22 Cdo 5352/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F.
M., zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích –
Starém Městě, Svaté Anežky České 32, proti žalované M. M., o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.
zn. 5 C 47/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, takto:
I. Dovolání do části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, ve které byl změněn výrok VI.
rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C
47/2014-94, ve lhůtě k plnění, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co
31/2016-170, se ve výroku III. a v části výroku II., ve které byl změněn výrok
VII. a VIII. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č.
j. 5 C 47/2014-94, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C 47/2014-94, přikázal z věcí patřících do zaniklého
společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobce osobní
automobil blíže specifikovaný ve výroku I. písm. a) a do výlučného vlastnictví
žalované spoluvlastnický podíl v rozsahu id. ? na nemovitých věcech blíže
určených ve výroku I. písm. b) (výrok I.). Žalobci dále přikázal dluh ve výši
20 738,46 Kč na účtu č. 2796940207, vedeném u Komerční banky, a. s. (výrok
II.), zůstatek ve výši 23 765 Kč na účtu vedeném ke smlouvě o stavebním spoření
č. 33024658 uzavřené s Wüstenrot – stavební spořitelnou, a. s., hodnotu
odbytného ve výši 14 565 Kč z pojistné smlouvy č. 1102316319 uzavřené s ČSOB
Pojišťovnou, a. s., a částku ve výši 300 Kč na účtu ke smlouvě o penzijním
připojištění č. 4010007724 uzavřené s Penzijní společností České spořitelny, a.
s. (výrok IV.). Žalované přikázal dluh ve výši 27 539,98 Kč na účtu č.
4049130883, dluh ve výši 12 775,52 Kč na účtu č. 132201103 a dluh ve výši 6
736,88 Kč na účtu č. 2103012003, všech vedených u České spořitelny, a. s.
(výrok III.). Ve výroku V. přikázal žalované zůstatek ve výši 1 055,33 Kč na
účtu č. 6244089328/7990, vedeném u Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s.
Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 440
156,18 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.). Dále rozhodl,
že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 96 436 Kč do 15
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok VII.), a
uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 2 244
Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VIII.).
K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že žalovaná
byla zcela nečinná před zahájením řízení o vypořádání společného jmění, v
průběhu řízení nereagovala na žalobcovy návrhy a rovněž žádný návrh neučinila,
přičemž soud společné jmění vypořádal podle návrhu žalobce. Uzavřel, že z
těchto důvodů byl žalobce v řízení plně procesně úspěšný ve smyslu § 142 odst.
1 o. s. ř., a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před
soudem prvního stupně.
Při stanovení pariční lhůty k zaplacení vypořádacího podílu přihlédl nalézací
soud k tomu, že si žalovaná musela být v době řízení o rozvod manželství, a
zejména po uzavření smíru v řízení o zrušení společného nájmu družstevního
bytu, vědoma své povinnosti vyrovnat majetkový podíl. Měla si proto s
dostatečným předstihem opatřit potřebné finanční prostředky.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I., II., III., IV., V. a VI. vyjma části tohoto výroku o lhůtě
k plnění (výrok I.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI. o
lhůtě k plnění tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání
podílu částku 440 156,18 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok
II.). Dále změnil výrok VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že
žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení státu
ve výši 224,40 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Ve
výroku III. stanovil, že žalobci se vůči žalované právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení nepřiznává.
Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při vypořádání
společného jmění manželů se zachováním rovnosti podílů lze úspěch obou
účastníků hodnotit jako stejný. Žalobci, úspěšnému v odvolacím řízení,
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z důvodů zvláštního
zřetele hodných podle § 150 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byly
skutečnosti tvrzené žalobkyní již před soudem prvního stupně, o nichž však byly
provedeny důkazy vyplývající ze spisu až v rámci odvolacího řízení. Z toho
důvodu nepovažoval odvolání žalované jako předem bezúspěšné, i když nebyla
důvodnost námitek žalované prokázána. Žalované nelze odepřít právo na
přezkoumání tvrzených skutečností.
Pariční lhůtu stanovil odvolací soud v délce 6 měsíců, přičemž zohlednil povahu
projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků řízení. Uvedl, že
žalobce nebude takto stanovenou pariční lhůtou významně postižen, neboť s
ohledem na poměry žalované by při zachování původní pariční lhůty případná
exekuce zřejmě nevedla k dřívějšímu uspokojení práva žalobce. Žalované je tak
poskytnuta přiměřená lhůta k zajištění prostředků na vyplacení vypořádacího
podílu bez nutnosti vymáhat tuto pohledávku exekučně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků II. a III., podává žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o
vypořádání společného jmění manželů je podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího i Ústavního soudu nutné vycházet ze zásady procesního úspěchu ve
věci podle § 142 o. s. ř., přičemž použití § 150 o. s. ř. má představovat pouze
výjimku z tohoto pravidla. Při posuzování úspěchu účastníka v řízení o
vypořádání společného jmění je rovnost podílů pouze jedním z kritérií. Je nutné
rovněž přihlédnout k postoji účastníků řízení před zahájením řízení, k
požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu, zohlednit výsledek
sporu mezi účastníky o to, které majetkové položky náleží do společného jmění,
a rovněž zohlednit výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu
řízení. Pokud odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že při zachování rovnosti
podílů lze úspěch účastníků řízení hodnotit jako stejný, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná odmítla před
zahájením řízení se žalobcem jednat a žalobce byl v rámci řízení před soudy
nižších stupňů téměř ze 100 % úspěšný, proto by mu mělo být na základě § 142
odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení. Dále napadá rozhodnutí
odvolacího soudu v části, ve které nebylo přiznáno žalobci právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení podle § 150 o. s. ř. Uvádí, že použití § 150 o. s. ř.
má i ve sporech o vypořádání společného jmění manželů představovat výjimku ze
zásady procesního úspěchu účastníka ve věci podle § 142 o. s. ř., přičemž v
projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro aplikaci této výjimky.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o pariční lhůtě.
Namítá, že odvolací soud nezohlednil povahu projednávané věci, přiznaný nárok a
osobní poměry účastníků řízení. Žalované muselo být již v rámci řízení o
zrušení společného nájmu družstevního bytu zřejmé, že bude povinna zaplatit
žalobci vypořádací podíl. Upozorňuje, že žalovaná může do doby vykonatelnosti
rozhodnutí své nemovitosti zpeněžit či převést na třetí osobu, čímž fakticky
učiní nárok žalobce nevymahatelným.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadených
výrocích tak, že žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před
soudy nižších stupňů s ohledem na jeho úspěch ve věci, podle této zásady rovněž
rozhodne o povinnosti náhrady nákladů řízení vzniklých státu a stanoví, že
žalobkyně je povinna tyto náklady řízení i vypořádací podíl ve výši 440 156,18
Kč zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a
považuje jej za správný. Uvádí, že delší pariční lhůtu využila k získání
finančních prostředků prostřednictvím prodeje družstevního podílu v bytovém
družstvu a tyto finanční prostředky jsou určeny k uhrazení pohledávky žalobce.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v části týkající se náhrady nákladů
řízení přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v této části důvodné.
K náhradě nákladů řízení:
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při
rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění
manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.).
Použití § 150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí
princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto
sporech založeno. Tento závěr rovněž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1551/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu
jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
K hodnocení procesního úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení o
vypořádání společného jmění manželů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1.
2006, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, uvedl, že je nutné jej „posuzovat podle více
hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v
průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše
vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci
(majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které
nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez
ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat, a
znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost.
Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na
úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné
nepřiměřenosti“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 3066/2014).
I při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění
manželů jsou soudy oprávněny nepřiznat tuto náhradu procesně úspěšnému
účastníkovi podle § 150 o. s. ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných. Výkladem
ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31.
3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn.
22 Cdo 2524/2014, v nichž dovodil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se
rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě
nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci
úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném
účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení;
je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména
majetkových poměrů oprávněného účastníka.
V posuzované věci odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím,
že z důvodu rovnosti podílů obou manželů při vypořádání společného jmění lze
úspěch obou účastníků hodnotit jako stejný. Avšak úspěch účastníka v řízení je
třeba posuzovat i podle jiných, shora uvedených hledisek. Je nutné vzít do
úvahy výsledek řízení a poměřit je s návrhy stran v průběhu řízení, zohlednit
požadovanou a skutečně přiznanou výši vypořádacího podílu i výsledek sporu o
to, které majetkové položky náleží do společného jmění. Rovněž je nutné
přihlédnout k jednání účastníků před zahájením řízení.
Neobstojí rovněž (s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu)
důvody, pro které odvolací soud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř.
Právo jednoho z účastníků na přezkoumání skutečností, i když tvrzených již před
soudem prvního stupně, není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení
druhému, procesně úspěšnému, účastníkovi podle § 150 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak v této
části přípustné a důvodné. V rámci dalšího řízení zhodnotí odvolací soud
procesní úspěch účastníků řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Aniž by dovolací soud předjímal rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci, budou-li splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., odvolací soud
nepřizná náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi z důvodů
zvláštního zřetele hodných. Při úvahách o aplikaci § 150 o. s. ř. je povinen
odvolací soud přihlédnout především k majetkovým, sociálním, osobním a další
poměrům účastníků řízení. Rovněž zváží, jak by se takové rozhodnutí dotklo i
majetkových poměrů oprávněného účastníka, a zohlední osvobození žalobkyně od
soudních poplatků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV.
ÚS 454/04, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 762/10).
K pariční lhůtě:
K délce pariční lhůty Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22
Cdo 1942/2016, uvedl, že „podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke
splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud
sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že
peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti
určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění
by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující
zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k
tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65
(uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití
této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k
tomu srovnej Lavický, Petr. § 160 (Pariční lhůta). In: Lavický, P. a kol.
Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1.
vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 783,
marg. č. 7.].“
V projednávané věci byla odvolacím soudem stanovena pariční lhůta v délce 6
měsíců s ohledem na povahu věci, projednávaný nárok a osobní poměry účastníků
řízení. Dovolací soud nepovažuje tuto úvahu odvolacího soudu za zjevně
nepřiměřenou. V rámci takto stanovené pariční lhůty byl žalované poskytnut
časový prostor k zajištění potřebných finančních prostředků nutných na
zaplacení vypořádacího podílu, kterými zjevně v průběhu řízení o vypořádání
společného jmění nedisponovala. Pokud by byla zachována původní lhůta k plnění
v délce 15 dnů, nelze očekávat, že by případná exekuce vedla k dřívějšímu
uspokojení nároku žalobce. Nejsou důvodné námitky žalobce, že žalovaná ve lhůtě
6 měsíců od právní moci rozsudku zpeněží či převede podíl v bytovém družstvu na
jiné osoby, čímž fakticky učiní nárok žalobce nevymahatelným, neboť v takovém
(hypotetickým) případě by byl žalobce oprávněn domáhat se relativní neúčinnosti
právního jednání žalované podle § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně pariční lhůty je tedy založeno na
otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od
ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání žalobce tak není v
této části přípustné podle § 237 o. s. ř. a dovolací soud ho odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající
se náhrady nákladů řízení je založeno na otázce procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(§ 237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Proto nezbylo, než výrok III. a část výroku II., ve které
byl změněn výrok VII. a VIII. soudu prvního stupně (výrok o náhradě nákladů
státu je výrokem závislým na výroku napadeném dovoláním ve smyslu § 243e odst.
2 o. s. ř.), zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr.
David Havlík
předseda senátu