va Čingéra, se sídlem v Pardubicích, Na Labišti 521, identifikační číslo osoby 61223379, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované CETINA a KENAUR s.r.o., se sídlem ve Zruči-Senci, Vřesová 494, identifikační číslo osoby 26315114, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Kalousem, advokátem se sídlem v Plzni, Švihovská 165/10, o zaplacení 652 593,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 308 C 62/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2024, č. j. 64 Co 550/2024-620,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou původně domáhal na žalované zaplacení částky 997 589 Kč s příslušenstvím jako ceny díla (provedení dlaždičských a stavebních prací v pěší zóně na třídě Míru v Pardubicích) na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou dne 16. 6. 2014. Žalovaná uplatněný nárok žalobce neuznala, vytkla mu, že dílo zčásti provedl s prodlením a zčásti nedokončil, a ve vztahu k části nároku vznesla námitku započtení, jíž proti pohledávce žalobce uplatnila pohledávku ze smluvní pokuty z téže smlouvy.
2. Okresní soud Plzeň-sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 308 C 62/2015-279, uložil žalované zaplatit žalobci částku 423 229,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém rozsahu (částce 574 359 Kč
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 25 Co 285/2018-332, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 229 363,70 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu jej ve výroku II potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
4. K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 31 Cdo 684/2020-406, rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích I, II a IV a v uvedeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud poté usnesením ze dne 9. 8. 2021, č. j. 25 Co 285/2018-423, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 229 363,70 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku III a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Soud prvního stupně následně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 31. 5. 2024, č. j. 308 C 62/2015-569, žalobu o zaplacení částky 652 593,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně) a mezi účastníky řízení (výrok III druhého rozsudku soudu prvního stupně).
7. K odvolání žalobce odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku III jen co do výše nároku žalované na náhradu nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „z důvodů uvedených v ust. § 237 občanského soudního řádu“ dovoláním, jež považoval za přípustné pro řešení otázek, které v jeho dalším obsahu precizoval takto: a) zda je určité ujednání o smluvní pokutě, pokud smlouva uvádí, že smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení lze účtovat podle čl. 4 (čtyři), ve smlouvě je však celá řada odstavců označených jako odstavec 4; b) zda je možno účtovat smluvní pokutu v případě, že žalovaná jako objednatel zavinila zpoždění prováděných prací podle smlouvy o dílo a nevytvořila podmínky pro to, aby mohl dovolatel řádně a včas dílo dokončit; c) zda se odvolací soud měl zabývat námitkou moderace smluvní pokuty, jestliže bylo nesporné, že žalobce po celou dobu řízení namítal, že účtování smluvní pokuty je nesprávné, že ujednání o smluvní pokutě je neplatně ujednané, že na vyúčtování smluvní pokuty nevznikl žalované nárok a že současný postoj žalobce vychází ze shodného skutkového stavu, který byl včas v řízení vylíčen a nejsou dány žádné nové skutečnosti, kterých by se v průběhu dovolacího řízení domáhal.
9. Co do vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, žalobce úvodem dovolání citoval – jak již uvedeno výše – znění ustanovení § 237 o. s. ř. a na závěr dovolání požádal dovolací soud, aby „přezkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zda v případě rozhodování v této věci se nejedná o skutečnosti, které dosud nebyly Nejvyšším soudem judikovány, případně rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“. Pouze ve vztahu k otázce sub c) žalobce v dovolání konkrétně namítl, že odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 a sp. zn. 23 Cdo 1398/2022 neposoudil jeho obranu proti k započtení uplatněné pohledávce žalované na zaplacení smluvní pokuty jako návrh na snížení (moderaci) nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty soudem.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je eventuálně přípustné.
12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
14. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
15. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
16. Ve vztahu k otázkám, reprodukovaným shora sub a) a b), žalobce nevymezil žádný konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a ani z obsahu dovolání nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. podle žalobce jde (má jít) ve vztahu k takto jím formulovaným otázkám. Požadavek na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který je obvykle splněn samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
17. Lze proto konstatovat, že v rozsahu otázek sub a) a b) dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, avšak ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. již řádně nevymezuje, v čem u jednotlivých dovolacích námitek spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak v uvedené části trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež v daném rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
18. Dovolací soud k požadavku vyjádřenému žalobcem na závěr dovolání dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
19. Ve vztahu k otázce formulované shora sub c) z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v odchýlení se od citované judikatury Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto posuzoval, zda je dovolání v této části přípustné.
20. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Žalobce v dovolání otázkou sub c) namítá, že odvolací soud měl pohledávku na smluvní pokutu, kterou žalovaná započetla proti žalobou uplatněnému nároku žalobce snížit, neboť smluvní pokuta byla vzhledem k okolnostem posuzované věci nepřiměřená, a žalobce se této nepřiměřenosti dovolal, namítal-li v řízení, že účtování smluvní pokuty je nesprávné, že ujednání o smluvní pokutě je neplatně ujednané a že na vyúčtování smluvní pokuty nevznikl žalované nárok. Jestliže soudy k námitce moderace smluvní pokuty nepřihlédly, měly se tím odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem velkého senátu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2021, a rozsudkem ze dne 3. 5. 2023. sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 29/2024 (dále jen „ R 29/2024“).
22. Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže již z toho důvodu, že žalobce s argumentací, že se v řízení dovolával moderace pohledávky žalované na smluvní pokutu, kterou namítla k započtení proti žalobou uplatněnému nároku žalobce, přichází poprvé až v dovolacím řízení, ačkoliv mu nic nebránilo v tom uplatnit ji v řízení dříve. Nejvyšší soud v tomto směru konstantně judikuje, že nelze-li podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, tak ani doposud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023, nebo ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2827/2023).
23. Měl-li pak žalobce svou námitkou za to, že odvolací soud měl argumentaci, jíž se v řízení bránil aktivně započítávané pohledávce žalované, posoudit v souladu se závěry R 29/2024 jako návrh na moderaci smluvní pokuty, nelze mu ani v tomto přisvědčit.
24. Nejvyšší soud v R 29/2024 vyložil, že se při výkladu § 2051 o. z. ve spojení s § 41 odst. 2 o. s. ř. ztotožňuje se závěry vyjádřenými již v minulosti ve vztahu k hmotněprávní úpravě, která také vyžadovala pro možnost snížení smluvní pokuty soudem návrh dlužníka. Lze tedy uzavřít, že za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty. Naproti tomu prosté popření existence (právního základu) nároku na smluvní pokutu samo o sobě nepostačuje k tomu, aby takový úkon dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve skutečnosti nevyplývají.
25. Od shora uvedených judikaturních závěrů se odvolací soud v daném případě neodchýlil, jestliže argumentaci uplatňovanou žalobcem v průběhu celého řízení nepovažoval za návrh na moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z., neboť žalobce proti započítávané pohledávce na smluvní pokutu namítal, že „objektivně nárok na provedení zápočtu neexistuje“ (srov. vyjádření žalobce na č. l. 523 spisu), že „námitky vznášené žalovaným k započtení jsou nekompenzabilní, a to pro nejistotu a neurčitost“ (srov. závěrečný návrh žalobce na č. l.
544 spisu), že „účtování smluvní pokuty je neplatné“, že „nárok na smluvní pokutu nikdy v průběhu smluvního vztahu nevznikl“, že „žalobce nemohl své závazky ze smlouvy o dílo realizovat z objektivního důvodu“, že „nebyl ve zpoždění s prováděním dlažby na podkladu“ a že „nárok na smluvní pokutu je promlčen“ (srov. zdůvodnění odvolání žalobce na č. l. 610-612 spisu). Z žádného z uvedených projevů vůle žalobce totiž nelze dovodil jeho výhradu k nepřiměřenosti výše žalovanou započítávané pohledávky ze smluvní pokuty, nýbrž je z nich zřejmé, že žalobce popíral samotný právní základ nároku na smluvní pokutu, resp. namítal jeho nezpůsobilost k započtení.
Konečně ani pouhé tvrzení žalobce, že „došlo k prodlení v provádění díla ze strany žalované jako objednatele“ (srov. dovolání na č. l. 642 verte spisu) nelze vyložit jako projev vůle dlužníka, kterým by vyjadřoval výhrady k přiměřenosti výše započítávané smluvní pokuty. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
26. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku I napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 27. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu