33 Cdo 1927/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců
a) Ing. M. C. a b) L. C., proti žalované R. C., zastoupené JUDr. Rostislavem
Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o 372.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 1304/2011,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015,
č.j. 21 Co 351/2014-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č.j. 21 Co 351/2014-119,
se ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v
tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 10. 3. 2014, č.j. 14 C
1304/2011-91, uložil žalované a P. C. zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
372.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a rozhodl a náhradě nákladů
řízení.
Rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č.j. 21 Co 351/2014-119, Krajský soud v
Brně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se
žalobci po žalované domáhali zaplacení 372.000,- Kč s příslušenstvím, a
žalobcům uložil zaplatit (společně a nerozdílně) žalované na náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů 40.076,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že
jsou splněny předpoklady pro částečné – v rozsahu tří čtvrtin – nepřiznání
náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, přestože žalovaná byla ve sporu
zcela úspěšná (§ 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů napadla žalovaná dovoláním. Namítla užití nesprávného znění §
12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vyhláška č. 177/1996 Sb.“), při výpočtu výše mimosmluvní odměny a nesprávné
posouzení podmínek pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení. Má za to,
že přiznání jen části náhrady nákladů řízení neodůvodňovaly nejen majetkové
poměry účastníků, ale ani skutečnost, že žalobci se zaplacení dlužných částek,
vyplývajících z jednotlivých smluv o půjčkách, domáhali sedmi samostatnými
žalobami (řízení o nich soud prvního stupně spojil ke společnému řízení).
Poukázala také na to, že navýšení ceny domu, který žalobci žalované a P. C.
darovali, nebylo způsobeno toliko investicemi žalobců, nýbrž obecně nárůstem
cen nemovitostí v inkriminovaném období. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k
některým okolnostem vyplývajícím z řízení o vypořádání podílového
spoluvlastnictví žalované a P. C., a to zejména ke skutečné výši vypořádacího
podílu a k tomu, že se vzdala práva na náhradu nákladů tohoto
řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (hmotného či procesního
práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o.s.ř.). Argument, podle kterého se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při
výpočtu výše mimosmluvní odměny za situace, kdy soud podle § 112 odst. 1 o.s.ř.
spojil více věcí ke společnému projednání (§ 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.), může být způsobilým vymezením přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2
o.s.ř., jen je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Takový údaj se z
dovolání nepodává. Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že odpověď na
otázku, zda se pro určení odměny za jednotlivé úkony právní služby použije
advokátní tarif ve znění účinném v době rozhodování soudu o náhradě nákladů
řízení nebo ve znění účinném v době, kdy byl každý jednotlivý úkon učiněn,
dávají expressis verbis přechodná a závěrečná ustanovení daného předpisu, jimiž
se odvolací soud řídil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp.
zn. 33 Cdo 4275/2013).
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky aplikace ustanovení § 150 o.s.ř.
(srov. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014); při jejím řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva
proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 150 o.s.ř. nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se
účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného
soudem.
Důvody hodné zvláštního zřetele, pro které přiznal úspěšné žalované náhradu
nákladů řízení pouze v rozsahu jedné čtvrtiny zákonného nároku, odvolací soud –
po konstatování, že finanční poměry účastníků jsou „přibližně stejné“ (žalobci
jsou starobní důchodci, žalovaná pobírá rodičovský příspěvek) – shledal v tom,
co zjistil z připojených spisů. V rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví
rodinného domu, který žalobci koupili a darovali synovi a žalované, se P. C.
zavázal zaplatit žalované z titulu vypořádání podílu 1.000.000,- Kč. Částka
stavebního spoření žalované a P. C. (200.000,- Kč) sama o sobě nedostačovala k
výraznému zhodnocení nemovitosti; žalobci rekonstrukci domu, který v rozsahu
jedné poloviny patřil žalované, výrazným způsobem financovali a vypořádáním
podílového spoluvlastnictví se v konečném důsledku žalovaná na tomto zhodnocení
podílela.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na tom, že ustanovení § 150
o.s.ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou,
jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy odvolacího
soudu vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního
zřetele hodných je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byly
zjevně nepřiměřené. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové
okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat
náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by
bylo možno spravedlivě požadovat po úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené
v souvislosti s řízením nesl ze svého. Judikatura dovolacího soudu pokládá za
korektní přihlížet při rozhodování o moderaci povinnosti účastníků k náhradě
nákladů řízení zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení (nejen k poměrům toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale
je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových
poměrů oprávněného účastníka), relevantní jsou i okolnosti, které vedly k
soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít
o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o.s.ř.
vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo
jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, ze dne
4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4418/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 6. 11. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, ze dne 27.
10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4290/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo
2986/2015, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015; k aplikaci právních
norem s relativně neurčitou hypotézou srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21
Cdo 4059/2007).
Moderace náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů je výsledkem
neúplného, tj. nesprávného právního posouzení odvolacího soudu, který se
dostatečně nezabýval všemi okolnostmi dané věci. V první řadě nelze souhlasit s
tím, že zhodnocení nemovitosti finančními prostředky žalobců a následné
vyplacení vypořádacího podílu žalované ve výši 1.000.000,- Kč jsou důvody
zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o.s.ř. Je nutné přihlédnout především
ke skutečnosti, že žalobci uplatňovali nároky na zaplacení peněžních částek v
celkové výši 372.000,- Kč sedmi samostatnými žalobami, které byly podány u
soudu prvního stupně ve stejný den (26. 10. 2011), a to na základě tří smluv o
půjčce z 13. 11. 2004, z 25. 4. 2005 a z 28. 2. 2006. V době zahájení řízení v
uvedených věcech měli nebo museli mít věřitelé jasnou představu o tom, jaká je
celková výše dluhu z půjček. Pokud uplatnili pohledávku sedmi žalobami, nemůže
jít k tíži žalované, že po právní moci usnesení ze dne 7. 6. 2012, č.j. 14 C
1304/2011-50, jímž soud prvního stupně spojil všechny věci ke společnému
řízení, již byly ve všech věcech učiněny úkony právních služeb, které se
následně promítly do výše nákladů řízení. Nelze pominout ani skutečnost, že
žaloba byla vůči žalované odvolacím soudem zamítnuta v celém rozsahu, přičemž
P. C. (samostatný účastník řízení na straně žalované před soudem prvního stupně
a odvolacím soudem) s žalobami souhlasil a navrhoval, aby jim soud zcela
vyhověl. Za této situace je nutno vzít v potaz zásadu úspěchu ve věci (§ 142
odst. 1 o.s.ř.); byla-li úspěšnost žaloby vůči žalované z důvodu, který
odvolací soud prezentoval v odůvodnění svého rozhodnutí, vyloučena, nelze po ní
spravedlivě požadovat, aby část účelně vynaložených nákladů na svoji obranu
hradila ze svých vlastních prostředků. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího
řízení by navíc mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem
prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná po právu,
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. 11. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu