23 Cdo 1833/2025-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce města Kolín, se sídlem v Kolíně, Karlovo náměstí 78, identifikační
číslo osoby 00235440, zastoupené Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem v
Kolíně, Kutnohorská 43, proti žalované NAUTILA - stavby s. r. o., se sídlem v
Praze, Návětrná 1170/6, identifikační číslo osoby 27209237, zastoupené Mgr.
Jiřím Rosolem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Hybšmankou 2339/19, o zaplacení
částky 6.743.076,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 14 C 243/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 22 Co 102/2024-319, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. 1. 2024, č. j. 14 C 243/2023-267, ve znění opravných usnesení ze dne
20. 6. 2024, č. j. 14 C 243/2023-298, a ze dne 7. 8. 2024, č. j. 14 C
243/2023-302, zamítl žalobu na zaplacení částky 6.743.076,37 Kč jakož i úroků z
prodlení ve výroku blíže specifikovaných (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II a III).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 22 Co 102/2024-319, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího
soudu je v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod č. 76/2023 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále pak v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, a ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003.
5. K tomu dovolatel uvádí, že „podstatnou otázkou z hmotného práva pro
další právní posouzení je, zdali prvně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a v
něm obsažená nová metodika posouzení přiměřenosti smluvních pokut, dostatečně
reflektuje nejen otázku racionální redukce přiměřeně vysoké smluvní pokuty, ale
rovněž zdali nová metodika dostatečně pracuje s tím, aby moderovaná smluvní
pokuta se zároveň nestala nepřiměřeně nízkou smluvní pokutou, která by následně
ztrácela veškeré své funkce a přestala by vyvíjet tlak na stranu porušující
smlouvu a zároveň zeslabovat ochranu strany, která chce mít zesílenou pozici v
dodržování určitých částí závazkových vztahů mezi stranami. Rovněž je vhodné
vyřešit otázku, zdali novou metodikou nedochází k nerovnosti smluvních stran,
kdy výraznými zásahy do smluvních vztahů ze strany soudů narůstá právní
nejistota obou stran a ohrožení zásady pacta sunt servanda a obecné smluvní
volnosti stran a z nové rozhodovací praxe plyne rovněž významně zvýšená ochrana
dlužníka a porušitele závazku oproti věřiteli, který toliko vymáhá nároky
vzniklé z porušování závazkového vztahu druhou stranou. Z citované judikatury
rovněž jednoznačně nevyplývá nakolik může být významným faktorem pro celkové
posouzení druh subjektu v daném smluvním vztahu tj. zdali stejná ochrana má
náležet fyzickým osobám, spotřebitelům, subjektům veřejného práva a obchodním
korporacím anebo zdali je žádoucí a spravedlivé přistupovat k určitým subjektům
přísněji a citlivě rozlišovat jejich pozici a sílu v daném závazkovém vztahu.
Konečně samostatnou otázkou pro posouzení je i vyjasnění procesních pravidel ve
kterých případech mohou obecné soudy eventuálně aplikovat dříve existující
judikaturu ve vztahu aplikace ustanovení § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen ‚o. z.‘)“.
6. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
7. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka ohledně moderace
nepřiměřené smluvní pokuty dle § 2051 o. z. Dovolatel v ní odkazuje obecně na
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022,
uveřejněného pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též
jen „R 76/2023“), který (mimo jiné) přijal závěr, že soud při posuzování
přiměřenosti smluvní pokuty dle § 2051 o. z. přihlédne nejen k okolnostem
známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde
byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po
jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a
byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
14. Právní posouzení soudů nižších stupňů však ze závěrů vyjádřených v R
76/2023 přímo vychází. Zejména soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud
přebírá, se zevrubně zabýval funkcí smluvní pokuty, jakož i hodnocením dalších
okolností, jež vznik práva na smluvní pokutu provázely. Závěr o nutnosti
moderace smluvní pokuty pak zdůvodnil nejen s odkazem na hodnotu a význam
utvrzené povinnosti, hodnocením výše smluvní pokuty, ale též tou okolností, že
bankovní záruky nakonec paradoxně sloužily jen k tomu, aby byly vyčerpány za
účelem částečného uhrazení smluvní pokuty k porušení povinnosti doložit
bankovní záruky. Za této situace soudům nižších stupňů nelze vytknout zjevnou
nepřiměřenost v úvahách o důvodech moderace i její výše, tak jak vyžaduje shora
citované R 76/2023 (k tomu viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo
2578/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo
3120/2021).
15. Dovolateli nelze rovněž přisvědčit v námitce, že by soudy nižších
stupňů při vážení důvodů moderace smluvní pokuty opomenuly hodnotit některou z
důležitých okolností vzniku smluvní pokuty. Ostatně samo porušení smluvní
povinnosti dlužníkem je imanentním předpokladem vzniku práva na smluvní pokutu,
a z povahy věci tak není možné vyloučit moderaci jen proto, že dlužník porušil
smluvní povinnost. Namítá-li dále dovolatel, že jednání žalované bylo
„excesivní“ či „toxické“, pak takovému hodnocení neodpovídají skutková zjištění
soudů nižších stupňů; správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při
svém rozhodnutí vyšel, přitom v dovolacím řízení zpochybňovat nelze.
16. Z dovolacích námitek však plyne, že dovolatel ve své podstatě
zpochybňuje právě správnost závěrů vyjádřených v R 76/2023. K námitkám proti
koncepci představené v R 76/2023 tak lze jen dodat, že každé snížení stranami
ujednané smluvní pokuty je nevyhnutelně omezením jejich autonomie vůle, které
je ovšem zákonodárcem předvídáno v zájmu naplnění obecné představy
spravedlivého uspořádání soukromoprávních vztahů (srov. Šilhán, J. Právní
následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2015,
s. 408). Fakt, že byla snížením smluvní pokuty limitována volnost smluvních
stran, tak nemůže být sám o sobě argumentem proti uplatnění moderace, neboť v
takovém případě by se daný institut stal obsoletním (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3529/2024).
17. Tvrdí-li dále dovolatel, že v projednávané věci měly soudy zvažovat
aplikaci judikatury předcházející, pak pomíjí, že otázku změny rozhodovací
praxe a její dopady dovolací soud zdůvodnil v bodech 51 a 52 rozsudku R
76/2023. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech
věci zde vedené.
18. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani odkaz dovolatele na „starší“
judikaturu týkající se významu délky prodlení pro moderaci, kdy dovolatel
uvádí, že tato judikatura „odmítala chránit dlužníky, kteří si svůj problém
nebo rozsah problému způsobili v podstatě sami“.
19. K otázce posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za
každý den (příp. jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti lze
odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo
1567/2024, jenž podrobně zdůvodňuje závěr, že i v případě smluvní pokuty
sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení
dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci posoudit na základě zjištění o
funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího
sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp.
o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a
byly v době prodlení předvídatelné), zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu
(příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům,
které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní
povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Ani od této ustálené
rozhodovací praxe, které odpovídají závěry přijaté soudy nižších stupňů, nemá
dovolací soud důvod se v poměrech věci zde vedené odchylovat.
20. K námitkám dovolatele směřujícím k nesprávnému určení náhrady
nákladů řízení dovolací soud uzavírá, že dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f
odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu