28 Cdo 5161/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: město Březová, IČO: 00259250, se sídlem v Březové, náměstí Míru 230,
zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech,
Vítězná 795/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO: 42196451,
se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 42/2013, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2014,
č. j. 15 Co 278/2014-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni změnil v odvoláním
napadeném nákladovém výroku II rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 23.
dubna 2014, č. j. 9 C 42/2013-86, tak, že se žalovanému ukládá zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 192.636,- Kč k
rukám advokátky JUDr. Jany Wenigové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
(výrok I). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z
účastníků (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu
(o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není
přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř., za
situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaným v § 238a o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za
zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
K otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení
vlastnického práva k nemovitosti, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně
nemovitosti, tedy za situace, kdy hodnotu lze zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení
odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální (s
účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012
Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle
něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč). Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v
řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů
dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových
rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014, jež jsou – spolu s ostatními
citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Uvedené závěry přitom nekolidují ani s
rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního
soudu www.nalus.usoud.cz).
Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu
nemovitostí– pozemků – zjistit jen s nepoměrnými obtížemi ve smyslu § 9 odst. 1
advokátního tarifu, vyplývá ostatně již ze znaleckých posudků předložených
samotným žalobcem, které nestanovují cenu pozemků v místě a čase obvyklou (tedy
tzv. cenu tržní) a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu nemovitostí, nýbrž pracují
s tzv. cenou zjištěnou (podle cenového předpisu), a proto nelze pro určení
tarifní hodnoty aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž je nutné
vycházet z fixní tarifní hodnoty. Zmíněný znalecký posudek ostatně byl opatřen
žalobcem toliko pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta, aniž byl
potřebný pro rozhodnutí ve věci samé; při řešení samotného sporu hodnota
pozemků bylo okolností nevýznamnou. Již z těchto důvodů proto také nelze na
daný případ vztáhnout žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla
vydána ve sporech o peněžité plnění – zaplacení odměny za právní službu
vykonanou advokátem, týkající se penězi bez obtíží ocenitelné věci (kdy
stanovení její hodnoty bylo i předmětem posouzení soudu ve věci samé).
Z uvedeného současně plyne i ten závěr, že hotové výdaje žalobce na opatření
znaleckého posudku o určení „úřední“ (zjištěné) ceny pozemků nevyhovují
kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), jestliže
daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé (ovšem ani určení výše
odměny advokáta coby složky nákladů řízení, stanoví-li se posudkem právě cena
„úřední“); za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze
považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně
vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u
soudu.
I z toho vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c
odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu