USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně B. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem se sídlem ve
Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované obci Hovězí, se sídlem Hovězí 2, IČO:
00303801, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu
ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 61/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 11 Co 331/2017-44,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23.
8. 2017, č. j. 10 C 61/2017-25, řízení zastavil (výrok I.) a žádnému z
účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 11 Co 331/2017-44, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky překážky věci rozhodnuté, která je
soudy rozhodována rozdílně, popřípadě pokud soud dospěje k závěru, že se jedná
o otázku již vyřešenou, měla by být tato otázka dovolacím soudem posouzena
jinak. Uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2004, č. j. 11 C
4/2004-48, byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví; účastníky byly B. S., B. M., L. Š. a dále bylo navrženo, aby bylo určeno, že i zůstavitel M. S. byl ke
dni svého úmrtí vlastníkem podílu k id. ? pozemku v obci a k. ú. H. (dále jen
„předmětný pozemek“). Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2015, č. j. 8 Co
143/2011-120, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2010,
č. j. 9 C 210/2010-97, o uložení povinnosti nechat zaměřit pozemek a viditelně
označit hranice v terénu obce H. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2014, č. j. 9 C 83/2014-62, bylo zastaveno řízení o určení vlastnického práva
žalobkyně k předmětnému pozemku z důvodu, že o věci již bylo pravomocně
rozhodnuto soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 11 C 4/2014. Žalobkyně namítá,
že překážka pravomocně rozhodnuté věci není dána v tom případě, jde-li v novém
řízení o tentýž právní vztah mezi stejnými účastníky, avšak opírá-li se nově o
jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo
později (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1838/2007). V řízení vedeném
pod sp. zn. 11 C 4/2004 vystupovali proti obci H. na straně žalobců čtyři
účastníci. Požadováno bylo určení, že předmětný pozemek patří do podílového
spoluvlastnictví všech žalobců, tedy i zemřelého M. S., a také i dodatečné
projednání dědictví. V řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 83/2014 vystupuje jako
žalobkyně B. S. proti obci H. a sama se domáhá určení vlastnictví k předmětnému
pozemku. Nejedná se tak o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, nýbrž o
nově uplatněný nárok opřený o jiné skutečnosti; nemůže proto být dána překážka
věci pravomocně rozhodnuté. Rozhodnutí „č. j. 9 C 83/2014-62“ je rozhodnutím ve
věci samé a má splňovat náležitosti odůvodnění; citace zákonných ustanovení
postrádající přímý vztah ke konkrétní věci je právním formalismem a vede k
porušení práva na spravedlivý proces. Žaloba na určení vlastnického práva tak
byla v této věci podána v souladu s právem, neboť došlo k nesprávnému výkladu
věci pravomocně rozhodnuté, nesprávnému odůvodnění rozhodnutí „č. j. 9 C
83/2014-62“ a k formalismu při uplatňování práva žalobkyně. Navrhuje, aby
dovolací soud „připustil důvodnost dovolání“ a zrušil tato rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odlišná
rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti
dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil
zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že
pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky
přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu
se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že byť žalobkyně vymezila jako důvod
přípustnosti to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je
soudy rozhodována rozdílně, popřípadě pokud soud dospěje k závěru, že se jedná
o otázku již vyřešenou, měla by být tato otázka dovolacím soudem posouzena
jinak, neuvádí žádná odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu ani od jakého svého
řešení vyjádřeného v konkrétním rozhodnutí by se měl dovolací soud odchýlit. Již z tohoto důvodu je dovolání nepřípustné. Pro úplnost odůvodnění dovolací soud uvádí, že ze zjištění odvolacího soudu,
která nepodléhají v dovolacím řízení přezkumu, se podává, že ve věci vedené u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 83/2014 bylo pro překážku věci pravomocně
rozhodnuté zastaveno řízení o určení vlastnictví k předmětnému pozemku z titulu
vydržení proti žalovanému. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně svým
usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 57 Co 81/2015 potvrdil. Dovolání proti
uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2246/2015, a podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3721/15. Protože závěry těchto rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností přezkumu v tomto
dovolacím řízení nepodléhají, podává se z nich pro věc určující závěr, že
požadavek na určení vlastnictví k předmětnému pozemku z titulu vydržení byl již
žalobkyní uplatněn v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C
83/2014 a řízení o tomto nároku bylo pravomocně zastaveno pro překážku věci
rozhodnuté ve vztahu k již dříve probíhajícímu řízení a rozhodnutí v něm
vydanému (u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 4/2004). Jestliže pak v této
věci žalobkyně opětovně uplatňuje požadavek na určení vlastnického práva k
předmětnému pozemku z titulu vydržení, je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté z pohledu dovolacího přezkumu tím spíše, že uvedené určující závěry
odvolacího soudu dovolatelka v dovolání žádnou věcnou argumentací nenapadá. Jelikož dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší
soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu