22 Cdo 925/2022-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova 818/48, proti žalovaným 1) J. S., narozené XY, a 2) Z. S., narozenému XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1716/54, o přikázání pozemku do vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 137/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 68 Co 338/2021-106, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Emanuela Fuchse, advokáta se sídlem v Praze 2, Polská 1716/54.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 24 C 137/2020-83, zamítl žalobu o přikázání části pozemku parc. č. XY pod stavbou garáže v katastrálním území XY zapsaného na LV číslo XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, za finanční náhradu do vlastnictví žalobce (výrok I), o uložení žalovaným povinnosti uzavřít se žalobcem smlouvu, na základě které zatíží za úplatu stanovenou znaleckým posudkem část pozemku uvedeného ve výroku I služebností zapsanou jako věcné právo do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce (výrok II) a o uložení žalovaným povinnosti uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, na základě které koupí za kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem stavbu garáže nacházející se na pozemku parc.
č. XY v katastrálním území XY zapsaném na LV číslo XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále i jen „předmětný pozemek“ – výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 68 Co 338/2021-106, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud věc posuzoval za použití § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť garáž byla postavena na počátku devadesátých let minulého století právním předchůdcem žalobce (jeho otcem) zčásti na pozemku v současné době vlastněném žalobcem a zčásti na pozemku žalovaných parc. č. XY v katastrálním území XY. Uzavřel, že pokud byla stavba postavena, byť jen zčásti, na cizím pozemku bez svolení jeho vlastníka, jde o stavbu neoprávněnou. A u ní je oprávněn domáhat se řešení podle § 135c obč. zák. jen vlastník pozemku, tedy žalovaní.
Na daný případ nebylo možno ani analogicky použít § 1086 o. z., neboť ustanovení § 1084 až 1086 o. z. nelze aplikovat na jiné stavby, než na stavby zřízené neoprávněně na cizím pozemku od 1. 1. 2014 nadále. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, podle něhož žalobu o neoprávněné stavbě nelze zamítnout, sp. zn. 22 Cdo 1875/98, podle kterého nelze vlastníku pozemku přikázat stavbu, která je zčásti umístěna mimo jeho pozemek (v tomto rozhodnutí spatřuje důvod pro analogii zákona), sp. zn. 22 Cdo 1977/2004, podle něhož odstranění neoprávněné stavby z cizího pozemku nelze zásadně považovat za účelné.
Namítá, že soud měl zohlednit, že se žalobce musel uchýlit k podání žaloby poté, co žalovaní přistoupili k demolici garáže, předstíraje, že mají k tomu příslušné rozhodnutí. Protože takto jednali za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podal žalobu podle § 1086 o. z . na přikázání části předmětného pozemku do svého vlastnictví. Stavba garáže je oprávněná, zřízená se souhlasem žalovaných. Existenci tvrzené dohody jeho otce s žalovanými, resp. žalovanou, že mu žalovaní umožní výstavbu garáže na části předmětného pozemku, se nepodařilo prokázat.
Nesprávnost právního posouzení věci se tak může týkat i výkladu procesního práva, neboť odvolací soud se nezabýval jeho námitkou, že tvrzení žalovaných o tom, že nepodepsali žádost o oddělení části pozemku ze dne 25. 6. 1990, vzal odvolací soud za prokázané, aniž by provedl důkaz, který by toto tvrzení bez pochybností osvědčil. Bez zhodnocení tohoto důkazu a neprovedení žalobcem navržených důkazů bylo dokazování neúplné. Soud prvního stupně nezjistil řádně důkazní stav a byl tak naplněn odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b), d), e), případně f) o.
s. ř. Za neujasněné důkazní situace je třeba otázku dobré víry zřizovatele stavby garáže vykládat tak, že zřizovatel „pravděpodobně byl v dobré víře, že stavbu zřizuje (částečně) na svém pozemku, ale nemá platný soukromoprávní titul ke zřízení stavby na pozemku žalovaných“. S ohledem na specifičnost věci měl být aplikován § 1086 o. z. na základě analogie zákona na případ právní normou neupravený, když odvolací soud na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1070/2016 konstatoval, že pokud stavebník před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zřídil stavbu na cizím pozemku bez zajištění časově neomezeného a jednostranně nevypověditelného práva mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.
Zvláštnost situace je dána tím, že právní předchůdce žalobce byl v dobré víře, že bude naplněna dohoda a jemu odprodána část pozemku, žalovaní o stavbě věděli a bez zbytečného odkladu ji nezakázali. Soudy bez dalšího dokazování přijali tvrzení žalovaných, že o provádění stavby nevěděli, proto nemohli řádně zakročit. Žalobce v odvolání napadl, že se soud prvního stupně nevypořádal s důvody, pro které žalovaní proti stavbě nezakročili. Jestliže nebyla prokázána existence dohody žalovaných a otce žalobce, měl odvolací soud učinit závěr, že jde o stavbu neoprávněnou, věc posoudit, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 398/96, podle § 135c obč. zák. a minimálně zřídit věcné břemeno.
Odvolací soud se měl proto podle „nálezu Rc 23/2003“ zabývat otázkou dobré víry stavebníka, tím, proč žalovaní bez zbytečného odkladu proti stavbě nezakročili, a dobou, která od zřízení stavby uplynula. Žalovaní svévolně přistoupili k odstranění stavby, čímž žalobci vznikla škoda, kterou musel uplatnit žalobou. Navrhoval spojení obou věcí ke společnému řízení, k čemuž nedošlo. Nezodpovězena zůstala v řízení otázka, kdo je vlastníkem celé stavby, příp. „té které její reálné části“.
Procesní obrana žalovaných i odstranění stavby byly v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud k požadavku na spravedlivé rozhodnutí nepřihlédl, jeho rozhodnutí nic nevyřešilo. Při nalézání práva měl přitom vycházet z individuálních okolností případu, které jsou založeny na řádně zjištěných skutečnostech, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1464/13, jimiž jsou skutečnosti, že ne nepodstatná část stavby se nachází na pozemku žalobce a že není vyjasněno vlastnictví stavby či její části.
To by mělo vést k nalezení spravedlivého řešení tam, kde formální aplikace norem vede k neudržitelným výsledkům a prodlužování stavu právní nejistoty. Ta spočívá v tom, že žalobce musel podat žalobu na náhradu škody za odstraněnou stavbu. To, že žalovaní k odstranění stavby neměli rozhodnutí podle § 135c obč. zák. ani rozhodnutí stavebního úřadu, mělo být zohledněno. Žalobce mohl mít legitimní očekávání předvídatelného rozsudku, že mu bude vyhověno alespoň v jednom z žalobních petitů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí. Uvedli, že žalobce neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevyložil, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jak by mělo být rozhodnuto, nepřípustně se odvolává na podání a procesní úkony učiněné v řízení před nalézacími soudy a předkládá nové skutečnosti, polemizuje s hodnocením důkazů a napadá tak jen důvody rozhodnutí. Dále přehlíží rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 858/2017. Dobrou víru spojenou s právem stavbu zřídit neprokázal.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu: Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby" - § 135c odst. 1 obč. zák.). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§ 135c odst. 2 obč. zák.).
Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§ 135c odst. 3 obč. zák.). Kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat, aby pozemek koupil za obvyklou cenu (§ 1086 odst. 1 o.
z.). Soud na návrh některé ze stran přikáže pozemek do vlastnictví zřizovatele stavby a rozhodne o jeho povinnosti zaplatit vlastníku pozemku náhradu (§ 1086 odst. 2 o. z.). Protože nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, stejně jako např. v rozsudku ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 854/2005 (obě rozhodnutí jsou uveřejněna na https://www.nsoud.cz), v řízeních zahájených na základě žaloby vlastníka pozemku uzavřel, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků; pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c obč. zák. Jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu na cizím pozemku, nelze žalobu zamítnout“.
V rozsudku ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006, uveřejněném na https://www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „žalobu na odstranění neoprávněné stavby může podat jen vlastník pozemku, na kterém je zřízena neoprávněná stavba nebo její část“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000, uveřejněném pod č. 32/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, uvedl: „K žalobě na uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby podle § 135c odst. 3 obč. zák. je věcně legitimován i vlastník neoprávněné stavby.“ Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vysvětlil, že „z textu § 135c odst. 1 se jasně podává, že rozhodnutí o odstranění stavby lze vydat jen na návrh vlastníka pozemku.
To platí i o rozhodnutí podle § 135c odst. 2 obč. zák., které na první odstavec tohoto ustanovení přímo navazuje. Z dikce § 135c odst. 3 obč. zák., který se již o návrhu vlastníka pozemku nezmiňuje, lze však dovodit, že návrh na jinou úpravu vztahů vlastníka pozemku a vlastníka neoprávněné stavby, než jaký je uveden v § 135c odst. 1, 2 obč. zák., zejména návrh na zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě, může podat i vlastník stavby, a to i samostatnou žalobou.
To vyplývá i ze skutečnosti, že zákon poskytuje vlastníkovi neoprávněné stavby vyšší ochranu než tomu, kdo do vlastnického práva k pozemku neoprávněně zasáhne jiným způsobem než stavbou. Je též třeba respektovat zájem vlastníka stavby na tom, aby jeho právní postavení bylo ujasněno a mohl se tak rozhodnout o dalším postupu ve vztahu ke stavbě (např. o potřebných rozsáhlejších opravách), je-li vlastník pozemku nečinný. Pokud soud dospěje k závěru, že podmínky pro zřízení věcného břemene nejsou splněny, neboť na místě by byl postup podle § 135c odst. 1, 2 obč. zák., návrh zamítne.
Vlastník pozemku se v tomto případě může nadále domáhat odstranění stavby, případně jejího přikázání do svého vlastnictví.“ K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2764/2006. Z citované judikatury Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že s ohledem na charakter řízení o vypořádání neoprávněné stavby, které je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a soud tak není vázán návrhem účastníků, nelze zamítnout žalobu o vypořádání neoprávněné stavby podanou vlastníkem pozemku; neoprávněnou stavbu je v takovém případě třeba vypořádat některým ze způsobů vyplývajících z § 135c obč. zák. Naproti tomu, je-li žaloba podána vlastníkem stavby, který může podat žalobu jen podle § 135c odst. 3 obč. zák., může být taková žaloba zamítnuta, nejsou-li podmínky pro zřízení věcného břemene splněny, neboť by byl na místě postup podle § 135c odst. 1, 2 obč. zák. Od dovolatelem odkazovaného rozhodnutí se tedy odvolací soud neodchýlil již jen proto, že vlastník pozemku (žalovaní) žalobu o vypořádání neoprávněné stavby nepodal.
A závěr odvolacího soudu, že žalobu na vypořádání neoprávněné stavby může podat jen vlastník pozemku, žalobce v dovolání relevantním způsobem nezpochybnil. Jestliže odvolací soud žalobu zamítl, nemohl se odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu [rozsudek ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1875/98, uveřejněný pod č. C 651 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), rozsudek ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1977/2004, uveřejněný na https://www.nsoud.cz, a rozsudek ze dne 17.
4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní], která se týkají způsobu vypořádání neoprávněné stavby, neboť k jejímu vypořádání nebylo přistoupeno. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96, uveřejněný pod č.
21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, na projednávanou věc nedopadá, neboť se týká postavení trvalé stavby na cizím pozemku bez občanskoprávního titulu před 1. 4. 1964 podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník; neřeší neoprávněnou stavbu podle § 135c obč. zák., jak dovolatel uvádí. Žalobce se dovolával analogie zákona pro použití § 1086 o. z. s poukazem na citaci z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016, která se týkala stavby oprávněné, tedy stavby postavené na základě občanskoprávního titulu, neboť tvrdil, že takovou stavbou je i stavba garáže postavená jeho právním předchůdcem.
Tato otázka je však již judikaturou vyřešená a ani při jejím řešení se odvolací soud od rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud již v režimu zákona č. 40/1964 Sb. dovodil např. v rozsudku ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3700/2013, že analogická aplikace § 135c odst. 3 obč. zák. není použitelná na jiné stavby než neoprávněné a v řízení o odstranění původně oprávněné stavby nelze zřídit ve prospěch stavebníka časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu. V rozsudku ze dne 8.
6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, pak Nejvyšší soud uzavřel, že i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. a změně úpravy stavby na cizím pozemku, včetně vypořádání neoprávněné stavby, „důvody pro vyloučení přímé či analogické aplikace § 1086 o. z. na jiné případy než uvedené v hypotéze tohoto ustanovení platí i nyní, neboť nosné důvody, na kterých spočívají dřívější rozhodnutí, se nezměnily.“ Tedy i v případě, že by žalobce prokázal, že jeho právní předchůdce zřídil stavbu na části předmětného pozemku se souhlasem vlastníka pozemku (žalovaných), tedy na základě občanskoprávního titulu, nemohl by se domáhat analogického použití § 1086 o.
z. ani § 135c obč. zák. Podle posledně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu není ustanovení § 1086 o. z. použitelné ani na stavby neoprávněné zřízené před 1. 1. 2014. Dále žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1875/98, uveřejněný pod č. C 651 Souboru, aniž z něho citoval, v němž Nejvyšší soud uzavírá, že pokud občan zřídil stavbu (v roce 1987) na pozemku jiného občana, aniž měl právo k tomu pozemek užít, bylo třeba takový vztah posuzovat analogicky podle § 221 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.
12. 1991, který upravoval právní vztah vzniklý zřízením stavby občanem na pozemku ve vlastnictví státu nebo ve vlastnictví jiné než státní organizace bez práva k užívání takového pozemku, resp. práva užívání k účelu stavby. Podle tohoto rozhodnutí bylo ustanovení o neoprávněné stavbě zřízené na pozemku státu nebo ve vlastnictví jiné než státní organizace analogicky aplikováno na neoprávněnou stavbu zřízenou na pozemku občana. Zákon č. 40/1964 Sb. i zákon č. 89/2012 Sb. mají vlastní úpravu vypořádání neoprávněné stavby bez ohledu na to, kdo byl stavebníkem.
Odvolací soud se proto neodchýlil ani od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud se neodchýlil ani od požadavku Ústavního soudu vysloveného v jeho nálezu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn.
III ÚS 1464/13, dostupného, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz, že „při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech“. Odvolací soud neponechal nevyřešenou otázku vlastnictví stavby garáže; uzavřel, že vlastníkem stavby garáže je žalobce (bod 19. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že stavbu garáže postavil právní předchůdce žalobce začátkem 90.
let dvacátého století a žalobce ji zdědil. Odvolací soud rovněž převzal zjištění soudu prvního stupně, že stavba garáže stojí zčásti na pozemku žalovaných (tedy na cizím pozemku). Soud prvního stupně zjistil, že garáž o rozměrech cca 7,65 x 5,05 m stojí na pozemku žalobce v rozsahu cca 7,65 x 0,6 m. Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné podle § 135c obč. zák. přitom nebylo třeba, aby stavba byla zřízena zcela na cizím pozemku; postačovalo, když byla na tomto pozemku zřízena zčásti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 268/2003, uveřejněný na https://www.nsoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1875/98, uveřejněný pod č. C 651 Souboru). Z uvedených důvodů není dovolání přípustné. Ve zbývající části (nespojení věcí ke společnému rozhodnutí, neúplné dokazování, jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy, nevypořádání se s odvolacími námitkami žalobce apod.) není dovolání projednatelné, protože trpí vadami bránícími v pokračování dovolacího řízení. Dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatel tedy nevymezuje, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na http://www.nsoud.cz]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, obě uveřejněná na https://www.nsoud.cz). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 4. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu