22 Cdo 769/2021-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně společnosti AGROS farmy morava, s. r. o., se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1337/28, IČO: 49435141, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, proti žalované společnosti VKS Pohledští Dvořáci, a. s., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Hamry 1584, IČO: 25945891, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o vydání věci, event. o zaplacení 928 400 Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 98/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2020, č. j. 47 Co 111/2020-177, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 14 907,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislavy Lebedové, advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 5 C 98/2019-128, zamítl žalobu o vydání 89,24 tun řepkového semene vypěstovaného v roce 2016 odrůda Hybrid Arsenal, přičemž 26,46 tuny tohoto semene mělo vlhkost 7,1 %, tuk 45,3 %, tuk při 8 % 42,2 %, dále 29,84 tun tohoto semene mělo vlhkost 6,9 %, tuk 45,7 % a tuk při 8 % 42,5 % a 29,84 tun tohoto semene mělo vlhkost 6,9 %, tuk 45,7 % a tuk při 8 % 42,5 %
(výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 47 Co 111/2020-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, podle kterého se zamítá žaloba o vydání 89,24 tun řepkového semene (specifikovaného výše), eventuálně o zaplacení 928 400 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 11. 11. 2016 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako důvod podaného
dovolání uvádí především nesprávné právní posouzení požadavku na dostatečnou individualizaci věci v žalobě na vydání věci a podmínek nabytí vlastnického práva podle § 1109 a 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovolatelka dále popisuje nesprávný postup soudu ve vztahu k dokazování a poučovací povinnosti soudu, jímž mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že tyto vady řízení namítala již před odvolacím soudem, který je však žádným způsobem nezhojil ani se k nim vůbec nevyjádřil.
Domnívá se, že se soudy při řešení „této procesní otázky“ odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3470/15 a sp. zn. II. ÚS 2172/14), neboť neprovedly výslech znalce. Individualizaci řepkového semene obvyklými znaky zemědělských komodit dovolatelka považuje za naprosto určitou. V tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1474/2002. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť minimálně nesplnila svoji povinnost k prověření okolností, za kterých mělo dojít k nabytí vlastnického práva od společnosti Peson, spol.
s r. o. Ve vztahu k předpokladům nabytí vlastnického práva podle § 1109 a 1111 o. z. jednak připomíná, že společnost Peson, spol. s r. o. nebyla oprávněna řepkové semeno přenechat do užívání třetí osoby, nebyla jejím vlastníkem a nebyla oprávněna jej prodat žalované, a jednak poukazuje na trestný čin zpronevěry, kterého se dopustil jednatel společnosti Peson, spol. s r.o., tím, že zpronevěřil vypůjčené řepkové semeno. Dále se domnívá, že nelze automaticky aplikovat § 7 o. z. na nabytí vlastnického práva od nevlastníka.
Nakonec uvádí, že má za to, že v průběhu řízení před odvolacím soudem byly řešeny otázky, které „již byly v minulosti řešeny odlišně dovolacím soudem či případně řešeny nebyly“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobkyně pouze opakuje argumentaci, se kterou se již dostatečně vypořádal odvolací soud, a nikterak nevymezuje přípustnost dovolání. Nadto hodnotí procesní postup odvolacího soudu jako zcela správný a identifikaci řepkového semene jako nedostatečnou.
Co se týče hodnocení dokazování, to podle žalované spadá mimo rámec dovolání. Jelikož základem právního posouzení byla nedostatečná identifikace předmětu řízení, nebylo znaleckého zkoumání vůbec třeba, a odkazy na judikaturu učiněné v dovolání jsou proto bezpředmětné. Dobrá víra žalované byla podle ní nejen presumována, ale i prokázána. Konečně poukazuje na prvotní pochybení žalobkyně, která svěřila řepkové semeno nesprávné osobě, a na preferenci zákona chránit dobrověrného nabyvatele před chybným úsudkem prvotního vlastníka.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolaní jako nepřípustné odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nalézací soudy založily svá rozhodnutí především na tom, že v žalobě nebyla vindikovaná věc dostatečně identifikována. S tímto závěrem žalobkyně v dovolání sice polemizuje, nicméně neformuluje žádnou konkrétní otázku přípustnosti dovolání ani netvrdí některý z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Samotný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (dostupný na www.nsoud.cz), stejně jako nesouhlas žalobkyně s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže. Odvolací soud ostatně dále přisvědčil i závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k řepkovému semeni na základě kupní smlouvy uzavřené se společností Peson, spol. s r. o. A i kdyby tato společnost nebyla oprávněna s řepkovým semenem nakládat, odvolací soud shledal, že byly naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1109 písm. b), c) o.
z. S těmito závěry dovolatelka opět polemizuje, aniž by však jakkoli vymezila přípustnost dovolání. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přitom platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě je pro výsledné rozhodnutí určující, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. V dané věci je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno na třech důvodech (nedostatečná identifikace věci, nabytí vlastnického práva žalovanou k věci na základě kupní smlouvy, příp. nabytí vlastnického práva žalovanou k věci od tzv. neoprávněného).
Aby se dovolací soud mohl věcně dovoláním zabývat, musela by dovolatelka řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu ke každému z těchto důvodů. I pokud by tedy snad dovolací soud z obsahu dovolání shledal vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k závěru odvolacího soudu o nedostatečné identifikaci věci, dovolatelka by se svým dovoláním nemohla být úspěšná, neboť vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ke zbylým důvodům zcela absentuje. Přípustnost dovolání pak jistě nemůže založit obecné konstatování žalobkyně v závěru dovolání, že „před odvolacím soudem byly řešeny otázky, které již byly v minulosti řešeny odlišně dovolacím soudem či případně řešeny nebyly“.
V celém dovolání totiž dovolatelka neuvádí jedinou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a k níž by byl zároveň vztažen konkrétní důvod přípustnosti dovolání. Dovolání proto představuje pouhou polemiku se závěry a postupem nalézacích soudů, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (nesprávný postup soudu ve vztahu k dokazování a poučovací povinnosti soudu).
K nim může dovolací soud přihlédnout až za situace, že shledá z jiného důvodu dovolání přípustným [viz § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Uvádí-li žalobkyně, že se soudy při řešení „této procesní otázky“ odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (dostupný na www.nsoud.cz), nález Ústavního soudu ze dne 19.
7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], pokud neprovedly výslech znalce, je i tato námitka svou povahou námitkou vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolatelka opomněla vymezit samotnou právní otázku, a ve své podstatě tak pouze namítá, že postup soudu byl vadný. Nadto na závěrech podávajících se ze znaleckého posudku určujícího obvyklou cenu řepkového semene nejsou rozhodnutí nalézacích soudů vůbec založena.
Vzhledem k absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat. Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.