32 Cdo 5838/2016-298
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně PERSO – MB s. r. o., se sídlem v Bezně, ul. Zahradní 59, okres Mladá
Boleslav, PSČ 294 29, identifikační číslo osoby 26137429, proti žalované TESYCO
GROUP, a. s., se sídlem v Nymburce, Okružní 2162, PSČ 288 02, identifikační
číslo osoby 61058009, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení částky 1 469 601 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 113/2015, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co
169/2016-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co 169/2016-277,
a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 12. 2015, č. j. 5 C
113/2015-254, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 5 C 113/2015-254,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 469 601 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % od 6. 2. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě „rámcové objednávky“
vystavené dne 30. 4. 2013 účastníci uzavřeli v prosinci 2013 smlouvu o dílo,
jejímž předmětem byly konkrétní práce (spočívající v technologickém čištění
závodu Iveco Czech Republic, a. s.), a to v rozsahu, v jakém byly žalobkyní
vyfakturovány. Žalobkyně plnění v uvedeném rozsahu poskytla a jediným důvodem
nezaplacení ceny díla za měsíc prosinec 2013 je námitka žalované, že sporná
faktura dosud nebyla odsouhlasena a potvrzena jejím zaměstnancem P. P. Soud
prvního stupně dodal, že nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by součástí
faktury musel být soupis provedených prací, ani nebylo prokázáno, že by rozsah
provedených prací neodpovídal tomu, co bylo fakturováno. Námitky žalované
zpochybňující kvalitu provedených prací zůstaly jen v rovině tvrzení a nebylo
prokázáno, že by se žalovaná domáhala odstranění vad díla. Naopak výpovědí
svědka P. P., který potvrdil, že fakturu odsouhlasil tím, že na ni připojil
svůj podpis, bylo prokázáno splnění podmínek pro fakturaci. Z toho pak soud prvního stupně dovodil, že „dílo za měsíc prosinec 2013“ bylo
žalobkyní řádně dokončeno a předáno žalované v souladu s praxí mezi nimi
zavedenou a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla, jak byla vyúčtována
fakturou č. VF 10614 ze dne 6. 1. 2014 vystavenou na částku 1 469 601 Kč, se
splatností dne 5. 2. 2014. Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně
zmeškala lhůtu pro doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů stanovenou jí
podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu ohledně toho, že mezi účastníky
fungovala spolupráce na principu, který vyplývá z rámcové objednávky, jaké
konkrétní práce a v jakém rozsahu byly ze strany žalované objednány a jakým
konkrétním způsobem dospěla žalobkyně k žalované částce za tyto práce. Usoudil,
že soud prvního stupně nejprve zvolil správný postup, jestliže naznal, že v
důsledku zákonné koncentrace řízení nelze doplňovat dokazování, věc je však
možno posoudit podle zásad o bezdůvodném obohacení, a poučil žalobkyni podle §
118a odst. 2 občanského soudního řádu, aby dotvrdila, jaké konkrétní práce byly
pro žalovanou provedeny, a navrhla k tomu důkazy. Jestliže ale pak věc
posuzoval podle původních tvrzení, tedy vycházel z plnění podle uzavřené
smlouvy, byl tento jeho postup nesprávný. Odvolací soud dovodil, že po tomto
novém poučení nastala nová koncentrace řízení, takže důkazy, které byly potom
provedeny, včetně výslechu svědka P. P., byly provedeny řádně. Vyjádřil názor,
že žalobkyně v podání ze dne 21. 10. 2015 doplnila tvrzení o bezdůvodném
obohacení důsledně, neboť přesně popsala všechny provedené práce a označila jak
dobu jejich provádění, tak pracovníky, kteří je prováděli.
Uvedl, že má ve
shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobkyně řádně provedla pro
žalovanou v prosinci 2013 práce týkající se zajištění průmyslového úklidu a
poskytování úklidových služeb pro společnost Iveco Czech Republic, a. s., a to
na základě spolupráce probíhající tři roky. Rozsah těchto prací byl domluven
dohodou, práce spočívaly v kompletním úklidu, údržbě a čištění strojů, zařízení
kanceláří a venkovních prostor pro uvedenou společnost. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že provedením výše popsaných prací ve
prospěch žalované v prosinci 2013, které žalovaná neproplatila, vzniklo na její
straně bezdůvodné obohacení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). K jeho výši uvedl, že ji
posuzoval ve smyslu obchodních zvyklostí mezi účastníky, podle nichž má
žalobkyní účtovanou cenu 85 Kč/hod. za přiměřenou, při žalobkyní provedeném
množství práce představuje tedy výše bezdůvodného obohacení žalované právě
částku 1 469 601 Kč, fakturovanou fakturou VF 10614 se splatností dne 5. 2. 2014. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací
argumentace však jen ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jež má
za přípustné pro řešení jedné otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dvou
otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že výši bezdůvodného obohacení bez dalšího
ztotožnil s fakturovanou částkou, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu, dovolatelkou příkladmo označených. Z nich dovolatelka dovozuje, že
obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu
bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená
na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění.
Dovolatelka poukazuje na to, že z napadeného rozhodnutí se nepodává, proč by se
výše bezdůvodného obohacení měla odvíjet nikoliv od obvyklé ceny materiálových
nákladů na stejné výkony technologického čištění v daném místě a čase, nýbrž od
obchodních zvyklostí stran rozvinutých v souvislosti se smlouvou, jejíž
existence nebyla prokázána.
V dalším dovolatelka namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo
„zmatečnostními“ vadami, z nichž první má spočívat v tom, že odvolací soud
učinil zjištění o hodinové sazbě pracovníka žalobkyně z neprovedených
listinných důkazů založených ve spise, a totéž platí o jeho zjištěních, jaké
byly mezi stranami obchodní zvyklosti.
Druhou „zmatečnostní vadu“ dovolatelka spatřuje v porušení pravidel zákonné
koncentrace řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že akceptoval nesprávný postup
soudu prvního stupně při plnění poučovací povinnosti. Argumentuje, že žalobkyně
byla již při prvním jednání poučena o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy
o existenci smlouvy, poskytnutí plnění a výpočtu smluvní ceny, což neučinila,
soudy nižších stupňů přesto vzaly poskytnutí plnění - toliko z vágních
souhlasných tvrzení účastníků o provedení nějakých prací a tedy v rozporu se
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 -
za prokázané. V návaznosti na to pak byla žalobkyně podruhé poučena, aby
doplnila tvrzení a důkazní návrhy o poskytnutém plnění. Dovolatelka argumentuje
ve prospěch názoru, že žalobkyně byla povinna doplnit tvrzení a důkazní návrhy
o tom, které konkrétní práce byly provedeny, již do „první“ koncentrace řízení,
neboť ať již se na provedení prací hledí jako na smluvní plnění či na plnění
bez právního důvodu, jde o stejný okruh skutečností, které byla povinna
prokázat. Dovolatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně „změnil právní
kvalifikaci věci“, ačkoliv odlišné právní posouzení nemělo oporu v provedeném
dokazování, a že poučoval účastníka, aby doplnil tvrzení o skutečnostech, které
měl doplnit již předtím, a udělil mu tedy k tomu opakovaně lhůtu, s níž
odvolací soud spojil běh „nové koncentrace řízení“. V tomto postupu dovolatelka
spatřuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, mimo jiné na závěr
přijatý v usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, podle něhož
porušení pravidel zákonné koncentrace řízení je nesprávným postupem, který
porušuje princip rovného zacházení s účastníky řízení, a jako dovolacím soudem
dosud neřešené předkládá otázky
- zda poučení účastníka soudem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. působí prolomení
zákonné koncentrace řízení i tehdy, nemělo-li být toto poučení vůbec poskytnuto
z důvodu nesprávných skutkových zjištění, nesprávného právního posouzení nebo
nesprávného procesního postupu poučujícím soudem
- zda je soud oprávněn poskytnout účastníkovi poučení ve smyslu § 118b odst. 2
o. s. ř. a lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle §118b
odst. 1 věty druhé o. s. ř. ke skutečnostem, k jejichž doplnění už účastníkovi
jednou lhůta poskytnuta byla a účastník ji zmeškal, resp. zda je soud oprávněn
poskytnout účastníkovi poučení ve smyslu § 118b odst. 2 o. s. ř. a lhůtu k
doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle § 118 b odst. 1 věty druhé
o. s. ř. k přesně vymezenému okruhu skutečností opakovaně. Dovolatelka má za to, že kladná odpověď na tyto otázky by vedla k obcházení
ustanovení § 118b odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy
bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části
první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
občanský soudní řád ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu
§ 237 o. s. ř.
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelkou formulované otázky procesního práva by mohly založit přípustnost
dovolání pouze za splnění předpokladu stanoveného v § 237 o. s. ř., totiž že
odvolací soud tyto otázky řešil a že jeho rozhodnutí na jejich řešení závisí
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 1001/2018, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího
soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz). Tak tomu ale v souzené
věci není. V pořadí první z otázek odvolací soud neřešil a ani neměl důvod řešit, jestliže
usoudil, oproti tomu, na čem zakládá tuto otázku dovolatelka, že soud prvního
stupně poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. správně,
adekvátně dané procesní situaci. Obdobné platí i pro druhou z otázek, která z hlediska obsahového splývá s částí
první otázky a vychází z premisy, že se žalobkyni dostalo opakovaného poučení o
potřebě tvrdit, jaké konkrétní práce pro žalovanou provedla. To se podle obsahu
spisu nestalo; dovolatelka prezentuje obsah poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř., kterého se žalobkyni dostalo při prvním jednání ve věci konaném dne 24. 7. 2015, zkresleně. Poučení je v protokolu o jednání zaprotokolováno podrobně a
zní doslova tak, že žalobce „je povinen dotvrdit a prokázat, že mezi účastníky
fungovala spolupráce na principu, který vyplývá z rámcové objednávky na č. l. 4, dále je povinen dotvrdit, jaké konkrétní práce v jakém rozsahu byly ze
strany žalovaného objednány, jakým způsobem dospěl žalobce k částce 1 469 601
Kč za tyto práce a v tomto směru navrhovat důkazy“. Byť vysvětlení způsobu, jakým žalobkyně dospěla k požadované peněžní částce, by
z hlediska logiky mělo zřejmě zahrnovat též tvrzení o tom, jaké konkrétní
práce žalobkyně pro žalovanou provedla, nelze ve světle ustálené judikatury
považovat takové poučení ve vztahu k provedeným pracím za dostatečně konkrétní
a tedy řádné (k požadavkům na srozumitelnost a jasnost poučení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). S
marným uplynutím lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, při jejímž
stanovení nebylo účastníku řízení poskytnuto řádné poučení podle § 118a o. s. ř., nelze spojovat nepříznivé procesní důsledky pro tohoto účastníka, a to též
v rovině zákonné koncentrace řízení. Z ustanovení § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. vyplývá, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, ač se tak
objektivně mělo stát, nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby
účastník tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k
prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011,
uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní). Procesní situaci, v níž sice poučení z hlediska
formálního poskytnuto bylo, leč z hlediska obsahového nikoliv řádně, je se
zřetelem na účel a smysl poučovací povinnosti soudu vůči účastníkům řízení
třeba klást na roveň situaci, v níž poučení nebylo poskytnuto vůbec. Jestliže tedy v poměrech souzené věci žalobkyně přes nedostatek řádného poučení
chybějící tvrzení o provedených pracích a důkazní návrhy k nim po stanovené
lhůtě doplnila, nebrání koncentrace řízení soudu, aby k těmto tvrzením a
důkazním návrhům přihlédl. Poučení, které bylo žalobkyni stran potřeby tvrdit
provedení konkrétních prací poskytnuto (s odkazem na § 118a odst. 2 o. s. ř.)
při jednání konaném dne 2. 10. 2015, pak nebylo ve skutečnosti poučením
opakovaným. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky určení výše
bezdůvodného obohacení, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud
tuto otázku řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud neshledává, proč by měl tuto právní otázku posoudit jinak
(proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi měnit), pojí se s takovýmto
závěrem o přípustnosti dovolání nutně též posouzení dovolání jako důvodného,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází důsledně z názoru, že v
případě plnění bez právního důvodu, které není dobře možné vrátit, je obohacený
povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou
náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v
daném místě a čase a za obdobných podmínek. V takovém případě je tedy nutno,
obvykle pomocí znaleckého posudku, zjistit obvyklou cenu tohoto plnění (srov. např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo
954/2006, a předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v něm citovaná). Ustanovení §
458 odst. 1 obč. zák., stanovící pro případ bezdůvodného obohacení
spočívajícího ve výkonech povinnost obohaceného poskytnout peněžitou náhradu,
nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by byl
obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, nýbrž je třeba
vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu;
pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného
obohacení, jehož vydání směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na
straně obohaceného (srov. např. rozsudek ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo
5086/2009). Nelze přitom samozřejmě vyloučit, že takto stanovená výše plnění
bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze
učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena
poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané
(srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010).
Výše této
peněžité náhrady se neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění; při
určení její výše je třeba přihlédnout k nákladům, které by bylo třeba vynaložit
na získání stejného plnění v daném místě a čase, přihlédnout k eventuálním
nedostatkům plnění apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. l. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009). Nejvyšší soud má za to, že napadené rozhodnutí přes naznačenou snahu uvedeným
zásadám nedostálo, neboť z něho není zřejmé, že by se odvolací soud
prostřednictvím tam stručně vylíčené úvahy, založené na zjištění o předchozích
obchodních vztazích mezi účastníky řízení, dobral (mohl dobrat) poznatku o výši
obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za srovnatelných podmínek za
služby téhož druhu. Mechanické (bez dalšího) převzetí cen sjednávaných mezi
týmiž subjekty jako ceny obvyklé pro účely vyjádření peněžního ekvivalentu
plnění, jež bylo dovolatelce bezesmluvně poskytnuto, ve světle citovaných
judikatorních závěrů neobstojí. Z rozhodnutí odvolacího soudu ostatně skutečně nevyplývá, ze které z listin
provedených k důkazu soudem prvního stupně odvolací soud učinil zjištění o
hodinové sazbě žalobkyně a o obchodních zvyklostech zavedených mezi účastníky. Nejvyšší soud sice ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že listinné
důkazy provedené soudem prvního stupně odvolací soud opakovat nemusí, to však
neznamená, že může bez dokazování v odvolacím řízení činit skutková zjištění z
takových listin, jimiž neprovedl důkaz ani soud prvního stupně a k nimž tedy
účastníci neměli v žádném stádiu řízení možnost se vyjádřit (srov. § 123 o. s. ř.). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil,
včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu