22 Cdo 6029/2017-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
NEWLAKITA s. r. o., IČO 27845567, se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24,
zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého
715/15, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se
sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 80/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 27
Co 150/2017-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 19 698,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Luboše Kuny, advokáta se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29.
Okresní soud Praha - západ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 C 80/2015-112, ve znění opravného usnesení ze dne
2. 1. 2017, č. j. 15 C 80/2015-139, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku
a pozemku, jehož součástí je stavba, vše v obci P., k. ú. H. (výrok I.),
přikázal předmětné pozemky do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), a
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1
912 000 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastníky (výrok IV.) a o nákladech státu (výrok V.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou rovnodílnými
spoluvlastníky výše uvedených pozemků. Pozemky nejsou reálně dělitelné a
součástí jednoho z nich je rodinný dům určený a užívaný k bydlení. Žalovaný je
dlouhodobým spoluvlastníkem nemovitostí, má k nim citový vztah, užívá je k
bydlení a zamýšlí je použít k bydlení i pro svou dceru. Žalobkyně nabyla
spoluvlastnický podíl v roce 2014 usnesením o příklepu v dražbě a chce rodinný
dům využít jako ubytovnu pro své zaměstnance. Oba účastníci mají zájem na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o přikázání nemovitostí do výlučného
vlastnictví měla žalobkyně zájem od počátku, žalovaný tuto možnost připouštěl s
ohledem na výši vypořádacího podílu. Soud zohlednil solventnost účastníků, kdy
obě strany jsou schopny vypořádací podíl uhradit a dále přihlédl k účelnosti
využití pozemků a domu, osobnímu vztahu žalovaného k nim a přikázal nemovitosti
do jeho vlastnictví.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
29. 6. 2017, č. j. 27 Co 150/2017-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že způsob vypořádání
nerespektuje zásady uvedené v § 1140 a násl. o. z., má za to, že nebyly splněny
podmínky pro přikázání nemovitostí žalovanému, tedy jeho zájem na přikázání a
solventnost. Odkazuje na přípis ze dne 28. 2. 2015, podle kterého žalovaný
preferuje odprodej spoluvlastnického podílu žalobkyni za náhradu. Dále uvádí,
že provedené dokazování nepředstavuje podklad pro jednoznačný závěr soudů o
tom, že žalovaný je schopen poskytnout adekvátní náhradu, poněvadž výpisy z
účtů žalovaného byly pořízeny v různé dny a soudy se nezabývaly možností, že se
jedná o tytéž finanční prostředky, které jsou převáděny mezi různými účty
žalovaného. Žalovaný nesplnil ani kritérium účelnosti, jelikož neprokázal, že
má v úmyslu nemovitosti užívat. Závěrem žalobkyně namítá, že soudy při
stanovení náhrady za vypořádací podíl vycházely z částky nejméně příznivé pro
žalobkyni, tedy částky stanovené na základě posudku společnosti Equity
Solutions Appraisals s. r. o. vypracovaného na žádost žalobkyně, a nikoli na
základě posudku soudem ustanoveného znalce, který více odpovídal poměrům na
trhu s nemovitostmi. Tím jí byla způsobena škoda ve výši přes milion korun,
když byla nucena respektovat soudy stanovenou nižší částku na vypořádání a bylo
jí bezdůvodně znemožněno zcizit spoluvlastnický podíl za tržní hodnotu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření uvádí, že ani jedna z žalobkyní nastolených otázek
nevymezuje důvod zakládající přípustnost dovolání, a proto navrhuje, aby bylo
jako nepřípustné odmítnuto. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), protože o zrušení spoluvlastnictví bylo
odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015]. Otázku přípustnosti
dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil
zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že
pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V dovolání není především řádně uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými
závěry odvolacího soudu s tím, že předkládá vlastní. Skutkový stav však v
dovolacím řízení nelze přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013]. Rovněž zpochybňování hodnocení
důkazů nelze napadnout v dovolacím řízení žádným způsobilým dovolacím důvodem. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci, přezkum skutkového stavu naopak dovolacímu přezkumu nepodléhá,
z čehož logicky vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který
zjistily nalézací soudy (srov. též § 243f odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti
dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení
pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivním
rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající
povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro ně rozhodující nejen skutkový,
ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2865/16). Při rozhodování o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví soud nejprve podle § 1144 a násl. o. z. zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné; až tehdy, není-li rozdělení dobře
možné, přikáže ji podle § 1147 o. z. za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední
varianta, a sice prodej společné věci v dražbě (rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
– dále jen „Rc 4/2015“). Protože v nyní projednávané věci nebylo možné reálné
rozdělení věcí a oba účastníci o předmětné nemovitosti projevili zájem, bylo na
místě přikázání jednomu z nich. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610, a celá řada
navazujících rozhodnutí); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v
nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
dále jen „Rc 5/2016“). Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná podmínka pro přikázání společné
věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného
vlastnictví (k tomu srovnej Rc 4/2015), to, komu bude věc přikázána, záleží na
úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní
principy soukromého práva (k tomu srovnej Rc 5/2016). Již v usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud
uvedl, že žádné ustanovení hmotného ani procesního práva v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví nebrání účastníku, aby v průběhu řízení
změnil navržený způsob vypořádání. Soud v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví není vázán návrhem účastníků, neboť z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2
o. s. ř.). Proto také změna navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení
nepředstavuje změnu žaloby, o níž by bylo nutno rozhodnout postupem podle § 95
o. s. ř., ale jedná se toliko o vyjádření procesního stanoviska účastníka
řízení.
Z hlediska rozhodování soudu je pro rozhodování soudu rozhodný stav v
době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Z výše uvedeného vyplývá, že není rozhodná skutečnost, že žalovaný v průběhu
řízení upravoval svůj postoj k věci. Ačkoli v přípise ze dne 28. 2. 2015, na
který žalobkyně poukazovala v dovolání, žalovaný uvedl, že preferuje přikázání
jeho podílu žalobkyni, již při prvním jednání ve věci dne 23. 9. 2015 uvedl, že
navrhuje, aby nemovitosti připadly za náhradu právě jemu, jelikož zde žije i
podniká. Mezi další možná kritéria pro přikázání společné věci za náhradu Nejvyšší soud
dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit přiměřenou náhradu, skutečnost,
že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní
investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Zdůrazňuje však, že
vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Za situace, kdy rozhodná kritéria (včetně připravenosti k vyplacení finanční
náhrady) pro posouzení účelného využití společné věci na straně každého ze
spoluvlastníků vyznívají zásadně rovnocenně a kdy každý z nich je vlastníkem
id. ? nemovitosti, dovolací soud neshledává úvahy nalézacích soudů, které
vyhodnotily v posuzovaném případě účelné využití ve prospěch žalovaného z
důvodu, že k nim má žalovaný silnější vztah a užívá je k zajištění základní
životní potřeby (bydlení), zjevně nepřiměřenými (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). Dále je nutno uvést, že ani námitky dovolatelky k výši vypořádacího podílu
nezakládají přípustnost dovolání. Dovolatelka uvádí, že stanovení výše
vypořádacího podílu je netransparentní a že soudy vycházely z nejméně příznivé
částky pro žalobkyni. Podle ustálené rozhodovací praxe má výše náhrady základ v
obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo
976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru)]. Při stanovení náhrady se
vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv
cenu, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015
(uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193) nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč vyšel z posudku společnosti Equity
Solutions Appraisals s. r. o., který předložila žalobkyně, a který žalovaný
akceptoval, a nikoli z posudku znalkyně Evy Benešové, ustanovené soudem. Ustanovená znalkyně nenalezla vhodné vzory pro srovnání oceňovaných
nemovitostí. Podle § 2 odst.
1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku,
však platí, že obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se porovnáním. V
posudku předloženém žalobkyní byla metoda porovnávací použita a stanovena tržní
hodnota nemovitostí, ze které soud při stanovení přiměřené náhrady vyšel (č. l. 113) a náhradu určil polovinou, která odpovídá vlastnickému podílu účastníků. Soud první stupně dále uvedl, že „snížení, které přihlíží k tomu, že jde o
ideální podíl, hůře obchodovatelný, jak navrhovala žalobkyně, zde není na
místě, neboť se neoceňuje podíl, ale vypořádává se spoluvlastnictví celku s
tím, že jednomu z účastníků zůstane hodnota celá a je logické a spravedlivé, že
se druhý z účastníků, který ji nezíská, na ni bude podílet částí, která
odpovídá podílu, který ztrácí“ (č. l. 114 verte). Odvolací soud se s těmito
závěry ztotožnil (č. l. 226). Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších
stupňů při stanovení vypořádacího podílu na základě hodnocení znaleckého
posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto
není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.