22 Cdo 931/2024-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. Č. a b) J. Č., zastoupených JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalovaným 1) J. P., 2) L. Š. a 3) J. Š., všem zastoupeným JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Bystřici, Dr. E. Beneše 26, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 105/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 22 Co 182/2023-178, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 6 C 105/2022-100, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž žalobci požadovali určit, že jsou vlastníky pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 22 Co 182/2023-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). II. Dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formulují otázku „přípustnosti věcné legitimace žalovaných, kteří po podání žaloby přestanou být vlastníky nemovitostí, které jsou předmětem řízení“ a uvádějí, že jde otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
4. Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní nejsou v tomto řízení pasivně legitimováni, protože po podání žaloby přestali být vlastníky nemovitostí, které jsou předmětem řízení. Podle žalobců je tento závěr v „extrémním rozporu s provedenými důkazy“. Mají za to, že odvolací soud pochybil, když se nezabýval právní otázkou nabytí jejich vlastnického práva k nemovitostem. Nesouhlasí ani se zastavením řízení, neboť žalobu v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nevzali zpět, a namítají, že jim v řízení nebyl poskytnut prostor pro vyjádření.
5. Namítají také, že odvolací soud řádně nevysvětlil, z jakého důvodu neprovedl důkazy navržené žalobci, takový postup odvolacího soudu je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. Důkazy, které odvolací soud provedl, řádně nevyhodnotil a nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. (odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1902/2011 a sp. zn. IV. ÚS 283/2000 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1191/2003).
6. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K věcné legitimaci žalovaných
11. Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných na úvaze, že rozhodnutí o žalobě na určení vlastnictví má v dané věci odstranit nesoulad mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Nebude-li tedy na straně žalované vystupovat osoba, která je jako vlastník či spoluvlastník zapsána v katastru nemovitostí, nemohlo by být vlastnické právo žalobců na základě vydaného rozsudku do katastru nemovitostí zapsáno. Tento právní závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které je předpokladem úspěšnosti žaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti okolnost, že se řízení účastní všechny osoby zapsané jako vlastníci v katastru nemovitostí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), k tomuto okamžiku je proto také třeba posuzovat, zda se řízení o určení vlastnictví k nemovitosti účastní všechny osoby zapsané jako vlastníci v katastru nemovitostí. Skutečnost, že žalovaní přestali být vlastníky nemovitostí až v průběhu řízení, není proto právně relevantní.
Povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch nového vlastníka v průběhu řízení o určení vlastnictví k takové nemovitosti je považováno za právní skutečnost, se kterou předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, ve smyslu § 107a o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 312/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4144/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 365/2013), účasti nově zapsaných vlastníků nemovitosti na řízení lze tak dosáhnout návrhem na jejich vstup do řízení namísto dosavadních vlastníků.
12. Není ani zřejmé, jaká skutková zjištění odvolacího soudu jsou v souvislosti se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných v „extrémním rozporu s provedeným dokazováním“. Okruh zapsaných vlastníků nemovitostí zjistil odvolací soud z aktuálních výpisů údajů z katastru nemovitostí a závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace učinil odvolací soud pouze z tohoto skutkového zjištění. Dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Sami žalobci přitom v dovolání vycházejí z toho, že „žalovaní po podání žaloby přestali být vlastníky nemovitostí, které jsou předmětem řízení“.
13. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu také jasně plyne, že shodně se soudem prvního stupně považoval za důvod pro zamítnutí žaloby již jen nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaných. Z toho je zřejmé, že se soud prvního stupně ani odvolací soud nezabýval tím, zda by žalobci s žalobou uspěli proti osobám, které jsou jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni, neboť vyřešení této otázky by nemohlo mít na výsledek tohoto sporu vliv.
14. Z důkazů, které žalobci předkládali k prokázání svého tvrzení, že jsou vlastníky sporných pozemků, nalézací soudy vzhledem k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaných žádná relevantní skutková zjištění neučinily, o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními proto v tomto směru nelze uvažovat.
K namítaným vadám řízení
15. Žalobci namítají, že jim nebyl poskytnut dostatek prostoru k vyjádření, že řízení bylo nesprávně částečně zastaveno a že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s tím, proč některé z navržených důkazů neprovedl. Uvedené vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k namítaným vadám řízení dovolatelé žádnou konkrétní a zobecnitelnou právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu nevymezují, dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
IV.
Závěr a náklady řízení
16. Dovolání není přípustné, dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu