23 Cdo 1643/2020-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, identifikační číslo osoby 00024341, o zaplacení 3 092 143 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 297/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 13 Co 407/2019-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 410 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
092 143 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Uvedené částky se žalobce domáhal jako odměny za rozhodčí řízení, v němž vystupoval jako jeden ze tří členů rozhodčího senátu. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalobce nemůže pro sebe v této věci vytěžit nic z toho, že mezi ním a žalovanou probíhala korespondenční výměna názorů na výši a způsob vyplacení odměny členům rozhodčího senátu.
Žalobci nelze podle odvolacího soudu uplatněný nárok přiznat ani na podkladě legitimního očekávání, ani ze smlouvy, neboť k jejímu uzavření nedošlo, ale je třeba poměřit právo na zaplacení požadované částky úpravou bezdůvodného obohacení. Pokud jde o jeho výši, vyšel odvolací soud z toho, že žalobce řádně vykonal funkci rozhodce odvolacího rozhodčího senátu, za kterou mu žalovaná v přípisu ze dne 17. 12. 2013 přislíbila – na základě provedené analýzy a s přihlédnutím k Sazebníku rozhodčího řízení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR – vyplatit žalovanou částku.
Stejná částka jako odměna byla přitom přiznána i dalšímu členu rozhodčího senátu ve věci, která již byla pravomocně skončena. S ohledem na výše uvedené odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž formulovala jednak otázku, zda „korespondenční výměna názorů na výši a vyplacení odměny rozhodcům ze strany organizační složky státu, se v určité fázi bez dalšího stává smlouvou“, jednak otázku „jestli výše částky z jinak neplatné dohody je přímo aplikovatelná v režimu bezdůvodného obohacení“.
Žádná z uvedených otázek doposud podle dle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl dovolání žalované odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda „korespondenční výměna názorů na výši a vyplacení odměny rozhodcům ze strany organizační složky státu, se v určité fázi bez dalšího stává smlouvou“, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který žalobci přiznal uplatněný nárok nikoliv na základě smlouvy, nýbrž jako nárok plynoucí z titulu bezdůvodného obohacení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž jednoznačně vyplývá, že korespondenční výměna názorů mezi stranami nevedla k uzavření smlouvy, a odvolací soud proto nárok žalobce kvalifikoval podle ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu. Žalovaná tak ve skutečnosti formuluje otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1345/2019). Ve vztahu k otázce výše náhrady za získané bezdůvodné obohacení vychází Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi důsledně z názoru, že v případě plnění bez právního důvodu, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jakou bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek.
V takovém případě je tedy nutno zjistit obvyklou cenu tohoto plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5838/2016). Odvolací soud postupoval zcela v souladu s uvedenou judikaturou, jestliže při stanovení výše náhrady za získané bezdůvodné obohacení vycházel z hodnoty, za jakou bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek (tj. z obvyklé ceny plnění), zohledňujíc přitom nejen vlastní analýzu žalované, ale rovněž s přihlédnutím k Sazebníku rozhodčího řízení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR a především z výše plnění, která již byla pravomocně v jiném řízení přiznána jinému členu stejného rozhodčího senátu.
Pokouší-li se žalovaná prostřednictvím položené otázky zpochybnit, že se v daném případě jednalo o cenu obvyklou, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od
skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalované dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu