23 Cdo 1833/2025-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce města Kolín, se sídlem v Kolíně, Karlovo náměstí 78, identifikační číslo osoby 00235440, zastoupené Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, proti žalované NAUTILA - stavby s. r. o., se sídlem v Praze, Návětrná 1170/6, identifikační číslo osoby 27209237, zastoupené Mgr. Jiřím Rosolem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Hybšmankou 2339/19, o zaplacení částky 6.743.076,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 243/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 22 Co 102/2024-319, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 C 243/2023-267, ve znění opravných usnesení ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 C 243/2023-298, a ze dne 7. 8. 2024, č. j. 14 C 243/2023-302, zamítl žalobu na zaplacení částky 6.743.076,37 Kč jakož i úroků z prodlení ve výroku blíže specifikovaných (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 22 Co 102/2024-319, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále pak v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, a ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003.
5. K tomu dovolatel uvádí, že „podstatnou otázkou z hmotného práva pro
další právní posouzení je, zdali prvně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a v něm obsažená nová metodika posouzení přiměřenosti smluvních pokut, dostatečně reflektuje nejen otázku racionální redukce přiměřeně vysoké smluvní pokuty, ale rovněž zdali nová metodika dostatečně pracuje s tím, aby moderovaná smluvní pokuta se zároveň nestala nepřiměřeně nízkou smluvní pokutou, která by následně ztrácela veškeré své funkce a přestala by vyvíjet tlak na stranu porušující smlouvu a zároveň zeslabovat ochranu strany, která chce mít zesílenou pozici v dodržování určitých částí závazkových vztahů mezi stranami. Rovněž je vhodné vyřešit otázku, zdali novou metodikou nedochází k nerovnosti smluvních stran, kdy výraznými zásahy do smluvních vztahů ze strany soudů narůstá právní nejistota obou stran a ohrožení zásady pacta sunt servanda a obecné smluvní volnosti stran a z nové rozhodovací praxe plyne rovněž významně zvýšená ochrana dlužníka a porušitele závazku oproti věřiteli, který toliko vymáhá nároky vzniklé z porušování závazkového vztahu druhou stranou. Z citované judikatury rovněž jednoznačně nevyplývá nakolik může být významným faktorem pro celkové posouzení druh subjektu v daném smluvním vztahu tj. zdali stejná ochrana má náležet fyzickým osobám, spotřebitelům, subjektům veřejného práva a obchodním korporacím anebo zdali je žádoucí a spravedlivé přistupovat k určitým subjektům přísněji a citlivě rozlišovat jejich pozici a sílu v daném závazkovém vztahu. Konečně samostatnou otázkou pro posouzení je i vyjasnění procesních pravidel ve kterých případech mohou obecné soudy eventuálně aplikovat dříve existující judikaturu ve vztahu aplikace ustanovení § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ‚o. z.‘)“. 6. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. 8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 12. Dovolání není přípustné. 13. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka ohledně moderace nepřiměřené smluvní pokuty dle § 2051 o. z. Dovolatel v ní odkazuje obecně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 76/2023“), který (mimo jiné) přijal závěr, že soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty dle § 2051 o. z. přihlédne nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. 14. Právní posouzení soudů nižších stupňů však ze závěrů vyjádřených v R 76/2023 přímo vychází. Zejména soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přebírá, se zevrubně zabýval funkcí smluvní pokuty, jakož i hodnocením dalších okolností, jež vznik práva na smluvní pokutu provázely. Závěr o nutnosti moderace smluvní pokuty pak zdůvodnil nejen s odkazem na hodnotu a význam utvrzené povinnosti, hodnocením výše smluvní pokuty, ale též tou okolností, že bankovní záruky nakonec paradoxně sloužily jen k tomu, aby byly vyčerpány za účelem částečného uhrazení smluvní pokuty k porušení povinnosti doložit bankovní záruky. Za této situace soudům nižších stupňů nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost v úvahách o důvodech moderace i její výše, tak jak vyžaduje shora citované R 76/2023 (k tomu viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021). 15. Dovolateli nelze rovněž přisvědčit v námitce, že by soudy nižších stupňů při vážení důvodů moderace smluvní pokuty opomenuly hodnotit některou z důležitých okolností vzniku smluvní pokuty. Ostatně samo porušení smluvní povinnosti dlužníkem je imanentním předpokladem vzniku práva na smluvní pokutu, a z povahy věci tak není možné vyloučit moderaci jen proto, že dlužník porušil smluvní povinnost. Namítá-li dále dovolatel, že jednání žalované bylo „excesivní“ či „toxické“, pak takovému hodnocení neodpovídají skutková zjištění soudů nižších stupňů; správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, přitom v dovolacím řízení zpochybňovat nelze. 16. Z dovolacích námitek však plyne, že dovolatel ve své podstatě zpochybňuje právě správnost závěrů vyjádřených v R 76/2023. K námitkám proti koncepci představené v R 76/2023 tak lze jen dodat, že každé snížení stranami ujednané smluvní pokuty je nevyhnutelně omezením jejich autonomie vůle, které je ovšem zákonodárcem předvídáno v zájmu naplnění obecné představy spravedlivého uspořádání soukromoprávních vztahů (srov. Šilhán, J. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 408). Fakt, že byla snížením smluvní pokuty limitována volnost smluvních stran, tak nemůže být sám o sobě argumentem proti uplatnění moderace, neboť v takovém případě by se daný institut stal obsoletním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3529/2024). 17. Tvrdí-li dále dovolatel, že v projednávané věci měly soudy zvažovat aplikaci judikatury předcházející, pak pomíjí, že otázku změny rozhodovací praxe a její dopady dovolací soud zdůvodnil v bodech 51 a 52 rozsudku R 76/2023. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené. 18. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani odkaz dovolatele na „starší“ judikaturu týkající se významu délky prodlení pro moderaci, kdy dovolatel uvádí, že tato judikatura „odmítala chránit dlužníky, kteří si svůj problém nebo rozsah problému způsobili v podstatě sami“. 19. K otázce posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (příp. jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, jenž podrobně zdůvodňuje závěr, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci posoudit na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné), zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Ani od této ustálené rozhodovací praxe, které odpovídají závěry přijaté soudy nižších stupňů, nemá dovolací soud důvod se v poměrech věci zde vedené odchylovat. 20. K námitkám dovolatele směřujícím k nesprávnému určení náhrady nákladů řízení dovolací soud uzavírá, že dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu