23 Cdo 1369/2010

23 Cdo 1369/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci

žalobkyně ALPINE Bau CZ s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova

613/13, PSČ 757 43, identifikační číslo osoby 45192286, zastoupené JUDr. Olgou

Humlovou, CSc., LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti

žalované Euro Capital 2000 a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 224/20, PSČ

186 00, identifikační číslo osoby 25065173, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem,

advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, o zaplacení částky 70.592.000,-

Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C

287/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.

listopadu 2008, č. j. 18 Co 387/2008-484, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu

2008, č. j. 18 Co 387/2008-484,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 6. května

2008, č. j. 10 C 287/2007-448, zamítl žalobu o

zaplacení částky 47.500.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a

rozhodl, že o zbývající části nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v

konečném rozsudku (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 11. července

2001 podepsána listina označená jako „Smlouva o půjčce“, jíž se žalobkyně

zavázala poskytnout žalované půjčku v celkové výši 70.592.000,- Kč, a to ve

dvou částech, v částkách 47.500.000,- Kč a 23.092.000,- Kč, s dobou splatnosti

pro celou půjčku v délce 24 měsíců od vyplacení druhé části půjčky, nejpozději

do 31. 7. 2003. Ohledně splacení půjčky si účastníci ujednali, že proběhne

zásadně a aniž by k tomu byla potřebná další dohoda, bezúročně převodem části

areálu v katastrálních územích Osnice a Dobřejovice vyznačené v příloze smlouvy

s výměrou cca 38.000 m2 za kupní cenu 70.592.000,- Kč. Dohodnutá částka byla

žalované poskytnuta v plné výši, z toho částka 37.500.000,- byla připsána na

její účet dne 17. července 2001, částka 10.000.000,- Kč dne 21. srpna 2001 a

částka 23.092.000,- Kč dne 22. března 2002. Soud prvního stupně usoudil, že v listině označené jako smlouva o půjčce se

žalobkyně zavázala přenechat žalované peněžní prostředky, zatímco žalovaná se

zavázala převést na žalobkyni vlastnické právo k nemovitostem. Dovodil, že není-

li obsahem smlouvy závazek dlužníka vrátit věci stejného druhu, ale závazek

vrátit věci druhově odlišné, nemůže se jednat o smlouvu o půjčce. Převod

vlastnictví k nemovitosti je účelem smlouvy kupní, případně smlouvy o smlouvě

budoucí, pozemky však musí být označeny parcelním číslem a katastrálním územím

a zde měla být převáděna část pozemků dosud neoddělená geometrickým plánem a

tudíž bez parcelního čísla. Smlouvu proto shledal neplatnou pro neurčitost,

uplatněný nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného

plněním na základě neplatného právního úkonu a uplatněnou námitku promlčení

tohoto nároku na základě aplikace ustanovení § 394 a § 397 obch. zák. vyhodnotil jako důvodnou. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a

ztotožnil se též s jeho právním závěrem, že posuzovanou smlouvu nelze

kvalifikovat jako smlouvu o půjčce, neboť pro posouzení právního vztahu podle

ustanovení § 657 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) chybí

esenciální náležitost, jíž je závazek k vrácení plnění stejného druhu. Dovodil,

že závazek žalované spočíval v uzavření smlouvy se žalobkyní o převodu

stavebních parcel o rozloze cca 38.000 m? v části areálu označené v příloze

smlouvy, a smlouvu na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil jako platnou

smlouvu nepojmenovanou uzavřenou podle ustanovení § 269 obchodního zákoníku

(dále též jen „obch. zák.“), která dostála požadavku na určitost závazků

vyplývajícímu z ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., též z pohledu vymezení

příslušných pozemků.

Uzavřel, že za situace, kdy smlouva závazek žalované k

vrácení částky 47.500.000,- Kč neobsahovala, žalobkyně se nemůže na základě

tohoto právního vztahu zaplacení této částky domáhat a v souladu se smlouvou by

byl pouze požadavek na bezplatný převod pozemků, který však v řízení uplatněn

nebyl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho

přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále

též jen „o. s. ř.) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledávala v tom, že odvolací

soud posoudil právní úkon, na němž založila uplatněný nárok, v rozporu s

projevenou vůlí stran vyjádřenou jak přímo v písemném právním úkonu, tak i v

následující komunikaci stran, a právní posouzení tohoto právního úkonu je proto

v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že jí ze smlouvy nesvědčí

nárok peněžité povahy. Argumentovala, že tento závěr je v rozporu se smlouvou o

půjčce, podle jejíhož § 5 nemělo dojít k převodu určených pozemků na

dovolatelku bezúplatně, nýbrž za kupní cenu ve výši 70.592.000,- Kč, tedy ve

výši poskytnuté půjčky, a byl dohodnut způsob splnění závazku tak, že

pohledávka žalované z titulu práva na zaplacení kupní ceny bude započtena vůči

pohledávce dovolatelky z titulu práva na vrácení půjčky. Takové ujednání

obsahovala též smlouva o dalším postupu, uzavřená mezi stranami téhož dne. Protože však žalovaná závaznou nabídku na uzavření kupní smlouvy na sjednané

parcely nepředložila, k uzavření kupní smlouvy nedošlo, žalované nevznikla

peněžitá pohledávka, která by mohla být započtena proti pohledávce dovolatelky

ze smlouvy o půjčce, a dovolatelka tak má stále vůči žalované peněžitou

pohledávku ve výši poskytnuté půjčky, která se podle § 4 smlouvy stala splatnou

k 31. červenci 2003. V rámci další argumentace dovolatelka poukázala též na to, že podle § 3 smlouvy

o půjčce a podle článku 3.3 smlouvy o dalším postupu byl účelem půjčky rozvoj

areálu, nikoliv zaplacení kupní ceny za pozemky či záloha na pozdější převod, a

že ze smlouvy o půjčce ani z následného jednání stran nevyplynulo, že by již ze

samotné smlouvy o půjčce měl dovolatelce vzniknout přímý nárok na bezplatný

převod pozemků. Podle této smlouvy měla žalovaná až po rozdělení stávajících

pozemků geometrickými plány předložit dovolatelce neodvolatelnou nabídku na

všechny nově vzniklé parcely, které jí podle přílohy smlouvy o půjčce měly

náležet, a teprve přijetím takové nabídky by došlo k převodu pozemků a

„splacení půjčky“ započtením vůči kupní ceně by se stalo účinným. Z následného

chování žalované, zejména z jejího dopisu ze dne 8. srpna 2003 a z pokusu o

započtení uplatněného v řízení o určení neexistence zástavního práva, je

zřejmé, že také žalovaná považovala pohledávku dovolatelky ze smlouvy o půjčce

za pohledávku peněžitou. Z toho, že posuzovaná smlouva není smlouvou převodní ani nezakládá závazek k

pozdějšímu bezúplatnému převodu pozemků a že ji strany nazvaly jako smlouvu o

půjčce, o povinnosti poskytnout finanční prostředky hovoří jako o vyplacení

půjčky a určily splatnost půjčky, podle přesvědčení dovolatelky vyplývá, že

strany skutečně zamýšlely uzavřít smlouvu o půjčce, a opačný výklad odvolacího

soudu je v rozporu s výkladovými pravidly stanovenými v § 266 obch. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, případně i

rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření označila dovolání za nepřípustné, majíc za

to, že zjištění obsahu smlouvy pomocí výkladu je skutkovým zjištěním a že i v

tom případě, že by se jednalo o právní posouzení, by tu chyběl potřebný

judikatorní přesah, nehledě na to, že dovolatelka žádnou konkrétní právní

otázku nevymezila.

Žalovaná předkládá vlastní interpretaci smlouvy o půjčce a

následného jednání stran, jež konvenuje se závěry odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy

nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009

Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12

přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a

rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června

2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž

bylo dovolání též sepsáno [§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.], se Nejvyšší soud

zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Oproti tomu, jak byli účastníci poučeni

odvolacím soudem, je dovolání proti jeho rozhodnutí přípustné podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jde o rozsudek, jímž bylo změněno

rozhodnutí ve věci samé. Komentářová literatura i judikatura se shodují v

názoru, že o měnící rozsudek se jedná i v tom případě, kdy se rozsudek

odvolacího soudu z pohledu znění svého výroku jeví jako potvrzující (rozsudek

soudu prvního stupně byl formálně potvrzen podle § 219 o. s. ř.), avšak

odvolací soud po obsahové stránce předmětná práva a povinnosti účastníků

právního vztahu posoudil jinak (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck,

2009, 1878 s., a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/1998, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, a rozsudek ze dne 21. srpna 2003,

sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník

2003, pod číslem 210). V souzené věci založil soud prvního stupně zamítavé

rozhodnutí ve věci samé na závěru, že smlouva, o niž žalobkyně opírá uplatněný

nárok, je neplatná a právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze přiznat,

neboť je promlčeno. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva byla

uzavřena platně, leč žalobou uplatněný nárok na peněžité plnění z ní

nevyplývá. Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu

lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání

uplatněny. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci

samé týkající se dovolatelky, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími

důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru,

že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přitakat.

Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel

dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje

vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou

smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci

dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je (mimo jiné) majetek

získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu. Podle ustanovení § 458 odst. 1 věty první obč. zák. musí být vydáno vše, co

bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Především je třeba zdůraznit, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších

stupňů se v dovolacím řízení nemůže změnit (srov. shodně např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 26 Odo 312/2006, či jeho

usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 3019/2007, oba in www.nsoud.cz

). Správnost skutkových zjištění (a tedy též jejich úplnost) lze zpochybnit

dovolacím důvodem stanoveným v 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze

namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod

však dovolatel neuplatnil, a to ani podle obsahu jeho dovolacích námitek (§ 41

odst. 2 o. s. ř.). Dovolací přezkum v souzené věci je tedy omezen na zkoumání

správnosti právního posouzení odvolacího soudu, při němž Nejvyšší soud vychází

jen z těch skutečností, které vzaly soudy nižších stupňů za prokázané. K

okolnostem, jimiž dovolatelka argumentuje, ačkoliv nejsou zahrnuty ve zjištěném

skutkovém stavu věci, přihlížet nelze. Závěr odvolacího soudu, že posuzovaná smlouva není smlouvou o půjčce, nýbrž

smlouvou nepojmenovanou podle ustanovení § 269 odst. 2 věty první o. s. ř., je

správný; již ze samotného jazykového vyjádření obsaženého v této smlouvě je

nade vši pochybnost zřejmé, že vůle stran směřovala k založení složitějšího

závazkového vztahu, než jaký odpovídá smluvnímu typu upravenému v ustanovení §

657 obč. zák. S posouzením, že účastníci v této smlouvě dostatečně určili

předmět svých závazků, se však Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť nebylo

dostatečně určeno plnění, které měla na základě této smlouvy poskytnout

žalovaná. Poznatek, k němuž dospěl odvolací soud, že tímto plněním měl být bezúplatný

převod pozemků, je pochybný ve světle jeho skutkového zjištění, že ve smlouvě

byla sjednána kupní cena pozemků ve výši peněžního plnění, k němuž se zavázala

dovolatelka. Není též ostatně zřejmé, jak se „splacení půjčky“ podle smlouvy

mělo uskutečnit převodem části areálu, aniž by k tomu bylo potřeba dalšího

ujednání smluvních stran. Co měla žalovaná vlastně plnit oproti peněžnímu

plnění dovolatelky, tak ve smlouvě dostatečně určeno není. Nebyl-li v posuzované smlouvě dostatečně určen předmět závazků smluvních stran,

pak smlouva vzhledem k ustanovení § 269 odst. 2 věty druhé obch. zák. nebyla

uzavřena, tj. vůbec nevznikla.

Dovolatelkou uplatněný nárok na peněžité plnění

bude proto nutno, aniž k tomu bylo třeba změny žaloby, posoudit podle právních

předpisů upravujících nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem

78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21

Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod

pořadovým číslem 131, rozsudek ze dne 25. listopadu

2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný

v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod

číslem C 3142, a rozsudek ze dne 22. března

2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, in

www.nsoud.cz). Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není

tedy správné a dovolací důvod stanovený v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl

uplatněn opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž

nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b

odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b

odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení

u něho končí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2012

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu