22 Cdo 5215/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobce Ing. P. R., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se
sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 50, proti žalované D. R., zastoupené JUDr.
Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 22, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod
sp. zn. 12 C 308/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 4. srpna 2008, č. j. 8 Co 366/2008-150, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6
360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr.
Ivety Horáčkové.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. března 2008, č. j. 12 C 308/2005-113, určil, že žalobce je „výlučným
vlastníkem budovy čp. 90 – způsob využití rodinný dům – postavené na pozemku
parc. č. st. 137 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 193 m2, pozemku parc. č.
st. 137 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 193 m2 a pozemku parc. č. 1291 –
zahrada o výměře 1823 m2, v k. ú. Vrchy, obec Vrchy, okres Nový Jičín, zapsané
v Katastru nemovitostí na LV č. 130 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský
kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 4. srpna 2008, č. j. 8 Co 366/2008-150, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozovala podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní
otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada
dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková
právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena,
nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou
revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení,
danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo
3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Dovolání nevymezuje relevantní hmotně-právní otázku, kterou by
dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a takovou otázku
dovolatelka ostatně ani neformuluje. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co
by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu.
Obsah dovolání je výhradně polemikou se skutkovými zjištěními a hodnocením
důkazů odvolacím soudem ve vztahu k rozhodujícímu skutkovému závěru, že
prostředky za které byly za trvání manželství nabyty nemovitosti, k nimž se
žalobce domáhal určení vlastnického práva, jsou výlučnými prostředky žalobce,
neboť je za trvání manželství nabyl darem.
Dovolání je polemikou dovolatelky zpochybňující skutková zjištění o
tom, že finanční prostředky nabyl žalobce darem od své sestry, když podle
názoru dovolatelky tento skutkový závěr nemůže obstát. Tím, že dovolatelka na
odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na posouzení důvodnosti
uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle
uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (srovnej
např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz).
Tím, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v řízení neprovedl jí navržené
konkrétní důkazy, vystihuje dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
že odvolací soud zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. V daném směru dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným
dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení může být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního
významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního
předpisu – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339 nebo nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétních důkazů v souzené věci
otázkou zásadního právního významu zjevně není. I kdyby v případě neprovedení
navržených důkazů šlo o výtku důvodnou, jednalo by se o vadu řízení, která není
důvodem k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2009, č. 11, str. 418-419, pod pořadovým č. 121). Námitky proti
skutkovým zjištěním soudu nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí.
Za zjištěného skutkového stavu, který není odvolací soud oprávněn přezkoumávat,
je rozhodnutí nalézacích soudů v souladu s hmotným právem. Okolnost, že věc
nabytá za trvání manželství darem spadá mezi výluky zdrojů zákonného
majetkového společenství manželů vyplývá jednoznačně z právní úpravy (§ 143
občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. ve
vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů a § 143 odst. 1 písm. a)
občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.
ve vztahu ke společnému jmění manželů) a věc či majetek za takto získané
prostředky opatřené netvoří součást majetkového společenství manželů (ve vztahu
k bezpodílovému spoluvlastnictví srovnej např. materiál - Z rozboru a
zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém
spoluvlastnictví, ze dne 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 1972, pod pořadovým č. 42; ve vztahu ke společnému
jmění manželů tento závěr vyplývá z výslovné právní úpravy obsažené v § 143
odst. 1 písm. a) obč. zák.).
Dovolací tvrzení o rozporu uplatněného práva žalobce s dobrými mravy nemůže mít
vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle ustálených závěrů
judikatury uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako
výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.
května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999,
č. 8, str. 429, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2004,
sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 2956 nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2006, pod pořadovým
č. C 3318).
Poukaz dovolatelky, že „právo k pozemkům mohla ke dni 14. 9. 2001 i vydržet“ je
tvrzením, které nebylo v řízení před nalézacími soudy uplatněno, v důsledku
čehož k němu nemohl dovolací soud přihlížet (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání
přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady, přičemž je nutno vycházet
z toho, že žalobci uplatnili samostatné nároky vůči žalovanému (§ 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Náklady takto vzniklé představují odměnu advokátky za zastoupení žalobce v
dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále
jen „vyhláška“) částku 20 000,- Kč sníženou ve smyslu § 10 odst. 3 a § 14 odst.
1, § 15 odst. 1 vyhlášky na částku 10 000,- Kč a dále sníženou podle § 18 odst.
1 vyhlášky ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 5 000,- Kč.
Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5 300,- Kč. Žalobci dále
náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 060,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalobce činí 6 360,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení ve výši 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,
v. r. předseda senátu