U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. H., identifikační číslo osoby: 48714119,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K
Nemocnici 50, proti žalované Zoologické zahradě Ostrava, příspěvkové
organizaci, se sídlem v Ostravě, Michálkovická 197, identifikační číslo osoby:
00373249, zastoupené JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě,
Občanská 1115/16, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 80 C 102/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 7. 2016, č. j. 57 Co 192/2016-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. 12. 2015, č. j. 80 C 102/2013-89, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni
celkem 42 kusů terárií s kovovou konstrukcí různých rozměrů a 4 kusy terárií
různých rozměrů lepených (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, v níž se
žalobkyně na žalované domáhala vydání 6 kusů terárií různých rozměrů lepených,
34 kusů zářivkových těles, 42 kusů drátěných krycích skel o tloušťce 6mm
různých rozměrů, 42 kusů dřevěných osvětlovacích krytů různých rozměrů a
dalších položek movitých věcí (výrok II.). Žalobkyni byla uložena povinnost
nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení
ve výši 9 075 Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně, jež
směřovalo proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, změnil
částečně tento výrok tak, že žalované uložil povinnost vydat žalobkyni v obecné
pariční lhůtě dalších 6 kusů terárií různých rozměrů lepených a 34 kusů
zářivkových těles; jinak výrok potvrdil (výrok I.). O nákladech řízení před
soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku I., jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
vymezila odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedla, že je jím k řešení předložena
právní otázka, zda je technické vybavení terárií jejich součástí, přičemž
žádala, aby tuto otázku dovolací soud posoudil jinak než soud odvolací.
Namítala, že soudy pochybily, pokud nevyhověly návrhům na provedení důkazů,
jimiž měla být prokázána tvrzení o jejím vlastnickém právu k jednotlivým
položkám technického vybavení terárií. V důsledku tohoto pochybení vycházely
soudy z nesprávného závěru, že jednotlivé položky technického vybavení terárií
jsou samostatné věci v právním slova smyslu, jež jsou oddělitelné od věci
hlavní. Tím, že soudy nevyhověly důkazním návrhům, porušily rovněž článek 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 3. 5. 2013 (srovnej
čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§
236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda
je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v
rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezila žádnou
otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu
dovolání. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti
dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady,
na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že
dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran
nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud dovolatelka žádala, aby dovolací soud otázku
právní povahy technického vybavení terárií, tj. zda jde o součást věci či o
samostatnou věc, jež byla oddělena od věci hlavní, posoudil jinak než odvolací
soud, pak uplatnila důvod přípustnosti dovolání, který § 237 o. s. ř.
nezakládá. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního
práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem
přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi také uvedl, že
dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil
jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání by nemohlo být
přípustné ani proto, že odvolací soud na posouzení právní povahy technického
vybavení terárií své rozhodnutí nezaložil. Dovolací soud, jak vyplývá z
vymezení přípustnosti dovolání v § 237 o. s. ř., může přitom reagovat pouze na
řešení otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího
soudu závisí. Odvolací soud ovšem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
části zamítavého věcného výroku proto, že shledal správným závěr prvostupňového
soudu, že žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla
břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vazbě na prokázání jednoho z předpokladů
pro úspěšnost reivindikační žaloby, tj. že žalovaná věci zadržuje.
Žalobkyně označuje nesprávné právní posouzení věci (právní povahy technického
vybavení terárií jako součásti věci hlavní) jako důsledek pochybení soudů v
nalézacím řízení, které neprovedly navržené důkazy, jimiž by byla popisem
technického vybavení objasněna vazba k věci hlavní a existence vlastnického
práva žalobkyně k jejím součástem. V tomto postupu shledala porušení jejího
práva zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj.
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou.
Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková
zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost.
Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Dovolací soud také opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost
tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní
prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého
důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v
odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů
(zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej
shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn.
30 Cdo 749/2005, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28
Cdo 3090/2009, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS
87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, jež jsou přístupné na
internetových stránkách nalus.usoud.cz). Této své povinnosti soud prvního
stupně i soud odvolací v posuzované věci dostály. Odvolací soud vysvětlil, že
žalobkyní navržené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že žalovaná vindikované
věci zadržuje. Důkazy měla být prokázána právní povaha věcí, jejichž vydání se
žalobkyně domáhá. Nijak se ovšem nedotýkaly tvrzeného neoprávněného zadržování
věcí, tj. předpokladu úspěchu reivindikační žaloby, pro jehož nedostatek byla
žaloba zamítnuta. V nalézacím řízení proto nebylo porušeno ústavně zakotvené
právo dovolatelky obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2017