22 Cdo 5373/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Bc. M. N., proti žalovaným: 1) CB Immobilien, a. s., se sídlem v
Praze 8, Na malém klínu 1787/24, IČO 27607330, 2) Abema, s. r. o., se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 5/49, IČO 28040317, oběma zastoupeným JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 3)
RONDAS s. r. o., se sídlem v Praze 8, Na malém klínu 1787/24, IČO 28545214, a
4) Ing. P. M., zastoupenému Mgr. Jakubem Tichým, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 17/2012, o dovolání žalovaných 1), 2) a
4) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 11
Co 591/2014-465, 11 Co 138/2016-465, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 11 Co
591/2014-465, 11 Co 138/2016-465, se ruší ve výrocích II. písm. b), jimiž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady
řízení žalovaným 1), 2) a 4), a ve výrocích III. a V. o nákladech odvolacího
řízení, a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
5. 2014, č. j. 9 C 17/2012- 372, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29.
1. 2016, č. j. 9 C 17/2012-418, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2016,
č. j. 9 C 17/2012-424, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že
vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ? na nemovitostech v rozsudku
uvedených je žalovaný 1) - výrok I. Uložil žalobkyni, aby zaplatila na
nákladech řízení žalovaným 1) a 2) k rukám jejich zástupce 102 814,50 Kč (výrok
II.), žalované 3) k rukám jejího zástupce 43 434,16 Kč (výrok III.) a
žalovanému 4) k rukám jeho zástupce 50 819,10 Kč (výrok IV.) Doplňujícím
usnesením uložil žalobkyni, aby zaplatila České republice na účet Okresního
soudu v Ústí nad Labem náhradu nákladů státu 1 775 Kč.
Protože žalovaní byli v řízení úspěšní, soud prvního stupně uložil podle § 142
odst. 1 o. s. ř. neúspěšné žalobkyni, aby jim nahradila náklady, které v řízení
vznikly za jejich zastoupení advokátem. Při určení odměny advokátů za
specifikované úkony a náhrady jejich hotových výdajů vycházel z vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění do 30. 6. 2014. Odměnu za úkon stanovil z
tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu sazbou 2 500 Kč
podle § 7, bod 5 advokátního tarifu.
Žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání; žalovaní 1), 2)
a 4) napadli odvoláním výroky o nákladech řízení. Namítali, že soud prvního
stupně při stanovení odměny advokáta za úkon právní služby vycházel nesprávně z
tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu. Předmětem řízení je však
určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly oceněny znaleckým posudkem
Ing. Jaroslava Bukače částkou 65 838 950 Kč, takže tarifní hodnota měla být
určena z této částky podle jejich spoluvlastnických podílů.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a
žalovaných 1), 2) a 4) zastavil řízení o odvolání žalovaných 1), 2) a 4) proti
usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2016, č. j. 9 C 17/2012-418 (výrok
I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně:
a) potvrdil ve výrocích ve věci samé a o náhradě nákladů řízení státu,
b) změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu:
ba) mezi žalobkyní a žalovanou 1) tak, že žalobkyně je povinna nahradit
žalované 1) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 66 064,10 Kč k rukám
jejího zástupce,
bb) mezi žalobkyní a žalovanou 2) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované 2) na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 57 836,10 Kč
k rukám jejího zástupce,
bc) mezi žalobkyní a žalovanou 3) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované 3) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 59 164,16 Kč, jinak
uvedený výrok potvrdil, a
bd) mezi žalobkyní a žalovaným 4) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému 4) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 56 849,54, jinak
uvedený výrok potvrdil (výrok II.).
Dále odvolací soud uložil žalobkyni, aby zaplatila na náhradě nákladů
odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku žalovaným 1) a 2) částku
10 707,17 Kč k rukám jejich zástupce (výrok III.), žalované 3) částku 12 449,69
Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV.) a žalovanému 4) částku 20 673,58 k rukám
jeho zástupce (výrok V.).
Odvolací soud mimo jiné vytkl soudu prvního stupně, že vyslechl Ing. Jaroslava
Bukače jako znalce, ačkoliv soudem ustanoven znalcem nebyl. Uvedl, že ze spisu
nevyplývá ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí (spoluvlastnického
podílu), neboť předmětný znalecký posudek „nelze použít jako relevantní podklad
pro výpočet odměny“. Za správnou považoval tarifní hodnotu za úkony právní
služby učiněné do 31. 12. 2012 podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu
ve výši 25 000 Kč a tarifní hodnotu za úkony od 1. 1. 2013 (po změně tarifu
vyhl. č. 486/2012 Sb.) podle § 9 odst. 4 písm. b) částkou 50 000 Kč. Odměna za
úkon do 31. 12. 2012 tak činila 2 100 Kč a od 1. 1. 2013 částku 3 100 Kč.
Pokud zástupce žalovaných 1) a 2) konal společné úkony od 1. 1. 2013, činila
odměna za jeden úkon po 20 % snížení podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu
částku 2 480 Kč. Odvolací soud pak specifikoval odměnu advokátů každého ze
žalovaných za provedené úkony, paušální náhrady hotových výdajů, náhrady za
promeškaný čas, náhradu cestovních výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty a
na základě těchto výpočtů pak změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích o nákladech řízení, jak shora uvedeno. Také při stanovení náhrad
nákladů odvolacího řízení žalovaných, které uložil neúspěšné žalobkyni zaplatit
žalovaným podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., vycházel z tarifní
hodnoty za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního
tarifu, tj. odměny 3 100 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům o nákladech řízení II. ba)
a bb) a proti výroku III. podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Přípustnost
dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu při výkladu advokátního tarifu. Jde o rozhodnutí ze dne 8. 9.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 33 Cdo 238/2001, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 489/2012. Dovolacím důvodem je nesprávné
právní posouzení věci při určení odměny advokátů, neboť odvolací soud dospěl k
závěru o absenci ověřitelného údaje o ceně předmětných nemovitostí, ačkoliv
předmět řízení o určení spoluvlastnického práva k nemovitým věcem byl penězi
ocenitelný, neboť nemovitosti byly oceněny znaleckým posudkem Ing. Jaroslava
Bukače z 10. 3. 2013 a to částkou 65 838 950 Kč.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl jako znalec soudem prvního stupně
ustanoven a že mohl být slyšen jen jako svědek, nemůže to zakládat automaticky
stav, že je třeba postupovat podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
Zjištění hodnoty nemovitostí nelze považovat za údaj zjistitelný jen s
nepoměrnými obtížemi. Odvolací soud tak měl provést vlastní zjištění ceny
nemovitostí, nebo alespoň účastníky poučit, že cenu nemá za prokázanou. Jeho
rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015,
zejména proto, že odvolací soud znalecký posudek odmítl a vůbec se nepokusil
cenu nemovitostí jinak zjistit.
Při určení náhrady nákladů řízení tak měl soud vycházet z hodnoty
spoluvlastnických podílů na nemovitostech, jejichž cena činila 65 838 950 Kč, a
to u žalovaného 1) z podílu celkem id. 3/10, které převáděl na žalované 2), 3)
a 4), a žalovaného 2) z podílu id. 1/10. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil v tomto
rozsahu k dalšímu řízení.
Proti výrokům II. bd) a V. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání také
žalovaný 4). Uplatňuje přípustnost dovolání a nesprávnou aplikaci advokátního
tarifu při stanovení náhrady nákladů stejně jako žalovaní 1) a 2). Navrhuje
také, aby dovolací soud v napadených výrocích rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných se žalobkyně vyjádřila tak, že odvolací soud rozhodl o
odměně advokátů žalovaných v souladu s rozhodovací prací dovolacího soudu a
také Ústavního soudu (viz v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
5161/2014). V dané věci byla hodnota (obvyklá cena) nemovitostí nepodstatná,
nebyla předmětem dokazování. Soud prvního stupně sice vyslechl jako znalce Ing.
Jaroslava Bukače, ačkoliv ustanoven nebyl a jeho ocenění byla rozdílná. Kromě
toho poukazoval na to, že nemovitost, které se spor týkal, je velmi atypická a
obdobnou nemovitost nelze najít. Pro určení ceny nemovitostí podle § 8 odst. 1
advokátního tarifu není ve spise žádný relevantní podklad – ověřitelný údaj.
Žalobkyně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu např. I. ÚS 83/14, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2383/15, která se týkají nákladů řízení. Ústavní soud
opakovaně konstatoval, že při určení vlastnického práva k nemovitostem je třeba
vyjít z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť
jde o speciální ustanovení ve vztahu § 9 odst. 3 písm. a) tarifu, a použije se
vždy bez ohledu na to, zda se spor týká určení vlastnického práva k
nemovitosti, jejíž hodnotu lze určit s nepoměrnými obtížemi nebo bez obtíží a
bez ohledu na to, zda je nemovitost ocenitelná nebo neocenitelná. Ke shodným
závěrům dospěl i Nejvyšší soud v usneseních sp. zn. 22 Cdo 3003/2014 a sp. zn.
22 Cdo 3794/2014. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která dovolatelé poukazují,
byla již překonána novější judikaturou reflektující novelu advokátního tarifu
účinnou od 1. 1. 2013, kterou bylo doplněno ustanovení § 9 odst. 4 písm. b),
upravující tarifní hodnotu ve sporech týkajících se nemovitých věcí. Také
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelé odkazovali, nejsou použitelná,
neboťpředmětem řízení nebylo určení vlastnického práva k nemovitostem a
nejednalo se ani o případy, kdy hodnotu nemovitostí nebylo možno zjistit bez
obtíží. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odvolání žalovaných odmítl.
Žalovaní 1) a 2) v replice k vyjádření ještě zdůrazňují, že znalecký posudek
Ing. Jaroslava Bukače ze dne 13. 3. 2013, ke dni 6. 3. 2013, splňoval
náležitosti znaleckého posudku včetně doložky podle § 127a o. s. ř. a byl
přiložen k podání žalovaného 1) z 2. 3. 2013.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 3. 2. 2012 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 17. 3. 2016 (srovnej část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o.
s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013; proto je
dovolání přípustné. Dovolací soud však neshledal tvrzený rozpor s rozsudkem ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 489/2012; v té věci totiž tarifní hodnota
vyplývala ze spisu a z rozhodnutí nevyplývá, že by šlo o případ uvedený v §
127a o. s. ř.
Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich
příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká;
za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze-li
hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 5000 Kč.
Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 nelze-li
hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 10 000 Kč.
Podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012
se částka 25 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je
právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení
práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního
úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se
částka 35 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je
právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení
práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního
úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se
částka 50 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3
písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z
průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
K tomu dovolací soud uvádí: Ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) i § 9 odst. 4 písm.
b) advokátního tarifu je třeba vykládat v návaznosti na § 9 odst. 1 advokátního
tarifu; lze jej tedy aplikovat zejména v případě, že hodnotu věci nebo práva
nelze vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Ke zjišťování tarifní hodnoty věci ve sporu o určení vlastnického práva:
V projednávané věci šlo o určení spoluvlastnického podílu k nemovitosti; proto
je třeba při určení tarifní hodnoty věci postupovat stejně jako při určení
vlastnického práva, byť s přihlédnutím k tomu, že jde jen o určitý podíl na
hodnotě celé věci.
„Ačkoliv § 8 odst. 1 advokátního tarifu klade na soud požadavek, aby u každého
úkonu právní služby vycházel z ceny věci anebo práva v době jeho započetí, není
možné na tomto požadavku s ohledem na praktické obtíže, které by doslovný
výklad v praxi způsobil, vždy striktně trvat. Vzhledem k tomu pokud soud v
řízení zjistí cenu věci nebo práva a pokud během řízení nedojde k podstatné
změně okolností (například znehodnocení věci či práva v průběhu řízení, výrazné
cenové změny ve spojení s délkou řízení), může soud v zásadě pro účely výpočtu
náhrady nákladů řízení vyjít ze stejné ceny věci nebo práva pro všechny úkony
právní služby. Stanovení ceny věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je
otázkou zjišťování skutkového stavu, při níž soud má vycházet ze všeho, co v
řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků
řízení, jakož i z dalších důkazů, které za účelem stanovení výše náhrady
nákladů řízení předloží strany sporu. Soud může při splnění předpokladů § 120
odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy,
například zadat vypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku. V
souvislosti se znaleckým posudkem je pak třeba zdůraznit, že nelze generálně a
priori učinit závěr, že znalecký posudek je vždy nehospodárný, zvláště za
situace, kdy probíhá řízení o majetek značné hodnoty. Nepodaří-li se cenu věci
přesto zjistit, nebo lze-li cenu věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je
namístě postup podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu“ (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015).
Ovšem uvedený výklad je třeba vztáhnout k okolnostem konkrétní věci, o kterou
šlo. Obrat „lze-li ji (tj. hodnotu věci nebo práva) zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi“, činí z normy jej obsahující normu s relativně neurčitou hypotézou,
tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale
která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy
odvolacího soudu vyslovené v nalézacím řízení ohledně „nepoměrných obtíží“ je v
rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené
(viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 33
Cdo 1927/2016). Proto sice provedení znaleckého posudku jen za účelem zjištění
výše nákladů řízení nelze zcela vyloučit, je však na úvaze soudu (ostatně
citované rozhodnutí odkazuje na § 120 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může
– tedy nemusí – provést nenavržené důkazy), přičemž je třeba přihlédnout k
tomu, že provedení takového posudku zpravidla řízení prodlouží a zvýší náklady
účastníků; to lze podle okolností považovat za „nepoměrné potíže“. K tomu lze
dodat, že i když o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje bez návrhu (§ 151
odst. 1 o. s. ř.), nejsou tím účastníci zbaveni povinnosti tvrzení a důkazního
břemene; chce-li tedy některý z nich provedení dalších důkazů, které by měly
prokázat, že tarifní hodnota věci nebo práva je jiná, než jakou lze zjistit ze
spisu, nebo ji prokázat tam, kde ji ze spisu zjistit nelze, musí je navrhnout;
soud pak zváží, zda provedení důkazu je hospodárné a zda tedy nepředstavuje
„nepoměrné potíže“, a rozhodne o tom, zda jej provede či nikoliv (§ 120 odst. 1
o. s. ř., věta druhá).
V této souvislosti Nejvyšší soud vyslovil: „Podle ustálené praxe soud při
zjišťování tarifní hodnoty věci, ohledně níž je veden spor, vychází z podkladů
obsažených ve spisu. Neumožňuje-li obsah spisu takto tarifní hodnotu stanovit,
vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v
advokátním tarifu [§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v dané věci ve spojení
s § 9 odst. 3 písm. a) této vyhlášky]. Je tomu tak proto, že znalecké oceňování
nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen kvůli rozhodnutí o
nákladech řízení by spor nepoměrně prodloužilo a prodražilo“ (usnesení ze dne
27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015). Z tohoto hlediska nelze přisvědčit
tvrzení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ke znaleckému posudku vypracovanému soudním znalcem:
„Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem
požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků
vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto
důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud
umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout
do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro
vypracování znaleckého posudku“ (§ 127a o. s. ř.).
Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené
v § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek
vyžádaný soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26
Cdo 3928/2013).
Žalovaní se domáhali, aby odvolací soud určil výši náhrady nákladů řízení podle
posudku znalce Ing. Jaroslava Bukače a tvrdili, že tento posudek splňuje
požadované náležitosti pro soudní řízení; cena celé budovy a pozemků podle nich
činí 65 838 950 Kč. K tomuto posudku odvolací soud jen uvedl, že jej „nelze v
dané věci použít jako právně relevantní podklad, z kterého by odvolací soud
vycházel při výpočtu sazby mimosmluvní odměny“; soud nijak neodůvodnil, proč má
posudek za nevýznamný. Tomuto závěru nepředcházelo výslovné (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.) hodnocení tohoto posudku ve smyslu § 127a o. s. ř., věty první.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se určení tarifní hodnoty sporu je
tak předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
K vyjádření žalobkyně se uvádí:
V usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2383/15, Ústavní soud opakoval
závěry předchozího usnesení s tím, že v usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 Ústavní
soud uvedl, že „z konstrukce ustanovení § 9 advokátního tarifu je zřejmé, že se
v případě § 9 odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení § 9
odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech
určení právního vztahu k nemovité věci… Z textu tohoto ustanovení je zcela
jasně patrné, že s aplikací ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu
(jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp.
neocenitelném plnění) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve
vztahu k nemovitostem, které jsou v citovaném ustanovení explicitně zmíněny a o
něž se jednalo i v nyní projednávané věci. Ve světle této změny podústavního
práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor
obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení §
9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve
věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných (k tomu srov.
mutatis mutandis i usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14). Ústavní
soud tedy konstatuje, že ve světle citované novelizace advokátního tarifu nelze
bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí
právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či
plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení § 9 odst. 3
písm. a) advokátního tarifu; aplikace příslušného ustanovení ovšem musí být
odůvodněna způsobem, který je souladný s principy spravedlivého procesu.“
Toto rozhodnutí Ústavního soudu tedy neříká, že by v řízení o určení
vlastnického práva bylo třeba vždy postupovat podle § 9 odst. 3 písm. a)
advokátního tarifu, jen takový postup nevylučuje. Věci Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 3003/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3794/2014 neobsahují právní věty, týkající se
aplikace uvedených ustanovení, ani z jejich odůvodnění nevyplývá, že by šlo o
věci, jejichž hodnotu lze vyjádřit v penězích, nebo ji bylo možno zjistit bez
nepoměrných obtíží.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v nepatrné části zrušit a věc mu vrátit v tomto rozsahu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu