
upravoval odlišně od současné úpravy, a dovolání obsahuje celou řadu výtek,
které se často vzájemně překrývají; dovolací soud se zaměřil jen na tvrzení, o
které žalobkyně opírá přípustnost dovolání. Není-li totiž dovolání z hlediska
tvrzených důvodů přípustné, pak se nelze zabývat uplatněným dovolacím důvodem. „Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost
obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co
do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s
argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže
být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a
judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o
vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od
pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných“ (usnesení
Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Ke skutkovým námitkám, tvořícím převážný obsah dovolání (které se neúspěšně
některé z nich snaží podat jako námitky právní), se uvádí: Od 1. 1. 2013 nelze
v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud
tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ke skutkovému stavu, ze kterého vyšel odvolací soud, se uvádí: Odvolací soud se
neodchýlil od zjištění soudu prvního stupně, že existence pohledávky za rodiči
žalovaného nebyla prokázána; jen uvedl, že přes tento správný skutkový závěr
důvody, které uvedl soud prvního stupně, „postrádají potřebnou srozumitelnost a
přesvědčivost“. Poté provedl rozbor finanční situace účastníků v době, kdy měly
být peníze poskytnuty, a dospěl ke skutkovému zjištění, že účastníci v roce
2005 částkou 4 200 000 Kč nedisponovali (a tudíž ji nemohli rodičům žalovaného
poskytnout). Na toto zjištění navazuje právní závěr, že tvrzenou pohledávky
nelze vypořádat. Odvolací soud tak vyšel ze zjištěného skutkového stavu, který
hodnotil z hlediska norem upravujících vypořádání SJM. K vypořádání pohledávek ve výši 350 000 Kč a 450 000 Kč. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že posuzoval otázku, zda účastníci byli
vzhledem k jejich finančním poměrům schopni poskytnout rodičům žalovaného
částku 5 000 000 Kč, a že dospěl k záporné odpovědi; přitom „celková
pohledávka“ v uvedené výši se „skládala ze tří plnění“ (dílčích pohledávek) ve
výši 4 200 000 Kč, 350 000 Kč a 450 000 Kč. Soud se měl tedy zabývat každou z
těchto dílčích pohledávek zvlášť; pokud tak neučinil, postupoval podle názoru
dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3554/2008, ve kterém se uvádí: „Uvedená pohledávka není ničím jiným než
majetkovým právem - aktivem ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., jež se
stala součástí společného jmění účastníků, jestliže alespoň část uvedených
investic byla vynaložena ze společných prostředků účastníků, tj. ze zdrojů
jejich společného jmění“. O to však v této věci nejde – citované rozhodnutí jen
deklaruje, že pokud byla alespoň část prostředků na pořízení určité majetkové
hodnoty vynaložena ze společného jmění, je i tato hodnota jeho součástí. Pro případ, že by uvedený rozpor s judikaturou nebyl dán, a to není,
dovolatelka tvrdí, že otázka, zda lze do vypořádání zahrnout jen část
pohledávky, nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. I toto
vymezení přípustnosti je nepřesné – pokud byly poskytnuty tři půjčky celkem ve
výši 5 000 000 Kč, nejde tu o tři části jedné pohledávky, ale o tři pohledávky,
jejichž osud je samostatný. Problém je však v tomto: Odvolací soud považoval odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, že se poskytnutí uvedených částek nepodařilo prokázat, za málo
srozumitelné a nepřesvědčivé, nicméně se samotným závěrem o neprokázání plnění
v odpovídající výši souhlasil. Zvážil, že majetkové poměry účastníků
neumožňovaly poskytnout rodičům žalovaného půjčku ve výši 4 200 000 Kč. Žalobkyně však tvrdila, že půjčka byla poskytnuta na třikrát, a to ve výši 4
200 000 Kč, 350 000 Kč a 450 000 Kč; později změnila právní kvalifikaci této
pohledávky jako plnění za jiného, tedy na bezdůvodné obohacení. Tyto částky
měly být údajně v hotovosti vybrány z bezpečnostní schránky u banky ve dnech
26. 5. 2005, 15. 6. 2006 a 15. 11. 2006 (viz str. 12 rozsudku soudu prvního
stupně nahoře), tedy s časovým odstupem.
Soud prvního stupně podrobně zhodnotil provedené důkazy k těmto pohledávkám
(str. 6 a násl. rozsudku) a uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by
účastníci rodičům žalovaného tyto částky poskytly; k tomu dovolací soud dodává,
že ze spisu je zřejmé, že žalobkyně se ocitla v důkazní nouzi; žalovaného
důkazní břemeno o tom, že částka poskytnuta nebyla, netížilo. Soud prvního stupně vyšel z toho, že nebylo prokázáno, že by ze společného
jmění účastníků byla poskytnuta rodičům žalovaného částka odpovídající tvrzením
žalobkyně. Odvolací soud k této otázce uvedl: „Odvolací soud rovněž sdílí závěr soudu
prvního stupně, že údajnou pohledávku účastníků za rodiči žalovaného z titulu
půjčky určené na nákup jejich nemovitostí ve výši 5 000 000 Kč, kterou v řízení
žalobkyně včas označila, nebylo možné do navrženého vypořádání zahrnout. (Poznámka dovolacího soudu – zjevně se tím míní, že existence tvrzeného plnění
nebyla prokázána.) V této souvislosti odvolací soud považuje za nutné
připomenout, že ve svém předchozím kasačním rozhodnutí zdůraznil, že řešení
otázky existence zmíněné pohledávky je nutné založit na širším základě, tedy v
prvé řadě vypořádat se s tím, zda účastníci řízení vůbec byli schopni ze svých
společných prostředků zmíněnou částku rodičům žalovaného poskytnout. Žalobkyni
lze přitom přisvědčit v názoru, že se soud prvního stupně s touto otázkou
náležitým způsobem nevypořádal. Důvody, které v této souvislosti uvedl na
podporu svého závěru o neprokázání zmíněné pohledávky, skutečně postrádají
potřebnou srozumitelnost a přesvědčivost. Nicméně závěr jako takový je
správný“. Odvolací soud tedy převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně
poskytnutí částek v celkové výši 5 000 000 Kč neprokázala. Dovolacímu soudu
není zcela zřejmé, proč měl za to, že závěry soudu prvního stupně postrádají
„potřebnou srozumitelnost a přesvědčivost“; bylo totiž na žalobkyni, aby
poskytnutí této částky, resp. dílčích částek, ze kterých se skládala,
prokázala, a to se jí nepovedlo. Dovolací soud poznamenává, že i kdyby bylo
prokázáno, že poměry účastníků umožňovaly tvrzenou půjčku, resp., některou z
tvrzených půjček, poskytnout, nebyl by to přímý ani dostatečný nepřímý důkaz,
že ji také poskytli. Zjištění, že účastníci neměli na poskytnutí sporných
částek dostatek prostředků, sice odůvodňuje závěr o tom, že je poskytnout
nemohli, ovšem opačné zjištění by ještě samo o sobě nevedlo k vyhovění
požadavku žalobkyně. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že prostředky
poskytnuty byly, tu leží na žalobkyni. I když se tedy odvolací soud zabýval majetkovými poměry účastníků jen v tom
ohledu, zda bylo v majetkových možnostech manželů poskytnout částku 4 200 000
Kč, nemění to nic na skutkovém zjištění, že poskytnutí tvrzených částek
žalobkyně neprokázala. I když se dovolatelka snaží s této zjevně skutkové
otázky učinit problém právní, ve skutečnosti polemizuje v dovolacím řízení
nepřípustně se skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení. Taková polemika
nemůže založit přípustnost dovolání.
K identifikaci pohledávky uplatněné k vypořádání:
Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (od usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo
4376/2016) při řešení otázky: „Zda musí být majetková hodnota označená k
vypořádání jako pohledávka v konkrétní výši za konkrétní třetí osobou
specifikována i právním titulem na základě kterého se zakládá.“
Jde o tyto skutečnosti: Žalobkyně tvrdila, že rodičům žalovaného byla ze SJM
poskytnuta částka (resp. částky) ve výši celkem 5 000 000 Kč, a to na koupi
domu. Později v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že šlo o prostředky
vynaložené na „koupi, příp. rekonstrukci nemovitosti v XY“. Soud prvního stupně
uvedl, že se nezabýval tvrzeními ohledně rekonstrukce sporné nemovitosti proto,
že nemá za prokázané „základní tvrzení ze strany žalobkyně“, tedy že by rodičům
žalovaného byla poskytnuta nějaká částka ze SJM účastníků. Odvolací soud však
opřel skutečnost, že tímto novým tvrzením se nebylo možno zabývat proto, že
pohledávka z rekonstrukce byla uplatněna až po třech letech od zániku SJM. Identifikací pohledávky se Nejvyšší soud zabýval v souvislosti s postoupením
pohledávky, a to v rozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, jehož
závěry lze přiměřeně použít i pro identifikaci pohledávky v řízení o vypořádání
SJM. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Nezbytné obsahové náležitosti smlouvy o
postoupení pohledávky tvoří kromě označení účastníků (postupitele a postupníka)
identifikace postupované pohledávky, která musí obsahovat označení
postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na
nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně
určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným
dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká
pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Identifikaci je možné provést i uvedením
právní skutečnosti, z níž postupovaná pohledávka vznikla. Určí-li však účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky pohledávku jinými
údaji a tato identifikace je z pohledu požadavku na určitost postupované
pohledávky dostatečná, není nutné právní důvod vzniku postupované pohledávky v
předmětné smlouvě uvádět“. Pro individualizaci pohledávky není v zásadě podstatné, jak byly poskytnutí
prostředky vynaloženy, ale právní důvod a skutkové okolnosti vzniku pohledávky. To, jak byly peníze vynaloženy, by mohlo být pro identifikaci významné jen,
pokud by způsob užití byl označen již ve smlouvě pohledávku zakládající. I zde však platí, že žalobkyně poskytnutí uvedených částek neprokázala, pak
ovšem bylo nadbytečné zabývat se včasností uplatnění tvrzeného vnosu, bez
ohledu na to, o jaké skutečnosti by se opíral. Úvaha odvolacího soudu o
opožděném uplatnění tvrzené pohledávky byla za této situace nadbytečná a
napadené rozhodnutí, vycházející z toho, že poskytnutí sporných částek nebylo
prokázáno, by obstálo i bez ní. Proto tato otázka nemůže založit přípustnost
dovolání.
K ostatním námitkám skutkové povahy:
Žalobkyně dále tvrdí, že v této souvislosti odvolací soud „aplikoval právní
normu při absenci (relevantní části) skutkového stavu, kdy skutkový stav nebyl
v jeho rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn“. Jde o to, že odvolací
soud konstatoval, že příjmy účastníků za dobu trvání manželství činily 7 196
352 Kč; od této částky pak odečetl náklady na pořízení vozidel mimo jiné zn. XY, XY a XY, a také tvrzenou půjčku ve výši 4 200 000 Kč, a konstatoval, že
pokud by půjčka takto byla poskytnuta, museli by účastníci vystačit v průměru s
částkou 18 170 Kč. Tak tomu však nebylo, protože mezi nimi nebylo sporu o tom,
že měli nadstandardní výdaje. Nicméně odvolací soud neučinil skutkové zjištění
ohledně ceny, za kterou účastníci tyto vozy prodali, a od celkových příjmů
účastníků odečetl částky, za které je účastníci pořídili, a uvedl, že, pokud
šlo o částky získané prodejem, „logicky se jedná o částky nižší, než za které
byla vozidla předtím pořizována“. Jinak řečeno: Odvolací soud má za to, že i
kdyby byla vozidla zakoupena za (nižší) cenu, za kterou byla později prodána,
nedostačovaly by při poskytnutí půjčky ve výši 4 200 000 Kč k provozu
domácnosti účastníků jejich příjmy; přitom byla prodejní cena ojetých vozidel
„logicky“ nižší, než byla cena, za kterou ji účastníci koupili. Dovolatelka patrně vytýká, že odvolací soud neuvedl, o jaké částky se mělo
jednat. Odvolací soud však – i když to výslovně neuvedl – vyšel ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně ohledně ceny, za kterou byla vozidla prodána
(str. 11 rozsudku uprostřed) a pokud jde o vůz zn. XY, vyšel z vlastního
skutkového zjištění (bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Poté vzal za základ
částky, za které byla vozidla prodána s tím, že je skutečností obecně známou (§
121 o. s. ř., odvolací soud to zjevně vyjádřil slovem „logicky“), že cena
vozidel v čase klesá. Opět řečeno jinak: Odvolací soud vyšel z toho, že i kdyby
účastníci koupili vozidla za cenu, za kterou je později prodali, což je
nepravděpodobné a kupní cena byla zřejmě vyšší, ani potom by jim jejich příjmy
po poskytnutí půjčky nestačily. I když by přesvědčivosti odůvodnění prospěl odkaz na to, odkud odvolací soud
uvedené údaje čerpal, nelze učinit závěr, že právní závěr učinil bez potřebného
skutkového zjištění; dovolatelka tak ve skutečnosti nepřípustně napadá
hodnocení důkazů, resp. tvrdí, že rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování. Tato námitka nemůže založit
přípustnost dovolání a nezakládá ani způsobilý dovolací důvod. Ostatně i zde
platí to, co bylo řečeno výše; ani pokud by uvedené úvahy nebyly správné a
majetkové poměry účastníků by poskytnutí peněz umožňovaly, nebyl by to důkaz o
tom, že také poskytnuty byly. To se týká i dalších námitek; dovolatelka tvrdí, že „spatřuje nesprávnost
právního posouzení v tom, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle
obsahu spisu v provedeném dokazování“, a proto soud nesprávně hodnotil důkazy.
Protože je nespokojena se skutkovým závěrem ohledně toho, zda byla tvrzená
půjčka poskytnuta, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení
důkazů; nicméně skutkový závěr odvolacího soudu ohledně majetkových poměrů
účastníků byl učiněn na základě přiměřeného a logického hodnocení majetkových
poměrů účastníků a není tu nic, co by nasvědčovalo svévoli při hodnocení důkazů
či extrémnímu rozporu s provedenými důkazy. K významu zjištění majetkových poměrů manželů pro posouzení, zda mohli
poskytnout finanční plnění dalším osobám:
Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky:
„Zda při prokázaném skutkovém stavu peněžních prostředků ve společném jmění,
může být dostatečným podkladem k přijetí právně kvalifikačního závěru o
existenci položky k vypořádání ze společného jmění, toliko úvaha soudu o výši
měsíční částky spojené s běžným hospodařením v manželství“. K tomu dovolací soud uvádí: Nejde o otázku hmotného práva, ale o hodnocení
důkazů a skutkový závěr z něj vyplývající; takto položená otázka nemůže založit
přípustnost dovolání a nenaplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze jen zopakovat to, co bylo řečeno výše s tím, že „dostatečným podkladem k
přijetí právně kvalifikačního závěru o existenci položky k vypořádání ze
společného jmění toliko úvaha soudu o výši měsíční částky spojené s běžným
hospodařením v manželství“ být nemůže, stejně jako nemůže být „dostatečným
podkladem“ zjištění, že majetkové poměry poskytnutí peněz umožňovaly. K
takovému závěru by bylo třeba i dalších důkazů a zjištění, které však
žalobkyni, zatížené důkazním břemenem, nesvědčí. Ke tvrzenému rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1546/99 a sp. zn. 25 Cdo 205/2013. Podle dovolatelky též napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (od rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99)
při řešení otázky: „Zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění k úvaze, v
jaké finanční výši se nacházely v roce 2005 finanční prostředky náležející do
společného jmění účastníků, resp. pochybnosti odvolacího soudu k hospodaření
účastníků s rozpočtem 18.200,- Kč měsíčně, nejsou v extrémním rozporu s
ostatními provedenými důkazy, či zda nejsou v rozporu přímo s pravidly
logického myšlení, jakož neodporují obecné zkušenosti (jsou zjevně
nepřiměřené). V souvislosti se skutkovými námitkami odkazuje též na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013. K tomu se uvádí: Uvedená rozhodnutí vycházela ze starší právní úpravy,
zakládající dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2013). Takový dovolací důvod účinná úprava nezná, a právní věty, na které žalobkyně
odkazuje, jsou nyní nevýznamné.
Již jen na okraj se uvádí, že ani v dovolání
žalobkyně neuvádí nic, co by popíralo závěr odvolacího soudu o majetkových
poměrech účastníků, jak je zjistil odvolací soud. K námitce, že odvolací soud nezopakoval výslech svědka V. H., resp. jej
pominul:
Soud prvního stupně z výslechu tohoto svědka, který uvedl skutečnosti
potencionálně svědčící žalobkyni, neučinil žádné skutkové zjištění; jen
poukázal na jeho špatný zdravotní stav a na to, že je omezený ve svéprávnosti
(str. 7 rozsudku). Jeho výpověď nijak nehodnotil, a ačkoliv se z kontextu
rozhodnutí podává možnost, že vzhledem k jeho duševnímu stavu nepovažoval jím
sdělené údaje za relevantní, výslovně tento závěr chybí. Přesto, že žalovaná v
odvolání na tuto výpověď a – podle jejího tvrzení – skutková zjištění z ní
vyplývající upozornila, odvolací soud tuto skutečnost pominul; může jít však
nanejvýš o vadu řízení. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud
by dovolání bylo jinak (z jiného důvodu, uvedeného v § 237 o. s. ř.) přípustné
(viz § 242 odst. 3 o. s. ř.)
K zachycení průběhu jednání před odvolacím soudem:
Dovolatelka konečně tvrdí, že „se jí nepodařilo zajistit“ zvukový záznam o
jednáních před odvolacím soudem, a tak nemohla ověřit správnost postupu
odvolacího soudu; zpochybňuje, že byl zvukový záznam vůbec pořízen. Dovolací
soud zajistil ve smyslu § 40 odst. 3 o. s. ř. přepis záznamu, který je nyní
součástí spisu; z toho, že přepis byl, byť později, pořízen, je zřejmé, že
zvukový záznam pořízen byl. Ani tato výtka nezakládá přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř.; i zde by mohlo jít jen o vadu řízení, ke které by bylo možno
přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. K dovolání proti nákladovým výrokům:
Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu