23 Cdo 1695/2024

23 Cdo 1695/2024-249

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalované Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, identifikační číslo osoby 47114321, zastoupené Mgr. Jakubem Štilcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 949/32, o zaplacení částky 52.377.216 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 237/2022-145, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2023, č. j. 28 C 237/2022-145, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 53 Co 299/2023-209, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2023, č. j. 28 C 237/2022-145, se zastavuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 53 Co 299/2023-209, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 52.377.216 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o doplacení rozdílu mezi reálnými náklady účelně vynaloženými žalobkyní za poskytnuté zdravotní služby ve formě hospitalizací pojištěnců žalované v roce 2018 a úhradou za tyto služby ze strany žalované, tedy doplatku, který jí dle jejího názoru náleží, kdy v této souvislosti odkazuje mj. na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 28 C 237/2022-145, zamítl žalobu o zaplacení částky 52.377.216 Kč s příslušenstvím

3. Dle zjištění soudu prvního stupně byla mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. 2. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb H – A1 č. 18526788, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích smlouvy hradí. Soud prvního stupně uvedl, že z této smlouvy plyne, že byla uzavřena v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), a v souladu s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. K této smlouvě byl pro rok 2018 mezi žalobkyní a žalovanou dne 18. 1. 2018 uzavřen úhradový dodatek č. H – VYHL 2018, v němž byla výše úhrad a regulačních omezení sjednána a tato vycházela primárně z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 353/2017 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2018 (dále též jen „vyhláška č. 353/2017 Sb.“).

4. Žalovaná uhradila žalobkyni poskytnuté a vykázané zdravotní služby v souladu s úhradovým dodatkem pro rok 2018. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě rozdílu mezi tvrzenými skutečnými nezbytnými náklady na poskytnuté zdravotní služby a uhrazenou částkou ze strany žalované za rok 2018 v celkové výši 52.377.216 Kč, což žalovaná odmítla.

5. Soud prvního stupně dále uvedl, že hospodaření žalobkyně v roce 2018 skončilo dle výroční zprávy za rok 2018 se ztrátou v hlavní činnosti. Hospodaření žalobkyně se pak ve sledovaném období vyznačovalo nehospodárností a nemalou netransparentností, a to zejména ve vztahu k účelovému zadávání veřejných zakázek, což bylo vytknuto žalobkyni ze strany kontrolních orgánů a což vyústilo i v trestní stíhání části tehdejšího vedení žalobkyně a ve výměnu vrcholného managementu žalobkyně.

6. Při právním posouzení věci soud prvního stupně poukázal především na ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb.

7. Neztotožnil se s argumentem žalobkyně o neurčitosti ujednání o ceně v úhradovém dodatku pro rok 2018, když cenové ujednání obsažené v tomto dodatku je dle názoru soudu srozumitelné, určité a předvídatelné. Pokud účastnice uzavřely úhradový dodatek, byť odkazující na úhradovou vyhlášku, jednalo se o dohodou účastnic stanovený způsob úhrady.

8. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že hospodaření žalobkyně se v předmětném časovém období (rok 2018 a dříve) vyznačovalo prokazatelně nehospodárným konáním a bylo také dosti netransparentní (zejména docházelo k účelovému ovlivňování a předražování veřejných zakázek). Záporný výsledek hospodaření žalobkyně v předmětném období lze tedy dle názoru soudu přičítat spíše tomuto tehdejšímu nehospodárnému a netransparentnímu provozu žalobkyně, nikoliv tomu, jaké plnění bylo žalobkyni ve sledované časové periodě poskytnuto ze strany žalované (a dalších pojišťoven).

9. Jako zcela přiléhavou pak soud prvního stupně shledal aplikaci závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, a uzavřela-li tak žalobkyně se žalovanou pro rok 2018 úhradový dodatek, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – dále též jen „Listina“), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí.

10. V souvislosti s úhradovým dodatkem uzavřeným se žalovanou pro rok 2018 z pohledu soudu nedošlo k žádnému zásahu do ústavně garantovaných práv žalobkyně. Účastnice řízení se na úhradě pro rok 2018 dohodly, pročež zde prostor pro ingerenci soudů není.

11. Odkazy žalobkyně na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, a na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, pak neshledal soud prvního stupně případnými.

12. Zdůraznil, že z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk. Stát je však povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Postup dle úhradové vyhlášky se uplatní v případě, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak. V této souvislosti odkázal na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, z nichž plyne, že se každý poskytovatel může se zdravotní pojišťovnou dohodnout na jiném způsobu výše úhrad.

13. Žalobkyně měla již před uzavřením úhradového dodatku pro rok 2018 k dispozici veškeré relevantní údaje a ukazatele, věděla, jaký objem péče může v roce 2018 zhruba očekávat, bylo jí známo znění úhradové vyhlášky a měla také příležitost provést si i vlastní finanční analýzy a o svých případných výhradách jednat se žalovanou. Pokud za těchto okolností žalobkyně dobrovolně akceptovala znění úhradového dodatku pro rok 2018, nemůže se nyní zpětně dovolávat jakéhokoliv doplatku.

14. Žalobkyně se tedy v tomto řízení domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. To, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bezvýhradně bylo, a požadavek žalobkyně na další plnění nad rámec plnění sjednaného postrádá z hlediska hmotněprávní úpravy své opodstatnění. Žalobkyně žalované plnění požadovala prakticky výhradně s odkazem na údajné porušení jejího práva na podnikání, který však žalobu neodůvodňuje. Z uvedených důvodů tak soud prvního stupně žalobu zamítl.

15. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 53 Co 299/2023-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

16. Odvolací soud předně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a na jeho skutkové i právní závěry, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

17. Odvolací soud dále uvedl, že byť ujednání předmětného úhradového dodatku vycházelo z úhradové vyhlášky, i v takovém případě se jedná o úhradu smluvenou. Mezi účastnicemi přitom nebylo sporu o tom, že žalovaná žalobkyni podle úhradového dodatku plnila.

18. Žalobkyně by tak se svým nárokem mohla být dle odvolacího soudu úspěšná pouze v případě, že by bylo možno učinit závěr o neplatnosti ujednání stran výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči, přičemž ani z tohoto pohledu důvodnosti žalobou uplatněného nároku nic nenasvědčuje. Odvolací soud neshledal v odkazu na úhradovou vyhlášku a takto zakotveném cenovém ujednání žádnou neurčitost. Způsob úhrady byl srozumitelný, určitý a předvídatelný. Současně neplatí, že by cena byla sjednána v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“). Jelikož je úhradový dodatek platný, byla žalovaná povinna poskytnout úhradu podle něj, a žalobkyně má právo pouze na takové plnění, a nikoli jiné.

19. Odvolací soud jako zcela přiléhavou shledal aplikaci závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020. Při tomto posouzení pak nebylo dle odvolacího soudu rozhodné samotné hospodaření žalobkyně, ani otázka nákladovosti služeb poskytovaných žalobkyní pojištěncům žalované, a proto nebylo namístě provádět k těmto otázkám další dokazování.

20. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že se žalobkyně domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. To, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo. Považovala-li žalobkyně za právní titul k plnění údajné porušení práva na podnikání, nelze ani tomuto právnímu názoru přisvědčit.

21. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

22. Proti rozsudku odvolacího soudu, a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

23. Konkrétně dovolatelka předkládá dovolacímu soudu následující otázky: 1) Zda mohou soudy neaplikovat výkladová pravidla ve smyslu § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a i přes tuto neaplikaci učinit závěr o obsahu smlouvy. 2) Zda mohou soudy za pomoci užití výkladu zjistit, který výklad smlouvy je ústavně a zákonně konformní, a přesto dojít k závěru, že správný je ten výklad smluvního ujednání, který ústavně a zákonně konformní není. 3) Zda mohou soudy aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, zabývající se oblastí sociálních služeb, a z ní vyplývající závěry i na oblast zdravotních služeb v obecnějším rozsahu, než který je výslovně v takové judikatuře uveden. 4) Zda, je-li sjednána v úhradovém dodatku k rámcové smlouvě uzavřené dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb. v souladu s vyhláškou o rámcových smlouvách dohoda o podřízení se právní úpravě přímo (nikoliv analogicky) aplikovatelné, přičemž je výslovně sjednáno, že individuální složka úhrady, bude-li sjednána, bude předmětem zvláštního dodatku, který nebyl uzavřen, případně není individuální složka úhrady řešena úhradovým dodatkem vůbec, je i na takový dodatek nutno nahlížet jako na dohodu o ceně. 5) Zda v případě, kdy by bylo možné považovat odkaz na přímo aplikovatelný právní předpis za sjednání dohody o ceně, je i za takových okolností vyloučena aplikace zákona o cenách.

24. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu při užívání výkladových pravidel pro zjištění obsahu vůle smluvních stran, když formálním konstatováním uzavření úhradového dodatku uvedl, že došlo ke sjednání ceny mezi smluvními stranami, přesněji, že došlo k individuálnímu kontraktačnímu procesu. V úhradovém dodatku uzavřeném mezi žalobkyní a žalovanou bylo ujednáno, že úhrada se bude řídit tím, co stanoví úhradová vyhláška. Z dodatku neplyne pro skutečnou vůli stran jiný důsledek, než jaký plyne v případě jeho neuzavření. Dle dovolatelky je zcela absurdní, aby uzavřením úhradového dodatku došlo pouze k jediné změně, a to zbavení se případných práv na ochranu před systémovým přenášením nákladů za poskytovanou zdravotní péči ze státu na poskytovatele zdravotních služeb bez jakékoliv kompenzace. Žalobkyně od počátku tvrdí, že cena sjednána nebyla, cena byla stanovena úhradovou vyhláškou. Žalobkyně a žalovaná úhradovým dodatkem pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě, nejedná se o dohodu o ceně, individuální cena sjednána nebyla. Soudy nesprávně dospěly k závěru, že byla individuálně sjednána cena jen proto, že byl uzavřen úhradový dodatek.

25. Dovolatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (mj. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, dle něhož protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči), z níž dle jejího názoru plyne ochrana před protiústavním přenášením nákladů za poskytované zdravotní služby. Namítá, že kritéria vyžadovaná touto judikaturou tvrdila a navrhovala důkazy k jejich prokázání. Aplikací úhradových mechanismů dle úhradové vyhlášky dochází též k právním regulacím a ochranným mechanismům před přenášením nákladů spojených s poskytováním zdravotních služeb, kdy dovolatelka poukazuje např. na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15. Postupem odvolacího soudu došlo k upření ochrany před protiústavností. Dovolatelka poukazuje rovněž na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21.

26. Odvolací soud dle dovolatelky zcela nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020.

27. Dovolatelka brojí též proti tomu, že odvolací soud nesprávně odmítl regulaci zákona o cenách. Pokud by totiž bylo možné vyloučit aplikaci ochranných mechanismů judikovaných Ústavním soudem, pak je otázkou, zda je takové ujednání platné právě s ohledem na zákon o cenách.

28. Dovolatelka shrnuje, že odvolací soud vyřešil otázku sjednání výše úhrady za poskytnuté zdravotní služby odlišně od ustálené rozhodovací praxe, když bez ohledu na obsah úhradového dodatku dospěl k závěru, že jen jeho uzavřením došlo k vyloučení možné protiústavnosti, i když úhradový dodatek toliko podvoluje stanovení způsobu a výše úhrady přímo (nikoliv analogicky) aplikovatelné právní úpravě.

29. Konečně pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká neprovedení důkazů, nevypořádání se s námitkami a argumentací účastníka řízení a další nedostatky odůvodnění.

30. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, příp. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

III. Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).

32. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

33. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu.

34. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

35. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

36. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

37. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,

jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

38. Dovolatelka předně namítá [otázky pod bodem 1) a 2)], že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu úhradového dodatku, když dovodil, že došlo ke sjednání ceny, přesněji, že došlo k individuálnímu kontraktačnímu procesu. Dovolatelka dovozuje, že z dodatku neplyne pro skutečnou vůli stran jiný důsledek, než jaký plyne v případě jeho neuzavření. Rovněž v rámci otázky pod bodem 4), dovolatelkou označené jako dovolacím soudem dosud neřešené, argumentuje tím, že žalobkyně a žalovaná úhradovým dodatkem pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě, nejedná se o dohodu o ceně, individuální cena sjednána nebyla.

39. Dovolatelka však pomíjí, že Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem interpretace právního úkonu, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021).

40. Dovolací soud rovněž poukazuje na to, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).

41. V nyní projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 4. 2. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb a účastnice si pro rok 2018 sjednaly úhradový dodatek, kterým si dohodly výši plateb, resp. způsob výpočtu jejich výše.

42. Argumentace dovolatelky tak nemůže založit přípustnost dovolání, když ve skutečnosti směřuje do výsledku interpretace úhradového dodatku, do zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do důsledků, které soudy s uzavřením úhradového dodatku spojily (k tomu blíže viz níže).

43. Dovolatelka rovněž namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku aplikace zákona o cenách [otázka pod bodem 5)]. Dovolatelka však přehlíží, že na posouzení takové otázky, jak byla formulována v dovolání, napadené rozhodnutí nezáviselo.

44. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

45. Dovolání je též důvodné.

46. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8. 2013, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytování a) neodkladné péče pojištěnci, b) zdravotních služeb pojištěncům ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence poskytovatelem určeným Vězeňskou službou a c) zdravotních služeb pojištěnci, který je ve výkonu ochranného léčení nařízeného soudem, jde-li o zdravotní služby poskytované v souvislosti s onemocněním, pro které je pojištěnec povinen se léčení podrobit.

47. Podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8. 2013, nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.

48. Podle § 17a zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb poskytujících pobytové sociální služby uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona zvláštní smlouvy s poskytovateli sociálních služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna zvláštní smlouvu uzavře, pokud o to poskytovatel sociálních služeb požádá a současně prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována zdravotnickými pracovníky poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou způsobilí k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštních právních předpisů.

49. V nyní projednávané věci odvolací soud s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, konstatoval, že uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí. Žalobkyně se domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. To, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo. Považovala-li žalobkyně za právní titul k plnění údajné porušení práva na podnikání, nelze tomuto právnímu názoru přisvědčit.

50. Uvedené právní posouzení odvolacího soudu však nemůže obstát.

51. V rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda v případě, kdy výše úhrad z veřejného zdravotního pojištění ujednaná ve zvláštní smlouvě dle § 17a zákona č. 48/1997 Sb. znemožňuje pobytovému zařízení sociálních služeb pokrytí nezbytných nákladů na ošetřovatelskou péči, kterou toto zařízení poskytuje pojištěncům zdravotní pojišťovny, s níž uzavřelo zvláštní smlouvu, je takováto zvláštní smlouva pro porušení ústavně zakotveného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) neplatná.

52. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, dle něhož „je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího…, stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1 Listiny“, dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 uvedl, že tento závěr nálezové judikatury nelze vykládat odděleně od skutkového stavu, který byl v tam projednávané věci zjištěn, a sice že si smluvní strany zvláštní smlouvy cenu zdravotních služeb neujednaly. Ze zcela jednoznačné formulace vyplývá, že se týká pouze případů, je-li cena zdravotních služeb stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu absence ujednání ceny zdravotních služeb; v posuzované věci se o přímou aplikaci úhradové vyhlášky nejedná. Dodal, že de facto ztotožnit přímou, potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním ceny, které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i ohledně ceny zdravotních služeb), nelze, a pokud se žalobkyně dovolává aplikace citovaného závěru nálezové judikatury i pro posuzovanou věc, ačkoliv si s žalovanou v úhradovém dodatku zvláštní smlouvy ujednaly způsob stanovení ceny zdravotních služeb, pak tuto nálezovou judikaturu dezinterpretuje. Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37).

53. Dovolací soud poukázal rovněž na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dovodil, že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona č. 48/1997 Sb.). Přestože dohodovací řízení se jako institut vztahuje (pouze) na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel (k účelu dohodovacího řízení srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, bod 53), kterým – stručně vyjádřeno – je ujednat způsob stanovení ceny zdravotních služeb. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí proto konstatoval, že také v rozhodovací praxi Ústavního soudu byl při řešení svou podstatou totožné otázky, tj. zda ujednaná hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení může zasáhnout do ústavně zaručeného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), zaujat přístup shodný.

54. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 pak dovolací soud dospěl k závěru, že uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek ke zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené.

55. Ústavní stížnost podanou proti rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 přitom Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1471/21, s tím, že ji shledal zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr se podává zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Ústavní soud dále uvedl, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde vedlejší účastnice řízení) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ, neboť oba subjekty příslušnou smlouvu, resp. úhradový dodatek, uzavřely a tento úhradový dodatek nebyl shledán neplatným.

56. Výše zrekapitulované závěry týkající se důsledků uzavření úhradového dodatku vyslovené v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 jsou přitom aplikovatelné i na úhradové dodatky uzavírané ke smlouvám dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb.

57. V recentním rozsudku ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) zabýval z větší části obdobným dovoláním podaným stejnou žalobkyní jako v nyní řešené věci. Velký senát přitom s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, dospěl při posouzení otázky právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020.

58. V nálezu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo 3328/2020-272, a rovněž rozhodnutí soudů nižších stupňů, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatelky jakožto zdravotnického zařízení, která se domáhala dlužných úhrad za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům vedlejší účastnice (zdravotní pojišťovny) v letech 2016 a 2017. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, přičemž k těmto smlouvám byly pro rok 2016 a 2017 uzavřeny úhradové dodatky, v nichž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. (pro rok 2016) a podle vyhlášky č. 348/2016 Sb. (pro rok 2017).

Ústavní soud zrekapituloval, že žalobní tvrzení a klíčová argumentace stěžovatelky spočívala v tom, že výše úhrad od vedlejší účastnice neměla pokrývat ani stěžovatelkou účelně vynaložené náklady na péči o pojištěnce vedlejší účastnice a neměla jí umožňovat dosažení přiměřeného zisku. Jinak řečeno, esencí argumentace stěžovatelky bylo, že zastropované platby od vedlejší účastnice, které sice mohou odpovídat smluvním ujednáním a úhradovým vyhláškám, mají být v konkrétních poměrech souzené věci co do jejich výše za účelem ochrany jejího práva podnikat prolomeny (o žalované peněžní částky).

59. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 (v bodě 25) především odkázal na závěry dosavadní judikatury řešící ústavní souvislosti cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví, od kterých nespatřoval důvod jakkoliv se odchýlit v dané věci. Uvedl, že v nálezu pléna ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém s negativním výsledkem posuzoval ústavnost tzv. úhradové vyhlášky pro rok 2013, výslovně připustil možné dopady poskytování zdravotní péče za regulované úhrady do práva na podnikání poskytovatelů zdravotní péče (viz zejm.

body 68 až 77), přičemž v bodě 72 nálezu se přihlásil k tezi, že cenová regulace i v tak specifické oblasti, jakou je zdravotnická péče, má určité ústavněprávní meze, když uvedl „...že ačkoliv z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění.

Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele...“. Dále pak uvedl, že obdobně Ústavní soud nahlížel na možné zásahy cenové regulace do práva podnikat i ve vztahu k tzv. úhradové vyhlášce na rok 2015 v nálezu pléna ze dne 8.

12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (viz část VIII a zejm. body 54 až 57). V rovině individuální ústavní stížnosti se Ústavní soud problematikou limitací plateb v zdravotnictví zaobíral v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz zejm. oddíl VII. b), v němž rozvedl, že „sám technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, samotná výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Ten může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem (úhradovou vyhláškou), nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel v úhradové vyhlášce stanovených.

Ústavní hranici, která by připouštěla v posuzovaném případě derogační zásah Ústavního soudu, netvoří samotný technický způsob určení ceny plnění, resp. způsob, jak k ceně plnění obecné soudy dospěly, nýbrž až případný výsledek tohoto určení ceny posuzovaný v kontextu a podmínkách konkrétního případu. Referenčním kritériem pro posouzení ústavnosti či protiústavnosti výše ceny plnění bude čl. 26 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka taktéž namítá...“.

V témže oddílu tohoto nálezu dále uvedl, že v minulosti „...zrušil právní úpravu z důvodu, že obsahuje určité úhradové limity, přičemž v ní zároveň nejsou obsaženy záruky kompenzace při přečerpání stanoveného objemu zdravotní péče, pokud by se poskytovatel péče dostal do výše předvídané situace spočívající v nemožnosti pokrýt z úhrad za zdravotní péči náklady této péče. Ústavní soud v řízení o abstraktní kontrole právních předpisů z povahy věci neposuzuje konkrétní případ. Z uvedeného nálezu [pozn. z nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 19/13] nelze dovodit, že v každém jednotlivém případě musí aplikace pravidel z úhradové vyhlášky, ať již přímo, či analogicky, způsobovat protiústavní důsledky, neboť ty jsou závislé na kontextu použití pravidel upravených v právním předpise, tedy vždy na konkrétních skutkových okolnostech posuzovaného případu. Protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani , nutně vynaložené náklady‘ na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou ani doložením rozdílu mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech předcházejících“.

V závěrečné pasáži daného rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že „... nárok poskytovatele zdravotní péče, má-li být před obecnými soudy, resp. následně v řízení o ústavní stížnosti úspěšný, musí být z hlediska závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 opřen o tvrzení a prokázání těch předpokladů, na kterých Ústavní soud staví možnou protiústavnost cenové regulace“. V nedávné době se k těmto závěrům Ústavní soud opětovně přihlásil v plenárním nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 49/18 ze dne 26. 4. 2022 (k tomu viz zejm. body 201 a 202) a v řízení o individuální ústavní stížnosti např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18 ze dne 4. 5. 2022 (viz zejm. bod 20). Tato koncepční východiska jsou dle názoru Ústavního soudu obecně platná směrem ke všem poskytovatelům poskytujícím zdravotní péči za úhrady od zdravotních pojišťoven z prostředků plynoucích ze systému zdravotního pojištění, kteří jsou zároveň podnikateli – jejich použitelnost se nejeví nijak zvláště podmíněná skutkovými, smluvními či jinými specifickými okolnostmi věcí, v nichž byly Ústavním soudem vysloveny.

60. Ústavní soud poté v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 ve vztahu k závěrům soudů nižších stupňů v tam řešené věci uzavřel, že lidskoprávní argumentaci stěžovatelky nelze bez dalšího uspokojivě vyřešit pouhými poukazy na vedlejší účastnicí splněná smluvní ujednání a na existenci úhradových vyhlášek, z nichž plyne mechanismus limitace plateb, zvláště je-li stěžovatelkou tvrzena určitá systémovost daného jevu (dva po sobě jdoucí roky). Akceptace takto široce pojatého, paušalizovaného a mezi okolnostmi nerozlišujícího závěru obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že je-li mezi poskytovatelem a příslušnou zdravotní pojišťovnou uzavřena obvyklá smlouva a tato smlouva je co do její litery ze strany pojišťovny plněna (v souladu s úhradovými vyhláškami, což nemusí být ani sporné), bude zastropovaná výše úhrad za poskytnutou péči vždy a za všech okolností konečná a neprolomitelná (snad vyjma úhrad provedených na základě jednostranných rozhodnutí zdravotních pojišťoven nebo na základě ad hoc dohod uzavřených později s poskytovateli). Takový závěr se při absenci vskutku silné argumentace na jeho podporu jeví jako přehnaně absolutistický až extrémní a z nálezové prejudikatury Ústavního soudu uvedené v bodě 25 tohoto nálezu neplyne (ba naopak). Právní situace v této oblasti vznikající mohou být vysoce individuální a podstatně komplexnější.

61. Velký senát v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 881/2024 poukázal na to, že z výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz oddíl VII. b) současně i pro poměry žalobkyně v tam řešené věci vyplývá, že „[j]akkoli cílem příspěvkových organizací, tedy i stěžovatelky, není dosahování zisku, resp. jejich účelem není podnikání, lze část právních závěrů Ústavního soudu uvedených výše vztáhnout i na tyto organizace, tedy i stěžovatelku, konkrétně závěr o nepřijatelnosti takové právní úpravy, která by náklady zdravotní péče, byť jen částečně, systémově přenášela právě na poskytovatele zdravotní péče.“.

62. Velký senát pak vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu uzavřel, že již nadále nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, o kategorickém vyloučení možnosti protiústavního zásahu do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) v případě uzavření úhradového dodatku, i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí. Naopak, z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu plyne, že i v situaci, kdy je uzavřen úhradový dodatek a je dle něj plněno, je nutno zohlednit závěry vyplývající z nálezové judikatury Ústavního soudu řešící ústavní souvislosti cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví (viz body 25, 34 a 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21).

63. V nyní projednávané věci odvolací soud své právní posouzení dosud založil na závěru, že účastnice sjednaly úhradový dodatek, kterým si dohodly výši plateb, resp. způsob výpočtu jejich výše. Jelikož je úhradový dodatek platný, byla žalovaná povinna poskytnout úhradu podle něj, a žalobkyně má právo pouze na takové plnění, a nikoli jiné. Žalobkyně se domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. To, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo. Považovala- li žalobkyně za právní titul k plnění údajné porušení práva na podnikání, nelze ani tomuto právnímu názoru přisvědčit.

64. Uvedený závěr odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené nemůže toliko s touto argumentací obstát, neboť nelze apriori vyloučit, že konkrétní okolnosti uzavřené smlouvy mohou výjimečně prolomit důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda ve vztahu ke sjednané výši úhrad za poskytnutou péči. Vzhledem k vázanosti dovolacími důvody však Nejvyšší soud sám k takovému individuálnímu posouzení uzavřené smlouvy z pohledu aktuálních závěrů vyplývajících z nálezové judikatury Ústavního soudu přistoupit nemohl.

65. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení.

66. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

67. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu