22 Cdo 4492/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce MUDr. K. D., se sídlem v Táboře, Kpt. Jaroše 2999, IČO: 46634606,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově,
Štefánikova 75/48, proti žalovanému městu Tábor, se sídlem v Táboře, Žižkovo
nám. 2, IČO: 00253014, o zákaz stavby, vedené u Okresního soudu v Táboře pod
sp. zn. 16 C 192/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 28. května 2015, č. j. 15 Co
242/2015-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2.
2015, č. j. 16 C 192/2014-91, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena
povinnost zdržet se vybudování a zprovoznění zastávky MHD u hlavního vchodu do
Nemocnice Tábor: So 101 – Komunikace místní, So 102 – Plocha pro umístění
kontejnerů na pozemcích parc. č. 1196/2 a 1199, zapsaných na LV č. 10 001 pro
obec a k. ú. T. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a
III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále
jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 15 Co 242/2015-118,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu doposud vyřešena, případně má být vyřešena jinak. Odvolací soud nesprávně
posoudil, že přezkum občanskoprávních námitek civilnímu soudu nepřísluší a
žalobce je musí uplatnit v rámci stavebního řízení. Správní soudy totiž nemají
pravomoc k jejich soudnímu přezkumu. Po vydání rozhodnutí o umístění stavby by
proto žalobce musel rozhodnutí napadnout u správního soudu a zároveň podat
žalobu k civilnímu soudu na zákaz stavby. Takový postup by byl nepřiměřeným
formalismem. Žalobce se domnívá, že stavební úřad řeší občanskoprávní otázky
jako předběžné, a proto rozebírá řešení předběžných soukromoprávních otázek ve
správním řízení, které se v dané věci uplatní. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1956/2003. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na
dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů
(eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu,
jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn.
32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na tom, že
žalobní návrh by bylo možné v dané věci posoudit toliko podle § 1020 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť aplikace § 1004 a §
1013 o. z. je zcela nepřiléhavá. Podle odvolacího soudu však nepřicházel v dané
věci do úvahy ani postup podle § 1020 o. z., neboť je-li třeba ke zřízení
stavby veřejnoprávní oprávnění vydané v řízení, ve kterém je soused účastníkem,
pak je třeba občanskoprávní námitky uplatnit v tomto řízení. Pouze v případě,
že soused neměl možnost ve stavebním řízení uplatnit občanskoprávní námitky,
může soused žádat ochranu podle § 1020 o. z., přičemž v dané věci stavební
řízení probíhá a žalobce nijak netvrdil, že by své námitky nemohl uplatnit.
Odvolací soud také zdůraznil, že žaloba není postavena na tvrzení, aby stavba
nestála v těsné blízkosti společné hranice, ale na tvrzení, aby vůbec nebyla
postavena, takže „současné tvrzení žalobce je s obsahem žalobního nároku v
rozporu“, jde tedy taktéž o důvod k zamítnutí žaloby.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na dvou důvodech, proč nelze
aplikovat § 1020 o. z., nicméně žalobce v dovolání rozporuje toliko první ze
dvou důvodů; závěr odvolacího soudu o tom, že žalobě nelze vyhovět proto, že se
žalobce domáhá úplného zákazu vybudování zastávky na pozemcích žalovaného, k
čemu ustanovení § 1020 o. z. nemůže sloužit, však nijak nerozporuje. V důsledku
toho nemůže dovolací soud tento druhý závěr přezkoumávat, dovolání tak není
přípustné.
Nadto dovolací soudu pro úplnost uvádí, že požadavek, aby dovolatel v dovolání
uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě je dovolání již ve vymezení přípustnosti dovolání vnitřně
rozporné, neboť dovolatel na straně jedné poukazuje na to, že právní otázky
hmotného a procesního práva nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud
vyřešeny, ale současně poukazuje na to, že mají být dovolacím soudem posouzeny
jinak. Požadavek, aby určité právní otázky byly posouzeny jinak, však
předpokládá, že Nejvyšší soud již určité řešení právní otázky ve své
rozhodovací činnosti přijal a dovolatel požaduje, aby se od tohoto řešení
odchýlil. Z povahy věci je pak tento požadavek v rozporu s přípustností
dovolání založenou na tvrzení, že určitou právní otázku dovolací soud dosud
neřešil. Podle názoru dovolacího soudu však zřejmě dovolatel poukazem na to, že
„právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, směřuje k tomu, že
má být v dané věci rozhodnuto způsobem odlišným oproti rozhodnutí odvolacího
soudu. To však významově neodpovídá znění § 237 o. s. ř., které pod formulací
„má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ má na mysli
situaci, kdy má být dřívější právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího
soudu překonán.
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích
námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k
tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje
po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)].
Zcela pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani dovolatelem naznačené právní
otázky by nemohly založit přípustnost dovolání.
Požadavek dovolatele na to, aby Nejvyšší soud vyřešil vztah „nových ustanovení
občanského zákoníku, a to §§ 1004 a 1020, ve vztahu k ustanovení § 2 zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní, jakož i ve vztahu k § 4 odst. 1 písm. a)“ se
míjí s úvahou o přípustnosti dovolání již proto, že na řešení této právní
otázky, tj. vztahu ustanovení občanského zákoníku a soudního řádu správního,
není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, protože ten se výkladem ustanovení
zákona č. 150/2002 Sb. ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval.
Pokud dále dovolatel navrhoval Nejvyššímu soudu „ve vztahu k ust. §§ 1004, 1013
a 1020 přijetí toho hodnocení, že k požadavku zdržet se vybudování a
zprovoznění stavby … je vlastník sousedního pozemku již v okamžiku, kdy zřízení
stavby hrozí, tedy i v průběhu správního řízení, nikoliv až po jejím případném
povolení ve stavebním řízení“, pak dovolací soud podotýká, že rozhodnutí
odvolacího soudu není založeno na závěru, že se lze ochrany podle příslušných
zákonných ustanovení občanského zákoníku domáhat až po povolení stavby ve
stavebním řízení. Nadto odvolací soud vysvětlil, proč podle jeho přesvědčení ve
věci vůbec nelze aplikovat ustanovení § 1004 a § 1013 a s těmi konkrétními
závěry dovolání vůbec nepolemizuje.
Poslední dovolací námitka, prostřednictvím které dovolatel „ve vztahu k ust. §
89 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb. navrhuje Nejvyššímu soudu přijetí toho
hodnocení, že za situace, kdy příslušná žaloba s uplatněním občanskoprávních
námitek je již podána, je v povinnostech stavebního úřadu postupovat podle § 64
odst. 1 písm. c) správního řádu a řízení do doby právní moci rozsudku soudu o
této věci přerušit“, pak nemůže být podkladem pro úvahu o přípustnosti dovolání
již proto, že se má týkat postupu stavebního úřadu a nikoliv soudu v dané věci.
Ostatně ani na této otázce není a nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu
založeno již proto, že soud rozhodující o nárocích ze sousedských práv nemůže
jakkoliv předjímat procesní postup správního orgánu v řízení, které u něj
probíhá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu