22 Cdo 4201/2017-556
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyň a) L. J., a b) J. J., a zastoupených JUDr. Michalem Magliou,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti žalované
S. B., zastoupené JUDr. Hanou Levovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech,
Jaltská 906/1, o umožnění užívání prostor a odstranění odvodu zplodin, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 193/2014, o dovolání
žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2016,
č. j. 13 Co 239/2016-505, takto:
Ve vztahu k žalobkyni b) se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29.
listopadu 2016, č. j. 13 Co 239/2016-505, ve výroku I. v rozsahu, v němž byly
potvrzeny výroky I., III. a VI. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 13. dubna 2016, č. j. 17 C 193/2014-434, a ve výroku II. ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 13. 4. 2016, č. j. 17 C 193/2014-434, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhaly, aby žalovaná byla povinna umožnit v budově č. p., která je součástí
pozemku parc. č. st. v k. ú. B., obec K. V., část obce B. (dále též jen
„předmětná budova“), užívání půdních prostor, které mají žalobkyně právo užívat
podle výroku I. bodu b) usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 2003, č. j. 8 C 141/98-135 (dále jen „předmětný soudní smír“), a které se nacházejí nad
podlažím označeným znaleckým posudkem č. 555-2/02 znalce Ing. Miroslava Černého
ze dne 5. 3. 2002 jako obytné podkroví (bod 1.2 znaleckého posudku) a
zakresleným tam ve schématu s nadpisem PODKROVÍ (výrok I.), zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhaly na žalované odstranění vývodu zplodin, který se
nachází na fasádě předmětné budovy v úrovni druhého nadzemního podlaží (výrok
II.), uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 21 900 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu
nákladů řízení o vzájemné žalobě (v části, ve které bylo o vzájemné žalobě
rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 C
193/2014-243) v částce 21 235,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok
IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení o
vzájemné žalobě (v části, ve které bylo o vzájemné žalobě rozhodnuto usnesením
soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 C 193/2014-243) v částce 11
253 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil žalobkyním povinnost
zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Karlových
Varech náhradu nákladů řízení ve výši 399 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku
(výrok VI.) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu
soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení ve výši 399 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok VII.). Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně
a žalovaná jsou spoluvlastnicemi nemovitosti, jejíž součástí je předmětná
budova, přičemž o způsobu hospodaření s budovou bylo rozhodnuto uvedeným
soudním smírem. V podkroví předmětné budovy (3. nadzemní podlaží – dále jen
„NP“) se nachází prostor označený jako obytné podkroví; z obytného podkroví je
přístupný další prostor v 3. NP (podkroví) a z podkroví je pak přístupný půdní
prostor v 4. NP. Od 1. 7. 2010 nemají žalobkyně a) a b) od uvedeného
podkrovního bytu klíče, po tomto datu jim byl umožněn přístup na půdu cca v 10
případech. Žalovaná prokazatelně podkrovní byt pronajala na dobu neurčitou, pak
umístila odvod spalin plynového kotle v úrovni 2. NP společné budovy, přičemž
neprokázala souhlas žalobkyň s osazením tohoto odvodu spalin. Žalobkyně v části
předmětné budovy, kterou užívají, mají (na fasádě budovy) rovněž umístěn vývod
spalin plynového topení. Soud přisvědčil žalobkyním, že dohoda spoluvlastníků
nemovitých věcí je dostatečně určitá, aby spoluvlastnice vázala.
Přestože není
dohoda sama o sobě vykonatelná, je z ní seznatelné, že účastnice stanovily jako
společný prostor půdní prostory. Uvedené půdní prostory jsou přístupné pouze
přes podkrovní byt v 3. NP, který do 30. 6. 2010 užívali manželé O., příbuzní
žalobkyň, kteří umožňovali podle požadavků žalobkyň přístup do půdních prostor. Od 1. 7. 2010 využívá uvedené prostory žalovaná v souladu se soudním
rozhodnutím o úpravě užívání; prokázány byly pronájmy podkrovního bytu od 31. 10. 2014, resp. 1. 4. 2015. V řízení byla žalovanou tvrzena a prokázána změna
poměrů, která spočívá ve změně osob užívajících podkrovní byt; ten v době
uzavření a schválení dohody užívali příbuzní žalobkyň, kteří dobrovolně
umožňovali přístup na půdu. Následně podkrovní byt chtěla využívat a poskytovat
k využití na základě nájemní smlouvy žalovaná. Jen těžko si lze představit, že
uvedený přístup na půdu bude zajišťovat žalovaná nebo její nájemci; to by bylo
zjevně v rozporu s právem na domovní svobodu a soukromí. Uvedená práva
uživatelů bytových prostor převáží závaznost smlouvy, protože podmínky, za
nichž byla uzavřena, se ke dni rozhodnutí soudu změnily. Skutečnost, zda
žalovaná navrhovala uzavření soudního smíru v uvedené podobě, není podstatná,
pokud v době uzavření tato úprava všem vyhovovala a práva a povinnosti podle
dohody byly plněny. Není povinností spoluvlastníků při uzavření dohody o
hospodaření se společnou věcí „myslet na všechny možné alternativy změny
poměrů; to by § 163 o. s. ř., popřípadě klauzule změny poměrů byly zbytečné“. Za změnu poměrů by nebylo možné považovat takové změny okolností, které
spoluvlastník sám vyvolal s úmyslem dosáhnout zániku dohody nebo které musel
předvídat (ke kterým muselo v každém případě dojít). Změnu uživatelů bytových
prostor mezi takové předvídatelné či vynucené změny poměrů považovat nelze. Je
navíc evidentní, že účastnice jsou v dlouhodobých sporech, které vylučují
hladký průběh přístupu na půdu. Jelikož úprava užívání společné nemovitosti
zanikla pro změnu poměrů, nelze poskytnout soudní ochranu právu žalobkyň na
přístup do půdních prostor. Ohledně osazení odvodu spalin plynového kotle na
fasádu pak soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neprokázala existenci
rozhodnutí většiny spoluvlastnic, jednání žalobkyň je však v daném případě
zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany, neboť bylo prokázáno,
že obě sporné strany mají na vnějším plášti domu osázené odvody spalin
plynových kotlů, a naopak se neprokázalo, že by odvod užívaný žalovanou
představoval nebezpečí pro společnou věc; nadto pokud žalobkyně rovněž
provozují takový odvod bez prokazatelného souhlasu žalované, je uplatnění práva
na odstranění odvodu žalované šikanózním výkonem práva. K odvolání všech účastnic Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 13 Co 239/2016-505, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyním povinnost nahradit náklady
odvolacího řízení žalované ve výši 5 963 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku
(výrok II.).
Ohledně nároku na umožnění přístupu na půdu shrnul odvolací soud
závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil, neboť soud prvního
stupně věc správně posoudil a úplným způsobem odůvodnil, takže neměl, „co by k
věci dodal“. Stejně tak byla správně zamítnuta žaloba na uložení povinnosti
odstranit vývod spalin vedoucí z bytu žalované, kde se odvolací soud opětovně
plně ztotožnil s důvody uvedenými v rozhodnutí; mají-li žalobkyně stejně jako
žalovaná z prostor, které jsou oprávněny užívat, obdobný vývod spalin od kotle
vyveden do fasády předmětné budovy, je šikanózním výkonem práva, domáhají-li se
po žalované, aby vývod spalin, který žalobkyně v užívání předmětné budovy
neohrožuje, odstranila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Zdůrazňují, že ačkoliv rozvedly
svou odvolací argumentaci, jíž brojily proti rozsudku soudu prvního stupně,
odvolací soud se s odvolacími důvody řádně nevypořádal, takže nedostatek
řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci brání i
dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost; v tomto ohledu poukazují na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93. Jelikož
odvolací soud žádné vlastní právní posouzení neuvedl, nezbývá žalobkyním, než
rozporovat závěry soudu prvního stupně. V daném případě byl schválen předmětný
soudní smír v rozporu s aktuálním stavem. Žalovaná jej uzavřela při vědomí
toho, že v té době užívali podkrovní byt příbuzní tehdejších žalobkyň, i když
podle výslovného ustanovení dohody jej měla užívat žalovaná, resp. její
nájemci. Věděla tedy, že musí dojít ke změně v užívání k tomu, aby mohla ona
nebo její nájemci tento byt užívat; jedná se proto o případ, kdy spoluvlastník
musel změnu okolností předvídat. V době uzavření předmětného soudního smíru
vycházely smluvní strany z toho, že kvalita podkrovního bytu umožňuje volný
průchod do půdních prostor. Podkrovní byt byl předán žalované do užívání dne 1. 7. 2010 a až od té doby mohla žalovaná realizovat tu část dohody obsaženou v
předmětném soudním smíru, podle níž byla oprávněna tento byt užívat. Žalovaná
po předání tuto část uzamkla a umožnila tak zřejmě svým nájemcům kvalitativně
lepší bydlení, než jaké tento prostor umožňoval v předchozím období. Neřešenou
otázku spatřují v tom, zda změnu poměrů představuje situace, kdy obsah dohody v
době jejího uzavření neodpovídal reálné situaci a daná změna představovala
naplnění dohody v tom, že díky této změně (předání bytu žalované dne 1. 7. 2010) došlo k souladu mezi obsahem dohody a reálnou situací. V daném případě
předání podkrovního bytu žalované účastníci dohody museli předvídat, čili toto
předání bytu nemohlo představovat změnu okolností, za nichž by spoluvlastníci
předmětný soudní smír neuzavřeli; v tomto je otázka hmotného práva dovolacím
soudem rozhodována rozdílně. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná se k dovolání žalobkyň nevyjádřila. Dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni a) bylo následně zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku z dovolání usnesením soudu prvního stupně ze dne
1. 8. 2017, č. j. 7 C 193/2014-550. Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II
bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) a napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb.). Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož k uzavření dohody spoluvlastníků o užívání společné věci došlo před 1. 1. 2014, řídí se otázka vzniku předmětné dohody podle příslušných ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“).
Zánik dohody pro podstatnou změnu okolností se pak řeší podle
právní úpravy platné k okamžiku, kdy k zániku předmětné dohody spoluvlastníků
mělo dojít. Dovolání je částečně přípustné a zároveň i důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně b) v první řadě rozporuje přezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu,
když odvolací soud se neměl řádně vypořádat s argumentací obsaženou v odvolání. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9
820 a 9 821 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů
představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s
námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že
se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s
nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi
vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření
cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního
zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil
např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 (uveřejněném pod
č. C 15 737 v Souboru), rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015,
či rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 (všech dostupných na
www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 16. 5. 2017, sp. zn.
22 Cdo 3397/2016, pak Nejvyšší soud
zdůraznil, že „závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí
(z hlediska vypořádání námitek vznesených účastníkem řízení) je formulován vždy
na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci,
které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se
soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z
okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z
podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela
nedostatečně“ [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4360/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V dané věci dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by rozhodnutí odvolacího
soudu bylo s ohledem na uplatněné odvolací námitky nepřezkoumatelné. Dovolatelka v odvolání nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o zániku
dohody spoluvlastníků obsažené v předmětném soudním smíru, když namítala, že
nedošlo k podstatné změně poměrů, případně namítala, že změna poměrů byla
zapříčiněna chováním žalované. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že
se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že od doby uzavření
spoluvlastnické dohody nastala změna v poměrech podrobně popsaná v rozhodnutí
soudu prvního stupně, a proto žalobě nelze vyhovět. Poukázal na to, že přístup
do půdních prostor je možný jen přes byt, který je žalovaná oprávněna na
podkladě dohody užívat, respektive pronajímat jiným osobám; docházelo by tak k
narušování obydlí třetích osob. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, který věc správně posoudil a úplným způsobem odůvodnil,
takže „k věci neměl, co by dodal“. Z rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelně podává, proč žalobě nebylo vyhověno,
a to pro existenci změny poměrů; ty odvolací soud zjevně považoval za
rozhodující bez ohledu na to, zdali je žalovaná zapříčinila, či nikoliv. Z
hlediska námitky přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím
přezkumu tedy obstojí. Dovolatelka dále předkládá otázku, zdali plnění dohody spoluvlastníků obsažené
v předmětném soudním smíru může být považováno za podstatnou změnu poměrů. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné. Podle § 139 odst. 2 věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí
rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Podle § 1126 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě
společné věci (odstavec 1). Při rozhodování o společné věci se hlasy
spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (odstavec 2). Podle §
1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci
většinou hlasů. Podle § 1129 odst. 1 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti
týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení,
změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové
většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh
spoluvlastníka soud.
Podle judikatury Nejvyššího soudu pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve
smyslu § 139 odst. 2 zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo
2528/98 (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.)]. Obdobně lze i užívání společné věci jejími spoluvlastníky zařadit
v poměrech o. z. do problematiky správy společné věci. Ačkoliv se z právní úpravy obsažené v obč. zák. výslovně nepodává, vyplývá z
povahy (podílového) spoluvlastnictví, že dohoda spoluvlastníků je primárním
způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99 (uveřejněný pod č. C 827 v
Souboru), či rozsudek ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný
v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 15.)]. Uvedené platí obdobně i v
poměrech o. z. [srovnej např. Králík, M. In: Spáčil, J., a kol. Občanský
zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 491, marg. č. 8. Remeš, J. In: Petrov, Jan, Michal Výtisk, Vladimír
Beran, et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017,
str. 1146, marg. č. 3.]. Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je
bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité
věci. Může být uzavřena ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji
mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními
projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou
dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových
objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně
předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o
hospodaření se společnou věcí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 (uveřejněný pod č. C 8 057 v Souboru)]. Za stavu, kdy původní dohoda o užívání společné věci nebyla změněna dohodou
novou ani nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítanou podle
velikosti jejich podílů, je právní nástupce původního spoluvlastníka povinen
stávající dohodu o užívání společné věci respektovat a nemůže se s úspěchem
domáhat soudního rozhodnutí o jiném způsobu jejího užívání jednotlivými
spoluvlastníky. Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků totiž sama o sobě bez
dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních
projevů spoluvlastníků o užívání společné věci [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 15.)]. Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach
podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho
súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72
(uveřejněného pod č.
54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se potom
podává, že „v prípade podstatnej zmeny pomerov, bude ktorýkoľvek z nich aj
oprávnený domáhať sa novej úpravy užívania spoločnej veci, a ak by nedošlo k
dohode spoluvlastníkov, obrátiť sa na súd.“
Uvedené judikatorní závěry jsou v zásadě použitelné i pro poměry o. z., jak je
patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
2792/2016 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2017, č. 15–16, str. 566),
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016
(uveřejněného pod č. C 15 511 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016 (dostupného na www.nsoud.cz)]. V dané věci se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně;
ten zdůraznil, že od uzavření předmětného soudního smíru až do 30. 6. 2010
užívali podkrovní byt, přes který je přístup do společných půdních prostor,
manželé O., příbuzní žalobkyň, kteří umožňovali žalobkyním podle jejich
požadavků přístup do půdních prostor. Od 1. 7. 2010 využívá uvedené prostory
žalovaná v souladu se soudním rozhodnutím o úpravě užívání; prokázány byly
pronájmy podkrovního bytu od 31. 10. 2014, resp. 1. 4. 2015. Podstatnou změnu
okolností spatřovaly soudy ve změně osob užívajících podkrovní byt; ten v době
uzavření a schválení dohody užívali příbuzní žalobkyň, kteří dobrovolně
umožňovali přístup na půdu. Následně podkrovní byt chtěla využívat a poskytovat
k využití na základě nájemní smlouvy žalovaná. Jen těžko si lze představit, že
uvedený přístup na půdu bude zajišťovat žalovaná nebo její nájemci; to by bylo
zjevně v rozporu s právem na domovní svobodu a soukromí. Uvedená práva
uživatelů bytových prostor převáží závaznost smlouvy, protože podmínky, za
nichž byla uzavřena, se ke dni rozhodnutí soudu změnily. Skutečnost, zda
žalovaná navrhovala uzavření soudního smíru v uvedené podobě, přitom není
podstatná, pokud v době uzavření tato úprava všem vyhovovala a práva a
povinnosti podle dohody byly plněny. S uvedenými závěry o podstatné změně poměrů se dovolací soud neztotožňuje. Soudy obou stupňů přehlížejí zcela zásadní skutečnost, a sice obsah předmětného
soudního smíru. V něm se strany sporu dohodly na tom, že žalovaná je oprávněna
užívat 2. a 3. NP domu, přičemž právo užívání 3. NP zahrnuje i právo toto
podlaží vlastním jménem pronajímat, nájmy k němu vypovídat a domáhat se jeho
vyklizení. Žalobkyním naopak svědčilo mimo jiné oprávnění užívat půdní
prostory. Skutečnost, že po uzavření soudního smíru nebyla předmětná dohoda až
do roku 2010 fakticky naplněna, když podkrovní byt v 3. NP užívali manželé O.,
příbuzní žalobkyň, kteří umožňovali žalobkyním podle jejich požadavků přístup
do půdních prostor, a že k naplnění předmětné dohody došlo od 1. 7. 2010, kdy
podkrovní byt začala sama užívat žalovaná, resp. jej později sama pronajímala,
nevede podle dovolacího soudu k závěru o podstatné změně poměrů.
Okolnosti, v
nichž nalézací soudy spatřovaly změnu poměrů, nemohou být touto změnou již z
toho důvodu, že představují faktický stav, kterým došlo k naplnění dohody o
užívání společné věci. Z povahy věci tak nemůže jít o okolnosti, které by měly
vést k zásahu do původní dohody obsažené v předmětném soudním smíru, jestliže
právě na jejich základě se tato původní dohoda naplnila a začala realizovat. Žádné skutečnosti, pro které by bylo namístě případně uvažovat o změně poměrů,
se z rozhodnutí nalézacích soudů nepodávají. V poměrech souzené věci by jimi –
ve vztahu k uzavřené dohodě o užívání společné věci – musely být okolnosti, na
základě kterých by byla uplatněna argumentace, že původní dohoda o užívání
společné věci právě pro existenci těchto nových, v době uzavírání dohody
neexistujících, skutečností již v současné době nemůže obstát. V dané věci však
právě žalovaná začala obsah dohody svým bydlením naplňovat, v čemž zjevně změnu
poměrů spatřovat nelze. K uvedenému lze dodat, že žalovaná si v době uzavírání soudního smíru měla být
vědoma toho, že podkrovní byt v 3. NP, který jí byl předmětným soudním smírem
určen k užívání, resp. pronajímání, slouží k přístupu na půdní prostor, který
podle dohody bude v užívání žalobkyň, takže tím bude její užívací právo
fakticky omezeno; přesto žalovaná s uzavřením předmětného soudního smíru
souhlasila. Pokud snad nyní žalovaná dodatečně obsah soudního smíru zpochybňuje
tím, že brání plnění sjednané dohody namísto toho, aby využila jiných legálních
prostředků vedoucích k revizi původní spoluvlastnické dohody o užívání společné
věci, nelze takovému jednání poskytnout právní ochranu. V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se znovu zabýval nárokem
žalobkyně b) na umožnění přístupu do půdních prostor v předmětné budově
opírající se o předmětný soudní smír, přičemž při řešení otázky změny poměrů
přihlédne k výše uvedeným závěrům, jakož i k tomu, že změnou poměrů není toliko
časový odstup mezi uzavřením dohody spoluvlastníků a její faktickou realizací. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozhodnutí,
který se týká žalobkyně b), zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a
žalovanou rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in
fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu