23 Cdo 1586/2022-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně L.
S., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem
v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalované M. R., narozené XY, bytem v XY,
zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá
705/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 164/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 58 Co 2/2022-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 29. 10. 2021, č. j. 6 C 164/2021-28, kterým Obvodní soud
pro Prahu 6 zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 100 000 Kč s příslušenstvím, a žalobkyni uložil povinnost k
náhradě nákladů řízení žalované (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k
náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně
včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala jednak v tom, že se odvolací
soud při řešení jí formulované otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, další otázka podle ní byla dovolacím soudem řešena rozdílně a
třetí otázku měla za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhla napadené rozhodnutí změnit a v návaznosti na to změnit i rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku
100 000 Kč s příslušenstvím, případně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí i
rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II
bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné pro řešení otázky (první), „zda může závazek zaplatit
kupní cenu v určitém konkrétním datu obstát vedle (zároveň s) závazku zaplatit
kupní cenu k dřívějšímu datu“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, jenž
je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– na https://www.nsoud.cz. Odvolací soud dospěl k závěru, že „v posuzovaném
případě nové ujednání o termínu splatnosti sice vedlo k zániku povinnosti
žalobkyně splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však k zániku její
povinnosti plnit včas (tj. v nové sjednané lhůtě), kterážto povinnost byla (i
nadále) zajištěna smluvní pokutou … změnila se jen jednotlivá práva a
povinnosti v již existujícím právním vztahu, který (v dodatkem nedotčeném
rozsahu) trval dál“.
Odvolací soud tedy neměl pochyb o tom, že nemůže obstát
povinnost žalobkyně zaplatit kupní cenu v termínu sjednaném smlouvou vedle její
povinnosti zaplatit kupní cenu v termínu nově sjednaném dodatkem smlouvy a že
tedy platí pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Od závěrů vyslovených v
žalobkyní citovaném rozhodnutí (odkazujících na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001) se proto neodchýlil. Žalobkyně k dovolacímu přezkumu předložila rovněž otázku (druhou), „zda
představuje změna splatnosti kupní ceny novaci kumulativní či novaci privativní
a jaký je důsledek pro zajišťovací závazkový vztah, který není změněn a nadále
se vztahuje výhradně k původnímu datu splatnosti“, která je dle jejího názoru v
rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně, což dokládá odkazem na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, a ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013. Ani tato otázka nemůže založit
přípustnost dovolání. Žalobkyně v prvé řadě přehlíží, že jí citovaná rozhodnutí
vycházejí z odlišných skutkových zjištění a spočívají na řešení rozdílných
otázek. V rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, Nejvyšší soud
konstatoval, že odvolací soud pochybil, pokud zcela ponechal stranou posouzení,
zda v případě tam uzavřené dohody, v jejímž důsledku došlo ke změně výše kupní
ceny a její splatnosti, šlo o privativní či kumulativní novaci, a nesprávně měl
za to, že uzavření takové dohody, nemá žádný vliv na konstatované prodlení s
plněním dluhu. V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, Nejvyšší
soud vysvětlil rozdíly mezi kumulativní a privativní novací a připomněl, že při
kumulativní novaci jde o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního
vztahu, přičemž změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění,
splatnosti apod. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti znamená
sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno,
nikoli však zánik jeho povinnosti plnit (dluh). V této souvislosti rovněž
připomněl, že je třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé
povinnosti) a celý závazkový právní vztah. V návaznosti na tyto závěry pak
hodnotil (podle obsahu právního úkonu), že tam posuzovaná „dohoda o řešení
pohledávek“ nebyla změnou obsahu původního závazku, nýbrž šlo pouze o uznání
závazku a sjednání splátkového kalendáře. Z citovaných rozhodnutí tedy nelze
dovozovat, že Nejvyšší soud řešil otázku povahy dohody o odkladu splatnosti
závazku rozdílně. Pro úplnost lze dodat, že obě rozhodnutí se vyjadřovala k
právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, zatímco odvolací soud posuzoval vztah
účastnic podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Nicméně závěry přijaté v
rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, týkající se privativní a
kumulativní novace, z nichž v posuzované věci vycházel i odvolací soud, byly
Nejvyšším soudem akceptovány též při výkladu § 1902 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019).
Dovolací soud rovněž připomíná, že při posuzování povahy dohody o změně závazku
jde především o výklad jejího obsahu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2641/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4071/2019, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14, který je veřejnosti dostupný na
https://nalus.usoud.cz). V nyní řešené věci se odvolací soud výkladem právních
jednání (dodatku č. 2 a smlouvy samotné) zabýval a své závěry odůvodnil v bodě
11 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně v dovolání zpochybňuje výsledek tohoto
výkladu, tj. že ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení
povinnosti žalobkyně zaplatit včas část kupní ceny, která nebyla uhrazena při
podpisu smlouvy, a že změna provedená dodatkem č. 2 se podle projevené vůle
účastnic týkala toliko splatnosti kupní ceny a nedotkla se povinnosti zaplatit
smluvní pokutu při prodlení s placením kupní ceny. Výsledek výkladu, jenž je
skutkovým závěrem o tom, jaká vůle byla právním úkonem projevena, lze
zpochybnit jen prostřednictvím kritiky správnosti postupu, jímž k němu soud
dospěl (zpochybněním správnosti užití zákonem stanovených a judikaturou blíže
vysvětlených interpretačních pravidel). Žalobkyně v dovolání postup odvolacího
soudu při výkladu právních jednání takto nezpochybnila (neformulovala právní
otázku týkající se postupu soudu při výkladu právních jednání, ani některý z
předpokladů přípustnosti dovolání k ní; jí odkazovaná judikatura se k postupu
při výkladu právních jednání nevztahuje), zpochybnila pouze samotný skutkový
závěr soudu o projevené vůli stran při uzavření smlouvy a jejího dodatku
(výsledek výkladu). Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci však nemůže být v
dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Vycházela-li tedy žalobkyně při formulaci druhé otázky z předpokladu, že
zajištění závazku se nadále vztahovalo výhradně k původnímu datu splatnosti,
pak nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolání stavěla na
vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkových závěrů, k nimž dospěl
odvolací soud, neboť ten vycházel ze zjištění, že smluvní pokuta byla sjednána
pro případ nezaplacení části kupní ceny včas (tj. v jakémkoliv dohodnutém
termínu), tj. že nebyl smluvní pokutou zajištěn závazek zaplatit kupní cenu
pouze k určitému konkrétnímu datu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Též z tohoto důvodu není
dovolání přípustné pro řešení druhé otázky.
Také při formulaci otázky (třetí), podle žalobkyně dosud neřešené v rozhodovací
praxi dovolacího soudu, „zda zaniká či stane se obsolentním (nemůže vzniknout
nárok na zaplacení smluvní pokuty) zajišťovací závazek v podobě smluvní pokuty,
který je navázán na porušení závazku zaplatit kupní cenu k určitému konkrétnímu
datu, přičemž dříve než nastalo toto konkrétní datum, a tedy dříve než mohlo
dojít k porušení tohoto závazku, došlo k ujednání změny splatnosti této kupní
ceny a aniž by došlo ke změně ujednání o smluvní pokutě, které by se vztahovalo
k novému datu splatnosti, resp. vznikne či nevznikne nárok na zaplacení smluvní
pokuty, která je sjednána za porušení závazku zaplatit kupní cenu ke
konkrétnímu datu, když dříve než dojde k porušení tohoto původního data
splatnosti je sjednáno nové datum splatnosti, jež následně není dodrženo, avšak
smluvní pokuta nebyla ujednána pro případ porušení nového data splatnosti“,
žalobkyně vycházela z vlastního skutkového závěru o tom, pro jaké porušení
povinnosti byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta, odlišného od skutkového
stavu, ze kterého vycházel odvolací soud. Proto ani tato otázka nemůže
přípustnost dovolání založit.
Namítala-li žalobkyně v dovolání, že požadavek žalované na úhradu smluvní
pokuty představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nevymezila k této
námitce žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je
obligatorní náležitostí dovolání též požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro danou otázku (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Požadavek uvést, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s.
ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá
obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní
posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace
požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze
z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit
požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Pro absenci vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání trpí dovolání žalobkyně v této části vadou. Vytčený nedostatek
obligatorní náležitosti dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o.
s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit
přípustnost dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu
část výroku I, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního
stupně, a výrok II, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti
výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu